Katren

 „Rychle, musíme co nejrychleji a co nejblíž k Doupěti, nejsme si totiž jistí, jak daleko od Doupěte ještě účinkují ochrany a není bezpečný způsob jak to zjistit,“ uslyšel a přidal do kroku. Skoro poklusem dorazili až k domovním dveřím Doupěte.

 Pan Weasley rychle zabušil na dveře a ihned na to se z vnitřku domu ozvaly zvuky, jak několik postav vstává od stolu, vzápětí se prudce otevřely dveře a objevila se postava Billa Weasleyho mířícího hůlkou na svého otce, pan Weasley nic neřekl a Bill po chvíli sklonil hůlku a pustil je dovnitř. Harry se zmateně otočil na Lupina, ale ten jen zavrtěl hlavou a popostrčil ho dovnitř, když se zavřely dveře, tak se ujal slova Bill.

 „U nás je domluveno, že dokud nejsi uvnitř domu, nesmíš promluvit, Smrtijedi kteří se za někoho vydávají pomocí mnoholičného lektvaru, si obvykle zjišťují věci, pomocí kterých můžou své protivníky přesvědčit, že jsou ti, za které se vydávají, tak jsme přišli s něčím novým,“ Harry se teprve teď, když Bill domluvil, rozhlédl po kuchyni, paní Weasleyová už stála u plotny a třem nově příchozím chystala snídani, všichni se tedy posadili ke stolu a paní Weasleyová před ně postavila tousty a míchaná vajíčka.

Harry se nervózně podíval na paní Weasleyovou a řekl: „Víte, nechtěl bych vás nějak urazit, určitě je to moc dobré, ale já už víc jak měsíc snídám jen cereálie a myslím, že po vajíčkách by mi mohlo být špatně.“

Paní Weasleyová na něj vyvalila oči: „Jak můžeš mít pořádnou sílu, když spořádáš jen obilí?“

Lupin se při tomhle prohlášení paní Weasleyové rozesmál. „Ale Molly, Harry má vetší sílu než my všichni dohromady, jestli se chceš sama přesvědčit, tak zvedni jeho školní kufr, ale měl bych tě upozornit, že jsme na něj nepoužili nadnášecí kouzlo a Harry ho nesl celou dobu sám.“

Paní Weasleyová nedůvěřivě přešla ke kufru a pokusila se ho zvednout, ještě předtím Lupin mrknul na Harryho, který pochopil a vyhrnul si svoje vytahané tričko, ve kterém pořád vypadal vyzáble, ale jak si ho vyhrnul, odhalil svaly na rukou, které získal po dobu prázdnin, když téměř celý den roznášel reklamní letáky a večer posiloval především ruce a břicho.

 Když se paní Weasleyová vrátila ke stolu a všimla si Harryho rukou, tak řekla: „Teď už mi to je jasné, ale co si dáš ke snídani, drahoušku, něco jíst musíš.“

 Harrymu zakručelo v břiše hlady a tak lež, že nemá hlad, nepřipadala v úvahu, tak se zamyslel a zeptal se: „Nebyla by zavařenina a mléko?“

 Paní Weasleyová se usmála, mávla hůlkou a za okamžik před Harrym přistála sklenice se zavařeninou a džbánek s mlékem, Harry se usmál a s chutí se pustil do toustů se zavařeninou. Než všichni stačili dojíst, tak se rozletěly dveře, které vedou na schodiště a ve dveřích se objevila Ginny následovaná Ronem a Hermionou.

 Holky se vrhli k Harrymu, aby ho mohli obejmout, zatímco Ron se zamračil na svou mamku. „Kdy jsi nám hodlala říct, že Harry dorazil? Ani nevíš, jak jsme se všichni báli, co se s ním stalo.“

 „Ale Rone, přijel teprve před chvílí, ještě se nestačil ani v klidu najíst, tak mě napadá, že jste skutečně přijeli nějak pozdě.“

 Pan Weasley sklopil pohled do své snídaně a Harry se vyvinul z Ginnina objetí, bylo mu jasné, že se nikdo nechce zmiňovat o tom, co se doopravdy stalo, ale nikdo taky nechce lhát, tak nakonec sám prohlásil. „Ale to byla jen taková nucená zastávka, řidiči nebylo moc dobře.“

 Lupin i pan Weasley se na něj zadívali zvláštním pohledem, zato paní Weasleyová si jen povzdychla.

