Moje vlastní parodie Cherry Fother a šutr homoušů-kapitola 1.
Kapitola první
Spratek, který zůstal naživu
Pan a paní Deteriorovi z domu číslo pět v Koní ulici vždycky hrdě rozhlašovali, že jsou naprosto normální, i když nebyli. Ano, děkujeme vám za ten krásný komentář, příště se snažte své plyny v těle udržet. No co, byli ti poslední, od kterých byste čekali, že se až po uši zašmodrchají v něčem tajemném nebo blbém, protože se takových věcí zkrátka a dobře báli.
Pan Nenorm Deterior byl ředitelem firmy s názvem Šukkings, která vyráběla kondomy. Byl to dlouhán a tlusťoch, pod jehož mohutnou bradou se skrýval krátký krk, zato měl vousy pokrývající celou hlavu až po vlasy. Paní Pepsi-nie Deteriorová byla hubená brunetka a krk měla v poměru k tělu jak žirafa, což se jí hodilo, neboť neustále špehovala sousedy a už dvakrát se za to dostala až na policejní stanici. Deteriorovi měli malého synka, který se jmenoval Dolly a podle jejich názoru to byl ne moc milý hoch.
Deteriorovi měli všechno, co si přáli (Kromě mozku), přesto však měli své tajemství a mívali noční můry z toho, aby se ho nikdo nedozvěděl. Strašně se totiž báli svých příbuzných Fotherových. Pan Fother byl bratr pana Deteriora, už několik let však na sebe kašlali. Pan Deterior se zkrátka nesmírně bál svého bratra, a to se ještě zvýšilo, když si vzal za ženu člověka, jako je on sám. Pan a paní Fotherovi se totiž od Deteriorových lišili natolik, že víc by to už ani nešlo. Deteriorovy jímala hrůza z toho, že se jednoho dne objeví, a začnou si na nich procvičovat ty příšerné věci, které ovládali. Deteriorovi věděli, že Fotherovi mají také malého synka. Báli se ho ale stejně jako jeho rodičů a nepřáli si, aby se s ním jejich Dolly stýkal.
Když se onen zatažený, šedý pátek, kdy náš příběh začíná, pan a paní Deteriorovi probudili, byli blbí jako vždycky, tedy nic zvláštního. Pan Deterior si pro sebe zpíval ››Halí, belí‹‹, když si do práce vybíral nejkřiklavější bundu; paní Deteriorová žvýkala žvýkačku Flywears s novou příchutí Malinová vášeň a potýkala se přitom s kouřícím sporákem a knihou Když sporák zlobí v levé ruce. Dolly jí pozoroval a pleskal přitom rukama o stůl.
Ve tři čtvrtě na osm uchopil pan Deterior aktovku a testovací balíček kondomů a políbil paní Deteriorovou na tvář, totéž se pokusil udělat i u Dollyho, ale nepodařilo se mu to, poněvadž Dolly ho jenom poslintal od hlavy až k patě slinami a ještě po něm hodil karamelu a krabičku od müsli. „Ach ten malý…,“ rozčiloval se pan Deterior a vlepil synáčkovi jemný políček.
Poté se odebral do koupelny, umyl si vinou Dollyho poslintané ruce i poslintanou tvář. V ložnici si poslintané křiklavé oblečení vyměnil za jiné, stejně křiklavé, ale méně vlhké od slin, znovu políbil manželku, Dollymu se vyhnul velkým obloukem, nasedl do auta a vycouval z příjezdové cesty, otřel se autem o schránku, čímž odřel lak a ještě vrazil bokem auta do auta sousedů, které okamžitě začalo kvílet kvůli alarmu. Pan Deterior se radši rozjel a zmizel.
Už na rohu postřehl první známku čehosi zvláštního. Na zahradní zídce seděl jezevčík a prohlížel si mapu oblasti. Pan Deterior se hrozně lekl, trhl volantem, málem způsobil dopravní nehodu a zabrzdil, až potom se otočil. Na zahradní zídce sice seděl jezevčík, ale měl jen vyplazený jazyk a civěl do prázdna. Pan Deterior se radši honem vzdálil, pořád ale civěl na psa ve zpětném zrcátku. Četl si nápis Koní ulice, ne jen na něj zíral, psi přece neumějí číst. Stále však měl strach. A už uháněl v autě k budově továrny na výrobu kondomů Šukkings.
