Naše dny v Chile jsou sečteny!

 

Zahájili jsme je přejezdem neskutečně zajímavých a obrovských And autobusem z Argentiny a dostali se až do výšky 4.900m!, kolem špičaté hory, to ještě na arg. straně, které se pak změnily ve vlnící se pustinu, sem tam solné pole až se najednou začaly objevovat šestitisícovky!

 

Dorazili jsme do pouště Atacama, resp. do městečka San Pedro de Atacama, kde jsme byli ubytování v nádherném hotelu uprostřed barevných skal. Design hotelu krásně zapadal do malebného prostředí a přitom byl výborně vybavený. K dispozici jsme měli 6 venkovních bazénů! Odtud se nám vážně nechtělo. Jiří absolvoval pár výletů do hor, zatímco já se léčila z „výškové“ nemoci. Tohle už jsme si prožili oba. Tohle místo nás nadchlo.

 

Dalších pár dnů jsme strávili v Santiagu. Velké a čisté město s mnoha parky, které má jednak staré centrum a jakési nové, skleněné, ale v podstatě nemá co ukázat. Není tu žádná rarita, pamětihodnost, nic zvláštního. Jedinou zajímavostí byla podívaná na výměnu stráží před prezidentským palácem, která byla spíše monarchistického typu. Překvapením byl blok muziky složený z „Jetelíček u vody“, Škoda lásky“ apod.

     Na 2 dny jsme si půjčili auto, zajeli jsme na jih navštívit pár vinařství a pak na sever, kousek od města, kam jezdí místní lyžovat. Obojí byl zážitek. Nejen z návštěvy samotných míst, ale hlavně řidičský! Tady se absolutně nepoužívají blinkry, pruhy nikoho nezajímají, navigace, mapa a realita se vůbec neshodují! Šíleli jsme oba, já za volantem a Jiří u jeho oblíbených map

 

Ale pak jsme se přesunuli do „ráje“. Strávili jsme krásné dny na Velikonočním ostrově (Rapa Nui), kde se nám moc líbilo. Dokonce více než na Galapágách. Ostrov je mnohem zajímavější, nejen pokud jde o historii, ale je krásně zelený, příjemný, nepřelidněný. Ročně sem zavítá cca 60-70tis. turistů, na Galapágy milión! To už je vážně znát. Tady vše plyne v naprosté pohodě, klídku, hodně nám to tu připomínalo Hawai. Ono je taky obyvatelstvo stejného původu, všichni jsou z Polynésie. Ač se Thor Heyerdhal snažil dokázat, že pocházejí z pevniny, z Chile. Tenhle kousek země si zaslouží větší komentář.

 

Ostrov je „slitinou“ 3 vyhaslých sopek, nevelkých výšek (300,400 a 50m) tvaru trojúhelníku. Z jedné z nich jsme ostrov krásně přehlédli. Mají tu letiště s druhou nejdelší dráhou v J.Americe (vede Ekvádor), skoro 4km, kterou jim postavili Amíci, kteří si tu vyhlédli výhodné místo pro přistávání challengerů. Jenže po r. 86, po pádu jednoho z nich, od projektu ustoupili. Elektřinu tu mají od r. 60 (vyrábí ji z ropy), mobily sem přišly v r. 2004.

 

Velké kamenné sochy se tu opravdu „válí“ na každém kroku. Je to úžasný pohled na tohle podivné lidské dílo, ale ještě zajímavější je jejich historie či historie celého ostrova. Kdy sem přišli první obyvatelé je těžko říct, prameny se dost rozchází, původně se myslelo, že kolem r. 300-400 n.l., teď se uvádí 800 n.l., ale může to být i 11.stol.! Každopádně, když sem připluly 2 velké lodě (naložené slepicemi a jiným zvířectvem), byl ostrov bohatý na vegetaci, moře plné ryb, takže si tu žili jak v ráji, a vůbec netušili, že za horizontem také může existovat nějaký jiný svět. A protože neměli nic na práci, vymysleli si sochy. K tomu se jim hodil kámen z jedné sopky, do které začaly sochy tesat. Nejdříve malé, pod metr, pak jak se zvětšovala rivalita mezi 7-10 místními kmeny, zvětšovaly se i sochy. Největší má 22m, ale ta je stále ještě spojena se skálou.

Když byla socha dotesána, nechali ji sklouznouti po svahu dolů a pak ji dopravili na předem určené místo. Na tom místě už byl připraven jakýsi prostor „platforma – ahu“, socha se vztyčila, dotesali jí oči (ale jen pár sochám opravdu oči vsadili – bílo/černý kámen) a na hlavu nasadili „pukao“, něco jako klobouk, ale je to typický účes té doby s výrazným drdolem. Tohle pukao bylo z červeného kamene tesané z jiné sopky.