 „Ach ti muži,“ nic víc na to neřekla, protože se najednou Harry s leknutím otočil a měl už hůlku na poloviční cestě ven z pouzdra, ale to se jen s hlasitým prásknutím přemístili do kuchyně dvojčata Fred a George.

 Oba se podívali na Harryho ruku s hůlkou a Fred řekl: „Hezký pouzdro.“

 Harry se zastyděl, že se tak vylekal, ale řekl si, že to dvojčatům vrátí. „Vidím, že jste už složili zkoušku z přemisťování.“

 „Na výbornou,“ usmál se George.

 „Hm a co chodit pěšky, to vás nenapadlo?“

 Fred s Georgem se na sebe otočili a nastejno odpověděli: „Nenapadlo, proč taky.“

 Harry se usmál. „Třeba proto, že to posiluje svaly.“

 George se zamračil. „Na co svaly, když můžu kouzlit?“

 „Tak ne vždy a ne na všechno se dají použít kouzla a navíc,“ vyhrnoval si dneska už potřetí rukávy od trička. „To dobře vypadá ne?“

 Dvojčata, Ron, Ginny i Hermiona vyvalili oči a Harry se jen rozesmál. „Doufám, že to nebudu muset pořád ukazovat.“

 „Harry, drahoušku, bydlet budeš muset s Ronem,“ ozvala se paní Weasleyová, Harry jen přikývl, protože se bál, že kdyby promluvil, zase by se rozesmál, popadl tedy svůj kufr s přivázaným koštětem do jedné ruky, klec s Hedvikou do druhé a odešel směrem k schodišti. Radši se neotáčel, aby se zase nerozesmál, stačilo mu, že si jejich výrazy uměl představit.

 „Teda už jenom pro tohle stálo to posilování za to,“ pomyslel si Harry, když vcházel do Ronova pokoje.

 Odvázal koště, kufr položil k nohám postele, klec na skříň a Hedviku pustil ven, Papušík v pokoji nebyl, takže musel být ještě někde venku na lovu. Do pokoje za ním vstoupil Ron s dvojčaty v patách.

 „Slíbil jsem ti dárek k narozeninám, vlastně není jen ode mě ale i od Freda a George,“ řekl Ron a zpod postele vytáhl velký od pohledu těžký balík, Harry ho ihned rozbalil, pod balicím papírem se ukrývala dřevěná truhla. Harry tušil, co v ní bude, ale nechtěl tomu věřit, když jí otevřel, zjistil, že měl pravdu, uvnitř byly všechny čtyři úplně nové míče na famfrpál. Harry se na ně podíval se slzami dojetí v očích.

 Dvojčata se s prásknutím přemístili pryč a Ron se taky otočil a odešel zpátky dolů. Harry ještě chvíli zůstal v pokoji a prohlížel si své nové míče na famfrpál, věděl, že do školy je brát nebude, možná si vezme zlatonku, ale brát sebou celý kufr je zbytečné a k Dursleyovým je brát taky nebude, tak se domluví s Ronem, že si ten kufr prozatím nechá u něj. Zatím ho uklidil pod svoji postel a vydal se zpátky do kuchyně, kde svým příchodem přerušil velmi živý rozhovor, bylo mu jasné, že se mluví o něm, ale nijak mu to nevadilo, věděl, že oni o něm neříkají nic špatného a podobné věci zažíval celý minulý školní rok, když celá škola pořád rozebírala články od té Holoubkové.