Pan Deterior čekal, vězel v dopravní zácpě, která tu byla 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Najednou si všiml hloučku lidí. Podivně oblečených lidí. Měli na sobě podivné dlouhé pláště. Kdyby byl pan Deterior chytřejší, věděl by, že to jsou hábity. Pan Deterior se nesmírně bál lidí, kteří se oblékali jinak než ostatní. Co si na sebe nevezmou mladí! Myslel si a krčil se přitom, aby ho náhodou neviděli. A vtom si toho všiml. Ne, to nejsou jen mladí. Ano, tamten vypadá velmi staře. Pan Deterior se bázlivě přikrčil ještě níž. V tu chvíli se kolona pohnula, takže se pan Deterior narovnal, popojel a podivné lidi už neviděl. Hned si je vyhnal z hlavy. Dneska musí vyřídit velkou objednávku na kondomy velikosti XXXL. Ještě jednou se ohlédl, když velice pomalu zatáčel za roh, ale nebylo je skrz dav, který se tlačil před zverimexem hned vedle cukrárny, do kterého právě dostali velice vzácný druh papouška vidět.
Ve své kanceláři v osmém patře pan Deterior téměř vždy sedával tlustým zadkem k oknu, jinak by se asi nesoustředil na práci. Takže on neviděl netopýry poletující za jeho oknem za bílého dne; lidé dole na ně ale zírali jak na svatý obrázek, ukazovali na ně a něco koktali, přitom pozorovali, jak sviští jeden za druhým všemi možnými směry. Většina z nich nikdy neviděla netopýra ani v noci. Pan Deterior nicméně prožil zcela normální ráno, přičemž několikrát skočil za sekretářkou vyzkoušet nový kondom, seřval jednoho svého podřízeného a měl deset důležitých telefonátů, kde byl naopak velice milý. Měl se báječně až do poledne, kdy si zkrátka a dobře usmyslil, že zajde do cukrárny na protější straně ulice a koupí si tam něco k snědku. A jak myslel, tak taky učinil. Před zverimexem bylo již prázdno, neboť papoušky už vyprodali, ale pan Deterior si okamžitě všiml něčeho jiného. Před cukrárnou stál další hlouček těch podivně oblečených lidí. Pan Deterior odtamtud honem utekl do cukrárny. Strávil zde pět minut, během nichž spořádal vanilkový dortík a šel zpátky do práce. Když se snažil, aby ho ti lidé neviděli, zachytil pár slov z toho, co říkali.
„Je to pravda, byli to Fotherovi-“
„-ano, ten jejich spratek Cherry-“
Pan Deterior se zarazil v půli pohybu, během kterého chtěl pláchnout a rázem jakoby zkameněl. Naráz byl bílý jako křída a třásl se od hlavy až k patě strachy.
Honem utíkal do práce, něco pípl na sekretářku, ve své pracovně se schoval pod psací stůl a začal si cucat palec. Po nějaké době si uvědomil, že vlastně může být tisíce Fotherových se synem jménem Cherry, vlastně si ani nebyl jistý, jestli se jeho synovec opravdu jmenuje Cherry. Mohl se taky jmenovat Sherry, Harry nebo něco podobného, i přesto měl strach. Měl strach z Fotherových a rozhodl se, že nic nebude dělat. Koneckonců, i jeho manželka měla strach z jeho bratra, nebyl důvod, aby jí obavy ještě přidával. Ale přece jenom. Ti lidé, co na sobě měli ty neuvěřitelně dlouhé pláště…
To odpoledne ho stálo mnohem více práce soustředit se na kondomy, protože se stále bál, že do jeho kanceláře vtrhne některý z těch lidí a něco mu udělá. Když šel zpátky na parkoviště, byl tak vystrašený, že se nekoukal na cestu a do někoho vrazil.
„Promiňte…“ Omlouval se pan Deterior a trvalo mu osm a půl vteřiny, než si uvědomil, že ten člověk má na sobě stejný dlouhý plášť, jenom jiné barvy.
Pan Deterior ztuhl, ale člověk si toho zřejmě nevšiml a usmál se: „To nic, dokonce i vy, mrdové, byste se měli radovat!! Mě totiž dnes nenaštve nic! Ten-strašný-mizera je konečně v čoudu!!“ Potom ho objal a vzápětí byl tatam. Pan Deterior se až po minutě probral, a to už byl ten člověk pryč. Stále, však vypadal, jako by ho nějaký opravdu šílený sochař vytesal z bílého mramoru. Pana Deteriora právě objal úplně cizí chlap!! Navíc mu řekl, že je mrda, ať už to bylo cokoliv, každopádně to znělo jako převelice sprostá nadávka na jeho osobu. Když šel zpátky přes celé parkoviště směrem ke svému na úplně druhé straně rozlehlého parkoviště zaparkovanému trabantu, (Samozřejmě nevěnoval pozornost dopravě a jeho život uprostřed parkoviště velice ohrozilo vozidlo městské hromadné dopravy – pro normální lidi i pro manžele Deteriorovy autobus) říkal si, co z toho asi vznikne. Potom si všiml, že za oknem je lísteček. Pan Deterior se snažil nahlas číst: „P-p-po-pokut-jo, asi pokuta z-za pa-park-parko-to bude asi parkování n-na mís-mís-co? Jo, asi místě. Správně, už vidím-ě pr-pro těl-těl-tělocvik? Ne, tady je en, to bude tělesně a poslední slovo po-moment-pos-post-co je tohle za blbý písmeno-
-to nedovedu přečíst, no co, tady je nějaké číslo a značka pro dolary, ach, ta vysoká matika. Jo, to je asi 5. Tak vysoko jsem nikdy moc počítat neuměl. Takže to je pokuta za parkování na místě pro tělesně post-něco za 5 dolarů!
