Katren

 Ve dveřích se majestátně tyčil Albus Brumbál ve svém purpurovém hábitu a pořád měl napřaženou hůlku. Za ním zahlédl ještě profesorku McGonagallovou a černý frak profesora Kratiknota.  Když zjistil, že už je v bezpečí, protože kopnutý Smrtijed již sebou jen mírně škubal a ti ostatní včetně Sally-Anne byli v bezvědomí a svázáni u stěny, těsně za dveřmi, obrátil Harry svou pozornost na svoji nově objevenou schopnost niterního spojení, ale najednou si nebyl jistý, jestli to skutečně umí a jen se mu to nezdálo, jelikož Hermiona neodpovídala. Přeci nemůže být mrtvá, ne teď. Tahle myšlenka ho zasáhla jako blesk z čistého nebe, až padl na kolena. Pak se pokoušel dostat k místu, kde ležela, ale stačil se sotva pohnout, když ho zadržela Brumbálova ruka.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se nevzrušeným hlasem ředitel školy.

„Já ano, ale Hermiona,“ odsekl rozčileně a vystrašeně Harry. A pokusil se znovu pohnout, ale marně.

„O tu se postará profesorka McGonagallová, ale my dva teď musíme vyřídit něco naléhavého,“ pokračoval Brumbál stále v naprostém klidu.

„Co může být důležitějšího než Hermiona?“ nevydržel to už Harry a rozkřičel se.

„Třeba to, co tu vy tři děláte v tuhle hodinu a jak se sem dostali ti Smrtijedi,“ řekl už důrazněji Brumbál a i přes naléhavost situace v tom nebyl ani náznak jakýchkoliv emocí.

Harry konečně pochopil, Hermioně by teď asi stejně nepomohl a pokud se sem dokázali dostat tři přívrženci Vy-víte-koho, mohli by se tu v příštím okamžiku objevit další, klidně i se samotným Lordem Voldemortem.

„Myslím, že přišli tajnou chodbou z Chroptící chýše, říkali něco v tom smyslu, že ani pomocí přenášedla by se sem ani odsud nedostali a dokonce se až do závěru našeho menšího souboje stranili použít kletby černé magie. Na to byste prý taky ihned přišel,“ vychrlil ze sebe překotně Harry.

Brumbál přikývl. „V tom případě nám nejspíš další nezvaná návštěva nehrozí a můžeme se přesunout do ředitelny,“ poznamenal klidně Brumbál a jakoby se nepatrně zmenšil.

Mezitím už stihla profesorka McGonagallová pod bezvědomou Hermionou vykouzlit nosítka a s jejich pomocí jí transportovat na ošetřovnu k madame Pomfreyové. Profesor Kratiknot zase pozorně hlídal oba Smrtijedy. Ten třetí se už definitivně přestal hýbat.

„Perksová k nim patří taky,“ podotkl teď již relativně klidně Harry, když kolem nich procházel za Brumbálem ven.

Profesor Kratiknot jeho poznámku přijal jen s mírným pozvednutím obočí, jinak to nijak nekomentoval a do svého pole pozornosti zahrnul i zmijozelskou dívku, zřejmě tu měl na něco počkat. Na co, se Harry dozvěděl o několik minut později, když se ve vstupní bráně potkal se dvěma bystrozory.

„Kingsley Pastorek čeká před vaší pracovnou, Brumbále,“ poznamenal ten vyšší z nich a pospíchal se svým kolegou do šaten.

Kingsley skutečně postával trpělivě před chrličem střežícím ředitelovu pracovnu, pozdravil se s oběma příchozími, i v tak vyhrocené situaci však vypadal naprosto vyrovnaně. Když vstoupili do pracovny, Brumbál je vyzval, aby se posadili do přítomných křesel a sám si sednul za svůj stůl, pak se na Pastorka lehce usmál, jako že je všechno v pořádku. Teprve teď se i on zdánlivě zpřístupnil emocím a posadil se.