To mu něco připomnělo, došel až k Hermioně a zašeptal jí do ucha. „Jak je na tom naše známá štěnice?“

 Hermiona se k němu vyděšeně otočila. „Ty jsi přes prázdniny nečetl noviny?“

 Harry svraštil čelo. „Ne nečetl, strýce rozčiluje, když k nám pořád létají sovy a já ho nechtěl zbytečně dráždit.“

 „Tak to je snad ani nečti, ona sice už nic nepíše, ale Denní Věštec v tom pokračuje i bez ní, snaží se napadnout tvojí a Brumbálovu důvěryhodnost, protože pořád nechtějí uznat, že se Ty-víš-kdo vrátil, Harry se podíval na ostatní a pan Weasley jen smutně pokýval hlavou.

 Harry se ještě jednou ohlédl po ostatních. „Kde je Lupin? Potřeboval jsem se ho ještě na něco zeptat.

 „Remus musel už jít, ale měl by přijít na večeři,“ ozvala se paní Weasleyová od sporáku, kde už připravovala oběd.

 „Co chcete celý den dělat?“ ozval se najednou Bill. „Mám dneska výjimečně celý den volno, normálně pomáhám přestavovat Siriusův dům, jako odeklínač jsem docela potřeba, ale tím, že se to už na tyhle prázdniny nestihne, tak nám dal dneska Sirius po dohodě s Brumbálem volno.

 „S Brumbálem?“ podivil se Harry.

 Bill se na to zamračil, že zase řekl něco, co neměl a řekl: „Všechno se dozvíš zítra po obědě, v jednu hodinu přijde Brumbál a myslím, že ti to všechno vysvětlí.“

 Harry už měl vztek, jak se všichni vymlouvají na Brumbála, měl na něj už tolik otázek, že si je ani všechny nepamatoval, ale věděl, že rozčilovat se nemá cenu, akorát by tím dosáhl, že by Brumbál třeba nepřišel a on by se nic nedozvěděl.

 „Co takhle kdybychom šli ven do sadu hrát famfrpál?“ ozval se Ron.

 „To je dobrý nápad,“ souhlasil rychle Bill, když viděl Harryho, jak se tváří, ale i on nakonec přikývl a řekl: „Alespoň hned vyzkouším dárek od Rona a dvojčat.“

 Nakonec všichni souhlasili a za pár minut už všichni seděli na svých nebo půjčených košťatech, nemohli hrát se zlatonkou ani s potlouky, které by jim mohli uletět až do vesnice a vyvolalo by to nepříjemné otázky, tak se rozhodli, že budou hrát jen s camrálem jako střelci a brankáři.

Bylo jich sice sedm, ale Hermiona rychle přišla s tím, že bude fandit, protože strašně nerada létá na koštěti, tak hráli Harry s Georgem jako střelci a Ron jako brankář na jedné straně a Ginny s Fredem hráli střelce proti nim s Billem jako brankářem.

 Bill vyčaroval brankové obruče a Hermiona se uvolila, že jim vhodí camrál do hry. Týmy byli opravdu vyrovnané, až to Harryho překvapilo obzvláště výkony dvou nejmladších sourozenců. Ron byl opravdu dobrý brankář a předvedl několik opravdu těžkých zákroků, Ginny taky hrála skvěle, dobře bránila, takže Bill neměl ani zdaleka tolik práce jako Ron a většinu gólů, které Ron nechytil, měla na svědomí právě Ginny. Freda a George, Harry hrát samozřejmě už viděl, hráli jako odražeči v Nebelvírském týmu, kde hrál Harry chytače, nikdo z nich tudíž nehrál na postu střelce, protože za Nebelvír hrály holky Katie Bellová, Alice Spinnetová a Angelina Johnsonová.

 Když skončili a šli zpátky do Doupěte na oběd, tak si Harry něco uvědomil, přerušil ticho a řekl: „Nebelvír potřebuje nového kapitána a brankáře.“

 „To je pravda,“ ozvala se Hermiona. „Jak se vůbec vybírají kapitáni?“

 „No,“ ozval se Bill. „Většinou si kapitána zvolí tým, ale poslední slovo má řiditelka koleje.“

 Harry se otočil k dvojčatům. „Koho vybereme?“

 „No, nás jsi napadl ty, představ si to slavný Harry Potter, výherce Turnaje tří kouzelníků a bude náš kapitán, to bude nesmírná čest hrát pro tebe.“

 Harry se zaškaredil. „Já to nechci, co třeba Angelina?“

 „No dobře,“ řekl Fred. „Uvidíme, jak se dohodneme s ostatníma,“ ale pořád se na Harryho usmíval.