Teď byl naštvaný a taky rudý jako rak. Když se vracel, uklidňoval se, že všechno bude v pohodě a znovu si začal zpívat ››Halí, belí‹‹. Mozek mu pracoval na plné obrátky, nebo alespoň pracovalo to, co bylo na místě mozku a nějak ho to (uboze) nahrazovalo. Cestou domů porazil autem tři popelnice a ještě více odřel lak o sloup veřejného osvětlení.
Jak zajížděl do garáže, uviděl znovu toho psa a tentokrát se díval na vývěsní tabulku č.8-Deteriorovi. Byl z toho tak vyveden z míry že dokonce potřeboval dva pokusy, aby se autem trefil do garáže!
Jak vystupoval, křikl „Mazej, běž pryč“. A nakopnul ho.
Pes neodešel, zato panu Deteriorovi kopanec oplatil a znovu se posadil na zahradní zídku. Zatímco si mnul zadek, rozhodoval se pan Deterior, zda o všem manželce řekne, nebo ne. Rozhodl se, že ne, neboť paní Deteriorová při každé zmínce o Fotherových najednou zázračně potřebovala na záchod.
Pokud se dá něco u Deteriorových považovat za normální, pak paní Deteriorová měla za sebou normální den. Během večeře mu barvitě vylíčila, jak ten chlap odvedle přichází domů vždycky opitý a jak se Dolly naučil plivat skrz flusačku. Pan Deterior se sice stále třásl od hlavy až k patě strachy, snažil se však, aby to vůbec nebylo vidět. Když Dollyho konečně uložil do postele (Dolly se bránil zuby nehty a dokonce se naschvál pokálel, takže pan Deterior musel nevábně vonící plínu Pampers Active Baby vyhodit a nandat Dollymu jinou.), vrátil se včas do obýváku, aby vyslechl poslední informaci ve zprávách:
„A nakonec, přírodovědci si všimli podivného úkazu. Po celém světě byli za bílého dne pozorováni netopýři, jak křižují oblohu. Zní to sice šíleně, ale je to pravda. Přírodovědci se stále diví, co to, že netopýři najednou tak změnili svůj denní rytmus-“ Hlasatel si odfrkl. „-je to opravdová záhada a teď už má slovo Mim McŠuffins s předpovědí počasí. Budou padat další netopýři Mime?“
„Čau,“ poznamenal meteorolog „O tom nic nevím, ale nejenom netopýři jsou záhada tohoto dne… Pozorovatelé z míst tak vzdálených, jako Londýn, Dundee nebo Belfast mi dnes volali, že místo deště, který jsem jim sliboval, viděli hotový liják ohnivých koulí s modrými okraji. Možná někdo pokazil ohňostroj, každopádně vám mohu slíbit, že dnes v noci pršet nebude.“
Pan Deterior rázem vypadal jak bílá mramorová socha, tak byl vystrašený. Ohnivé koule po celé Velké Británii? Netopýři létající za bílého dne? Záhadné postavy v dlouhých pláštích všude, kam vyvalil své bulvy? A navíc něco kecali o Fotherových…
Do obýváku vkročila paní Deteriorová a přinášela dvě tyčinky Mars. Pan Deterior se proti své vůli nakonec rozhodl, že jí musí něco říct. Nervózně se zeptal: „Ehm, Pepsi-nie, o svém bratrovi sice žádné zprávy nemám, každopádně je tu několik podivných věcí… Ohnivé koule…Netopýři…“
Paní Deteriorová se zvedla a utíkala na záchod. Pan Deterior okamžitě běžel za ní a zastavil jí rukou: „Ne, počkej Pepsi-nie,“ Povídal konejšivě, když se mu paní Deteriorová pokoušela vysmýknout. „Nech to plavat, jen mě to vyděsilo a myslel jsem si, že bys to měla za každou cenu vědět…“ Rozhodl se, že se zeptá ještě na něco: „Ehm, Pepsi-nie, jak se vůbec jmenuje ten náš proklatý synovec? Sherry, že?“ „Cherry, toho jména se strašně štítím, tak ho prosím tebe za nic na světě nevyslovuj…“ „Samozřejmě Pepsi-nie.“ Odvětil pan Deterior a odešel se svou manželkou spát.
