HISTORIE VZNIKU ČR
Historie vzniku ČSR
V těchto dnech si připomínáme osmdesáté sedmé výročí vzniku Československé republiky. Československý stát se zrodil jako odraz a naplnění touhy i vůle českého národa i národně uvědomělých Slováků po samostatnosti, což našlo výraz v mohutných masových demonstracích na konci října 1918. Vznik Československa umožnilo mocenské vakuum, které nastalo na sklonku první světové války ve střední Evropě porážkou a rozvratem nejen Rakousko-Uherska, ale i Německa a revolucí otřásané ruské říše. Jeho hladký zrod a úspěšné prvé kroky nadmíru usnadnilo, že tento stát byl zásluhou představitelů zahraničního odboje Tomáše Garrique Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše uznán vítěznými velmocemi už před svým vznikem, což je jev v moderních dějinách nevídaný. Klíčem k tomuto uznání byl především historický zápas zahraničního československého vojska - legií za první světové války.
Na prahu války měl za sebou český národ několik desetiletí nebývalého duchovního a sociálního vzestupu doprovázeného prudkým hospodářským rozmachem. Disponoval všemi atributy moderního národa - kromě jediného, totiž vlastního státu. Současně v této době habsburské soustátí ztrácelo postupně svoji staletou dějinnou roli přirozené ochrany malých národů před tlaky z Východu i ze Západu. Jako druhořadý spojenec se ocitalo ve vleku Německa, vedeno představou, že společné vítězství ve válce mu umožní vyřešit razantním způsobem sílící vnitřní národnostní problémy ve prospěch německého etnika.
Na sklonku roku 1914 odešel do exilu filosof a politik profesor T. G. Masaryk s ideou vzniku samostatného státu. Mohl se přitom opírat o okruh svých nejbližších spolupracovníků, především E. Beneše a M. R. Štefánika, morálně a finančně o početné krajanské spolky působící v USA, Rusku či Francii.
Prvním politickým orgánem zahraničního odboje se stal Český komitét zahraniční, jehož proklamace z listopadu 1915 hovořila o společném úsilí vybojovat samostatný stát. Od února 1916 vznikala v Paříži Československá národní rada jako ústřední orgán odboje s postupně budovanými odbočkami v Rusku, Itálii, Velké Británii, Švýcarsku a v USA. Jejím cílem bylo získat rozhodující oficiální kruhy i veřejnost dohodových států pro myšlenku rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného československého státu.
Jedním z nejpřednějších úkolů zůstávalo vybudování autonomní národní armády. V únoru 1915 T. G. Masaryk prohlásil: "Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního poměru k Rakousku i Spojencům… Tím se vytvoří politická situace, která nám umožní ve chvíli mírového jednání dosáhnout aspoň minima našich požadavků. V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky."
První oddíly českých a slovenských dobrovolníků vznikly živelně hned počátkem války ve Francii a zejména v carském Rusku, kde žily desetitisíce krajanů. Řady československých vojáků - legionářů začaly pak doplňovat tisíce krajanů, zejména z USA, avšak hlavně zajatci, ba často přeběhlíci z front, kde čeští a slovenští vojáci bojovali: ruské, italské a zčásti i srbské. Zvláštní československé legie, v jejichž oddílech bojovalo během války odhadem takřka sto tisíc mužů, se pak se svolením vlád postupně v průběhu války vytvořily v Rusku, Itálii a Francii.
Úspěchy legií v Rusku, ale i jejich zdárná nasazení na italské a francouzské frontě, výrazně povzbudily ochotu západních velmocí uznat československé vojsko za spojenecké a Národní radu jako zárodek vlády budoucího Československa. Dne 29. června 1918 Francie, 9. srpna Velká Británie a 2. září USA uznaly Národní radu přímo jako provizorní vládu. To umožnilo, aby se Národní rada přeměnila 14. října 1918 v prozatímní zahraniční československou vládu.
Památný 28. říjen, kdy lidé vyšli spontánně do ulic pod dojmem ne zcela přesné zprávy o tom, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo, zůstává datem vzniku československého samostatného státu, datem více než symbolickým.
Bylo by asi nečasové posuzovat dnešní situaci očima roku 1918. Žijeme ve zcela jiné mezinárodně politické atmosféře i kontextu; také stát, který naši předkové v roce 1918 zakládali, již, přísně vzato, neexistuje. Co vlastně tedy z odkazu 28. října zůstává živé, co k nám stále promlouvá, k čemu se to tak rádi a s úctou vracíme? Odpověď na tyto otázky není složitá. Masarykova myšlenka z Washingtonského prohlášení nezávislosti: "Věříme v demokracii - věříme ve svobodu - a ve svobodu vždy větší a větší" - ukazuje právě to nadčasové.