Faktických, věrohodných a publikovaných srovnání skutečných výsledků naší ekonomiky v době "zločinného" komunismu a "svobodného" kapitalismu pořád není dost, přesněji řečeno nejsou žádné. Místo toho máme pořád na stole jen neurčité bláboly a zatracování "totality" jako samozřejmého zla o němž se ve slušné společnosti nepochybuje. Právě proto je nutno konkretní skutečnosti vyhrabávat a porovnávat. V tomto případě půjde o působení a hospodaření bank či peněžnictví, tedy odvětví, které je do určité míry pokládáno za páteř národního hospodářství státu.

1. V roce 1989 jsme měli v ČR jen 6 domácích bank, 1 domácí banku v zahraničí a 1 pojišťovnu. Z toho jen nová Agrobanka byla soukromá (v domácím vlastnictví), ostatní ústavy byly výhradně státní. V bankách pracovalo 19.511 a v pojišťovně pak 6.485 zaměstnanců. Průměrné mzdy v tomto odvětví odpovídaly zhruba celostátnímu průměru ve státním a družstevním sektoru národního hospodářství. Celkově toto odvětví vykázalo 22,736 mld. Kčs zisku (18 % z celkového zisku NH v ČR). Banky nedostávaly a nepotřebovaly sebemenší rozpočtové dotace a sanace. Vklady měly stoprocentní státní záruky, které nemusely být nikdy porušeny.

Zisk plynul především z depozitních a úvěrových obchodů, protože poplatky za bankovní služby - především pro obyvatelstvo - v podstatě neexistovaly. Přitom byly dlouhodobě stanoveny a používány pevné sazby z neterminovaných vkladů ve výši 2 %, z terminovaných vkladů 4 %, ze životního pojištění pak 6 % - při roční inflaci okolo 1 %. Průměrná sazba z úvěrů naproti tomu dosahovala jenom 5,7 %, z toho ze spotřebních úvěrů pro obyvatelstvo 3,4 % (v tom např. novomanželské půjčky na pořízení bytu jen 1 %). Podniky platily 6,4 % z investičních úvěrů a 6,1 % z provozních úvěrů (družstva jen 4,8 %, a bytová družstva dokonce jen 1 %). Tzn., že průměrné úrokové rozpětí (bankovní výnos) činilo celostátně nejvýše 2,7 až 3 %. Všechny poskytnuté úvěry byly bonitní a tedy plně návratné, protože úvěry nesplacené ve lhůtě ke konci roku 1989 dosahovaly za celou ČSSR jen 700 mil. Kčs (tj. pouhých 0,14 % z celkového rozsahu poskytnutých úvěrů).

Peněžnictví tehdy obsluhovalo stejný - a spíše ještě větší - počet obyvatelstva jakož i "fyzický" rozsah (výkon) národního hospodářství jako dnes. Přitom domácí mezibankovní platby (převody) byly běžně prováděny a zúčtovány nejvýše do dvou dnů, a také zúčtování se zahraničím bylo operativní a plynulé. Bankovní výpisy byly přehledné a okamžité. Byla zaručena stoprocentní jistota vkladů, jakož i jejich anonymita. Naše banky tehdy prokazatelně nebyly pračkami "špinavých peněz". 2. Poslední podobné údaje máme za rok 2000. Jak známo mezitím došlo až k nepříčetné inflaci peněžních institucí. Takže díky tomu jsme už tehdy měli 40 bank, kromě ČNB, Konsolidační banky a Záruční a rozvojové banky soukromé, a to převážně (95 % výše bankovních aktiv) už v zahraničním vlastnictví. Z toho už bylo 10 bank v likvidaci a 6 v konkurzním řízení. Nad rámec toho tu máme nově desítky kampeliček, leasingových společností a stovky nejrůznějších investičních fondů; dále 76 pojišťovacích společností. Suma sumárum statistika udává existenci celkem 2.211 finančních a peněžních institucí, kromě dalších desetitísíců fyzických osob pracujících mimo jejich rámec v tomto odvětví.