Paní Deteriorová usnula prakticky hned potom, co ulehla, ale na pana Deteriora únava jaksi nešla. Neustále si to celé probíral hlavou. Přistoupil k oknu, aby zatáhl závěsy. Pes tam stále ještě byl. Díval se na konec ulice a vypadal, jako by na něco čekal. Pan Deterior zatáhl závěsy a šel zpátky do postele. Poslední, co si pomyslel, než ho konečně spánek přemohl bylo, že Fotherovi přece vědí, jak se pan a paní Deteriorovi bojí takových lidí. Proto se jich to dotknout vůbec nemohlo… Potom usnul.
Jako obvykle, neměl pan Deterior pravdu, byl koneckonců úplně blbý.
Pan Deterior se ukládal do velice neklidného spánku plného nočních můr o Fotherových. Pokaždé to samé. Přišli do jejich domu a začali si na něm, na jeho manželce i na jeho sotva jednoročním dítěti procvičovat ty hrozně hrůzné věci, co ovládali. Z jejich úst vycházela podivná slova a Cherry se jen pobaveně šklebil na svého bratrance Dollyho, jak se svíjí v bolestech na podlaze v kaluži krve… Pan Deterior se asi desetkrát v noci probudil, vždy když stále ten samý sen dospěl k naposledy zmiňovanému záběru.
Pes naproti tomu neprojevoval sebemenší známku únavy. Stále tam jen seděl a díval se na konec ulice.
Pes na zahradní zídce dál civěl na konec ulice a čekal, i když byly už dvě hodiny po půlnoci. Nikde však nebyl vůbec nikdo. Pes se však ani nehnul a čekal dál. Vůbec se nepohnul, když kolem jelo auto, dokonce si ani nevšiml, když kolem proběhla kočka. Náhle se na rohu, který pes celý večer bedlivě sledoval, objevil vysoký stín. Objevil se úplně náhle, tiše. Mohlo by se zdát, že vyrostl ze země.
V Koní ulici se ještě nikdy neobjevil a v celém Prasálově, což je městečko, ve kterém Deteriorovi bydleli nikdy neviděli takového člověka. Podle nich by už svým vzezřením vypadal jako velice podezřelý, či dokonce nebezpečný. Kdekdo by si zřejmě pomyslel, že tu nemá co dělat, a měl by honem rychle vypadnout.
Byl to muž v dlouhém, předlouhém proužkovaném hábitu, který vypadal jak podivná noční košile. Na hlavě měl kšiltovku a na očích posazené maličké brýle, obě sklíčka ve tvaru hvězdiček. Vousy měl tak dlouhé, že si je motal za opasek, aby mu nepřekážely v chůzi a neplandaly po zemi.
Kryplus Šumbál si očividně vůbec nehodlal, připustit, že kdyby bylo světlo, všichni by si ho zlobně prohlíželi, a možná by ho i odsoudili za nějaký vymyšlený zločin. Že je na něm nenáviděno všechno od jména až po gumáky na nohou.
Pes zavrtěl ocasem, vyplázl jazyk a zpozorněl, když se Šumbál chvilku prohrabával v kapsách, nakonec něco vytáhl z rukávu, cosi neslyšitelného zamumlal a z jedné kapsy něco vytáhl.
Vytáhl podivný revolver a střelil do nejbližší lampy, která za okamžik poslušně zhasla, i když se neozval vůbec žádný zvuk. Potom revolver napřáhl k další lampě, střelil a kromě tichého funění psa a hlasité chrápání z domu číslo 10 naproti domu Deteriorových se neozval jediný zvuk. Potom namířil na další a další a tak dále, dokud ulici zahalila naprostá tma.
Po hmatu vykročil k psovi a rozsvítil baterku. Ulici ozářilo jasné světlo. Šumbálův zrak ulpěl na psovi: „Mohl jsem čekat, že tu budete, profesorko Kimono McNedo-g-onalá.“ Řekl Šumbál a na chvíli se zadíval na dům a pak se znovu kouknul na psa, vlastně na fenu, na kterou se chtěl zašklebit.
Ta tam už ale nebyla. Místo ní se šklebil na starší dámu s rozcuchanými vlasy, která vyhlížela poměrně přísně.
„Jak jste mě poznal, Kryplusi?“
„To máte úplně jednoduché, Kimono. V životě jsem neviděl fenu, která by seděla takhle pozorně a nedívala se nikam jinam, než na jedno určité místo.“
„Choval byste se stejně po celém dni tady.“ Odsekla naštvaně a špičatý klobouk jí spadl z hlavy.