Harrymu došlo, že to oproštění od emocí zlepšuje jejich výkonnost, tak jakoby mimochodem mu přišlo na mysl, že možná proto je profesor Snape tak protivný. Z těchto úvah ho vytrhl bystrozor, když si přivolal pergamen a samopíšící brk a začal diktovat záhlaví protokolu.

Pak se začal ptát: „Řekni mi Harry, proč si šel po večerce ven a jak ses vlastně dostal z hradu.“

Harry se bázlivě obrátil na ředitele. „Po pravdě řekni všechno, s nějakým trestem si teď nedělej starosti.“

Harry teda poněkud nesměle začal tím, jak dostal ten dopis. Kingsley ho přerušil, když se zeptal, proč tam šel takhle naslepo. Harry se bezradně podíval na ředitele. Ten použil zřejmě smluvené gesto, protože bystrozor pozastavil zapisování protokolu.

„To ti bohužel nemůžeme prozradit, ne že bychom ti nevěřili, nebo ti to nechtěli říct, ale Harry má jisté schopnosti a s nimi související úkol a zákony prastaré magie dokonce znemožňují nezasvěcenému cokoliv prozradit, jeho otec to nemohl říci ani mně, ale projevil velkou vynalézavost, když mě na to nasměroval, ale ani tak o tom moc nevím a spíše hádám.“

Pastorek pouze mírně zamračeně přikývl, očividně to nebylo poprvé, co se něco podobného stalo a ujištění, že ani Brumbál toho moc neví, ho zřejmě uspokojilo. Odmrazil brk a nechal zmizet poslední řádek v protokolu. Rukou naznačil, že budou pokračovat. Harry tedy už bez přerušení vyprávěl, až do okamžiku, kdy se objevila Hermiona a zdánlivě nepřesným kouzlem roztříštila dveře. Když k tomu došel, tak ho zase přepadla takové vlna strachu, že se téměř nemohl nadechnout.

Začal mít hodně divný pocit v hlavě, hrudníku a levé ruce, nebyla to přímo fyzická bolest, ale spíš jakoby psychická. Zavřel oči a v podvědomí začal zkoumat, co to je.

Když je znovu otevřel, uviděl na těch dvou ustarané obličeje, došlo mu, že je nevnímal určitě několik minut a museli o něj mít strach.

„Co se stalo Harry, jsi v pořádku?“ ptal se s mírnými obavami v hlase Kingsley.

 „Já ano, ale Hermiona na tom není úplně nejlíp, zachránila mi tam život a teď jí kvůli mně jde o ten její,“ odpověděl ztrápeně Harry.

„V ohrožení života není a podrobnosti zjistíme hned, jak tady skončíme,“ pokusil se ho uklidnit Brumbál, ale i on úplně nedokázal v hlase skrýt obavy.

„Jak víte, že …“ Nedokázal Harry pokračovat.

„Že neumře?“ dokončil za něj ředitel. „Prastará magie této školy upozorňuje na zraněné studenty v ohrožení života tři osoby, ředitele školy, ředitele koleje a vrchní ošetřovatelku.“

Lehce upokojený tedy dokončil své vyprávění, Hermioninu přítomnost vysvětlil tím, že má stejné schopnosti jako on a nejspíš nějak vycítila, že mu hrozí nebezpečí a vydala se ho hledat. Jejich souboj popsal velice podrobně, jen musel samozřejmě vynechat, že se mohli niterně dorozumívat, jejich výbornou sehranost v uvozovkách svedl na jejich celoroční trénink a na to že měli v podobných situacích domluvený scénář jednání. Až později si uvědomil, že dívka nejspíš jednoho Smrtijeda zabila, ale tentokrát nepochyboval o tom, že to vyhodnotí jako nutnou sebeobranu. Moc dobře si pamatoval, jak se cítil on sám, když několik dní ležel na ošetřovně a měl až moc času o tom přemýšlet, a to se Karkarov vlastně zabil sám vlastní kletbou, alespoň tak si to tehdy zdůvodňoval. Hermiona ho naproti tomu zabila vlastním tělem. Bude jí muset nějak zabavit, aby neměla čas na to myslet. Ale zaměstnat Hermionin mozek je téměř nemožný úkol.