 

Když jim při přesunu socha upadla (většinou na obličej), či se zlomila v krku, nechali ji prostě ležet a šli tesat novou! Tohle moc nechápeme. Prostě neměli nic jiného na práci a tesání bylo smyslem jejich života. Za celá léta tesání nedokázali vymyslet techniku, jak sochu zase postavit! Pokud jde o přesun soch, stále je to nedořešené, i když existují dvě věrohodné teorie (Danikena vážně neberou). Jednu teorii představuji Ing. Pavel Pavel, který v r. 86 byl pozván do expedice T.Heyerdhala a předvedl, že sochy „pochodovaly“ – jako když člověk přemísťuje lednici či skříň – tedy vztyčené. Druhá teorie je, že je vleže posunovali po kmenech palem až na místo. Tomu nahrává fakt o totální likvidaci palem na ostrově.

 

Jak tak pořád káceli ty palmy, totálně si zničili vegetaci, nové nemohly vyrůst, protože semínka sežraly krysy. Navíc se národ přemnožil – dnes tu žije cca 5tis. lidí, dříve dosáhl počet až 20tis.! oni si prostě „vyjedli“ ostrov, ztratili schopnost rybařit, protože si nemohli dělat z kmenů nové lodě až došli k hladomoru a poté ke kanibalismu! A taky k tomu přispěla „druhá doba ledová“ díky proudu El Niňo. A taky si začali navzájem bořit sochy.

Po objevení ostrova holandským mořeplavcem (1722, cca 3000 obyvatel) přestali sochy tesat, zjistili, že existuje i jiný svět a tesání pro ně přestalo mít smysl. Další výpravy odtáhly většinu obyvatelstva na práci do peruánských dolů. Až v r. 1866, kdy ostrov navštívil biskup, zařídil, aby se obyvatelé na ostrov vrátili. Jenže návrat přežilo jen 15 lidí! Pak sem taky biskup zatáhl neštovice a ostrov šel zugrunt.

 

Dneska ostrov žije z turistického ruchu, vše je upravené, čisté, žádné slepené domy, ale normální stavby. Je tu hodně aut, nemají žádnou regulaci dovozu, přitom je tu jedno městečko a pár „silnic“. A taky je tu strašně koní, víc než obyvatel, kteří se pohybují nekontrolovatelně, ač mají majitelé. Takže nám třeba profrčeli kolem hotelu, či různě kříží cesty turistům, což je nejčastější příčina autonehod.

 

Náš hotel byl zase skvělý, stejný styl a design jako hotel v poušti Atacama. Taky patří do stejného řetězce. Perfektně sladěný s místní přírodou.

 

Super jsme si to tu užili a moc se nám nechtělo zpět do Santiaga. Ale tady jsme byli jen 2 noci, podnikli jsme výlet k moři, do oblíbených rekreačních míst, do měst Valparaiso a Viňa del Mar.

 

A poté jsme přeletěli na jih, do městečka Puerto Varas a měli jsme pocit, že jsme se ocitli ve Švýcarsku! Neskutečně čisté a uspořádané městečko s dřevěnými domy. Náš hotel stál na břehu velkého jezera obklopeného horami s 2 trčími zasněženými vulkány! Na jeden vulkán jsme si zajeli.

 

A  10. 12. jsme se přesunuli zpět do Argentiny. Opět jsme museli překonat vysoké Andy, ale tentokrát byla cesta úplně jiná. Před 100 lety tady objevili zajímavou možnost přechodu hor, a to přes horská jezera. Takže jsme jeli 3x lodí a 3x busem. Byl to celodenní výlet úžasnou přírodou! Podívejte se na tenhle odkaz, kde je zajímavé schema přesunu: http://www.turismopaliaike.com/mapa_cruce-chile-argentina.htm

 

V Argentině jsme na pár dnů zakotvili v Bariloche vypadajícím opět „švýcarsky“ a zase jsme ubytováni na břehu jezera obklopeného horami!

 

V Chile bylo fajn, lidi moc příjemní, vtipní. Nejsou tak lhostejní, jako Argentinci. A příroda je tu neskutečná, hodně rozličná, pořád je na co se koukat. Země má cca 2.500 sopek a 56 je stále aktivních. Ale je tu taky docela dost draho. Jediná věc, která nám dost vadí je prach. V podstatě od Salty jsme se nezbavili vířícího prachu, který díky suchému období a větru je přítomný naprosto všude, tvoří malé „twistry“, cítíme ho neustále v puse o zaprášeném oblečení ani nemluvě.