Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stěhování na Volyň, České vesnice

31. 3. 2007

 

V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 000 Čechů. Vystěhovalectví bylo v XIX. a XX. století běžnou součástí života. Přespočetní členové velkých rodin se museli někam podít všude v Evropě. Obvyklá cesta byla na západ, do Ameriky, ale roku 1862 se emigrantům otevřelo i Rusko a v roce 1870 car dokonce Čechy přímo pozval. Obrazek

Amerika byla za oceánem a kromě toho v důsledku občanské války přistěhovalectví značně omezila, kdežto Rusko mělo s Rakouskem společnou hranici. Přistěhovalci tam mohli jet vlakem až do pohraniční stanice Brody, nebo koňským spřežením, což trvalo nejdéle šest týdnů. Do Volyňské gubernie na západní Ukrajině, která byla velká asi jako Čechy a do jejího okolí směřoval počínaje rokem 1868 hlavní vystěhovalecký proud. Termín "volyňský Čech" tedy zahrnuje pouze české krajany z bývalé carské gubernie Volyň. Velký počet českých emigrantů byl ale také například v oblasti Kyjeva a Černobylu. Obecně se proto užívá souhrnný název "ukrajinští Češi".

 

První české obce na Volyni

Přestože organizovaný příliv českých imigrantů začal v roce 1868, první rodiny přišly do Dubenského Újezdu už v roce 1863.

V roce 1863 byla založena Čechy, kteří se přistěhovali sem na Volyň první česká obec Luthardovka(teď se jmenuje Zelene). Bylo tady asi dvacet rodin, později to byla větší vesnice.Na Volyni žili Češi v 638 obcích. Z toho bylo 109 obcí zcela českých, 152 smíšených a v 377 obcích byli Češi v menšině. Kolonizování Rusi bylo dramatickým bojem, ve kterém se postupovalo rychle. Za deset let Češi založili nebo se přistěhovali do více než stovky obcí. Později se rychlost osidlování zpomalovala, až nastalo rozptylování Čechů do již existujících ukrajinských obcí. Že začátky nebyly jednoduché, svědčí kronika o založení jedné obce v roce 1871: "Vypravilo se nás po žních 20 rodin z okresu Polička... Dohromady jsme na hotovosti měli kolem 500 rublů... Pronajali jsme 255 desjatin (279 ha) lesa... kde bylo jen 0,92 ha orné půdy. Stály tam dva dřevorubecké sruby... kolem nich jsme postavili zemljanky, abychom přečkali zimu. Studna nebyla, vodu jsme nosili lesem asi 2 km z říčky. V zimě jsme si rozdělili díly, každý si do jara vymýtil kousek lesa a na jaře jsme se snažili ‚zadrápat' kousek ječmene... Později jsme si společně koupili koně... roztrhali ho vlci."

 Češi, kteří zde zakládali vlastní vesnice, znamenali pro zaostalé Rusko nový doposud neznámý způsob obdělávání půdy a hospodaření vůbec. Do roku 1878, tedy za prvních 15 let, se na Volyň přistěhovalo více než dva a půl tisíce českých rodin! Celkem v Rusku žilo začátkem první světové války přes 90.000 Čechů a asi 600 Slováků. Byli to vesměs emigranti z předchozích dob - ať již z důvodů politických, náboženských či existenčních. Všichni měli kdysi k odchodu své důvody. Bezzemky vyháněla bída, drobné zemědělce relativní nedostatek půdy, řemeslníky touha po lepším uplatnění, středně majetné snaha po lepší existenci a všechny dohromady germanizační tlak. Jistý význam mělo v severovýchodních Čechách zpustošení způsobené prusko-rakouskou válkou v roce 1866. Jedním z důvodů k odchodu z domova byla tehdy i tříletá vojenská služba. Služba v armádě, kde jsme ani nemohli používat svou řeč. Řečí obcovací, jak se to tehdy jmenovalo, byla němčina, v Uhersku maďarština. Někteří zde žili již po generace. Část potomků prvních českých kolonistů v Rusku svou vlast ani nikdy neviděla. Slýchali o ní jen vyprávět od svých rodičů a nosili ji idealizovanou ve svém srdci. Třináct osad bylo výhradně českých, třeba Mirohošť, Straklov, Kvasilov, Malín, další byly smíšené. Na Volyni se už dříve usazovali také kolonisté německého původu a bylo jich dokonce víc než Čechů. Češi ovšem poutali pozornost vysokou úrovní zemědělství a hospodářství. Přinesli pokrokovější technologie, začali zem hnojit, založili na Ukrajině chmelařství. Pěstovali ječmen, cukrovku, pšenici.