„Jak to bude s tím mrtvým Smrtijedem?“ zeptal se pro jistotu Harry.

„Zabití usvědčených Smrtijedů se nikdy nijak neřešilo.“ Když Kingsley viděl Harryho mírně zmatený výraz, doplnil: „V tvém případě ministerstvo odmítalo Voldemortův návrat a Karkarov byl sice usvědčený Smrtijed, ale tím, že spolupracoval, tak to nebylo tak jednoznačné. I když i tak se tím nikdo moc nezabýval, předpokládalo se, že patřil k těm útočníkům, ať už byli kdokoliv, tak se jen prověřila tvoje hůlka.“

Brumbál mezitím vytáhl vlastní hůlku a vytvořil přenášedlo z jedné čajové konvice na svém stole. „K famfrpálovému hřišti a k celám na ministerstvu,“ řekl směrem ke Kingsleymu a pak předešel Harryho otázku: „přenášedla vytvořená ředitelem jako jediná fungují, ale jsou jednorázová a pak se zničí i předmět, ze kterého jsou vyrobeny.“

Pastorek konvičku uchopil, klepnutím hůlky ji aktivoval a v modravé záři zmizel. „A my se teď půjdeme podívat za slečnou Grangerovou.“ Zvedl se od stolu Albus.

Harry nyní, když už spatřil pokojně ležící Hermionu v bílé posteli na ošetřovně, nepochyboval, že je na živu a došlo mu, že ten zvláštní pocit je vlastně její bolest, proto ho ani nepřekvapilo, když mu madam Pomfreyová prozradila, že má těžký otřes mozku, polámaná žebra, která ji propíchla plíci a rozdrcenou ruku. Když ale viděl, jak dýchá, tak mu přesto spadl obrovský kámen ze srdce.

Sedl si na židli vedle jejího lůžka a začal ji lehce hladit po ruce, Brumbál mezitím něco potichu řešil s ošetřovatelkou. Harryho stálo všechny síly, aby donutil slzy zůstat tam, kde jsou, pokud si dobře pamatoval, tak ani Hermiona neplakala, když tenkrát seděla pro změnu u jeho lůžka.

„Běž si lehnout Harry. Ona se dneska určitě neprobudí, dostala lektvar, musí jí opadnout otok mozku a zahojit se plíce, a to se nejrychleji stane, jestliže spí.“ Když se Harry pořád nechtěl pohnout, pokračoval: „potřebuješ se vyspat a stejně tu přes noc zůstat nemůžeš. Dřív jak zítra na večer plného vědomí nenabyde, tak běž do postele a na snídani nevstávej, pošlu ti tam něco k snědku. Po obědě tě sem už pustí.“ Jemně, ale nekompromisně ho Brumbál zvedl a vytlačil ze dveří.

Madame Pomfreyová mu ještě vtiskla malou ampulku s lektvarem. „Tohle vypij, ale až v posteli, je to jen mírný bylinný odvar, ale zabírá rychle.“

Měla pravdu, Harry nestačil ani odložit prázdnou skleničku na stůl a usnul. Probudil se až odpoledne, spal by dál, ale hlad a potřeba ho donutily vstát. Když už byl v koupelně, tak vlezl rovnou do sprchy, po včerejším souboji o život páchl přímo odpudivě a myslel, že by ho jeho nově objevená láska mohla poprvé vidět a hlavně cítit v lepším stavu. Káva byla už studená, ale ohřívací kouzlo uměl dobře a ani znovu ohřáté tousty nejsou špatné, když máte opravdu hlad.

