Můj srub
Ono se řekne: „ Opět někam vyjedu,“ ale tak nějak se mi to nedaří. Žiji s výčitkou, že jsem slíbila další cestu, ale TEĎ TO PROSTĚ NEJDE! Mám stále mnoho práce, nejen doma. V Božanově mám rozestavěný srub, potřebuji ještě dodělat strop a podlahu. I to je pro mě dost namáhavá práce. Snažím se, abych co nejvíc udělala sama, ale muž mi také hodně pomáhá. Jsem tam s koníky spokojená. Nevadí mi, že tam žiji jako poustevník. Zatím nemám ani kamínka, musím si vystačit venku s otevřeným ohništěm, na kterém si uvařím, jako správný zálesák. Večer se postavím k oknu a dívám se na koníky v ohradě. To je podívání. Nemůžu se od okna odtrhnout, mladá vyvádí, pokouší mámu. Lepší než televize, žádné přetvářky, podvody, politické úskoky, pomluvy, žádná auta, klid, jen příroda a ptáci, kteří nádherně vyzpěvují. Je mi tu dobře. Taky se stane, že za celý den nikoho nevidím.
U sousedů nakupili na spálení spoustu starého nábytku. S jejich svolením si ho natahám a stavíme pro koníky úkryt před nepohodou. Ještě, že tak. Najednou se přihnala pořádná bouřka. Blesk stíhá hrom, vzduch je cítit elektrickým výbojem, duní, hřmí, z nebe tečou proudy vody. Kobylky jsou zalezlé pod stříškou. Každá rána je pro mladou šok, vždy vyběhne, za ní máma, ale hned jsou zase zpět, aby se schovaly. Pes Ben se taky bojí, zalezl pod postel a kňučí. Já jsem asi otrlejší. Bez obav vlezu do postele a odpočívám. Teď už to je o něčem jiném. Nedávno jsem ještě s obavou hlídala, aby mi plachtu na střeše neodnesl vítr.
Snažím se tento srub stavět co nejlevněji, ekologicky a svépomocí. Nenajdete tu pravý úhel, rovnou stěnu, vše si dělám sama, jsem ZAČÁTEČNÍK. Asi nejlépe je postavený komín nad střechou, to proto, že jsem se tu zedničinu už trochu naučila. Musím sama sebe pochválit....