Celkem tu pracovalo přes 86 tisíc osob (v samotných bankách z toho 53,6 tisíc). Jejich průměrné měsíční mzdy dosahovaly 25.457 Kč a representovaly 190 % průměrných mezd (v rámci toho jak známo mzdy generálních ředitelů největších bank a pojišťoven se pohybovaly mezi 300 až 500 tis. měsíčně, nehledě k jejich dalším čtrnáctým a patnáctým platům a desetitísíům různých prebend, tj. dalších hražených osobně reprezentačních výdajů). Sítě bank a pojišťoven jsou duplicitní až triplicitní a jsou tedy skoro na každém rohu. Jen hrubý pohled na jejich vybavení ukazuje na zbytečný a drahý luxus až přepych, na nadměrný rozsah neúčelně využívané a opakovaně obměňované všeliké moderní výpočetní a další kancelářské techniky atd.atd. Pokud vezmeme v úvahu, že rozsah jejich funkcí pro obyvatelstvo a národní hospodářství v podstatě (kromě nadbytečných a parazitních překrývajících se "služeb pro služby") se při nejmenším nezvýšil, pak jejich reálná produktivita práce (měřeno počtem pracovníků) klesla na pouhou čtvrtinu původní úrovně, přičemž celkové náklady provozu se zvýšily na desetinásobky. Pokud bychom to navíc měřili poměrem výše reálných vkladů a úvěrů (po jejich přepočtu na srovnatelné ceny), byl by tento pokles ještě výraznější, a zřejmě by dosahoval zhruba jedné desetiny až 15 % původních výkonů na pracovníka.

Přitom průměrné úrokové sazby z vkladů dosáhly jen 3,4 % (u vkladů v cizí měně jen 3,07 %), z toho u terminovaných vkladů 4,25 %, při roční inflaci okolo 3,9 %. Navíc z těchto úroků vkladatelé platili 15 % daň, která dříve vůbec neexistovala. Průměrná úroková sazba z úvěrů podle statistiky se udává ve výši 7,16 %; jiné údaje však uvádí (za rok 2001 kdy úroky z vkladů ještě dále klesly), že úroky (pro fyzické osoby) z hypotečních úvěrů se sice pohybovaly mezi 6,5 až 10 %, ale ze spotřebitelských úvěrů už mezi 10 až 15 %, z kontokorentních úvěrů mezi 11 až 19 %, z hotovostních úvěrů mezi 13 až 19 %, a z kreditních platebních karet snad ve výši 25 a dokonce až 30%. To už representuje úrokovou "marži" dosahující dost běžně 15 až 20 %.

Navíc jak známo, banky tvrdě zvýšily a dále zvyšují poplatky za své "služby" spojené s jejich obchody, dříve jak známo většinou bezplatné. A o kvalitě těchto služeb má veřejnost dost informací a vlastních špatných zkušeností. Platby jsou přitom prováděny zdlouhavě a opožděně bez možnosti dovolání se nápravy, dochází k defraudacím a krádežím "vkladů", výpisy má každá banka jinak koncipované a většinou nesrozumitelné; z bank se zkrátka staly byrokratické instituce chovajících se někdy vůči klientům hůře než státní a komunální úřady (hlavně že se mění jejich loga, reklamní slogany, vnitřní postupy apod.). Snaží se nám stále vtloukat do hlavy, že mají na prvním místě zájem klientů, ve skutečnosti ale všechno co podnikají se děje převážně proti nim - hlavně vkladatelům - proti jejich zájmům.

2. Hodnota vkladů a tím spíše investic v jiných instrumentech (akciích, dluhopisech, podílových listech) není už dávno zaručena, nebo je zaručena státem jen do určité míry - desítky miliard ztrát vzniklé mezitím z tohoto důvodu občanům jsou notoricky známé a není ani třeba je připomínat. Anonymita vkladů je nebo brzy už bude v rámci rozvoje "svobod a lidských práv" zrušena, a přitom všem se banky čím dál více a jistě oprávněně posuzují jako pračky "špinavých" mafiánských a zločineckých peněz. Bonita poskytovaných úvěrů se zcela zhroutila, banky nebyly schopny zajistit návratnost výrazné části svých úvěrů, o čemž nejvíce svědčí údaj o částkách, kterými je už musel stát za ztráty z toho vzniklé sanovat (viz dále). Otázkou zůstává, kolik z toho bankovní pracovníci, zejména jejich odpovědní šéfové s patřičnými pravomocemi "shrábli" za jejich poskytnutí, resp. za "obdarování" takových povedených klientů do vlastních kapes. A při všech těchto "požehnaných" podmínkách vykázaly za rok 1999 banky zisk jen ve výši 9,4 mld. Kč (po všech těch mohutných zdraženích a zhoršeních služeb to banky v roce 2001 dotáhly na 17,2 mld. Kč zisku - dle Hospodářských noviny z 3.4.2002), investiční fondy a leasing jen 1,3 mld. Kč, a pojišťovny jen 2,6 mld. Kč. Celkem tedy 13,3 mld. Kč, což v cenách roku 1989 představuje tak asi 3 mld. Kč, tedy pouhých 13 až 14 % původní úrovně z roku 1989; to je ještě výhra, protože před rokem 1998 vykazovalo peněžnictví dokonce souhrnné ztráty. A to nemáme k dispozici žádný přehled o výsledcích, resp. ztrátách nejrůznějšícíh jiných dceřinných společností bank a pojišťoven.

