havránkovy první stránky

Čokoládová figurka zabalená do barevného staniolu, ruměná vousatá tvář mezi červenou čapkou s bílým kožešinovým lemem a stejně zbarvenou kamizolou, v ruce pytel, z nějž vykukují pestré mašlemi převázané balíčky. Že by zahradní trpaslík, který se tepleji oblékl, aby nakoupil vánoční dárky? Nikoli — cenovka před figurkou oznamuje, že dotyčný mužík je „Mikuláš“.

Nenechme se však zmást jménem — bytost, jejíž nezdařenou podobu máme před očima, bývá jen omylem zaměňována s populárním křesťanským světcem. Zatímco on přišel na svět teprve před sedmnácti stoletími, ona pamatuje ještě dávné doby pohanské, kdy v souvislosti se svátkem zimního slunovratu navštěvovávala domy našich předků a přinášela požehnání lidem, zvířatům i zrnu. Lidé ji vídali zřídka — většinou jen cítili její působení a tušili její přítomnost. Když se občas nechala spatřit, nejčastěji na sebe asi brávala podobu rohatého zvířátka nebo mužíka se špičatou čepičkou, čímž prozrazovala svou příslušnost k široké rodině plivníků, rarášů a skřítků.

Vzpomínka na tyto dávné doby se zachovala ve jménech, kterými tuto bytost dodnes označují severské národy — ve Finsku nebo ve Švédsku by naše čokoládová figurka nebyla identifikována jako Mikuláš, ale jako „Joulupukki“ nebo „Jultomte“, což bychom česky přeložili nejspíše jako „vánoční skřítek“. Seveřané mívali se skřítky vždycky dobré vztahy, a tak nezapomněli, s kým mívají tu čest, a vítali vánočního návštěvníka stejně rok co rok, byť mezitím pohanské vánoční svátky dostaly novou, křesťanskou náplň. Národům žijícím jižněji se vánoční skřítek povětšinou pomalu vytratil z povědomí; jen v několika oblastech se zachovalo neurčité tušení, že o vánocích kdosi obchází lidské příbytky a přináší požehnání.

Mezitím ovšem na zemi sestoupil Kristus a přibývalo lidí, kteří se ho snažili následovat. Jedním z nich byl i Mikuláš z Myry, zbožný a spravedlivý muž, jehož si myrští křesťané pro jeho bohabojnou příkladnost zvolili biskupem. Tváří v tvář mnoha dobrým skutkům a dokonce i zázrakům, které vykonal, nebylo pochyb, že Mikuláš je světec; když opustil tento svět, vzpomínali na něj lidé více než na samotné učedníky Páně. Během staletí se pak ustálil 6. prosinec jako den věnovaný Mikulášově památce.

Ve znamení Mikulášovy dobročinnosti se začali lidé v předvečer jeho svátku obdarovávat a přát si požehnání. Zvyk darů a dárků se ovšem mezitím přidružil i k svátkům vánočním, a tak bylo jen otázkou času, kdy se najde první popleta, který dávnou vzpomínku na vánočního skřítka ztotožní se vzpomínkou na biskupa Mikuláše. Nakonec to byla anglosaská dětská literatura 19. století, která Mikulášovi nejprve přisoudila sobí spřežení, poté ho oblékla do teplého kaftanu a špičaté čepice a nakonec ho nechala nejen rozdávat vánoční dárky, ale po způsobu skřítků též létat komínem. Když pak firma CocaCola v rámci reklamní kampaně roku 1931 navlékla svatého Mikuláše — pro něhož se mezitím vžil zkomolený název „Santa Claus“ — do svých firemních barev, byl obraz teple oblečeného trpaslíka dokonán.
 

* * *

Karikatura, kterou dnes milióny lidí spojují s Mikulášovým jménem, nás možná naplňuje smutkem; můžeme ji však také chápat jako výzvu k hledání toho, co lze spojovat se jménem myrského světce oprávněně. Legendy o svatém Mikulášovi zdůrazňují, že nikdy neváhal pomáhat těm, kdo byli v nouzi, že byl štědrý v milosrdentsví a přísný ve spravedlnosti. Nejznámější svatomikulášský příběh vypráví o zkrachovalém obchodníkovi, který se rozhodl poslat své dcery vydělávat do veřejného domu. Mikuláš se to dozvěděl a rozhněval se náramně na pošetilého otce, ovšem jeho soucit s ohroženými dívkami byl větší než rozhořčení. Vzal tři hroudy zlata ze jmění zděděného po rodičích, zabalil každou do kusu látky a pak se třikráte v noci tajně vypravil k domu kupcově a oknem vždy vhodil jednu hroudu dovnitř. Naleznuv tento dar, zastyděl se otec velice a kál se ze svého nehodného úmyslu. Za zlato pak vystrojil každé ze svých dcer náležitou svatbu a opatřil ji věnem, pln vděčnosti, že byl uchráněn hrozného hříchu.

