Vlající vlajky, skandování, radost nad výsledky českých sportovců. Taková je kulisa vrcholového sportu, když se daří. Řada politiků s rozesmátými tvářemi se ráda fotí s úspěšnými, aby se svezla na vlně probuzené národní hrdosti. Sport jsou ale i žáčci, kteří třeba u nás na hřišti v Hoštce chodí na fotbalové tréninky a na zápasy, kde jásají nad vstřeleným gólem, jako by hráli na mistrovství světa. Většina z nich si nezakope v profesionálním mužstvu a přece si do života odnese velké bohatství. V době, kdy se každou chvíli dočítáme otřesné statistiky o osamělých dětech, které volný čas tráví takřka výhradně u počítače, to není málo, když jiné se naučí pravidelně sportovat, spolupracovat v týmu a získávat si přátele.
Sport má mnoho tváří a jednou z nich je i ta ekonomická. Sportování má přece vliv na lidské zdraví, obnovuje síly, a tím přispívá i k vyššímu pracovnímu výkonu. A šetří tak mimo jiné peníze ze zdravotního pojištění. U mladých lidí bych mohl použít parafrázi známého výroku: Kdo sportuje, nezlobí. Nuda, spouštěcí mechanismus mnoha negativních jevů, těm, kteří volný čas zaplňují sportováním, nehrozí. Mohl bych vyjmenovat řadu společensky prospěšných faktorů sportu. Můžete namítnout, že je to přece každému jasné. Opravdu?
Z dostupných materiálů ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy totiž vyplývá, že Česká republika nyní stojí na úplném konci žebříčku v podpoře sportu z veřejných výdajů v celé Evropě. Za námi je pouze Bulharsko a Malta. ČR dává na sport jen asi 10 eur na obyvatele. Na druhé straně třeba Francie vydává 180 eur na obyvatele. Že by tam plýtvali bez rozmyslu? Jsem přesvědčen, že nikoli. A když pominu vliv na výchovu mládeže či regeneraci sil zaměstnanců, pak mohu upozornit například na to, že v zemích, jako je Francie, sport vygeneruje 3,7 % hrubého domácího produktu a zaměstnává 5,4 % pracovních sil.
U nás podle odhadu celkový objem financí, které projdou sportovním prostředím, činí 46 až 60 miliard korun ročně. Stát pak z těchto prostředků získává asi 8,8 až 11,4 miliardy ročně na DPH. Stát, kraje a obce dávají do sportu z veřejných výdajů 7,7 miliardy ročně. Není to tak ohromující suma, jak by se zdálo. Stačí drobné porovnání. Stát dával na sport v roce 1989 0,65 % z celkových výdajů státního rozpočtu. Dnes je to pouhých 0,24 %. Jistěže je sport financován i z jiných zdrojů. V České republice, kde sport sdružuje asi 20 % populace, jsou to i členské příspěvky (jedny z nejvyšších v Evropě). Řada sportovních spolků si přivydělává prodejem služeb a výrobků. A v neposlední řadě významná pomoc, asi miliarda ročně, plynula od Sazky.
Minulý čas jsem použil proto, že potíže nastaly po stavbě Sazka Arény pro mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2001. Od sportovních funkcionářů často slyším stížnosti, že si připadají oklamaní. Souhlasili se stavbou haly i pod tlakem státu. Významní státní úředníci i někteří politici tehdy slibovali "hory doly" (nezatížení Sazky platbou DPH, exkluzivita na videoterminály, státní garance pro získání úvěru apod.), aby Sazka zachránila mistrovství. Leč stát téměř nic nedodržel. Získal jsem v těchto dnech od ČSTV údaj, že stát například za stavbu Sazka (nyní O2) arény a za akce, které se v ní uskutečnily, vybral na DPH 4 miliardy korun. Sazka ovšem dál splácí úvěr za stavbu a do sportovního prostředí dává necelých 400 milionů korun ročně. Možná by se to nezdálo tak dramatické, kdyby se v mnoha sportovních odvětvích nepotýkali s výpadkem dalšího významného finančního titulu. Firmy radikálně seškrtaly sponzoring. A pro mnoho malých sportovních oddílů, zajišťujících právě vyžití mládeže ve volném čase, jsou výpadky ve výběru daní v současném období a z toho vyplývající rozpočtové potíže obcí, které tuto aktivitu podporovaly, smrtící.
A tak místo lákání voličů na známé tváře vrcholových sportovců by bylo zapotřebí, aby se politická reprezentace více věnovala celkové situaci v našem sportu. Jeho základnu přece tvoří stovky a tisíce oddílů a aktivit, které si zaslouží podporu.