Test Lamborghini Murcielago LP640 Roadster v Death Valley
Test Lamborghini Murcielago LP640 Roadster v Death Valley
Papoušek Kakadu, který sedí Nancy na rameni, nervózně kýve hlavičkou nahoru a dolů a rozevírá žlutá péra v chocholu jako vějíř. Cítí nebo slyší nebezpečí. Tenhle pták je zvyklý na líné hučení pick-upů a nepravidelný rytmus dvouválcových Harleyů, ale zvuk který slyší teď, je úplně jiný. Je agresivní, vzrušený a... děsivý. A velmi, velmi rychle se blíží. Zní to, jako kdyby obvyklý klid, který se rozprostírá nad Mohavskou pouští něco rozervalo na kusy a zahodilo do příkopu. Nancy naslouchá také pozorně. Je to určitě zvuk auta, ale jiný, než kdy slyšela. Takhle zní věc, která pracuje na maximu svých schopností, možná závodní motor. A už je to tady, malá oranžová tečka v dálce, která se okamžitě zvětšuje do sportovního auta, nízkého a zlého, divočejšího a extrémnějšího, než jaké kdy ve svém životě viděla.
„Wow, co je tohle za káru, chlapi?“ ptá se, když Lamborghini zastavuje na focení pár stovek metrů od ní.
„To je Lamborghini,“ vysvětlujeme. „Nové Murcielago Roadster LP640, nejrychlejší roadster na světě, aspoň to tvrdí jeho výrobce.“
„Jak rychlé to je?“ chce vědět. Rychle v hlavě přepočítávám 330 km/h na „něco přes“ 205 mil za hodinu. Zapůsobilo to na ní, ale ne na jejího papouška, který schovává hlavu do peří. Asi je uražený, že se musí dělit o pozornost své paničky s touhle zářivě oranžovou obludou.
Chvíli mluvíme o tom, jak se Američané v poušti Mojave dívají na rychlostní limity. Většinou v klidu, každý jede tak o 40 až 50 km/h víc, než je povoleno. „Proč byste se měli držet povolené rychlosti?“ ptá se Nancy. „Vždyť tam venku vůbec nic není.“
Pak se ptá, jestli budeme zkoušet maximálku. „Ještě nevíme,“ vysvětluji. „Silnice jsou sice kvalitní a rovinky dlouhé, takže je vidět až na horizont, ale to také znamená, že radarové pistole státní policie budou mít skvělý dosah.“
„Nechají vás jet,“ říká Nancy. „Budou si chtít prohlédnout auto a pak vám zamávají na rozloučenou...“
Lamborghini jsme si vyzvedli ve značkové prodejně v Orange County, okrajové čtvrti Los Angeles. Se 110 prodanými vozy ročně je to nejlepší dealer Lamborghini na světě. Teď jsme na cestě do Death Valley, což je nejžhavější místo na planetě. Je tu nejvyšší průměrná teplota a hodnoty kolem padesáti stupňů nejsou žádnou výjimkou. V roce 1913 bylo slunce v tak dobré formě, že rozžhavilo údolí na 56,6 stupně, což mu zajistilo celkově druhé místo za Saharou v roce 1922, ovšem jen o 2°C. Pokud existuje peklo na zemi, je to Death Valley.
Death Valley je nicméně to nejlepší místo, kam se vydat, pokud máte to štěstí ocitnout se na čas za volantem Murcielaga Roadster. Peklo nebo ne, v Death Valley je neomezeným vládcem slunce a právě jemu skládá Lamborghini s tímhle Roadsterem svou poctu. Tohle auto je dar slunci, má se s ním jezdit výhradně bez střechy. To je vznešený a také jediný účel jeho existence. Je rychlejší, než jakékoli jiné otevřené auto na světě, dokáže jet 330 km/h (o 10 km/h víc, než jeho předchůdce) a na stovku zrychlí za 3,4 sekundy (dříve 3,8 s).
