Rekonstrukce vlády Mirka Topolánka dopadla hůř než špatný vtip. Nešlo totiž o rekonstrukci, ale pouze o posun mocenských pozic, a to k horšímu.

Po prohraných podzimních volbách premiér, jenž ani sám nevěděl, zda ještě zůstane premiérem, se snažil své spolustraníky uklidnit tím, že obětuje ty, kteří svými rozhodnutími, případně špatnou činností ve vládních funkcích zapříčinili zmíněný propad.

A protože každá z koaličních stran utrpěla ztráty či přímo jako zelení debakl, doporučil všem připravit změny. Jak lidovci, tak zelení měli vyměnit jednoho z ministrů a ODS další, jejichž počet tehdy byl nespecifikován. Martin Bursík to pochopil po svém a zbavil se nevýrazné Džamily Stehlíkové, jež problémy menšin nedokázala vyřešit a ani nastínit jejich řešení. V případě lidovců to v prvních okamžicích vypadalo na propuštění ministra kultury, nezvládl totiž vypořádání se s církvemi a ani protilidový krok, aby se katedrála dostala do rukou kléru. Jistě, neměl dostatek sil, ale vlivná katolická lobby s patovou situací spokojena nebyla a někdo přece za to musel být pohnán k odpovědnosti. Nakonec střet nepopulárního předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka s ministrem Kalouskem, jenž je pravou rukou premiéra, všemu dal jiný směr. Pokud šlo o ODS, byly tu dvě priority. Především ztrátou funkcí nejvíce postiženého hejtmana, potenciálního konkurenta, středočeského lídra ODS Jiřího Bendla, bylo třeba získat za spojence proti pražskému primátorovi Bémovi, jenž se pokusil Topolánka nahradit. Bendlovo křídlo mohlo na Kongresu ODS Topolánkovi velmi napomoci, aby zůstal ve funkci premiéra. Bylo však třeba Bendlovi něco nabídnout. Koho však obětovat? Los padl na ministra Řebíčka, nejen podle mého nejschopnějšího ministra ODS z celého Topolánkova týmu. Tato transakce, už dohodnutá před kongresem, se Topolánkovi při hlasování vyplatila. Premiér obětoval i Tomáše Julínka, jehož pseudoreformy bezesporu ovlivnily výsledek voleb. Nejnepopulárnější ministr jeho vlády se tedy stal viníkem.

Noví ministři vlastně znamenají jen upevnění mocenských pozic. Kocáb, který neprošel ani prvním kolem senátních voleb v Praze 1, tak dostal za odměnu ministerské křeslo, ač vlastně nikdy v životě nic neřídil a jeho jedinou politickou zkušeností je odsun sovětských vojsk, jenž stejně zabezpečovali jiní, a jeho tehdejší požadavky, pokud by se uskutečnily, by situaci v roce 1990 jen zkomplikovaly. Cyril Svoboda, přesunutý na Čunkovo místo, které po něm převzal nevýrazný právník Adam Svoboda, je ministerský univerzál. Může, což známe z období popřevratových ministrů, dělat všechno. Všemu rozumí. Právu jako policii, zahraničí stejně jako komunální politice. Má údajně tento resort udělat potřebným, i když v samém prvopočátku Topolánkovy vlády se právě o něm hovořilo, že je na zrušení a jeho kompetence budou přesunuty do ostatních ministerstev. Dnes se už o tom nemluví. Bendl je spojenec, a to je víc než odborník na dopravu. A zdravotnictví? Nemám nic proti senátorce Filipiové, ale její největší zásluhou je, že patří k opozici proti pražskému primátorovi Bémovi a že, ač Pražanka, je stoupenkyní premiéra. To byl jeden z hlavních důvodů, proč bude zodpovídat za resort zdravotnictví. S medicínskými obory nemá nic společného kromě toho, že je pacientka, což potvrdila i prohlášením, že si zanechá na ministerstvu celý Julínkův tým. I poplatky prý zachová, protože je pokládá za první krok reforem ve zdravotnictví. Ostatně v těchto reformách chce pokračovat, ač většina obyvatel jim volbami vyjádřila svůj stop. Ale pokuste se zaútočit na ženu ve vozíku bez toho, aby z vás média neudělala hyenu!

Topolánek tak jen dokázal, že se z voleb nepoučil. Namísto analýzy skutečných důvodů prohry jeho strany, a koaličních stran vůbec, a následného vyvození závěrů se jen pokouší upevnit svou moc. A rozmístit kolem sebe své věrné a další spojence, kteří s ním budou prosazovat politiku, jež prohrála, aby v posledním půldruha roku vládnutí co nejvíce přerozdělil zbývající společný majetek do soukromých rukou, a tím dále byly rozevírány nůžky mezi majetnějšími a nemajetnějšími vrstvami společnosti. A hlavně, aby splatil své závazky sponzorům volební kampaně bez ohledu na potřeby občanů České republiky.

autor: Vojtěch Filip, místopředseda PS PČR a předseda ÚV KSČM