„To jste ani nenavštívila jeden ze spousty těch večírků? Cestou sem jsem jich viděl stovky!“ Podivil se Šumbál. „No jistě, jsou jako malé děti. Já vím, Kryplusi, ale měli by být opatrnější. Mrdové si změny všimli. Tak blbí zase nejsou. Bylo to v jejich zprávách. Sama jsem to slyšela. A nezapomeňte, že psi nemají dobrý jen čich, ale i sluch. Spousty netopýrů… Ohnivé koule s modrými okraji. Ty má jistě na svědomí Blbulus Zemál. Ten byl vždycky blbý jak poleno.“ „Já vím,“ připustil Šumbál. „Každopádně mají co oslavovat, že? Za posledních dvacet let jsme moc příležitostí oslavovat neměli…“
„Jistě, jistě,“ konejšila ho profesorka. „Každopádně by se měli chovat lépe, pravidla o utajování kouzelníků nejsou pro legraci, Šumbále. Chodí po ulicích. Povídají si, co kdo zaslechl a ani se přitom neobtěžují ztlumit hlas.“ Vrhla velice nebezpečný pohled na Šumbála, jakoby byla ochotna věnovat duši, aby se dozvěděla víc, a když neřekl ani slovo, uraženě pokračovala: „To by bylo velice zlé, kdyby se zrovna v tento pro nás, pro všechny kouzelníky překrásný den mrdové dozvěděli, že existujeme. Je opravdu pryč, že ano?“
„Všechno nasvědčuje tomu, že ano. Nedala byste si cucavý bonbon?
„Cože?“
„Cucavý bonbon. Mrdovský pamlsek, který prostě zbožňuji.“
„Děkuji ne. Mám radši vybuchující karamely a dávivé dortíčky.“ Mimoto si nemyslela, že je vhodná doba na cucání bonbonů. „Jsem šťastná, velice, převelice šťastná, že Ten-strašný-mizera…“
„Paní profesorko, vy jste chytrá žena, jinak byste nedostala místo v učitelském sboru a nedokážete vyslovit jeho jméno? Už dvacet let přesvědčuji lidi, aby nechali těch blbostí s Tím-strašným-mizerou. Nazývejme věci pravým jménem. Jmenuje se lord Marshmacllow.“ Profesorka McNedo-g-onalá tiše vypískla, ale Šumbál, který si právě snažil nacpat deset bonbónů do pusy si toho vůbec nevšimnul. „Je to blbost říkat Ten-strašný-mizera, když jsem nenašel jediný důkaz, že bychom se měli bát vyslovit jeho jméno. Notabene když je ta přezdívka urážející. „Vy mu neříkáte, jako my ostatní, neboť jste jediný, koho se kdy bál… U vás je to něco úplně, ale úplně jiného.“
„Lichotíte mi, profesorko. Velice mi lichotíte. Marshmacllow ale měl vždycky schopnosti, o kterých se mně ani nezdálo.“ Řekl Šumbál a byl rád, že je tma, protože rázem zrudl jako rajské jablíčko. „Takhle jsem se nečervenal od doby, co mi profesorka Prejtová řekla, že se jí líbí moje nová poloha při sex… rozkašlal se, aby to skryl, ale profesorka McNedo-g-onalá už po něm střelila tázavým, až zvědavým pohledem.
„Řekněme, že jsem vás přeslechla. Co se týká Toho-strašného-… Budiž Marhsmacllowa, kdybyste nebyl tak, jak to říct…“ „Pitomý.“ Napověděl jí Šumbál. Profesorka dělala, že ho neslyší, „Byl byste desetinásobně lepší než on. Ti netopýři ale nejsou jediné, o čem se povídá. Šíří se různé pověry a člověk neví, čemu věřit. Jestlipak víte, co se říká? O čem všichni žvaní? Co se stalo? Co ho zastavilo?“
Profesorka McNedo-g-onalá se zřejmě konečně dostala k tomu, o čem hlavně chtěla s Šumbálem hovořit, proč tu celý den stála jako solný sloup. Zřejmě ani jako fena, ani jako žena si říkala, že ať si všichni říkají, co chtějí, nebude tomu ani za mák věřit, pokud jí to nepotvrdí sám Šumbál. Ten si však právě cpal do pusy dalších osm bonbonů (Předtím si je samou nervozitou zapomněl rozbalit.) a nevšímal si jí.
„Lidé totiž říkají,“ doprošovala se dál pozornosti, „Že se včera večer objevil v domě Fotherových. A tvrdí a nehodlají to změnit, že Killy a Frange Fotherovi, že oni, ani se mi tomu nechce věřit, říkají, že chcípli.“
Šumbál přikývl a profesorka McNedogonalá zavrávorala a málem zkolabovala. Šumbál jí chytil a čekal pět minut, než se probere.