Ohromující motor a zbytečná střecha
Motorkáři si většinou se sporťákem rádi pohrají, ale zdá se, že před touhle novou italskou zbraní mají hluboký respekt. Mávají na nás, abychom je předjeli, pak kývnou a zubí se, když jim děkujeme. Stačí jediný pohled, aby mi bylo jasné, co chtějí – plný plyn, maximální otáčky. Pochopitelně jim to nemůžu odmítnout, ženu vidlicový dvanáctiválec až k červené hranici. Vydává při tom fantastický zvuk, nestydatě a až bolestivě hlasitý a protažený na nádherně dlouhou dobu. Dva sextety válců a pístů bez protestů spolupracují až do 8000 otáček a někteří bikeři se vší silou snaží udržet v doslechu od zející šachty, která na zádi auta supluje výfuk.
Tenhle Roadster má střechu, jenže je tak primitivní, že běžný stan ve srovnání s ní připomíná tříhvězdičkový hotel. Navíc Lamborghini s touhle baseballovou kšiltovkou nevypadá zrovna nejlíp. Zato bez ní je nehorázně úchvatné, jeho vizuální dopad na publikum je srovnatelný s prvním Countachem. Pokud se přesto střechu rozhodnete nasadit či sundat, pomůže vám letitá zkušenost s modelařinou od Revellu, Airfixu či Monogramu, protože jsou u toho potřeba nervy z oceli. Pokud plánujete tuhle zábavu podnikat s partnerkou, lze víc než doporučit pravidelný nácvik, jinak totiž kombinace blížící se průtrže a potřeby rychle nasadit střechu může lehce vyústit ve velmi drahý rozvod.
Ten kus plátna se složí do zavazadlového prostoru, ale ukrojí z něj podstatnou část jeho už tak malé kapacity. Spolu s fotografem jsme si na náš třídenní výlet mohli vzít jen to nejnutnější oblečení. Minimalistický kufr a improvizovaná střecha dělají z Lamborghini absolutní vyjádření blahobytu. Můžete si toho s sebou vzít tak málo a jste natolik závislí na počasí, že se tohle auto řadí spíš mezi hračky, než mezi realistické dopravní prostředky.
Do Death Valley to trvá pět, šest hodin. Nejdřív musíte překonat dlouhý kus mezistátní dálnice, pak odbočíte na Tonra Road do pouště Mojave. Ta se většinou táhne jak podle pravítka a doprovázejí jí telegrafní sloupy, které – z jistého úhlu – jako by se vedly za ruce. Když jedete pouští, rychle pochopíte jedu věc: důvod, proč má tolik country písniček v textu slovo „osamělý“. V té roztažené prázdnotě, které se říká Mojave, nežije nikdo a nic. Jen chřestýši, pár rysů, štíři, černé vdovy a kojoti. Chřestýšů se ale nemusíme bát, podle místní příručky zemře z 15 uštknutých pouhých devět. To je úleva!
Sem tam spatříme i pár obytných přívěsů a lepenkových přístřešků, kolem kterých se většinou povalují důkazy o osobním životě jejich obyvatel. Čtyřicet až padesát let historie, vyjádřené starými ledničkami, pračkami... a auty.
Nebe nad hlavou, žádné nevýhody
Lambo působí trochu hrozivě. Když sundáte střechu a otevřete dveře, vypadají jak klepeta obří ho štíra, hrozivě vytočená k nebi. Vzniklý otvor se dvěma hlubokými sedačkami, které zvou k posezení, je ohromný a vzbuzuje obavy, že torzní tuhost vozu bude podobná nahnilému banánu. Opak je pravdou, celá struktura je perfektně tuhá. Lamborghini jí výrazně vyztužilo ocelí a karbonovými vlákny, které přinýtovala a přilepila ke skeletu karoserie. Také motorový prostor je zakrytý ocelovými vzpěrami. Můžete si objednat karbonové, pokud jste ochotní vysolit pár tisíc euro navíc... Na extrémně špatném povrchu můžete občas ucítit chvění ve volantu a jemné vibrace v bočních oknech, ale v 99% případů polyká Roadster nerovnosti se stejnou netečností, jako Murcielago LP640 Coupé. Je úžasné, kolik tuhosti navíc dokázalo Lamborghini karoserii přidat bez zásadního váhového handicapu. Roadster je jen o 25 kilo těžší, než Coupé.
