Finn
Finn se narodil pravděpodobně v dubnu 1992. V červnu téhož roku ho táta našel na jedné služební cestě a přivezl ho domů. Doma jsme se dohodli, že si štěňátko necháme, přestože máma ani brácha po psu netoužili a táta nechtěl psa do paneláku (kde jsem bydlela). Opravdu nadšená jsem tehdy byla jen já.
Nikdy nám nikdo nebyl schopen říct, čeho by Finn mohl být kříženec. Já ho typuju na křížence teriéra, protože je velmi prudký, tvrdý, poměrně necitelný k bolesti. Zkušení kynologové mi pořád vnucují knírače, ale Finn neměl ani náznak vousu nebo jejich tvrdé srsti. Tak nevím.
Péče o psa tedy dopadla víceméně na má bedra. Protože nikdo z nás neměl větší kynologické zkušenosti, chtěla jsem chodit s pejskem na cvičák (a tajně jsem doufala, že z něj budu mít věrného přítele jako byla Lassie). Jenže jsem narazila. Doma padlo rozhodnutí, že jsou cvičáky daleko, jsou k nim opuštěné cesty a na mě by číhali úchyláci. Nikdo jiný však nebyl ochoten chodit cvičit.
Tak jsem výcvik přebrala také já, bez zkušeností, jen s odbornou literaturou a spoustou nadšení. Jak to dopadlo si jistě umíte představit. A vzhledem k tomu, že mi tehdy bylo 11 let, byla moje autorita blízko bodu nula.
S Finnečkem jsem si užila mnoho perných let, kdy jsme se "dohadovali", jestli je nutné, aby mě poslouchal. Chvíli jsem vyhrávala já, chvíli on.
Průšvihem našeho (celorodinného) soužití byl okamžik, kdy Finn dospěl a začal se prát se psy. To totiž v kombinaci s jeho nedobrou poslušností znamenalo, že musel chodit na vodítku, popř. navolno, ale s náhubkem. A aby toho nebylo málo, honil zvěř. Býval opravdu ideální rodinný pes! Ne, teď doopravdy, k lidem je naprosto super, nechá si bez reptání líbit opravdu cokoli.
Finn býval velmi aktivní. Zvládl s námi jít na celodenní výlet, kdy lítal kolem nás navolno, a večer byl víc fit, než my všichni dohromady. Miloval skákání, ať už přes lavičky na sídlišti nebo přes kmeny v lese. Myslím, že kdyby se nepral, naprosto by mu vyhovovalo agility.
V závěru života už bylo vše jinak. Finn se stal na stará kolena vůči ostatním psům mnohem snášenlivější. Zvěř už také nehonil - stalo se, že vyrazil za srnami, pak zjistil, že jim nestačí a po několika málo skocích se vrátil zpět a dělal, že ho nikdy žádné srny nezajímaly.
V závěru života Finn už skoro neslyšel, měl zákal v očích (ale dlouho viděl dobře!), srdíčko měl zvětšené a měl na něm šelest. Špatně chodil, měl velmi těžkou artrózu. 2 roky pře tím, než zemřel, měl velmi nalomené zdraví, mysleli jsme, že umře. Měl naprostou "nechuť" k životu, byl apatický a bez zájmu o okolí. V jednu chvíli se však sebral a začal se z ničeho nic zlepšovat. Pomohlo mu také velmi teplé léto, kdy na chatě lehával celé dny na tom největším slunci a prohříval si klouby. A vcelku pookřál, když jsem si domů přinesla Uzinku. Musel si hlídat množství hlazení (aby štěně nebylo drbáno víc než on), jídlo i procházky.
S Uzi se milovali, on si ji hlídal jako správný samec a cizí pes k ní nesměl čuchnout. Ona ho ctila jako alfa-jedince, i když by ho už dávno byla schopná "zadupat do země", stačilo, aby se Finn ošklivě podíval a Uzi už "nebyla".
Finna jsme nechali utratit 2. 6. 2008; a to po těžkém rozhodování. Ačkoli více než týden skoro nežral, měl zájem o svět kolem sebe. Vítal nás, byl vděčný za pohlazení a pozornost.
U veterináře jsme byli všichni (tedy všichni bez Uzi), Finna jsme hladili a ubezpečili ho, že ho máme rádi a že ho propouštíme z našeho života. Odešel rychle a tiše, a myslím, že to, co jsme udělali, bylo dobré.
Náhledy fotografií ze složky Finn
tohle je uzi
(Dyxman, 2. 7. 2008 17:43)