Jiná vyprávění nám ukazují Mikulášovu spravedlivou přísnost. Když se k němu například jednoho dne donesla zpráva, že na městské popraviště právě vedou tři muže, které kýmsi uplacený místodržící nespravedlivě poslal na smrt, hned se prý k místu chystané popravy rozběhl, aby jí zabránil. Dorazil ve chvíli, kdy kat již zvedal meč; tedy skočil na popravčí lešení, vytrhl katovi meč z ruky a odhodil ho velkým obloukem. Pak se vydal k paláci místodržícího, posílen spravedlivým hněvem vyrazil zavřenou bránu a zkáral hříšníka tak mohutně, že tento se na místě obrátil na dobrou cestu, začal litovat svých činů a prosil o odpuštění.

Právě z těchto dvou charakteristických vlastností myrského světce — milosrdné štědrosti a spravedlivé přísnosti — se zrodila nám známá postava Mikuláše, který obdarovává děti, ovšem neopomene jim pochválit dobré a pokárat zlé skutky. Není pozemským soudcem, který by srovnával zjištěné skutečnosti s platnými zákony a pak vyměřoval trest, nýbrž dívá se na všechno z vyššího, duchovního hlediska, aby případného hříšníka dovedl k poznání vlastních pochybení a k vědomé nápravě. V lidových zvycích doprovázejí takového Mikuláše postavy, které vyššího pohledu na lidské skutky schopny nejsou — v českých zemích jsou to povětšinou čert a anděl, kteří znají vždy jen jednu stránku člověka, ale nedokáží si vytvořit opravdu spravedlivý obraz, v Německu a v Rakousku to zas bývají pacholek Ruprecht nebo rarach Krampus, kteří žalují a vyžadují pozemské tresty, zatímco Mikuláš poukazuje na jádro dobra i ve skutcích hříšných.

* * *

Když v předvečer svého svátku přichází k dětem Mikuláš, není jeho úkolem přinášet odplatu nebo odměnu, nýbrž především vést děti k pohledu na to, co udělaly, a k pochopení, že na nich samotných záleží, zda budou konat skutky dobré nebo nedobré. Mikulášská nadílka by měla být prostředkem k této sebereflexi; jí je uzpůsobena i tradiční skladba mikulášských darů — Mikuláš přináší věci, které děti mohou vychutnat, ale které nemohou vlastnit, takže prožívají, že nestačí učinit jednou dobrý skutek a pak na něj pyšně vzpomínat, nýbrž že člověk musí plody dobra přinášet vždy znovu a znovu. Jablka a další šťavnaté plody prožitkem odpovídají jednotlivým chvályhodným činům, křížaly a cukroví zase spíše dlouhodobému úsilí; ořechy jsou jako „polotovary dobra“, z nichž se dá něco vydobýt teprve určitou další námahou; brambora nebo jiná zelenina, která se musí uvařit, aby se dala sníst, se prožívá stejně jako jednání, na němž musíme ještě velmi mnoho vylepšovat, a konečně uhlí je obraz činu nebo postoje, který se už prostě nedá přeformovat v dobro, nýbrž musí být vnitřně spálen.

Svatomikulášský svátek má ze své podstaty smysl až od chvíle, kdy jsou děti schopny sebereflexe, tedy přibližně od třetího roku. Zhruba mezi třetím a šestým rokem se děti dokáží zpětně podívat na to, co se přihodilo v posledních dnech, a teprve s blížící se školní zralostí začínají být schopny též pohledu na skutky vzdálenější v čase a na své déledobé postoje a proměny. K naplnění smyslu svatomikulášského svátku se před dětmi nemusí vůbec objevit fyzická postava Mikuláše. Dostačující — a pro menší děti dokonce mnohem vhodnější — je neviděná noční návštěva Mikulášova, po níž zůstane jen nadílka, již si pak děti spolu s rodiči prohlédnou a společně popřemýšlejí, jakému jednání odpovídá který kousek.

Má-li naše děti v předvečer 6. prosince navštívit „opravdový“ Mikuláš, měla by tato návštěva skutečně naplnit smysl svatomikulášského svátku. Aby dětem vnitřně neubližoval, ale opravdu pomáhal v sebezpytování, musí být tak důstojný, že není dětem pro smích, a zároveň tak láskyplný, že před ním děti nemají strach (nevhodní jsou čerti, kteří se po boku Mikuláše chtějí vyřádit), musí mít rovněž určitou dávku životní moudrosti, shovívavosti a nadhledu (což zase většinou nesplňují bratranci či kluci ze sousedství), a konečně musí se zcela vyhýbat odpustkové morálce, tedy vymazávání nepěkných skutků například přednášením básniček nebo odprošováním. K tomu se jako důležitý prvek pojí i správná nálada mikulášské návštěvy, jejíž nutnou podmínkou je, aby rodiče i Mikuláš věděli, co je cílem celého jejich snažení.

Když se připravujeme na blížící se svátek svatého Mikuláše a na jeho oslavu s dětmi, může nám být vodítkem vědomí, že tento svátek patří do doby adventní. Advent je vnitřní přípravou na Vánoce, na přijetí božského dítěte v duši člověka. Máme-li přijímat, musíme se ovšem zpřístupnit, musíme se otevřít a musíme v sobě uklidit to, co by přijímanému stálo v cestě nebo dokonce škodilo. A právě v tom má mikulášský svátek dětem napomoci.

(Vyšlo ve sborníku Věneček pro rodiče waldorfských mateřských škol, zima 2002)