Jakmile nasadíte střechu, viditelnost dozadu klesne prakticky na nulu. Za autem by se mohla schovat celá skvadra dálničních policejních aut a řidič by o nich vůbec nevěděl. Chvílemi je černá linka asfaltu tak rovná a táhne se tak daleko, že se pokušení akcelerovat dokud to půjde téměř nedá odolat. Jenže pokaždé když to zkusím, zazní ostrý výstražný signál. Výrazně se nedoporučuje překonávat rychlost 160 km/h, když máte nasazenou střechu. Můžete to zkusit, ale až vám to roztrhá střechu na kusy, Lamborghini vám záruční výměnu rozhodně neuzná.
Jakmile jedete přes stovku, konverzace je prakticky nemožná. Motor V12 je hlasitý, velmi hlasitý a široké pneumatiky – zejména ty zadní – k němu přidávají monotónní hučení, zesílené hrubým povrchem amerických silnic. Nebylo by těžké se se zvukem V12 naučit žít, kdyby ovšem nebylo ventilových rozvodů. Osmačtyřicet ventilů a jejich pohon vydává ostrý vysokofrekvenční zvuk, který po několika hodinách začne být nepříjemný. Lamborghini vyvinulo malý zvukový a větrný deflektor, který by prý měl 90% tohoto hluku odstranit, ale v době, kdy jsme auto přebírali, bohužel ještě nebyl k dispozici.
Uprostřed pouště skoro bez paliva
Poušť Mojave nabízí všechno, co od Divokého Západu očekáváte. Viděli jsme pár chlapíků s velkými klobouky a plnovousy, připomínajících členy ZZ Top. Pracovali na starých letadlech, která viditelně už roky přesluhovala a buldozerem si shrnuli pruh pouště, aby měli kde přistávat. Cedule na kraji hlásá Vstup zakázán, ale stejně se na jejich pozemek odvážíme. Noha se ovšem vznáší nad plynem a jsme připraveni dupnout na plyn jakmile se objeví nějaká bouchačka. Jsou ale přátelští. Můžeme si udělat fotek kolik chceme, pokud jim nebudeme sahat na letadla.
Zatímco fotíme, rychle zapadající slunce hladí oranžový lak Lamborghini a zbarvuje ho každou chvíli do jiného odstínu. V cestě pokračujeme už za tmy. Na pouštní silnici nejsou žádná světla, ani odrazky na patnících, což při vyšší rychlosti vyžaduje spoustu soustředění. Chvílemi vidíme na nebi zvláštní světla, pravděpodobně odraz měsíční záře od vyschlých solných jezer. Není těžké pochopit, proč z této části země pochází tolik pozorování UFO.
Návštěvníkům Death Valley se doporučuje, aby si s sebou vzali dostatečnou zásobu vody a paliva. Obě varování jsem ignoroval, je totiž zima – takže teploty nevystoupí nad 25 stupňů Celsia – a protože vím, že když se mi rozsvítí kontrolka nádrže, zbývá v ní ještě minimálně pět litrů benzínu. Oranžové hladové oko se bohužel rozsvítí dvacet mil před nejbližším městem a ještě horší je, že na cestě leží 1500 m vysoký průsmyk. Když se blížím k vrcholu, moje sebedůvěra začíná vadnout a představuji si, jaké by asi bylo zůstat viset v inkoustově černé tmě Údolí Smrti. Jakmile se přehoupneme přes vrchol, řadím neutrál a nechávám Murcielago klesat do údolí ve stealth režimu – po víc než patnáct mil. Pochopitelně nechávám motor běžet na volnoběh, rychlost občas stoupá na 160 km/h a já nejsem blázen, abych se připravil o plnou brzdnou sílu. Když vjíždíme do Stovepipe Wells, které je jedním z mála míst, schopných člověku v Death Valley poskytnout dostatek vody, v nádrži je už jen pár kapek.
