Velikonočním víkendem, pro mě již poněkolikáté, začíná letní nejen alspká sezóna. I když leží ve vrcholových partiích stále dostatek sněhu a k jejich zdolávání přijdou vhod spíše skialpy a sněžnice, neodolal jsem ani letos a vyrazil jen s mačkami a cepínem. Lákavý už tak prodloužený víkend si protahuji ještě o páteční volno s tím, že bychom se mohli porozhlédnout i z vrcholů v sousedství Similaunu. A proč zrovna Similaun? Inu, prošel výběrovým řízením jako nejlépe dostupný pro zkušenosti naší konečné sestavy. Hora je vybrána, expediční vůz připraven, zbývá si jen ujasnit matroš, zabalit a vyrazit. Cíl je parkoviště v jihotirolském Ventu. Nejrychlejší cesta je přes Mnichov, následně Ga-Pa a Sölden. Záměrně volím odjezd v pátečních ranních hodinách, jelikož přesun přes noc, což by znamenalo následný bivak - chápej ve Ventu na "placeném" parkovišti (za 4EUR na den, jak se lze dočíst z mnoha cestopisů) mezi hotely plnými nadšených lyžařů - bez stanu a karimatky, si nedovedu představit. Jaké je pak překvapení po příjezdu, když parkujeme na veřejném neplaceném parkovišti u hotelu Vent, s krásným výhledem na městečko. Odtud je to kousek pod sjezdovku (po mostě přes potok), kde je lavička, u které by to pak šlo - myslím přespat. Za lavičkou končí lanovka, pod kterou vede značená stezka, posléze rozšířena do rozměrů horňačky*), po které pozvolna stoupáme údolím k horské chatě Martin Busch. Za první zatáčkou se můžeme začít kochat severní stěnou Similaunu, která kraluje celé dolině. Po 2,5 hodinách stojíme před chatou, kde za nějakých 10EUR (cena za noc pro člena Alpenvereinu v podkroví na matraci) další dvě noci přespáváme.

 Na druhý den ráno, kolem půl sedmé, vyrážíme k vrcholu. Před námi je jedno 4-členné družstvo, které předcházíme pod nástupem na ledovec. Sněhu je na ledovci opravdu dost a po ještě stále mrazivé noci je dostatečně zmrzlý, takže lano zůstává v krosně a my pouze nazouváme mačky. Čeká nás dlouhý strmý výšvih na ledovcové plató. Slunce nás pak zdraví ještě dříve než ho dosáhneme. Podmínky jsou tak na dopoledne pro tůru i focení zcela ideální. Od jihozápadu se začínají trousit první skupinky skialpinistů, kteří vyrazili z chaty Similaun. Jejich tempo je oproti nám nesrovnatelné, co oni jedním - my kroky dvěma postupujeme k vrcholu. Na náladě nám to však nikterak neubírá - alespoň prozatím. Po překročení odtrhové trhliny, kterou domýšlím kdesi pod finálním hřebínkem nám zbývá již jen necelých sto metrů na vrchol. Hřebínek není nikterak obtížný a ve slunci se lesknou jeho severní ledové plotny jako zrcadla, jen se zavrtat šroubem - nádherná výzva tato severní stěna! Funíme poslední metry a pak už se jen kocháme výhledy. Na jih je vidět až na pásmo Dolomit, na západě pak obdivuji majestátný masiv Ortleru a o trochu výše zpola v oblačnosti Berninu, severozápadu vévodí Palla Bianca a severovýchodu trojvrchol Wildspitze. Viditelnost na východ je obdivuhodná a tak zcela na obzoru pozoruji trčící zub - snad Grossglockner. Slunce nemilosrdně připaluje, tak ještě rychle společné vrcholové foto a mizíme směrem k Similaun hütte na občerstvení. Výstup nám zabral 4,5 hodiny a to samé můžeme říct i o sestupu (včetně občerstvení a odlovení "kešky" v okolí Similaun hütte). Sestup po ledovci opět volíme bez jištění lanem. Sníh začíná břednout až po cestě k chatě Martin Busch, kdy nejedenkráte mizíme až po gule a vyproštění se nám ubírá sil, zatímco nadávek stejnou měrou přibývá. Na chatu docházíme pořádně vyčerpaný, takže bereme matraci útokem a oproti plánovanému výstupu na některý ze sousedních vrcholů, se poddáváme odpolední siestě. Večer doplňujeme tekutiny v restauraci a po desáté se opět propadáme do sna.

V neděli sestupujem k autu, za které vážně nic neplatíme a cestou přes Innsbruck se vracíme dom, abychom si užili naší pohanské šupačky.

Následuje výběr více či méně povedených fotografií.

Photos by ©stra

*) odvozeno od polňačky, tedy polní cesty (horňačka - horská cesta)