Oblékl se do čistého hábitu a vydal se na ošetřovnu. Hrad byl prázdný, ti kteří ještě skládali zkoušky, byli na nich, nebo se učili v knihovně, a ti kteří už měli volno, což byla většina, tak byli venku a užívali volna a teplého počasí. Podle toho, že na něj nikdo nečekal, tak usoudil, že to co se stalo je tajemstvím, nikdo o tom neví a mělo by to tak zůstat. Zmijozelští by určitě trvali na potrestání, aby vyhráli školní pohár a ostatní by měli nepříjemné otázky. Jen bude muset s Hermionou vymyslet dobrý důvod, proč je na ošetřovně.

Když otevřel dveře a vešel, tak ošetřovatelka vyšla ze své kanceláře, nic neřekla, ale ani mu nijak nebránila. Dívka ještě spala, tak se potichoučku posadil na židli.

Nějak nevěděl co dělat, ještě nikdy u žádné postele takhle neseděl, většinou to byl on, kdo v bezvědomí ležel na ošetřovně. Tak tam jen tak seděl, hladil ji po ruce, vzpomínal a přemýšlel.

„Harry, Harry, jsi v pořádku?“ Harry se podíval dívce do tváře, pořád měla zavřené oči a rty zůstávaly nehybné. Až teď mu došlo, že to byla jejich komunikace.

„Ano jsem, já jsem, ale ty zatím ne úplně.“

„Ano já vím, ale brzo budu, a pokud si dobře vzpomínám, tak jsi mi chtěl vysvětlit, jak umíme, to co umíme.“

„To jako teď?“ podivil se Harry.

„A kdy jindy, až se proberu, tak sem vlítne Pomfreyová a nebudeme mít klid a víš, že já jsem od přírody hrozně zvědavá.“

Harrymu se po tváři rozlil úsměv. Nezasvěcenému pozorovateli by přišel trošku přihlouplý a možná ne jenom trošku.

Harry teda začal vysvětlovat. To co by slovy trvalo přinejmenším několik hodin, bylo vyřízeno během několika minut. Oba žasli nad tím, jak je to jednoduché a rychlé, bylo to jako by si vzájemně promítali zážitky a zkušenosti.

Pak se Hermiona probrala definitivně a podle očekávání ošetřovatelka Harryho nekompromisně vyhodila, poslala na večeři.

„Musím slečnu Grangerovou prohlédnout a musí se najíst, můžete na chvilku přijít ještě po večeři.“ Vyprovodila se slovy i povzdechem odcházejícího chlapce.

„Alespoň zjistíme, na jakou vzdálenost to zvládneme?“

Spojení fungovalo i ve Velké síni, i když ne tak lehce.

„Měla by se ta vzdálenost prodlužovat, podle toho co vím, tak bychom to nakonec měli ovládat na neomezenou vzdálenost.“

Hermiona jen jako přikývla, „půjčíš mi tu knížku? Ne že bych nevěřila tvojí paměti, ale víš, jak ráda čtu.“

„Samozřejmě že ti ji půjčím, je teď vlastně i tvoje, ale na ošetřovně to asi nepůjde. Pro nezasvěcence je to kniha bez textu. Malinko zchladil její nadšení Harry.

„No alespoň mám další důvod odsud rychle zmizet.“ Pokusila se o vtip dívka.

Když se vrátil zpátky na ošetřovnu, tak se bavili normálně slovně, aby nevzbudili podezření. Hermiona mu vyložila svoji krycí verzi. Madame Pomfreyová jí řekla, že to co se stalo, vědí jen přímí aktéři a ona, a tak to taky zůstane. A protože se na ošetřovně zdrží přinejmenším do pondělka a po zbytek pobytu na hradě bude mít předepsaný přísný klid, tak všem řeknou, že spadla ze schodů. Možná průhledná výmluva, ale zabrat by mohla.

Oba se důsledně vyhýbali zmínce o mrtvém Smrtijedovi, ale nakonec to Harry nevydržel a začal, “ano, je mrtvý, vím, že ti to asi moc nepomůže, ale chápu jak ti je, taky jsem si tím prošel. Kingsley říkal, že u usvědčených Smrtijedů se to neřeší.“ Harry si byl vědom, že tohle všechno Hermiona ví, zjistila to z jeho vzpomínek, ale vyslovením nahlas jakoby to všechno nabylo jiných, skutečnější rozměrů a bylo to pro ni snazší.