Noc trávíme nedaleko u městečka Furnace Creek ve stejnojmenném hostinci. V letních měsících je zaplněno lidmi z motoristického průmyslu, kteří testují masivně zamaskované prototypy v pekelném vedru Death Valley.
Druhý den vyrážíme hned za rozbřesku, směrem na Badwater Basin, vyschlé solné jezero a jedno z nejnižších (85,5 metrů pod hladinou moře) a nejžhavějších míst v Death Valley. Silnice, která k němu vede, je stejně úchvatná jako samo údolí. Každých pět minut je nám naservírována zbrusu nová scenérie, kterou při příštím průjezdu už neuvidíte. Sluneční světlo jí promění k nepoznání. Uvidíte písečné duny, solné pláně, horské štíty, pouště, všechno. Death Valley je změť barev, minerály dávají písku a skalám neuvěřitelnou škálu barev od široké palety skořicových odstínů až po světle modrou, červenou a zelenou. A když pojedete odbočkou, která je nazvaná Artists Drive, zažijete doslova vizuální hodokvas. Barev je tolik a jsou tak zářivě jasné, jako by sem obří malíř odhodil plnou hrst svých štětců.
Nejpůsobivější je ale kombinace krásy a hluboké samoty. Death Valley ve mě probuzuje podobné pocity, jako Grand Canyon. Nejraději bych si sednul na kámen, seděl na něm celé dny a snažil se pojmout všechnu tu krásu.
Je opravdu nejrychlejší?
Je chladno a silnice je prázdná, ale vzduch v dálce už se začíná tetelit. V dohledu není živá duše až na jednu černou vránu, která zírá na jezero, jako by byla ohromena faktem, že celé vyschlo. Je na čase nechat Lamborghini dělat to, k čemu bylo postaveno: jet jako jediný roadster na světě přes 300 km/h. Kontroluji přístroje, všechny kapaliny jsou zahřáté. Pak nořím plyn do podlahy. Rozjezd není žádné drama, máme pohon všech kol a naprostý dostatek trakce. Druhý rychlostní stupeň nese Lamborghini za hranici 100 km/h. Cvaknutí pravým prstem, je tam trojka a přichází další neúnavná vlna zrychlení žene vůz tvrdě dál. Máme na palubě 640 koní a zatím využíváme stěží třetinu schopností vozu.
Akcelerace fyzicky vyděsí všechny vaše smysly. Po překročení 4500 otáček se V12 mění na divoké zvíře a tu změnu zcela jasně uslyšíte. Trochu se to podobá Hondě S2000, když její motor přepne na rychlejší vačku, ale tady je to nesrovnatelně senzačnější.
