Prokletí domu slunečnic
15. 7. 2007
Prokletí domu slunečnic
Bratři Pangové před pár lety svým Okem dobyli asijská kina a dokázali světu, že kvalitní asijské duchařiny nemusejí vznikat pouze v Japonsku. Nyní dostali příležitost předvést své kvality v Hollywoodu. Jak dopadli?
Hlavní hrdinka Jess se se svými rodiči a malým bratříčkem přestěhuje z velkého města na odlehlou farmu. Chtějí zde začít nový život, nezkalený událostmi minulosti, které nějak souvisí s tím, že malý Ben nemluví. Zabydlí se, najmou čeledína na výpomoc, osejí přilehlé pozemky slunečnicemi a těší se na úrodu. Jedinými mráčky na jinak vymeteném modrém nebi jejich životů jsou hejna dotěrných vran a občasné podivné úkazy uvnitř domu, které nejcitlivěji vnímá právě Ben. Ty se s dalším dějem stupňují a už i nejzarytějším racionalistům musí být jasné, že v domě rodiny Solomonových straší.
Hororový subžánr strašidelných domů patří dnes k těm nejvyčerpanějším vůbec. Vždyť stačí jen nahnat skupinku herců do nějakého starého sídla, párkrát zavrzat dveřmi, strašidelně posvítit baterkou a film je na světě. Co naplat, že obdobné horory dosáhly vrcholu už v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy se v kinech objevily snímky jako The Haunting, Legenda pekelného domu nebo Horror v Amityville, tvůrci si myslí, že je to lehké, producenti vědí, že je to levné, a tak se točí a točí.
A právě téma strašidelného domu si pro svůj americký debut vybrali filmařští bratři Pangové. Hong Kong a přilehlé státy jim pravděpodobně začaly být malé a série Oko už také značně vyčpěla, takže se vypravili za velikou louži a pokusili se dokázat v Americe to, co se jim před pěti lety podařilo v Asii. Bohužel doba je dnes už někde jinde, a tak pouhé opakování osvědčených postupů bez jakékoli známky invence, kterou se většina jejich předchozích filmů vyznačovala, nestačí.
To je totiž největší problém Prokletí domu slunečnic (mimochodem opravdu příšerný český název). Režiséři jakoby se báli přitlačit na pilu a pokusit se diváka opravdu originálně postrašit, ty tam jsou infarktové scény z jejich starších filmů. Pouze vytáhli z šuplíku zástup tradičních bíle natřených duchů, přihodili pár vycvičených vran, které mají zvěstovat cosi nedobrého, a občas nechali zavrzat trámy. Když nad tím teď přemýšlím, tak jediná opravdu vyvedená scéna je ta s naklepáváním deky (pochopíte až uvidíte) a tu už provařili v traileru. Standardní bafání a lekačky jsou pak jen slabou náplastí, která film nedokáže vyspravit.
Technická stránka je, jak už tomu tak u Pangů bývá, skvělá, na film plný sytých barev se moc pěkně kouká. Výtku si zaslouží jen těch pár zfušovaných digitálních vran a jejich kamarád, zfušované digitální bláto. Ani herci nedělají filmu ostudu, sedmnáctiletá Kirsten Stewart roste do krásy a její kolegové odvádí standardní řemeslné výkony, kterým těžko mohu něco vytýkat.
Škoda, že stejný štáb nepracoval s úplně jiným příběhem, nejlépe od zkušených scenáristů. Vyhnul by se tak naprostým dějovým nesmyslům, které bych nerad prozrazoval potenciálním divákům filmu, najdou-li se mezi vámi nějací. A možná by ti imaginární kvalitní scenáristé přišli do mlýna i s něčím originálním, něčím, co by mě donutilo pamatovat si alespoň stopové prvky děje více než dva dny po dopsání recenze.