 Tentokrát Harry odcházel v klidu a téměř dobrovolně. Věděl, že i když budou každý na jiném konci hradu, v myšlenkách budou spolu. Jistě, klišé všech romantických filmů, ale pro ně to teď už není jenom fráze.

Ráno s mírným napětím očekával přílet poštovních sov. On sám noviny objednané neměl, ale Hermiona ano, a protože ona byla pro sovy nedostupná, prozradila mu heslo pro sovu, aby je mohl převzít místo ní.

Na titulní stránce nic podstatného, jen fotka kanceláře bystrozorů při práci a článek o jejich stále se rozšiřujících pravomocích. O incidentu v Bradavicích ani zmínka a o zatčení dvou Smrtijedů také ani slovo.

Buď tohle všechno bystrozoři ututlali a bez soudu a pozornosti medií je někam zavřou, což by bylo nejbezpečnější, alespoň Voldemort chvíli možná nebude vědět, co se stalo, nebo je Lucius s pomocí Voldemorta a jeho kontaktů podplatil a teď je schován, ale na svobodě. To by ale znamenalo, že to Pastorek nezvládl.

Budu se na to muset zeptat Brumbála, jestli o tom někdo něco ví, tak on a dokonce by mi to mohl i říct. Přemítal nad nezajímavými články Harry.

Zašel za ním hned po snídani. Heslo do jeho pracovny zůstalo od poslední návštěvy stejné. Zaklepal na dveře a po vyzvání vstoupil.

„Harry, sedni si prosím, očekával jsem tě.“ Přivítal ho vlídně Brumbál, od minule úplně jiný člověk.

„Je slečna Grangerová tou pravou?“ zeptal se bez okolků.

„Ano je, nechápu jak je možné, že mi to, nám to trvalo tak dlouho,“ odpověděl smutně Harry.

„Občas nevidíme to, co máme přímo před očima,“ doplnil moudře ředitel školy.

„Ale teď k praktickým věcem. Už delší dobu hlídáme rodiče slečny Grangerové, protože se obáváme jejich únosu. Po tom neúspěšném útoku na tebe, to nebezpečí podle nás ještě vzroste, až se rozkřikne, že spolu chodíte.“ Začal sumarizovat Albus.

„Dohodli jsme se, že to nebudeme nikde roztrubovat,“ přerušil ho chlapec.

„Pochopitelně, ale bylo by dobré, aby to do konce školního roku nikdo nezjistil, v září už bude situace nejspíše poněkud jiná, ale to je zatím daleko.“

„Dobře, pokusíme se chovat jako obvykle, omezím i návštěvy na ošetřovně.“ Souhlasil neochotně Harry. Sice spolu komunikovali i teď, ale když byli pohromadě, cítil se příjemněji.

„Kde jsem to skončil,“ pokusil se Brumbál navázat na svou řeč, „ach ano, manželé Grangerovi, už delší dobu pracujeme na zabezpečení jejich soukromé ordinace, žádný kouzelník ani neprojde okolo bez naší vědomosti a když se pokusí vstoupit, tak budou dočasně blokovány jeho kouzelné schopnosti. Navíc Severus ve spolupráci s Minervou a Arturem konečně dokončil úpravu letaxového prášku, takže dokáže přepravovat i mudly, tudíž jsme jim instalovali přepravní krb, který je mimo letaxovou síť přímo napojen na krb štábu, kam se budou během tohoto týdne stěhovat.“

„Jak je možné pomocí letaxu přemisťovat i mudly,“ přerušil ho znovu chlapec. Ten by svou zvědavost nejspíše zvládl, ale zadržet Hermioninu zvídavost je pro něj zatím nemožné.

„S tím nápadem přišel Artur a Severus zjistil, že když k běžnému prášku přidáme krev mudly s jistými bylinami posilujícími magické vlastnosti krve, tak tohoto konkrétního mudlu ten prášek přenese a Minerva jim ty váčky s práškem přeměnila tak, že jsou pro jiné lidi neviditelné a bezedné.“ S úsměvem na rtech vysvětlil Brumbál, zřejmě tušíc co se děje.