 

Oblast Žitomíru

Obrazek

Okolo roku 1880 se v Žitomírské oblasti začali objevovat první české rodiny. Přistěhovalci zakládali české obce anebo české kolonie v ukrajinských vesnicích a městech, v okrese Čerňachov to byli např.: Albinovka, Andrušovka, Baraševka, Baraši, Bezimovka, Burakovka, Čerňachov /40, Česká Vysoká,  Čudnov, Florovka 1892/75, Hrušky, Chutor Dalnyj, Ivanoviče, Justinovka, Kremljanky, Krošna Č., Kručenec, Novopol, Okolek 1881/281,  Plechov 1873/90, Psýště, Selenčina 1879/126, Slávov /30, Sokolova Hora, Sosnovka, St.Alexandrovka, Trojanov, Trokoviče, Uljanovka, V.Horbaši, Vinohrady, Vysoko Č., Vyšpol a předměstí Žitomíru Krošna 1879/478 (číslo za názvem obce udává rok založení, za lomítkem počet českých obyvatel.

 

Selenčina

ObrazekObec Selenčina se nachází asi 10 km na západ od okresního města Čerňachova a asi 35 km od oblastního města Žitomíru. Po obou březích říčky Trosťanice se nacházely pozemky patřící velkostatkáři Vološčeňkovi. Bylo zde mnoho polí a luk.
Po zrušení nevolnictví se tyto pozemky rozprodávaly zájemcům. Dozvěděl se o nich inženýr architekt Antonín Pytlík, a spolu s geometrem zeměměřičem Francem Obremským, pozemky rozparcelovali, zakreslili do pozemkových plánů a prodávali přistěhovalcům. Cena za jednu desjatinu (o něco víc než hektar) byla asi 50 rublů tehdejší měny.
České rodiny osídlili východní část obce, proto se jí říkalo kolonie, s počeštěným názvem Selenčina. Žilo tu asi 35 rodin, mezi nimi i několik rodin polských a ukrajinských. Česká část obce se lišila od ukrajinské jak svým uspořádáním, tak i celkovým vzhledem. Kolem každého domku, který míval 2-3 obytné místnosti, bývaly chlévy pro skot a vepře, oplocený dvorek a dost velká ovocná zahrada, za kterou byla chmelnice.

 

Seznam rodin v české kolonii Selenčině v letech 1920 - 1930

Hlavní část obce:
 

  1. Vrbata Adolf
  2. Hejcmanová Filoména
  3. Bělohoubek Ferdinand (kovář)
  4. Martinek Jaroslav
  5. Rajm Vladimír
  6. Homoláč Josef
  7. Hejcman Josef
  8. Drbohlav František (obuvník)
  9. Prokeš Václav
  10. Prokeš Alexandr
  11. Klaban František
  12. Klaban Josef, syn Františka
  13. Hasičská zbrojnice - Karolína
  14. Špála Vladimír (kovář)
  15. Novotný Vladimír
  16. Novotný Boris
  17. Letní divadlo a taneční sál (sušárna Novotných)
  18. Česká škola
  19. Hryň (ukrajinec)
  20. Papoušek Vladimír (do roku 1927 hospoda a sál)
  21. Čížek Václav
  22. Bohurskij Vladimír
  23. Bohurskij Vincenc
  24. Straševský
  25. Jasaneckij Karol (polská rodina)
  26. Jasaneckij Dimitrij
  27. Rafalskij
  28. Slučiny: Papoušek Antonín
  29. Papoušek Rudolf
  30. Vlk Josef
  31. Vlk Václav
  32. Svoboda Václav
  33. Moucha Antonín
  34. Jakubenko (ukrajinec) Na konci obce ukrajinský zahradník Sivčenko, vlastník obrovské školky a plantáží jahod. Za ním ještě Šmíd a Němec.
  35. Kozadýrek: Kostka Vladimír
  36. Novák - Ent
  37. Košťál
  38. Papoušek
  39. Hozák Vladimír - Dostál
  40. Hozák

 

Hospodářství

Plánek statku Selenský mlýnek asi 3km od Selenčiny, který měla pronajata rodina Martinkova od okresního písaře Nikolaje Čajkovského.