„Ach, nemůžu tomu uvěřit, takovému štěstí. Dvojnásobnému. Nikdy nebyli v kouzelnické společnosti nejoblíbenější. Je to velké štěstí. Dokonce ani ten jejich spratek není nejoblíbenější…“
„Ano, je to štěstí“ Řekl Šumbál a usmál se.
Profesorka udržela záchvat radosti a pokračovala: „A víte, co se ještě říká? Že když chtěl zabít toho skrčka, nepovedlo se mu to. Někteří říkají, že si s ním ještě před tím, než ho zabije, pohraje a to se mu stalo osudným. Nikdo neví jak, ale ten kluk se prý celý rozzářil a vyslal proti němu světelný paprsek a tím ho nějak zabil. Sám Cherry přitom zůstal naživu.“
Šumbál vesele přikývl.
Ona je to pravda? Neudržela profesorka svou radost. Tolik jich už zabil… A to už byli dospělí, hotoví kouzelníci… A potom nedovedl zabít jednoho malého spratka? To je neuvěřitelné… Tohle ho zastavilo… Ale jak to dokázal Kryplusi?“
„O tom se můžeme jen dohadovat.“ Odpověděl Šumbál. „A možná to zůstane záhada navždy.“
Kouknul se na hodinky, na kterých nebyla čísla, místo toho ta všelijak putovala písmena, která se občas zformovala do nějakého latinského slova. Šumbál se v nich samozřejmě vyznal, protože vzápětí řekl: „Každopádně, kde je Hackid? Už tu měl být… Přiznejte se, že on vám vyžvanil, že budu tady?“ „Hm, ano,“ přiznala profesorka. „Ale už mi neřekl, proč jste tady. Takže vás prosím, odpovězte!“
„Chci Cherryho předat k jeho tetě a strýcovi. Jsou to jeho jediní žijící příbuzní.“
„Snad nemyslíte, to nejde, to nemůžete, snad nemyslíte ty lidi, co žijí tady?,“ Naráz byla na nohou. Ukazovala přitom na dům za sebou. „Šumbále, to-to nejde! Na světě není spořádanějších lidí. Ten jejich kluk je sice číslo, ale jeho rodiče jsou slušní a spořádaní lidé. Sledovala jsem je skutečně celý den. Mluví spolu slušně a ve všem asi pomáhají. Kluka mají rádi i přes to, že je jen o něco lepší než Cherry. A tady, tady, že má Cherry Fother bydlet a růst? Nedivila bych se, kdyby někdo z nich z toho spratka zkolaboval. To nejde Šumbále. To nejde!“
„Je to nejlepší místo. Osobně doufám, že ti lidé na něj budou mít dobrý vliv, navíc jim pošlu e-mail. Zjistil jsem si ho včera: Deteriorovi@msn.com.“
„E-mail? E-mail? To na co na všechno musí být připraveni by nestačila pětisetstránková knížka! A vy jim chcete poslat E-mail. Ten kluk i přesto, že je to pořádnej spratek bude slavný. Hodně slavný. Ti lidé mají strach z kouzel, mají strach i z Cherryho. V kouzelnickém světě nebude jediné dítě, které by neznalo jeho jméno. Každý ho bude znát. Budou se o něm psát knížky. Bude legenda. Ani bych se nedivila, kdyby se tento den stal Dnem spratků.“ „Máte pravdu profesorko,“ Kývl Šumbál a zadíval se vážným zrakem na svou společnici skrz své hvězdičkovité brýle. „Úplnou pravdu. Ale vemte si to takhle. To by každého zmátlo. Slavný dřív než se naučí pořádně chodit a mluvit! Slavný kvůli něčemu, co si vůbec nedokáže vybavit! Nechápete, že pro něj bude lepší, když vyroste stranou od toho všeho-do doby, než bude na tu krutou skutečnost připraven?
Profesorka několikrát za sebou otevřela a zavřela hubu, potom si uvědomila, že už nemá argumenty, polkla a řekla: „Ano, máte naprostou pravdu, koneckonců jako koneckonců vždycky. A mimochodem, jak se sem Cherry dostane?“ Zajímala se profesorka a obešla Šumbála ze všech stran a bedlivě si ho prohlížela. „Přiveze ho Hackid.“ Řekl pyšně Šumbál.