3. Takže banky a vlastně celé peněžnictví dnes mají v rukách za babku nejrůznější soukromí privatizátoři a vlastníci, kteří jsou navíc v podstatě jen zahraniční. Takže už sami nemůžeme rozhodovat nejen o naší výrobě a obchodě, ale ani o tom, jak se naše vlastní uložené peníze použijí, pro koho a za jakých podmínek. A co nám všem to až dosud přineslo? Uveďme si rámcový přehled dopadů dosavadního polistopadového hospodaření tohoto sektoru, které je jednoznačně masovým okrádáním a/ státu, resp. jeho občanů jako daňových poplatníků. Až dosud bylo bankám z prostřednictvím Konsolidační banky a její finanční skupiny, resp. z rozpočtových prostředků zaplaceno za ztráty z "rizikových (pochybných)" úvěrů celkem asi 480 mld. Kč (v tom započteno asi 100 mld. Kč za "úspěšně" hospodařící a do zahraničí prodanou Poštovní a investiční banku). A to nemusí být zdaleka konec pokud přihlédneme k výši státem dosud poskytnutých záruk pohybujících se v řádu dalších stovek miliard Kč;

b/ vkladatelů, kteří nejen nedostanou za jimi propůjčovaný "kapitál" žádný reálný úrokový výnos, ale navíc byly a jsou jejich úspory znehodnocovány vysokým a v podstatě trvalým předstihem míry inflace před mírou příslušných "úrokových" sazeb. Jen v letech 1990 až 1992 tak jednorázově přišli nejméně o 205 mld. Kčs; tato ztráta pak přetrvávala po celá devadesátá léta (navíc prohloubená o dodatečně zavedenou daň), a dokonce ještě v roce 2001 tato ztráta činila okolo 2 % z nominální hodnoty vkladů, tj. asi 25 mld. Kč, aniž bychom tu počítali byť s tím nejnižším předpokládaným výnosem z takto akumulovaného kapitálu;

c/ dlužníků, na základě neodůvodněných a nadměrných úrokových marží (rozpětí) bank mezi úrokovými sazbami placenými vkladatelům a placenými za poskytované úvěry všeho druhu. Pokud tuto nadměrnou "výnosovou" sazbu odhadneme jen na 10 % (a to je zřejmé podhodnocení), pak to za pouhý rok reprezentovalo lichvářské "obrání" klientů nejméně o 130 až 150 mld. Kč.

Jaký bude další vývoj si nikdo netroufá odhadovat. Očekávání, že bankovní systém se už stabilizoval a další zásadní problémy už nevzniknou by bylo zřejmě přehnaným očekáváním. Není k tomu totiž věcný důvod a pořád ještě převažují spíše negativa než trvalé pozitivní trendy. Rozhodně pouhá "privatizace" a předání bank zahraničním vlastníkům v tomto směru nedává žádné solidní záruky, jak je zřejmé z labilní situace v tomto odvětví projevující se dnes i v mnoha dalších tzv. "vyspělých" státech.

4. Shrneme-li, pak na základě uváděných faktů lze zcela odpovědně prohlásit naše polistopadové bankovnictví (peněžnictví) za zločinecký sektor ekonomiky, za jakousi žumpu národního hospodářství ČR. Kdyby měla existovat spravedlnost, pak jejich vedoucí pracovníci - současní i ti minulí - by měli být za svůj "přínos" spojený až s provokačně vysokými platy a bonusy pohnáni k trestní odpovědnosti a povinným náhradám vzniklých škod, včetně zabavení veškerého rodinného majetku; dokonce i kdyby k tomu došlo jen z pouhé neschopnosti. Bohužel místo toho dostávají jen další a další prebendy, ať už ve formě zlatých padáků nebo senátorských křesel (viz případ Salzman).

Paradoxní je, že rozsah národohospodářských škod a okrádání působených našimi bankami roste úměrně procesu jejich převádění do soukromého vlastnictví a zejména pak do zahraničního vlastnictví. Nutno konstatovat, že tito přitom dostali banky už očištěné od všech problémových závazků - to na sebe převzal stát a jeho občané - a to za "hubičku" (vždyť i ta znovu prodaná katastrofická IPB už byla dávno předtím vlastněna a řízena japonskou Nomurou).