Dvanáctiválec vyje a táhne s drtivou přesvědčivostí, řvoucí vítr se rychle stává velmi nepříjemným. Strhává mi čepici, žene mi slzy do očí a tahá mě za vlasy. Nárůst rychlosti je jedním slovem monumentální, volný pád je proti němu dětskou hrou. I přes všechnu brutalitu jede Lamborghini tak přímo, jako by ho vystřelili z hlavně, ale na malých nerovnostech nepříjemně zřetelně cítím, že zadní náprava vyskakuje do vzduchu výrazně víc, než přední. Uvědomuji si, že při třistakilometrové rychlosti by takový hrbol mohl vyhodit zadek do vzduchu dost vysoko, aby se příď Murcielaga zakousla do asfaltu a... nadobro mi zničila můj účes. V milisekundě procházím svou paměť. Vždyť jsem tu silnici projel dvakrát a hledal nerovnosti, ne? A nenašel jsem nic horšího, než ten hup, co jsme právě minuli, že ne? Jsem si ale jistý a tak držím plyn tam, kde je. Tedy přilepený na podlahu. Lambo dál hltá černou linku asfaltu svou přídí a rychlost vzrůstá. Sledovat přístroje skoro není čas, každým mrknutím oka urazíme spoustu metrů poslepu. Horizont se začíná třást, vítr buší do Roadsteru stále tvrději, ale ten stále bojuje. Je to bitva titánů. Tlačím ho dál, chci překonat 185 mil za hodinu na tachometru a potom, v tom samém momentě, kdy cítím, jakoby síla dvanáctiválce trochu klesala, se ručička dotkne číslice 190. Mise splněna...
Tlačím na brzdový pedál jak to jen jde, velmi rychle se k nám blíží zatáčka. Cítím, jak se Roadster mírně vlní zprava doleva a přisává se na asfalt. Ze své směrové stability ovšem neztrácí téměř nic. Brzdy musí odvádět nepředstavitelně těžkou práci. Zpomalují auto velmi efektivně, ale je to až pod hranicí 200 km/h, kdy cítím, že se opravdu zakusují. Jen si ten souboj představte... 1800 kg těžké auto, řítící se rychlostí 300 km/h, čtveřice keramických kotoučů o průměru 380 mm a čtyři gigantické třmeny...
Bestie ve městě duchů
Když vůz konečně zastavuje u krajnice, kokpit se okamžitě plní vůněmi rozpáleného kovu a kompozitů a výfuk praská tak hlasitě, že to zní jako krupobití. Po pár chvílích se ale údolím smrti opět rozlévá ticho. Připadá nám, jako bychom překonali atmosféru ve vesmírné lodi, dosáhli rychlosti světla a přistáli bezpečně zpět – přímo na místo natáčení Tenkrát na západě. Jenom soundtrack od Ennio Morriconeho chybí, nahrazen výhružně intenzivním hlasem volnoběžně předoucího dvanáctiválce. Tohle je s jistotou ta nejbrutálnější a nejexplozivnější pohonná jednotka, kterou kdy motoristický průmysl lidstvu dal.
Neplodná krajina Death Valley je ohromující. Roviny se prostírají kam až vaše oko dohlédne, přerušované horami, které jako by někdo vymodeloval z hlíny a polil lívancovým těstem, nebo čokoládovou polevou. Zlatokopové byli v minulosti častými návštěvníky těchto končin, opuštěná města jsou němými svědky jejich pokusů. Jedním z nich je Rhyolite, kde první kus zlata našli v roce 1905. O tři roky později to bylo město s deseti tisíci obyvateli, padesátkou Saloonů a bordelů a třemi železničními tratěmi, které tam vedly. Dnes zbývají jen pozůstatky několika kamenných budov a malý dům postavený z 28 tisíc lahví od piva, které byly všechny vyprázdněny v jednom z místních Saloonů. Jeden z místních nám vysvětluje, proč toho nezbylo víc: „Když se zlato nebo stříbro objevilo na jiném místě, zlatokopové si své dřevěné chatrče odvezli s sebou, na vozech tažených koňmi. Pořád nám ale zbyla část banky, stará škola a železniční stanice je skoro kompletní. Proto je Rhyolite jedním z nejautentičtějších měst duchů, které v Americe máme,“ zakončuje muž s kloboukem, slunečními brýlemi a tymolínovým úsměvem.
