Svatební fotograf a svatební kameraman Nová Paka, Jičín, Praha

Cesty k Pančavskému vodopádu jsou poměrně frekventovanými turistickými stezkami a těm, kteří se rozhodnou tento nejvyšší stupňovitě padající vodopád Labského dolu spatřit na vlastní oči, mohu jeho návštěvu jen vřele doporučit.

Zvolil jsem cestu ze Špindlerova Mlýna, kde jsem auto zaparkoval v dolní části města u prodejny Diskont, a vydal se po modré značce podél Labe cestou vzhůru. Minul jsem Bílý most v centru města, čtyřsedačkovou lanovku na Medvědín, městský Aquapark a nakonec i odbočku modré turistické značky vedoucí doprava, do dolu Bílého Labe.

Hned v úvodu stezky (vlastně téměř ještě ve městě) jsem mohl obdivovat poměrně zachovalý objekt pohraničního opevnění zvaný "řopík" - vzor 37. Býval vyzbrojen dvěma kulomety, přičemž ochrannu čtyřčlenné vojenské posádce měl zajišťovat speciální železobeton o síle až 80 cm, schopný odolávat dělostřelecké palbě ráže 150 mm. V té chvíli jsem ještě netušil, že podobných "řopíků" (slovo vzniklo ze zkratky Ředitelství opevňovacích prací) uvidím po cestě ještě několik.

Cesta vinoucí se dál (taktéž po modré jako výše zmíněná odbočka) podél řečiště Labe je afsaltovaná, a tak jsem se snažil něco "nahnat", kdybych někde déle fotil. Naivně jsem se radoval, že když bude cesta takto vypadat stále, zvládnu těch 20 kilometrů za dvě, nejvýše tři hodiny. Zdržel jsem se však už po několika set metrech, když jsem neodolal pokušení zachytit atmosféru ranního slunce, které se dralo přes větve okolního smrkového porostu na zem.

Atmosféru těchto míst podtrhovala i zvláštní tvář okolí - ostatně někde zde prý kdysi končil pětikilometrový ledovec, který celý Labský důl vymodeloval. Cesta mírně stoupala po pravém břehu Labe, které se po 1 km setkalo s levobřežním přítokem - Medvědím potokem. Kousek nad ústím potoka je patrná asi 20 m vysoká moréna (suťová vyvýšenina nahrnutá ledovcem). Pak cesta Labe překlene a sleduje jej z druhé strany. Stezku zřídil v roce 1879 hrabě Jindřich Harrach a je někdy nazývána "cestou za historií ochrany přírody v Krkonoších" (jsou zde připomínána jména prvních ochránců přírody) nebo "cestou ledovců".

Tady jsem rozložil své fotografické náčiní podruhé, abych pořídil další snímky té zvláštní atmosféry, která na mne působila, ale slunce už bylo příliš vysoko (i když bylo teprve 7.15 hodin ráno) a stalo se pro focení nepříjemným. Snímek vlevo dopadl sice relativně dobře, byl však vykoupen jistým utrpením, neboť jsem byl permanentně zabořen se stativem do propadajícího se mokřadu a přijímal bodání stovek všudypřítomných komárů.

V místě, kde se překročí Dvorský potok, se na protější straně zvedá svah - jde o starý pralesovitý porost. Zde byla v roce 1904 zřízena Jindřichem Harrachem první krkonošská rezervace vůbec - Strmá stráň (60 ha) - od ústí Dvorského potoka k ústí Pudlavy až k Labským jámám. U dalšího přítoku - Pudlavy - končí cyklistická a lyžařská trasa "Buď fit", která je osm kilometrů dlouhá. Ve svazích nalevo začínají lavinové dráhy (foto vpravo). Labský důl je na ně z krkonošských údolí nejbohatší - napočítáme jich tu celkem jedenáct, a proto bývá v zimě cesta uzavřena. 8. března 1956 sjela mohutná lavina přes dno Labského dolu a zůstala stát až v protisvahu. Na dráze dlouhé 1375 metrů zničila 9 hektarů lesa a na lavinovišti se zpracovalo 5000 plnometrů dřeva!

V létě cesta vede dál pod trojicí Labských jam - Harrachovou, Pančavskou a Navorskou. Stoupání je strmější, prochází se loučkami s vlhkomilnou prameništní vegetací a ve chvílích odpočinku je možné prohlédnout si dvousetmetrové srázy všech tří jam. Za Harrachovou jámou se odchýlíme od Labe, které v těchto místech začíná meandrovat (tzn., že místo přímého toku si v žulovém podkladu, který je zde silně zvětralý, hloubí zákruty).