Po výborném obědě se už nikomu nechtělo nic dělat, všichni byli s dopoledního famfrpálu příliš unaveni a po obědě byli příliš najedeni na nějakou činnost, všichni až na Harryho, který na takové lenošení nebyl příliš zvyklí, asi po půl hodině sezení se zvedl a odešel ven, po minutě se zase vrátil.

 „Jak daleko bezpečně působí ochrany kolem doupěte?“ zeptal se Billa, chtěl si zaběhat, ale nechtěl se dostat mimo ochranná kouzla.

 „No jestli chceš jít běhat, tak můžeš na konec sadu, kde jsme hráli a na druhou stranu až k polím.“

 „Dobře,“ přikývl Harry a vyšel znovu ven. Běhal skoro hodinu, když si uvědomil, že kopec k ovocnému sadu mu dělá potíže, ne moc velké, ale přeci si říkal, že ho nějak brzo zmáhá únava, po další půl hodině si řekl, že to pro dnešek stačí, na trávníku před vchodem si znovu tedy protáhl svaly a začal dělat cviky na posilování rukou, břicha a zad.

 Byl asi v polovině první série, když si uvědomil, že ho někdo pozoruje, byla to Hermiona která se opírala o zavřené vstupní dveře a dívala se, jak cvičí.

 „Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se Harry.

 „Teď jsem přišla,“ řekla Hermina. „Ale jestli ti tu vadím, můžu zase odejít.“

 „Ne, můžeš zůstat,“ řekl Harry a usmál se na ni. „Stejně za to, že tohle můžu správně dělat, vděčím tobě.“ Tak Harry pokračoval ve cvičení a Hermiona přešla k lavičce vedle dveří a sledovala ho, když jsi dával pauzu mezi druhou a třetí sérií, pro dnešek asi poslední, se ho zeptala. „Můžu se k tobě přidat?“

 Harry se na ni podíval a řekl: „Dneska už jsem skoro skončil, ale můžeš zítra ráno, odpoledne na to už nebudu mít asi čas, když přijde Brumbál,“ Hermiona přikývla.

Potom co Harry docvičil, se dovlekl do koupelny, aby se vysprchoval. Do kuchyně se vrátil zrovna v okamžiku, kdy vstupními dveřmi vešel Remus Lupin, oba se tedy posadili ke stolu.

 „Lupine?“ ozval se Harry. „Chtěl jsem tě o něco poprosit, potřeboval bych pozítří do  mudlovské části Londýna, abych si mohl koupit nějaké normální oblečení a vůbec všechno, už nechci chodit v tomhle,“ a zatahal se za vytahané tričko.

 Lupin se na něj podíval a řekl: „Skřeti chtějí strašně velké provize za výměnu zlata na libry.“

 „To vím, nepotřebuju nic měnit, mám něco kolem patnácti set liber, co jsem si vydělal přes prázdniny.“

 Lupin kývl hlavou. „Dobrá, ale nejsem si jistý, jestli já jsem ten správný doprovod na nákupy obzvláště mudlovského oblečení, ale znám někoho, kdo by tě strašně rád poznal a určitě tě velice ráda doprovodí a poradí ti, má mnohem vetší přehled o módě než já a navíc ji nakupovaní baví zatím, což mě k smrti nudí.“

 Harry se zamračil, nechtělo se mu jít s někým, koho nezná, navíc moc dobře věděl, jak se k němu chová většina kouzelníků, jedni ho obdivují a druzí pomlouvají a nikdo z nich ho ani nezná.