Pár mil dál po silnici je město Beatty, kde zastavujeme nedaleko Saloonu, přímo před zchátralým hotelem. Cedule na něm hlásá „Stával ve Rhyolite, kde sloužil jako nevěstinec.“
V Death Valley se netěžilo jen zlato a stříbro, ale také Borax, což je něco jako chemická sůl. Přepravovali jí v téměř nehumánních podmínkách v dřevěných vozech, tažených dvaceti mezky. Náklad bylo třeba dopravit do 265 kilometrů vzdáleného města Mojave, kde byla nejbližší železniční stanice. Tyto takzvané „Twenty Mule Teams“ cestovaly průměrnou rychlostí 3,5 km/h a na jednu cestu tam a zpátky potřebovaly plných třicet extrémně horkých dní.
Nic pro začátečníky
Hlavními atrakcemi Murcielaga Roadster jsou pochopitelně akcelerace a ohromující rychlost, ale to neznamená, že by nemělo zdravou chuť požírat zatáčkovité silnice. Dokonce ani ošklivé hrboly přímo v apexu nedokáží auto vyhodit ze stopy – drží si tvrdošíjně zvolený směr. Ani ve volantu neucítíte škubání nebo tahání., jen sebejistou tuhost. Řízení je poměrně těžké, ale když získáte nějakou rychlost, systém trochu změkne, zpříjemní a poskytne vám příjemný tok informací do rukou. Nikdy ale nebude tak upovídané nebo nervózní, jako řízení v Porsche 911 nebo ve Ferrari F430. Ne, Lamborghini místo toho oplývá klidem, který podněcuje sebedůvěru, aniž by sváděl ke lhostejnosti. Na svou velikost a zejména šířku je to poměrně agilní auto, ale přesto nemůžete do zatáček najíždět jako s běžným sportovním sedanem s pohonem všech kol. Lamborghini projeví nedotáčivost, kterou je obtížné korigovat plynem, protože jde o velkou hmotnost a tudíž je k tomu potřeba hodně výkonu. Když si s tím chcete hrát, potřebujete hodně místa, rozhodně víc, než vám poskytne běžná horská silnice. Nejlepší je s Roadsterem najíždět do zatáčky těsně pod limitem přilnavosti a pak využít sílu motoru a přilnavost pro fantastické zrychlení ze zatáčky ven.
Určitě to není auto pro nezkušené řidiče. Dá se s ním velmi jednoduše jezdit extrémně vysokými rychlostmi, skoro si toho ani nevšimnete. Pokud navíc neustále tvrdě akcelerujete, vyrobíte v pneumatikách spoustu tepla a rychle je zahřejete výrazně nad jejich ideální pracovní teplotu. Potom vám ovšem daleko snadněji uklouznou a auto rychleji přechází do přetáčivého smyku. Je to velká zábava pokud víte, co děláte – ale pokud chcete hranici překročit, musíte mít spoustu zkušeností a reflexy ostré jak žiletky.
Ráno příštího dne opouštíme Death Valley velmi brzo, stejně jako to v minulosti zřejmě dělali zlatokopové. Oni pravděpodobně odjížděli zklamaní, zatímco u nás je tomu naopak. Jedeme autem, které je určeno pro ty, kteří byli ve svém zlatokopectví úspěšní. Nebo ve svém gamblerství. Jinak by asi nebyli schopní zaplatit za auto 357 000 Eur (cca 10 milionů Kč), tedy o tučných 30 tisíc Euro (840 tisíc Kč) více, než budete potřebovat na Coupé.
Stojí tohle auto za takový balík navíc? No, dává vám minimálně stejný požitek z jízdy, s přidanou hodnotou otevřeného nebe nad hlavou, bez ztráty torzní tuhosti a bez nutnosti vozit s sebou (příliš mnoho) váhy navíc. Je to auto, které jako bonus nabízí skutečnou výzvu, protože tu naprosto nepoužitelnou střechu pravděpodobně budete nechávat doma. A to znamená že vy a vaše Lamborghini budete muset být za každou cenu rychlejší, než déšť. Pro auto, které je poctou slunci, je to ovšem krásný úkol, nemyslíte?