Přístupy KSČM k vládním návrhům na restituce veřejného majetku církvím a náboženským společnostem mají několik rovin. Můžeme vymezit rovinu historickou, procedurální a politickou. Tyto roviny se prolínají a jsou spolu v dialektické jednotě. Představíme je v bodech podle nastíněné klasifikace.

Přístupy historické

KSČM nemůže opomíjet názory mnohých odborníků, podle nichž církev minimálně v 19. a 20. století v podstatě zmiňovaný majetek nevlastnila, ale jednalo se o veřejnoprávní majetek. To, že byl postupně parcelován v pozemkových reformách či konfiskován podle našeho názoru neznamená negaci jejich veřejnoprávního charakteru, ale pouhé dobově nutné omezení autonomně-správní působnosti a pravomoci církví. KSČM může vymezit tyto historicko ideové přístupy k církevním restitucím:

Ø  církve a náboženské společnosti před únorem 1948 de jure nikdy zmiňovaný majetek nevlastnily, ale měly ho pouze v užívání, ve správě. Tato právní praxe měla svou oporu v hluboké historii Habsburské monarchie a obrážela se v právních základech novodobé buržoazní společnosti v Rakousku. Československo po svém vzniku navázalo právní kontinuitou na předcházející ustanovení, což se do roku 1948 nezměnilo. Předání majetku církvím by tedy nebylo restitucí, čili nápravou původního stavu, protože nové postavení církví by tomu původnímu vůbec neodpovídalo.

Ø  pakliže bychom přijaly tvrzení církevních a režimních představitelů (hypoteticky), že majetek v minulosti skutečně vlastnily církve, musíme konstatovat, že všechny požadavky po listopadu 1989 sahají daleko za rámec rozsahu církvemi spravovaného majetku před únorem 1948, ať už jsou údaje z té doby jakkoliv rozdílné. Současní představitelé argumentují tím, že byla revize první pozemkové reformy prováděna především po únoru 1948 a za změněných pravidel. Z odborných prací však vyplývá, že zábor půdy byl proveden již před únorem roku 1948 a že se pravidla realizace reformy měnila jen dílčím způsobem. Revize první pozemkové, tedy prvorepublikové, masarykovské reformy, byla reakcí na její nedokončení v meziválečném období. Podle prvorepublikových smluv však nebyla reforma v té době uzavřena definitivně, došlo pouze k jejímu odložení. Požadavky církví tedy zasají hluboko před restituční tečku 25. 2. 1948. V současnosti mají být např. vydány lesy z vojenských újezdů, které však vznikly (vojenské újezdy) ze ¾ před rokem 1948.

Ø  kontury posledního návrhu Nečasovy vlády dávají tušit, že bude církvím nabídnut majetek, který spravovaly už před vznikem republiky v roce 1918, tedy před započetím první pozemkové reformy v roce 1919. To by znamenalo útok, řečeno slovy T. G. Masaryka z roku 1927, na „největší čin nové republiky, který je dovršením a vlastním uskutečněním převratu.“

Ø  majetek, který církev do své správy dostala, byl často rozhojňován odpustky, vykořisťováním a zbídačováním poddaných a námezdních pracovníků. Tyto hodnoty byly Marxovými slovy lidem „vyvlastněny“ a církvím, dle názorů KSČM, nemohou náležet.

Ø  výnosy ze správy majetku v minulosti církvím zdaleka nestačily na pokrytí nákladů vlastní činnosti. Stát církve financoval před rokem 1918, po něm, po roce 1945 i 1949. Je tedy nesmyslné klást počátek finanční závislosti církví na státu do roku 1949 a do přímé souvislosti s pozemkovými reformami, jak církve dlouhou dobu činí.

Přístupy procedurální

Tyto přístupy se týkají zejména postupu vládní koalice při určování výměry majetku, který má být restituován, jeho ocenění, politického a věcného vyjednávání v PČR, ignorování opozice i ostatních církví a náboženských společností.

Ø  vláda Mirka Topolánka doložila přesné informace o rozsahu pozemků, který měl být církvím předán nebo finančně kompenzován až po opakovaných žádostech opozice. Nečasova vláda tak neučinila dosud, přestože tyto údaje nepřímo naznačila.