 Lupin asi poznal na co Harry myslí. „Neboj se Harry, já jí naprosto důvěřuji a sama by tě nikdy neoslovila nebo tak podobně, jak to dělá většina ostatních kouzelníků a čarodějek, proto mě pořád přemlouvá, abych vás seznámil, je pravda že s tebou půjde opravdu ráda, ale s tím už se musíš smířit,“ řekl s úsměvem Lupin. „Navíc je to velmi talentovaná bystrozorka, takže s tebou nebude muset ani nikdo jiný jako doprovod.“

 Teprve teď to Harrymu došlo, Lupin mluvil v ženském rodě. „Takže to ona byla ta čtvrtá žena, která by se do nás pustila za pozdní příchod?“

 Lupin se začervenal. „Ano pustila, tak jsem jí musel slíbit, že vás představím, než odjedeš do školy, ale když tě bude moct doprovodit, tak se na mě možná přestane i zlobit.“

 Harry se usmál a přikývl. „Dobře, možná s ní půjdu, ale definitivně se rozhodnu, až jí představíš.“

 „Dobrá,“ řekl Lupin a ještě se zeptal paní Weasleyové. „Můžu pozvat Doru zítra na oběd?  Ráda by se seznámila s Harrym a možná ho bude doprovázet pozítří do Londýna.“

 „Samozřejmě, že může přijít,“ pak se zarazila. „Pozítří do Londýna? Já myslela, že na Příčnou jdeme až ve čtvrtek.“

 „To možná ano,“ přerušil ji Harry. „Ale já potřebuju do mudlovské části pro oblečení a tak podobně, nechci už chodit oblečený takhle,“ paní Weasleyová na to jen přikývla.

Druhý den ráno Harry vstal časně jako vždycky, oblékl se do věcí, které používal na sportování, sešel dolů a začal se zahřívacími cviky, nebyl ani v polovině obvyklého zahřívacího cvičení, když se otevřely dveře a objevila se Hermiona v těsném tričku a tenisových šortkách.

 „Říkal jsi, že se k tobě dneska můžu připojit,“ Harrymu chviličku trvalo, než našel ztracená slova, která ztratil při pohledu na ni.

 „A-an-no,“ vykoktal nakonec, ukázal jí jak se správně protáhnout a začali s během, musel zvolit pomalejší tempo, aby mu stačila, nevydržela ani tak dlouho jako on, tak jí řekl, ať se znovu protáhne, že on bude ještě běhat, skončil, zrovna když ona dokončila protahovací cviky. Sám se protáhl a oba začali s posilováním horních částí těla, když tak cvičili tak ho napadlo, že by se mohl podívat na cviky zaměřené zvlášť pro ženy, věděl, že takové v knize, co dostal od Hermiony jsou, ale přeskočil je, protože si myslel, že mu k ničemu nebudou, ale teď když s ním, začala cvičit i Hermiona by to mohlo být užitečné.

 Když skončili, pustil ji do sprchy první, když se sám vysprchoval a vešel do kuchyně, byli už skoro všichni po snídani, jedly jenom dvě dívky, teda spíš dívka a mladá žena, kterou neznal, ta druhá byla pochopitelně Hermiona, která měla ještě mokré vlasy ze sprchy. Když si Harryho všimla neznáma žena, šťouchla loktem do Lupina, který seděl vedle ní, Lupin jen přikývl a Harrymu došlo, že ona neznáma, bude ta o které Lupin mluvil, že to ona ho ráda doprovodí na nákupy.

 Než se Harry stačil posadit ke stolu, Lupin a žena po jeho boku vstali a Lupin začal představovat. „Tonksová, tohle je Harry Potter,“ Harry natáhl ruku. „Harry, tohle je bystrozorka Nymfadora Tonksová,“ Nymfadora stiskla Harrymu ruku a usmála se na něj. „Můžeš mi klidně tykat, ale prosím neříkej mi Nymfadora, nemám to jméno ráda.“

 Harry se taky usmál a řekl: „Mě klidně můžeš říkat Harry,“ ještě než Doře pustil ruku, tak si ji zvedl k ústům a lehce ji políbil. Tonksová úplně zrudla, usmála se na něj, sedla si a začala zase rychle dojídat snídani, ale jak spěchala, tak převrhla hrnek s kávou a polila celý stůl.