To potvrzují i údaje z posledních měsíců. Ty ukazují, že např. pokud v 1. čtvrtletí 1999 úroky z terminovaných vkladů se pohybovaly okolo 6,75 % (z neterminovaných vkladů 2,06 %) a z poskytovaných krátkodobých úvěrů ve výši 10,95 %, koncem roku 2001 úroky z terminovaných vkladů už klesly na 3,39 % (z neterminovaných vkladů na 1.64 %) ale při růstu sazeb úroků z krátkodobých úvěrů na 13,39 % - bankovní marže dokázaly v tak krátkém období banky ve svůj prospěch zvýšit ze 4,21 % na 10 % a to navíc při několikanásobném zvýšení poplatků za bankovní služby (jediným aktivním činem se v téže době stalo vyhazování českých zaměstnanců, k němuž v poslední době došlo). To ukazuje skutečnou či spíše pomyslnou "vysokou" úroveň know-how a odbornosti zahraničních vlastníků a manažerů (okrádat naši šéfové přece uměli také, ale přece jen si netroufali na tolik). A hlavně celé to ukazuje, že v tomto odvětví dávno nejde o podnikání ale o úředně sankciovanou a dokonce podněcovanou lichvu...

Neboť jak ukazují fakta, vývoj ekonomiky jednostranné změny (zvyšování či snižování) centrální klíčové "vkladové" úrokové sazby v podstatě neovlivní. Viz příklad USA, kde ji FED v roce 2001 je snižoval 11 x, aniž by se tu ekonomický pokles jen zastavil. A naše ČNB? Ta ji rovněž v minulém roce zřejmě i pod silným politickým nátlakem snižovala, ale výnos z toho nemělo národní hospodářství ale jen samotné banky, jak je zřejmé z výše zmíněných čísel. A vkladatelé samozřejmě výrazně prodělali, což negativně ovlivnilo i vývoj domácích úspor, což na druhé staně nezbytně stimuluje a urychluje růst zahraničního zadlužování země.

5. Nad celým tímto odvětvím bdí a zabezpečuje zákonný bankovní dohled Česká národní banka (dohled nad družstevními kampeličkami pak vykonává samostatný Úřad pro dohled nad družstevními záložnami, nad kapitálovým trhem Komise pro cenné papíry, nad pojišťovnictvím Ministerstvo financí), donedávna v čele s J. Tošovským (tuto funkci převzal bezprostředně po listopadu 1989), a pod patronací prezidenta V. Havla, který si do toho nedal a nedá od nějaké vlády či jiných státních orgánů mluvit. Zlé jazyky tvrdí, že to nebylo zadarmo (viz případ nezákonných ale za to nadměrně výhodných osobních vkladů v ČNB). To jsou tedy hlavní viníci stavu, kdy banky se staly hlavním parazitem ČR. Nelze než konstatovat, že jen jeho (jejich) vinou se banky staly nejhorším odvětvím už tak upadající ekonomiky ČR. To jim nikdo nemůže odpárat!

Proti období "zlého komunismu" tu došlo k naprostému ekonomickému krachu a propadu (a to nemluvíme o hříších tohoto odvětví a ČNB v oblasti úpadku měnových kurzů, zahraničního zadlužování atd.). Pokles produktivity (ekonomické efektivnosti) je nepředstavitelný a snad nezměřitelný. Kapitalistická "konkurence" se vůbec neuplatnila, vůbec nefungovala a nefunguje. Samozřejmě ani jinde ve světě to není až tak moc jiné, jen tu nemají tu konkretní možnosti srovnání jaká se naskýtá nám. Takže - z bank se stali pouzí vydřiduši, místo hesla "náš zákazník náš pán" tu začalo platit a pořád platí "náš zákazník naše kořist".

ČNB postupovala od samého začátku jako šílenec, jako neodpovědný amatér - vydávala bankovní licence jako na běžícím pásu v situaci, kdy tu nebyli ani odborníci a tím méně kapitál. Kdy zcela zanedbávala svoji zákonnou povinnost výkonu bankovního dohledu. Rychle se tak z toho dříve vysoce rentabilního a fungujícího odvětví stalo smetiště a centrální národohospodářská zlodějna. Takže i v této oblasti hospodářství tak zcela prokazatelně bylo vyvráceno i lživé heslo, podle něhož "nejhorším vlastníkem je stát" - prokázalo se totiž, že nejhorším vlastníkem je naopak kapitalistický vlastník (IPB Praha - ale nejen ona - je tu nejmarkantnějším příkladem), resp. pokud je takovým stát tak ne jakýkoliv, ale konkretně "špatný" stát kapitalistický.

František Nevařil, převzato z Britských listů