Ø  není doposud jasné, jak přesně současná vláda dospěla k výpočtu částek, jež mají být církvím vypláceny, a z jakých pramenných údajů čerpala podklady pro určení výměry půdy, kterou chce církvím předat. Představitelé Topolánkovy vlády opakovaně přiznali, že ke konkrétním číslům dospěli dohodou s církvemi a náboženskými společnostmi. Podklady a doklady nejsou zveřejňovány podle názoru KSČM především z toho důvodu, že by vyvrátily církvemi a vládnoucí mocí prezentované zdůvodnění restitucí.

Přístupy politické

Postavení církví ve společnosti, po jeho dočasném a částečném vzedmutí vlivem společenských iluzí po roce 1989, trvale klesá, stejně jako počet aktivně a pasivně věřících v ČR. Jestliže v ČSR žilo v době sčítání lidu z roku 1950 93,9 % věřících, z čehož bylo 76,4 % římských katolíků, pak do roku 1991 jejich počet klesl na 43,9 % resp. 39 % a do roku 2001 na 32,2 %, v případě římských katolíků na 26,8 %. Lze očekávat, že za deset let od posledního sčítání lidu počet věřících v ČR opět dramaticky poklesl. Možná i z toho důvodu se kapitalistický režim, který potřebuje podporu církví a snaží se ji všemožně uplatit (mimo jiné i návrhem církevních restitucí), rozhodl zařadit do letošního sčítání lidu otázku na náboženské vyznání a příslušnost k církvím pouze do kolonky dobrovolné, což výsledky censu v této oblasti naprosto znehodnotí. Podle odhadů ministerstva kultury ČR ubývá jenom římskokatolické církvi ročně 100 000 věřících, ČR je jednou z mála evropských zemí, kde žije více lidí bez vyznání, než věřících. Je zřejmé, že přístup státu k církvím, včetně materiálního zabezpečení, by měl na podobné změny reagovat. Podle KSČM je však logické, že se tak nebude dít cestou výrazného nárůstu podpory skomírajících církví a náboženských společností, ale právě naopak. Nemůžeme porovnávat téměř 94 % věřících a zabezpečení jejich duchovních potřeb státem v roce 1949 a nynějších cca 20 %, obojí ošetřené stejným zákonem.

Naprosto opačný trend než v případě prudkého poklesu počtu věřících však sledovaly církve ve vývoji stavů svých zaměstnanců, zejména duchovních, a nárůstu nákladů na jejich činnost dle zákona č. 218/1949 Sb. Zatímco v roce 1995 činil počet duchovních v ČR 2631 osob, v roce 2008 už to bylo 4506. Za tu dobu vzrostly náklady na činnost církví, hrazené podle zmíněného zákona ze státního rozpočtu, z 393 mil. na 1,4 mld. Kč. Církve však nejsou státem podporovány pouze podle tohoto zákona. V případě trvání  platnosti zákona č. 218/1949 Sb. lze očekávat pokračování trendu růstu počtu duchovních a analogicky i růstu nákladů plynoucích ze státního rozpočtu. V nadcházejících desetiletích by mohly tyto prostředky představovat dohromady až stovky miliard korun.

Některé církve a náboženské společnosti jsou na státních příspěvcích zcela závislé, ale např. Českobratrská církev evangelická financuje svůj život ze 2/3 z darů a příspěvků členů církve. Římskokatolická církev je na státním rozpočtu mnohem závislejší, např. v roce 1998 tvořily příspěvky státních a veřejných orgánů na její provoz 46,7 % jejích příjmů. 

Jak z předchozích kapitol vyplývá, církve a náboženské společnosti během posledních dvaceti let své požadavky navyšují. Z 215 000 ha půdy v roce 1993 na přibližně 234 000 v roce 1998, k 260 000 ha v roce 2007 až k přibližně 350 000 ha půdy v současné době.

V době zadlužení ČR ve výši 1,5 bilionu Kč (ve skutečnosti dosahuje až 4 bilionů), vysoké nezaměstnanosti, nárůstu chudoby, zbídačování a prudkosti vykořisťování, jsou případné restituce majetku církvím podle KSČM dalším plivnutí do tváře většině české společnosti, proti níž chystá a realizuje současná pravicová vláda pět protilidových, asociálních a agresivních reforem. Na jednu stranu vláda zvyšuje daně vykořisťovaným a zbídačovaným, snižuje je monopolům a oligarchii, žene zemi do dluhové pasti, na druhou stranu chce štědře a bez historického opodstatnění uspokojovat zejména bohatý římskokatolický klérus. To je v jedné z neateističtějších zemí světa výsměch těm, kteří živí současnou vládnoucí třídu, a KSČM takový přístup rozhodně odmítá.

 Jak se chovala církev za druhé světové války - klikněte