Obrazek

 

 

Škola

Česká národní škola v Selenčině 1914

 

Obrazek

nahoře: Julie Prokešová, Stáza Vrbatová a Aňuta Matvějová.
dívky: Marie Hejcmanová, Soňa Prokešová, Maruša Hejcmanová, Růžena Vrbatová, Soňa Fantová, Elča Straševská, Tonička Klabanová, Nina Fantová a Milka Linhartová.
sedící: Nikolaj Hozák, Sergej Kozakov, Ksenda Straševský, učitel Nikolaj Kudima, Venda Hejcman, Nikolaj Fanta a Václav Čížek.
klečící: Saša Papoušek(Tomkův), Jaroslav Martinek, Miša Jakubenko, Vladimír Papoušek(Rudolfův), Ksenda Svoboda, Josef Čížek, Josef Martinek, Vladimír Linhart a Vladimír Papoušek(Tomkův).
dole: Pavlína Vrbatová(z Florovky), Vladimír Hejcman, ?.

Česká škola v čele s učitelem Antonínem Dymešem byla 3-třídní bez vlastní budovy. Vyučovalo se v jedné místnosti některého zemědělce. Učitel se stravoval v rodinách žáků. Kde chodily do školy dvě děti, stravoval se dva dny. Kde byl jeden žák, tak jeden den.
Školní budova s bytem pro učitele byla postavena brigádnicky z prostředků obce až v roce 1927. Lavice byly dlouhé přes celou třídu a sedělo tam tolik žáků, kolik se vešlo. V první lavici seděli prvňáčci, ti psali. Za nimi druhá třída, ta měla počty a třetí třída měla dějepis.A tak se to různě střídalo. Pan učitel se vždy věnoval jedné třídě při vysvětlování látky, ostatní museli pracovat nad uloženými úkoly sami.
Ukrajinská část vesnice byla bez školy až do let násilné kolektivizace vesnice.

Seznam učitelů:
Antonín Dymeš, Pavel Kastner (zajatec), Nikolaj Kudima, Emilie Čížková, Irina Něschodovskaja ( učilo se již v ukrajinském jazyce), Kondraťuk, Kohout, Krajzinger, Němeček. Ve snaze zachovat český jazyk přišli poslední tři učitelé z největší české obce Čerňachovského okresu České Vysoké.

 

Společenský a kulturní život

V Selenčině byl dramatický kroužek a kapela.Obrazek Divadelní představení, posvícení a tancovačky se odehrávali v sušárně na chmel, která patřila rodině Novotných (zmizeli do Běloruska při násilné kolektivizaci obce.)





Obrazek













Sbor dobrovolných hasičů vlastnil ruční stříkačku a dva sudy na koňských povozech. V obci byl na vysokých sloupech pod stříškou zvon, na který se vyzvánělo při požárech ale také při pohřbech. Požární zbrojnice postavená v roce 1930 stála u řeky Trosťanice.


Okolek

Obec Okolek se nachází cca 20 km od Čerňachova, mezi obcemi Hrušky, Novopol a Ivanoviči. V roce 1881 zakoupila skupina českých přistěhovalců pozemky v panství Okílok. Nové domy si vystavěli podél cesty z obce Pulin do Čerňachova.
Brzy vznikl sbor dobrovolných hasičů s požární zbrojnicí, hřbitov, škola, knihovna, obchod, dechová kapela, hostinec s tanečním sálem a později i mlékárna, pošta ale také kolchoz.
Okolek byl proslulý pěstováním žateckého chmele.
Jedním ze zakladatelů Okolku byl i Adolf Vrbata se svým bratrem Karlem, ale brzy se přestěhovali do blízké obce Plechov.

 

Náhledy fotografií ze složky Volyňští Češi