Kuba, zařazená Spojenými státy americkými mezi takzvané darebácké státy, je u nás po roce 1989 sdělovacími prostředky notoricky diabolizovanou zemí. Přispívají k tomu také medializované nešťastné mise některých našich politiků na Kubu, občasná vyjádření exprezidenta nebo umanuté, a především zcela povrchní srovnávání současné Kuby s našimi předlistopadovými poměry. Je to chybné, protože Kuba prošla zcela jiným historickým, společenským a politickým vývojem. Kuba byla a je jiná. Byla jiná už před rokem 1989 a dynamický vývoj za poslední období, označované jako Época especial , ji ještě více změnil.

Comandante mezi lidmi

Myslíte si, že třeba stále opakované označování Fidela Castra za diktátora a jeho přirovnávání k vedoucím představitelům zemí bývalého východního bloku se hodí na člověka, kterého si drtivá většina obyvatel země váží, nazývá ho křestním jménem a navíc se s ním většina dospělých Kubánců setkala osobně? Po léta totiž bývalo Fidelovým zvykem zajíždět do každého sebezastrčenějšího koutu země. Mohl se třeba nečekaně objevit v malé horské školičce v pohoří Escambray a bez zábran začít s učiteli, vesničany a dětmi diskutovat o školních uniformách nebo vzdělávací kampani. Stávalo se, že stál najednou mezi rolníky na třtinové plantáži a pomáhal při sklizni. Nebylo neobvyklé, že když comandante míjel někde u vesnice sportovní utkání, že vystoupil z vozu a začal hrát baseball.

S Castrem lidé otevřeně hovořili, navzájem si tykali, byl zde sice velký respekt, možná trošku i ostych, ale nebyl zde žádný strach. Vše se vždycky obešlo bez vlaječek, proslovů místních funkcionářů a jejich jímavých řečí na uvítanou. Připomínám, že se vše dělo v době, kdy Spojené státy vydávaly na odstranění Castra 45 milionů dolarů ročně a na atentátech, kterých bylo připraveno asi šest set, pracovalo dva tisíce agentů CIA.

Chyba návštěvníků i autorů

První základní chybou většiny návštěvníků a autorů popisujících dnešní život na Kubě je přehlížení jejího historického vývoje. Druhou chybou je srovnávání této ostrovní rozvojové země s naším nebo jiným evropským státem. Všem, kteří takto povrchně hodnotí dnešní Kubu, bych doporučil přečíst si Castrovu slavnou soudní obhajobu po útoku na kasárna Moncada v Santiagu z roku 1953. Koloniální Španělsko na počátku minulého století vystřídaly Spojené státy, které díky Plattovu dodatku přeměnily Kubu v zemi zcela ekonomicky a politicky závislou. Kuba např. bez souhlasu USA nesměla uzavírat mezinárodní dohody a USA prakticky dohlížely na veřejné finance. Nejenže mohla vojenská mocnost kdykoliv na ostrově intervenovat - domnívala-li se, že jsou ohroženy její zájmy - ale využívala i půdu a nerostné bohatství a na 99 let obsadila zátoku u Guntánama. Stejně jako za staletí španělské nadvlády i za pět desítek let americké hegemonie zůstala Kuba především exportérem cukru, rumu a tabáku.

Batista a americká mafie ožebračovali

Americká mafie až do konce roku 1958 úzce spolupracovala s diktátorem Batistou, který uplatňoval ekonomická doporučení amerického bankéře Adama Truslowa a pod vedením CIA nelítostně likvidoval opozici. Jako houby po dešti vyrůstala nová kasina, hotely a nevěstince pro americkou klientelu, ve městech kvetl obchod s drogami. V roce 1952 např. pracoval zemědělský dělník jen 108 dní v roce při sklizni třtiny a zbývajících 257 dnů byl bez výdělku. Z počtu pěti a půl milionu obyvatelstva v produktivním věku byl stále milion lidí bez práce. Polovina obyvatel žila bez elektřiny, nájem ve městech činil přes 30 % mzdy, půl milionu lidí žilo v barabiznách bez hygienických zařízení nebo pod širým nebem. Chudí, kterých byla většina, neznali lékařskou péči. Zisky plynuly do USA a o vzdělání svých dětí, jichž 90 % sužovali paraziti, kteří se jim do bosých nohou dostali ze země, si mohli nechat Kubánci jen zdát.

Tento stav se pro chudé lidi ve většině zemí Latinské Ameriky nezměnil a většina Kubánců to ví. Vždyť v současnosti 45 % populace (asi 245 mil. obyvatel Střední a Jižní Ameriky) žije v chudobě, z čehož je přes 90 % zcela nemajetných. Asi 60 % obyvatel Latinské Ameriky nemá primární lékařskou péči, asi polovina nemá přístup k nezávadné vodě, 36 % dětí mladších dvou let a 45 % dospělých trpí podvýživou.