„Ještě jsem se chtěl zeptat, jak to dopadlo s těmi Smrtijedy a s Perksovou?“ konečně vyslovil to, proč sem původně šel.

„Bystrozoři se dohodli na tom, že Malfoy a Lestrangeová jsou natolik nebezpeční, že je bez mediální pozornosti zavřou do kopek nového vězení v Glastonbury, podle nové ministerské vyhlášky na to mají plné právo. Sice jsem proti ní protestoval, protože se obávám jistých justičních omylů, ale v tomto případě nám bezpochyby pomohla. A slečna Perksová je zatím na ministerstvu vyšetřována, má Znamení zla, což nám situaci taky poněkud ulehčilo. O včerejším incidentu se tudíž nemusí vůbec nikdo dozvědět.“ Ukončil vysvětlování Brumbál a byla na něm vidět jistá rozpolcenost, na jednu stranu ho jistě mrzí, že jeden z jeho studentů má na ruce znamení, ale na druhou stranu ho tím ušetřil dalších starostí.

Harry chtěl původně jít přímo na ošetřovnu, ale po dohodě s Hermionou se vydal do nebelvírské věže. Příhodně tam potkal Ginny, která ochotně došla Hermioně pro některé její knihy, které ještě nevrátila do knihovny, aby jí je mohl donést. Hermiona na něj naléhala, aby jí půjčil i jejich knihu, ale Harry se bál nechtěné pozornosti, nakonec jí musel slíbit, že jí z ní bude před spaním předčítat.

S knihami se na ošetřovně zastavil na krátkou návštěvu po obědě. Sice tam chtěl zůstat až do večeře, ale nakonec se vzájemně přesvědčili, aby odešel.

Jakoby bezcílně bloumal po školních pozemcích, ale přitom trénovali jejich spojení. Zabloudil k famfrpálovému hřišti, ale po jejich souboji tam nebylo ani stopy.

Harry ráno začal chodit znovu běhat, s přibývajícími školními povinnostmi na to neměl čas, ani dostatek energie, teď už ale měl po zkouškách a volného času až moc. Hermiona propadala téměř depresím, že venku je tak hezky a ona musí ležet v posteli, tak Harryho nutila chodit kolem jezera a po hranicích Zapovězeného lesa, přinášelo to ale jistou výhodu, trénovali tím svoje spojení, takže poslední den jejího pobytu na ošetřovně už spolu sdíleli informace téměř bezděčně. Vyskytl se ovšem jiný problém, jak před sebou jisté věci utajit, přece jenom Harrymu naprostá ztráta soukromí nebyla úplně příjemná.

Nakonec ale přišel jak na to, když Hermionu v pondělí večer pouštěli z ošetřovny, tak jí Harry dokázal i překvapit, protože před ní dokonale skryl, že jí jde naproti a dokonce i to, že na ni asi pět minut čekal za dveřmi. Hermiona mu nikdy nic podobného neudělala, proto měl podezření, že to zvládla mnohem dřív a něco mu skrývá, ale neobvinil ji z toho, asi by to stejně nemělo cenu.

Na kolej šli mlčky bok po boku, jako už tisíckrát před tím, ale teď to bylo přece jenom jiné. Poprvé po schodech stoupali jako pár, i když o nich zatím nikdo nevěděl. Ve společenské místnosti bylo rušno, přece jenom to byl poslední společný večer a tak se všichni loučili. Takže když se postavili pod schodiště vedoucí do ložnic, nikdo si jich nevšímal. Harry ani netušil jak, ale najednou poprvé doopravdy políbil hnědovlásku, která mu polibek okamžitě začala vracet. Ani nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale když mu došlo, že by to měli tajit a jsou v místnosti plné lidí, tak se odtáhl a plaše se rozhlédl, jestli je nikdo neviděl.