Paní profesorka Kimona McNedo-g-onalá se očividně velice lekla a po chvilce ze sebe vysoukala: „Kryplusi, neříkám že Hackid nemá srdce na správném místě, ale kouří marihuanu a navíc je dost nešikovný. Je vážně moudré svěřit mu něco tak převelice důležitého?“ „Hackidovi naprosto důvěřuji.“ Ohradil se Šumbál. „Ale…“ Snažila se ještě něco namítnout paní profesorka McNedo-g-onalá, ale její hlas přehlušil zvuk opravdu hodně velkého motoru, jenž se stále přibližoval.
Několik mrdů vyhlédlo z okna, co se to děje, ale nic neviděli a jelikož už bylo ticho, znova zalezli do postelí.
Šumbál i McNedo-g-onalá se zmateně rozhlíželi, odkud jde hukot. Potom vzhlédli a oba dva vyjekli hrůzou. Před Šumbálem a profesorkou Kimonou McNedo-g-onalou přistál velký burácející trabant.
Ze starého automobilu vystoupila opravdu ohromná postava s vousy pokrývajícími celý obličej, hustým knírem a dobráckýma očima. Hackid. Byl dvakrát větší než normální lidé a třikrát širší. Vypadal jako neuvěřitelný hromotluk a navíc neuvěřitelně strašidelně. Měl na sobě plášť ušitý asi z 20 tisíc kůží norků a boty o velikosti 10letého dítěte. Vypadal divoce, ale byl to dobrák od kosti, přes ohromnou vrstvu svalů a podkožního tuku až po kůži a svůj kožich.
Hackid v ruce svíral malinkatý balíček, ve kterém spalo miminko. Mělo černé vlasy a jizvu ve tvaru síťky s piškvorkami, na které vyhrály kolečka. Ta se mu táhla přes celé čelo.
„Konečně,“ Ulevil si Šumbál „Kde jste vzal to auto?“
„Pučil sem si ho, pane profesor. Od Fízlijovejch.“ Odvětil Hackid.
„Tu jizvu tam bude mít celý život?“ Zeptala se profesorka McNedo-g-onalá. „Ano.“ Přivětil Šumbál. „A nedá se s tím něco dělat?“ „Myslím, že je na to kouzlo, ale já ho neznám. Nenašel jsem ho v žádné příručce. Hledal jsem ho všude. Třeba v příručkách Čarymáry fuk, aneb kouzla pro začátečníky, Abrakadabra, čáry pro pokročilé či Extrémní kouzla, aneb co všechno uměl slavný Elvis, ale nic. Nenašel jsem ho nikde. Byly nějaké problémy, Hackide?“ „Ne pane, dostal sem ho vodtamtud dřív, než se to tam začalo hemžit poldama. Řval jak tygr. Byly tam s nim ale tři mrtvoly, ne jenom dvě, což je hrozně divný. Byla ale tma, nerozeznal sem rysy těl.“ „Dobře“ Řekl Šumbál a chystal se od Hackida Cherryho převzít.
Ale Hackid se bránil. „Rád bych ho tam dones sám, jestli vám to nevadí. Strašně rád bych se s nim eště rozloučil… podržíte mi to?“ Řekl Hackid, podal Šumbálovi Cherryho a sám se vysmrkal do lodní plachty. Potom si Cherryho znova vzal. Dal mu pusu, až se z toho Cherry zatřásl, ale neprobudil se. „Ale Hackide! Víte přece, že je to pěknej spratek. Chápu, že jako takový se vám musí líbit, ale nepřehánějte to,“ Otřásl se Šumbál. „Prostě ho tam dejte a hotovo.“ „Ale pane…“ „Strčte ho tam!“ Nakázal Šumbál a chtěl ukázat na Cherryho, ale omylem ukázal na profesorku Kimonu McNedo-g-onalou.
Hackid chvíli zíral a potom si začal váhavě sundávat kalhoty. Šumbál se zhrozil: „Ne tohle… Myslel jsem Cherryho k těm mrdovským dveřím!“
Hackid si oddechl, vzal si Cherryho, neohrabaně vyšel po dřevěných schodech, až zapraskaly a položil Cherryho na práh. Ještě jednou Cherryho políbil, usmál se a sešel dolů. Schody se sice povážlivě prohnuly a křuply, ale držely se.
Poté Hackid nastoupil do trabantu a odletěl. Mezitím se profesorka McNedo-g-onalá proměnila zpátky na fenu a někam odběhla. I Šumbál se pomalým krokem šoural ke konci ulice. Znova vytáhl revolver. Stisk spoušť a lampy se okamžitě rozsvítily. Pohlédl na druhý konec ulice, kde před domem číslo pět v Koní ulici spal v peřinkách Cherry. Netušil, že ho probudí vřískot strýce Nenorma, až zasedne k počítači. „Mnoho štěstí, Dolly Deteriore.“ Řekl ještě Šumbál a náhle zmizel, jako by tam nikdy nebyl.