Nejvíce nás asi zaujme Pančavská jáma s Pančavským vodopádem (viz foto), padajícím do obrovské hloubky, a Schustlerova zahrádka, v níž roste na 150 druhů cévnatých rostlin. Zahrádka je však nepřístupná a ocitáte se zde v první zóně Krnapu - tedy na území nejpřísněji chráněném, v němž se nesmí vstupovat mimo značené cesty. Litoval jsem, že jsem s sebou neměl teleobjektiv, abych si přiblížil z oblasti Krakonošovy klenotnice horní část Pančavského vodopádu, který se objevil v krásném hornatém panoramatu, protože jiná možnost fotografovat jej z čelního pohledu, se pak už nenaskytla (v horní části je vodopád obehnán ochozem).

Pančavský vodopád, kvůli němuž jsem cestu absolvoval, je největší nejen v Krkonoších, ale také v České republice. Jeho celková výška je 250 metrů a průměrný sklon 44°. Ve skutečnosti je však rozdělený několika stupni. Shora se voda řídí o 148 metrů níž a pak se zde tříští o skály, aby se v dalším okamžiku opět v podivuhodných kaskádách vydala dolů na své cestě do Pančavské jámy.

Vodu si vodopád bere z Pančavské louky, která je jednou z nejcennějších lokalit s rašeliništěm, kde mimo jiné rostou vzácné glaciální relikty, pozůstatek po zalednění Krkonoš. Je to vrcholová louka s nejrozsáhlejším rašeliništěm západních Krkonoš. Nachází se mezi Kotlem a Labskou loukou a tvoří část přírodní rezervace "Prameny Labe". Maximální hloubka rašeliniště dosahuje 2,8 metru. Pančava, která zde pramení, se pak stává pravým přítokem Labe.

Pod masivním karem Navorské jámy (v níž mj. rostou cenné rostliny - Hořec telitovitý, Vřes obecný, Kýchavice Lobelova a další, a kde travnatá část přechází v úvalové rašeliniště a prochází tzv. alpinskou hranicí lesa) se dojde k Labské rokli (foto vpravo). Erozní činnost Labe a hlavně mrazové zvětrávání se dodnes podílejí na vzniku hluboce zaříznutého skalnatého žlabu, vysokého 232 metrů. Řeka zde padá kaskádovitým Labským vodopádem do hloubky 35 metrů. Na svazích rokle jsou patrny zemní laviny - tzv. mury. Od listopadu do března jsou žulové stěny zality až metr silnou vrstvou ledu.

Labskou roklí jsem parádním stoupákem pokračoval k Labské boudě. Překročením Labe se pokračuje příkrou klikatou pěšinou mezi Navorskou jámou vlevo a Labskou roklí napravo. Až na samém vršku se objeví Labská bouda, ale ještě před tím je možné se pokochat pohledem shora na Labský vodopád (foto vlevo), který padá do rokle. V roce 1859 na něm byla vybudována stavidla (majitelé boudy tak zvyšovali jeho mohutnost a tedy turistickou atraktivitu - dnes jsou však už patrné jen zbytky této malé nádrže) - dřevěnné ochozy vystavěné nad roklí však nepříjemně vrzaly a kymácely se - udělal jsem narychlo několik snímků a rychle pryč.

Za pět minut jsem byl u Labské boudy. Vznikla v roce 1830 pro turisty (na rozdíl od většiny krkonošských bud, které byly zrpvu zakládány jako zemědělské usedlosti). V roce 1965 vyhořela, a o deset let později byla otevřena současná stavba, která, zdá se mi, bohužel do horské přírody nezapadá (je obrovská - ale především: tehdy se stavělo v tzv. státní přírodní rezervaci, dnes hovoříme o první a nejcennější zóně Krnapu). Byl jsem ale rád, že měli otevřeno a mohl jsem se občerstvit - samozřejmě ceny jsou lidové :) Při konzumaci světlého ležáku jsem mohl promyslet další část cesty, protože se otevřelo několik nových možností (Od Labské boudy je možné se vrátit buď zeleně značenou cestou přes Martinovu boudu, nebo červeně značenou Bucharovou (10 km) do Špindlerova Mlýna), a tak jsem se rozhodl dojít nejprve až k prameni Labe, který je od Labské boudy vzdálen jen jeden kilometr, a pak, že se uvidí.

Labská Louka, v níž se nachází pramen Labe, nebyla naštěstí daleko. Jde vlastně o vrcholové rašeliniště na zarovnaném povrchu, přičemž se zde má nalézat vzácná květena (všivec sudetský - nepochybně český název - ostružník moruška) a další rostliny, které se zde zachovaly z doby ledové.

Samotný pramen Labe je podle literárních údajů známý nejméně pět století. V blízkosti pramene probíhala již v dávné minulosti zemská stezka, nazývaná též "Česká stezka". Spojovala Čechy se Slezskem. Patřila mezi nejstarší obchodní solné stezky a v roce 1684 ji použil i hradecký biskup Jan z Talmberka a pramen Labe dne 19. září vysvětil. Tím byla také dosud sporná Labská louka uznána definitivně za české území. O další vysvěcení pramene se postaral vrchlabský děkan V. Weber roku 1884.

