19. století je v jednom krásném českém filmu popsáno jako století páry. Bylo však i stoletím národního obrození, které přineslo našemu národu vlastenecké myšlení a nový pohled na vlastní minulost, současnost a budoucnost. Bylo také zrozením dělnické třídy. Velký rozvoj průmyslu znamenal zcela úplnou změnu rozdělení společnosti. Obyvatelé vesnických oblastí začali hromadně migrovat do měst. Ve městech však byl úplně jiný život než na vesnici. Tito noví obyvatelé byli pojednou odtrženi od konzervativního vesnického života, kde hlavní slovo měli statkáři a farář. Pojednou se dozvídali i věci, které by jim vesnická "inteligence" nikdy neřekla. Přestože nevolnictví a robota v našich zemích zrušil již císař Josef II. na konci 18. století, tak ještě v první polovině století devatenáctého se na vesnici mnohé nezměnilo. Formálně sice všichni dřívější poddaní byli svobodní, ale stále se nacházeli v tzv. "informačním nevolnictví", tedy v situaci, kdy vládci vesnice - velkostatkáři - všemožně bránili svým námezdním dělníkům ve vzdělání, v kontaktech s městskými dělníky i s vesnickými vzdělanci z řad obrozenců. Nyní se přesunuli do světa, ve kterém se mohli stát skutečně svobodnými.

S postupným rozvojem průmyslu a dalším růstem vzdělanosti dělníků, rostla pochopitelně i touha po další demokratizaci společnosti. V dnešní době si už jen těžko umíme představit, co to znamenalo žít v době absolutistické monarchie. Po osvícených panovnících Josefu II. a Leopoldu II. nastoupil konzervativní František I. Byl to on, kdo přivedl Rakousko do 19. století a byl to také on, kdo zavrhl většinu osvícenských reforem svého otce a strýce. Za jeho vlády začal přerod společnosti, který dále eskaloval za vlády jeho syna, Ferdinanda V., který byl pro svou nízkou inteligenci zván Dobrotivým. Většinou za něj vládli jiní a konec jeho vlády byl vpravdě krutý. Rok 1848 otřásl celou Evropou a pochopitelně i Rakouskem. Vzdělané střední vrstvy, dělníci a další části městského obyvatelstva (mimo těch nejbohatších) se postavili na odpor absolutismu a nad většinou starého kontinentu zavlál rudý prapor revoluce. Cíle byly v každé zemi jiné a přesto byly podobné. Všichni žádali více svobod, demokratizaci společnosti a podobně. V některých zemích chtěly revoluce sjednotit rozdrobené státy (Itálie, Německo) a jinde naopak šlo o boj za samostatnost (například u nás). To, že byla revoluce poražena, bylo jasným důkazem, že vládnoucí vrsvtvy jsou stále příliš mocné.

Po revoluci bylo nad slunce jasnější, že slabý a prostoduchý Ferdinand nemůže dál vládnout tak obrovské říši, a proto abdikoval. Protože Ferdinand neměl vlastní děti, přešlo nástupnictví přes jeho mladšího bratra na synovce, kterým nebyl nikdo jiný než František Josef I. Ve chvíli, kdy tento osmnáctiletý mladíček nastupoval na trůn ještě nikdo netušil, že bude vládnout celých 68 let a na konci vlády bude světová válka a rozvrácená říše. Dělnické hnutí zažilo v těch letech neuvěřitelný rozmach. Uvolnění poměrů v říši postupně umožnilo vznik politických stran, ve kterých časem získali navrch dělníci. V českých zemích se nejvýznamnější dělnickou stranou stala Česká sociální demokracie. V rakouském parlamentu časem získaly dělnické strany silné postavení, ale národnostní problémy značně stěžovaly spolupráci. Rakušané nechtěli spolupracovat s Čechy, Maďaři se Slováky a navzájem Rakušané s Maďary. Nebylo tedy divu, že i přes silné zastoupení se dělnickým stranám nepovedlo prosadit zlepšení životní úrovně těch nejpotřebnějších.

Rakousko-Uhersko zaniklo s koncem světové války a na jeho troskách vznikl první samostatný stát Čechů, Slováků, Moravanů a Slezanů, samostatné Československo. Je vcelku pochopitelné, že většina dělnictva, ale i střední třídy spatřovaly v novém státě šanci na reálné zlepšení svých životních poměrů. Nemohli se více mýlit. Nový stát sice zavedl kosmetické úpravy dělnického života a omezenou pozemkovou reformu, ale bezhlavý závod o zisk ve spojitosti s šílenou politikou ministra Rašína, která měla zpevnit korunu bez ohledu na lidské životy - životy těch, díky kterým žil Rašín v blahobytu - to vše vedlo k postupnému dalšímu zhoršování života všech neprivilegovaných vrstev. A to vše v situaci, kdy sociální demokracie BYLA NEJSILNĚJŠÍ STRANOU V PARLAMENTU a stávala se součástí vlád. Právě tyto okolnosti dokázaly demaskovat skutečnou povahu vedoucích činitelů sociální demokracie. Dokud byli v opozici, tak se tvářili jako že bojují za dělnickou třídu, ale v okamžiku kdy se stali vládními činiteli, se z nich stali kariéristé, prospěcháři, korupčníci, zloději a zrádci. Týkalo se to sociální demokracie v roce 1920 a platí to na sociální demokraty dodnes. Tedy ne na ty, kteří se snaží skutečně reálně pracovat pro občany na pozicích řadových sociálních demokratů. Nejvíce zrádců v této zemi vždy bylo, je a bude ve vedení sociální demokracie a je úplně jedno, kdo je v ten okamžik předsedou strany. Nejmarkatněji se pravá tvář sociálních demokratů ukázala během prosincových stávek v roce 1920. Tehdy byl sociální demokrat předsedou vlády. Ten sociální demokrat, který se zavázal bránit dělníky, který se holedbal, že pochází z dělnické třídy, ano přesně ten souhlasil s tím, aby pokojné demonstrace dělníků - těch, které nazýval bratry - byly rozéhnány četnictvem a armádou. Pravicoví ministři přispěchali na pomoc i tak, že nechali vyzbrojit členy Sokola a Orla (katolická sportovní organizace) a to vše za blahovolného souhlasu "prezidenta - osvoboditele" Masaryka. Po jejich zásahu se ulice zalily krví a pokojná stávka se změnila v řež, aby na konec byla hrubým násilím potlačena. Režim nového státu ukázal zcela jasně, že je stejně represivní jako stará monarchie, ale že je i chytřejší. Masarykovi a jeho partě, se kterou se rád scházel na Hradě při sklence a doutníku, zatímco jinde lidé hladověli, se podařilo zkorumpovat sociální demokracii a pevně tím chytit pod krkem dělníky. Pak už stačilo jen utahovat a utahovat a utahovat... Bylo naprosto jasné, že sociální demokracie je jako strana obhájců potřebných mrtvá. Stala se z ní stará dáma, libující si v přepychu a moci. Musela vzniknout strana úplně nová. Strana komunistická.