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkné a srandovní:D
fůůůůůůůůůůůůůůj
(žádné, 1. 9. 2010 13:05)Jo je to možná dobrý ,ale v podstatě jeto úplně tejný jako Harry Potter s Harrym Trottlem dohromady .
pro autora
(Žbleptík, 21. 10. 2009 17:51)
To je fakt hustýýýýýýýýýýýýýýý!!!
Větší přču jsem nečetla(kromě Trottla)!!!
:D
Mno...
(r..., 3. 3. 2009 18:23)mám z toho takový divný pocit..určitě si autor zaslouží úctu a obdiv nad tím, že se s tím dělal, ale myslím si že originál byl už tolikrát parodován, že už to někomu nemůže přijít ani vtipné. Harry Trottel patří k nejlepším knížkám, které jsem kdy přečetl(všechny díly 2x) a když má člověk v hlavě tu nejlepší tvorbu, tak mu další nemohou přijít vtipné. ale určitě autor by neměl přestávat, když se tu objevují i pozitivní názory ;)
Super
(Apollo, 29. 1. 2009 23:24)Náhodou je to skvělý, nevim co kecáte! :) Autore, nic si z toho nedělej, mě dycky taky všichni psali jaká sem trapná píča. Sami sou trapný, vyprdni se na ně, mě se to líbí. Na Trottela to sice nemá, ale to je fuk, skvělý je to stejně :D
pro vlka
(Pavel, 25. 1. 2009 21:33)Měl bys sám "přesatat" psát. Nejdřív se nauč psát sám a pak někoho odsuzuj. Snahu měl a není to vůbec špatný. Makem sem přijde banda kreténů kteří sami ze sebe nevyprdli ani básničku a začnou to tu borecky roztáčet. Prostě klasický vymaštěný puberťáci co přijdou ze školy a nemají doma co dělat
Autor
(Vlk, 1. 1. 2009 17:25)Autor by měl vše vyslechnout a přesatat nás posílat "nikam".
Nuda
(Adolf, 25. 12. 2008 18:11)Něco tak debilního a trapnýho jsem ještě nečetl! Přestaň s tím blouzněním... je to jen ubohá napodobenina HP. Nemá to ani na Henryho Propera, ani na Harryho Trottela.
Jak co
(Vlk, 5. 11. 2008 17:41)Některé okamžiky jsou vtipné, ale je pravda to, co tu zmiňují ostatní-přesný opis knížky. Neříkám, že něco takového odsuzuji-když příjde na to, že píši parodii, dělám vlastně přesně to samé, ale to neznamená, že je tomu tak dobře, že?:) No, ale jinak bych se asi nevyjádřil tak, jako kolegové Ypsilon a Nikola, jejich komentáře dosahují přesně takové úrovně, jakou se v nich snaží popsat. Jestli je tu někdo "ttakovy povrchni debil" tak by to mohli být oni. Ne nadarmo se mezi malými českými dětmi říká "Kdo to říká ten to je". Tak abych to shrnul: Nejlépe mě stručně vystihne komentář pana mars6, který to říká méně rozvlekle a diplomaticky-alespoň myslím, že jsem se tak vyjádřil-než já.
Vo*e
(Ypsilon, 11. 8. 2008 18:18)Něco tak debilního a trapnýho jsem ještě nečetl! Přestaň s tím blouzněním... je to jen ubohá napodobenina HP. Nemá to ani na Henryho Propera, ani na Harryho Trottela.
hovadina
(nikola, 20. 2. 2008 18:50)ten komu se to líbilo tak to je vetsina z vas tak ste ttakovy debilove fakt vy ste tak povrchni
hovadina
(nikola, 20. 2. 2008 18:48)je to hovadina protoze to co se tam píše nedava hlavu ani patu takze k tomu nic jinyho nereknu nez dete s tim do prdele
trapnýýýý
(rutrusty, 27. 12. 2007 19:10)hle jako já myslim že je to vcelku trapný když někdo veme knížku a mění jenom význam vět to je prostě přepsanej hp 1 akorát pozměněný ména a pod....
...
(ja-a-á, 18. 8. 2007 22:59)Četla jsem jen začátek ale připadá mi to jako něco mezi Harry Potter a Harry Trottel... podle začátku asi nemůžu soudit celý příběh ale např: V ložnici si poslintané křiklavé oblečení vyměnil za jiné, stejně křiklavé, ale méně vlhké od slin... celkem podobna věta je i v knižce Harry Trottel... Ale jinak super ja bych se na něco takeho asi nezmohla
8c)
(Linn C., 9. 7. 2007 17:55)hej tak to je mazec!!sice sem se njdřív při pohledu na takovou slohovku trošku lekla ale jináč je to fakt good!
:)
(Kelssie, 16. 9. 2016 17:11)