Castro splnil slib

Masová podpora kubánského obyvatelstva přivedla ve druhé polovině 50. let minulého století k vítězství revolucionáře ze Sierry. Je třeba zde připomenout, že Kubánci si svoje vítězství vybojovali sami a nikomu za nic nebyli počátkem roku 1959 dlužní. 2. ledna 1959 ve svém projevu Fidel Castro ujistil své spoluobčany, že proces změn začíná a ponížení, kterého se Kubě dostalo ze strany USA, se nebude opakovat . Svému slibu až do odchodu do politické penze v únoru 2008 dostál. Již v roce 1959 odstranila Kuba analfabetismus. Situace ve zdravotnictví a vysokém školství byla v zemi po revoluci velmi složitá, protože z 6286 lékařů jich polovina odešla do USA. Ze 157 vysokoškolských profesorů lékařských fakult jich na ostrově zůstalo pouhých 16. Nyní v zemi provádí praxi 67 500 lékařů, což je zhruba o 39 % víc než u nás. Ve zcela bezplatných školách pracuje 250 000 vysokoškolsky vzdělaných pedagogů a o sport se stará 34 000 vysokoškolsky vzdělaných trenérů. Na Kubě přes milion lidí pobírá starobní důchod. V současnosti má 93 % obyvatel zajištěnu dodávku pitné vody, 95 % země je elektrifikováno a 85 % obyvatel je vlastníkem svého obydlí. Sociálně nejslabší neplatí za odběr vody a mají snížené poplatky za elektřinu a nájemné.

Vzor pro Jih, nepřítel pro USA

Pro chudou většinu obyvatelstva Latinské Ameriky je ostrov již téměř půlstoletí vzorem, pro bohatou menšinu obyvatel západní polokoule, pro politickou reprezentaci USA a kubánské emigranty na Floridě se stal nepřítelem, kterého je třeba za každou cenu zničit. Změnu na Kubě však nevyvolal ani americký zákon, takzvaný Cuban Adjustment Act., který podporuje ilegální kubánskou migraci. S ilegálními přistěhovalci na mexické hranici jedná americká pohraniční policie jako se zločinci, na které se střílí, ale pro kubánské uprchlíky neplatí žádná vízová povinnost ani přistěhovalecké kvóty. Další doslova nehumánní akcí CIA proti Kubě byla například operace Peter Pan , kdy byla rozšířena dezinformace, že kubánská vláda bude odebírat děti a bude je posílat na převýchovu do Sovětského svazu. Do Spojených států k rodinám zde žijících Kubánců poté bylo z kubánských rodin střední a vyšší vrstvy posláno 14 000 dětí. Místo do těchto rodin však děti nakonec putovaly do katolických sirotčinců nebo k velmi chudým Mexičanům, kteří je přijali za americké peníze.

Ani ekonomické embargo, které od roku 1959 do roku 2007 způsobilo Kubě škodu přes 80 miliard dolarů, nepostavilo obyvatelstvo proti své vládě. Naopak, byla to Kuba, která jako první země na západní polokouli odrazila v roce 1961 vojenskou invazi, kterou z obavy, že by nebezpečný ekonomický rozvoj mohl být klíčem k sociálním a politickým změnám a nebezpečnému kulturnímu pokroku v Latinské Americe, což by narušilo americkou politiku v zájmové oblasti , zase organizovala americká tajná služba CIA.

Když bylo třeba, Fidel si dupnul

Až do roku 1989 se Kuba rozvíjela za pomoci zemí sovětského bloku. I v této době si Fidel Castro nikdy nenechal poručníkovat a mnohdy si vůči Sovětům dupnul. Nebylo nijak ojedinělé, že často byly politické zájmy SSSR, které byly v rozporu se záměry vedoucích představitelů Kuby, prosazovány i formou hrozby uzavření ropného kohoutku a omezení sovětského exportu. V roce 1989 však došlo k situaci, kterou Kubánci neočekávali. Zastavila se roční dodávka 13 milionů tun sovětské ropy a byl prakticky ukončen dovoz sovětských výrobků (asi 80 % importu) a zastaven kubánský export do SSSR (95 %). Domnívám se, že bychom asi těžko hledali na Zemi stát, jehož politické vedení by bylo schopno obdobnou situaci zvládnout.

Dopravní kolaps byl řešen dovozem půl milionu čínských kol. Asi 30 tisíc odstavených traktorů nahradilo prakticky přes noc 300 tisíc volských potahů. V zemi nastal hlad, protože byly zcela zastaveny porážky skotu. Objevila se nezaměstnanost (více než 30 %), podvýživa, došlo k rozpadu zemědělských družstev a zániku mnoha průmyslových závodů. Hladovějící lidé začali vyrývat zasázené plodiny, kravám byly řezány oháňky, děti ve školách pily oslazenou vodu. Nedostatek ropy znamenal obrovské výpadky elektřiny. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, označím-li tehdejší situaci na Kubě za humanitární krizi.

Teror a záškodnictví z USA

Kubánští exulanti v USA se radovali a proticastrovská organizace Cuban-American National Foundation (CANF) dostávala na činnost propagandistického vysílače Radio Martí další miliony dolarů z kapes amerických poplatníků. CANF dodnes financuje a organizuje přímé teroristické akce vůči Kubě, např. činnost pašeráka drog Luíse Posady Carrilese, na jehož kontě jsou nejen početné oběti velké letecké katastrofy, ale i útoky proti kubánským hotelům v roce 1997.

Pokračování

26. března 2008, Prof. Dr. Petr CHALUPA, CSc., PhDr. Hana HÜBELOVÁ