 „Jsem to ale nešika,“ vyhrkla a snažila se rychle vytáhnout hůlku, aby to napravila, ale jak spěchala, tak převrhla i Remusův hrnek, Harry nevěděl, co má dělat, jak potlačoval smích, tak nemohl vymyslet nic, co by udělal, až je všechny nakonec vysvobodil z této trapné situace Lupin, který vytáhl vlastní hůlku, zlehka jí mávl a všechno tak dal do původního stavu.

 Harry si sedl ke stolu a začal sám jíst, po chvíli mu neobvyklé ticho začalo být nepříjemné, tak se podíval na Tonksovou, které se už vrátila obvyklá barva obličeje, ale měl podezření, že se jí změnila barva vlasů, byl si celkem jistý, že když jí podával ruku, měla je blond, ale teď byly černé jako ty jeho, už se chtěl na to zeptat, ale Tonksová si všimla jeho pohledu, zkřivila tvář soustředěním a změnila se jí barva vlasů na světle fialovou a změnil se jí i nos. Když jsi toho Harry všiml, tak měl silné podezření, že ten, který měla, se taky až podezřele podobal tomu jeho.

 Tonksová se usmála a řekla: „Jsem metamorfomág, to znamená, že mohu měnit svůj vzhled, jak chci.“

 „Jde se to naučit jako třeba zvěromagie?“ zeptal se Harry.

 „Ne to ne, tohle je pouze dědičné,“ odpověděla Tonksová. „Chápu, že tobě by se to líbilo, musí být otravné, když tě každý pozná a chová se jako byste byli staří známý a ty ani nevíš, kdo to pořádně je.“

 Harry se zašklebil. „Je to velice nepříjemné, ale ne všichni jsou takový,“ řekl a pak si na něco vzpomněl. „Takže ty bys mě ráda doprovodila na nákupy do mudlovského Londýna?“ a dokonale tím změnil téma.

„Ano,“ odpověděla ihned Tonksová.

„Bude mi potěšením,“ usmál se Harry.

„Tak zítra kolem desáté můžeme vyrazit.“

Když dosnídal, kývl na ostatní a odešel do pokoje, který sdílel s Ronem, vytáhl knížku s názvem. „Jak správně protahovat a posilovat každý sval na těle,“ kterou dostal od Hermiony a začal v ní hledat cviky pro ženy, asi po deseti minutách ho ticho, které mu celé prázdniny nevadilo, začalo trochu rozčilovat, tak si řekl, že číst si může i v obývacím pokoji Weasleyových.

 Sešel tedy dolů, kde v obývacím pokoji hráli Ron s Ginny kouzelnické šachy a Hermiona si četla nějakou knihu, Harry se posadil vedle ní na pohovku a taky se začetl do své knihy.

 Po chvíli se k němu naklonila Hermiona. „Ty hledáš ještě nějaký cviky? Nezdá se ti, že jich cvičíš dost? Za pár dní jedeme do Bradavic a tam se budeš muset taky učit.“

 Harry se do ní zabodl pohledem. „Já vím, že za pár dní začíná škola, všechny úkoly mám už skoro měsíc hotové, ale jestli tě opravdu zajímá, co hledám, tak hledám cviky speciálně určené pro ženy, tak nějak jsem předpokládal, že se mnou budeš chtít cvičit i ve škole, ale pokud se bojíš, že nebudeš stíhat, tak mi to řekni rovnou, ať si ušetřím námahu a mohu se věnovat něčemu jinému.

 Hermiona se zamračila. „Já ti nechci přidělávat starosti,“ řekla dotčeně.

 „Ne, nepřiděláváš mi starosti, budu rád, když se mnou bude někdo cvičit, alespoň budu mít společnost a je škoda abych tu knihu nenastudoval celou, když už ji mám,“ řekl nakonec a do oběda s Hermionou studovali cviky pro ženy.