Kandidát ODS do Evropského parlamentu Edvard Kožušník navrhuje zrušení koncesionářských poplatků České televizi a Českému rozhlasu. Co je podstatou návrhu?

Odhlédneme-li od toho, že poplatky označuje autor zákona za přežitek z dob komunismu, ačkoli byly zavedeny v roce 1923, kdy každý kdo chtěl mít rozhlas musel na poště za něj platit poplatek za jeho povolení státem a Masaryk určitě nebyl dělnickým prezidentem.

Srovnává zdravotnické a TV + R poplatky a shledává (zapomíná dodat, že vinou jeho matičky modré strany), že v loňském roce zaplatil občan ČR (nad 18 let) za léky a návštěvy u lékaře průměrně 500,- Kč, zatímco na TV+R poplatcích to činilo 2.160,- Kč. Česká televize dostane ročně 5,8 miliardy korun, Český rozhlas 2 miliardy. Obě instituce na tom dle jeho návrhu něco vydělají, protože ušetří náklady za výběr poplatků, konkrétně 250, resp. 180 milionů ročně, když stát zákonem stanoví pevnou částku, která se jim bude platit z výnosu daně z přidané hodnoty.

Občané tak poplatky přímo platit nebudou, ale vlastně de facto je stejně budou platit, jenže o tom nebudou tolik vědět. Dozví se to až například při zvyšování důchodů, nebo platů ve veřejné sféře nebo se to projeví v nižších dotacích do škol apod., protože zkrátka těch 8 miliard korun bude v rozpočtu státu chybět. Stejně jako dnes chybí peníze utracené v zahraničních misích. Nadále budou muset občané financovat různé výlevy v České televizi, nadále budou platit nevyvážené vysílání Českého rozhlasu. Ušetří jen podnikatelé, kteří v některých případech platí desetitisíce, a o to tady vlastně jde. Bude za ně platit stát, tedy my všichni. Sociálně slabým, ale i občanům s běžnými příjmy a důchodcům navrhuji umožnit zpětné vrácení celkových zaplacených poplatků jednou v roce.

Dle mého názoru je klíčem k problému zrušení monopolu České televize a Českého rozhlasu na veřejnoprávní vysílání. Máme tu mít veřejnoprávní službu? Ano, mějme ji. Ale dejme možnost občanům si vybrat čí službu si budou platit.

Viděl bych to tak, aby kdokoliv na českém mediálním trhu měl právo zajišťovat mediální služby veřejnoprávního charakteru. Nahlédneme-li do zákona dozvíme se, že hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání je zejména:

„Poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky, vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti, rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin, výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež.“ (pozn. zvýrazněno autorem)

Tolik zákon. Netřeba zde zdůrazňovat, že ČT toto plnit nezvládá. Viz. naposledy „pohádka“ o železné oponě (HaNo, 20.5. Lucie Rovná, Antikomunismus do škol přímo z EU).

Proč tedy neumožnit jiným poskytovatelům rovněž veřejnoprávní vysílání v praxi tak, aby ve vysílacím čase (samozřejmě, že ne převážně v nočním) měli určitou část vyhrazenu pro naplňování zákona?Jistě by to zvládli efektivněji a méně nudně než tak činí ČT, kde jediné na co se dá ještě koukat, jsou sportovní přenosy. Lidé by se pak mohli rozhodnout komu své peníze pošlou. Rada ČT, by se změnila v Radu pro veřejnoprávní vysílání.

Soukromí vysílatelé by určitě rádi přivítali pravidelný zdroj příjmů, občané kvalitu vysílání a třeba i méně krve z televizních obrazovek. Voliči levice by peníze posílali tam, kde by na ně nesršela zášť a nenávist.

Svoboda pro výběr zdroje informací je podle mě levicovým přístupem. Ne přesun daňového břemene do rozpočtu státu, kdy ušetří jedni, ale zaplatí všichni. Je-li heslem ODS Řešení místo strašení, tak tohle je od pana Kožušníka Řešení – Neřešení – Nevyřešení, nebo spíš laciné populistické gesto a jako téma pro kampaň do Europarlamentu trochu slabé na jedinou zásadovou pravicovou stranu, snad jen jako odraz  rozkladu nejen strany, ale i myšlenek.

Zdeněk Milata

Autor je krajský zastupitel za KSČM