Symbolický pramen Labe leží na Labské louce v nadmořské výšce 1384,4 metrů. Nachází se asi 800 metrů severozápadně od Labské boudy a 500 metrů od státní hranice s Polskem. Během let prodělal řadu úprav. V současnosti je opatřen betonovou skruží do které jsou přiváděny pramínky ze skutečného počátečního zdroje Labe, které putují do vyhloubené "studny" shora. Skutečný pramen Labe se tedy nachází nedaleko. Je uschován v hřebenové rašelině mezi porosty kosodřeviny a trav. Zůstává nedotčen a je ukryt o něco výše než symbolický pramen.

Od pramene teče říčka k Labské boudě a odtud prudce padá Labským vodopádem do Labského dolu. U Dívčích lávek se obrací k jihu, zleva přijímá Bílé Labe a za Špindlerovým Mlýnem vtéká do Labské přehrady. Ta byla postavena v prostoru Krausových bud v letech 1910 – 1913 a má ochrannou funkci dalšího toku Labe před záplavami – reguluje průtoky při velké vodě. Z přehrady teče Labe úzkou Labskou soutěskou směrem k Vrchlabí a vydává se na zbytek své 1.154 kilometrů dlouhé pouti Evropou. V roce 1968 tu proto byly umístěny barevné znaky 26 velkých měst, jimiž Labe od pramene až po ústí protéká.

Pramen Labe musí vidět každý, kdo zavítá do Krkonoš. Tento dojem asi budí u turistů okolí místa, jehož návštěva se skutečně objevuje v programu většiny krkonošských výletníků. Za mnou spěchal k prameni školní výlet a tak jsem musel přidat do kroku, abych alespoň část fotografií pořídil bez lidí.

Správa Krnapu se rozhodla upravit značně poničené okolí pramene a vrátit ho přibližně do stavu, který dokumentují staré fotografie. Zemních prací se ujala firma Klimeš z Horního Maršova. Proběhly úpravy bezprostředního okolí pramene, kde se původní kamenná plošina většinou už pokryla vrstvou bláta, ale obnovovaly se i kamenné terásky, obklopující prameniště. Na vydláždění okolí skruže, přítokového a odtokového žlábku, zpevnění terásek i plošiny nad zdí s erby měst byl použit žulový kámen, získaný při stavbě harrachovského obchvatu. Drcené žulové náplavy rovněž nahradily vápenec, zpevňující dosud cestu směrem k Vosecké boudě.

Solidní přístup až k prameni, teráska pro příznivce fotografické dokumentace – to vše snad pomůže uchránit před poničením široké okolí místa, které lidi přitahuje od samých počátků objevování Krkonoš. Pramen Labe je totiž právem jedním z nejnavštěvovanějších míst z celých Krkonoš. Je zde také pamětní deska k 100. výročí narození Jana Buchara (1859 - 1932), významného propagátora putování po Krkonoších a 70. výročí založení turistiky.

Od pramene Labe je možné se vydat zpět k Labské boudě a pokračovat po červené značce přes Pančavskou louku směrem k Ambrožově vyhlídce. Z ní jsem pak shora fotil už zmiňované meandry Labe (foto vlevo) a konečně jsem se ocitl u cíle cesty - v blízkosti Pančavského vodopádu (foto vpravo). Zde byly ovšem možnosti fotografovat omezeny zákazem vstupu do některých výhodně položených míst a protože lehce mrholilo a kameny byly mokré, neodvážil jsem se zákaz porušit (z takové výšky jsem ještě nepadal). Vítr také vracel kapénky vody zpět a ta ulpívala na filtru objektivu - s víceméně překážejícím stativem (čas se ale nedal udržet) a stále utírající objektiv - jsem musel turistům připadat asi tak trochu jako blázen, a tak jsem pokračoval dál.

Záhy jsem došel k mohyle Hanče a Vrbaty. Byla postavena nedaleko místa, kde byl při běžeckém závodě 24. března 1913 nalezen Emerichem Rathem zcela promrzlý lyžařský závodník Bohumil Hanč, který pak zemřel po převozu na Labské boudě. Sněhovou bouři nepřežil ani jeho přítel Vrbata. Původní pomník z roku 1922 byl zničen za války a po ní byl obnoven. Zde bylo otevřeno další občerstvení, kterému jsem neodolal, a pak jsem pokračoval dál - už po silnici - směrem na Špindlerův Mlýn. Ze silnice jsem odbočil vlevo do lesa, stavil jsem se na Šmídově vyhlídce, z níž nebylo pro špatné počasí téměř nic vidět a pokračoval jsem směrem k Medvědínu. Jeho zalesněný vrch (1244 m) byl díky televiznímu převaděči nepřehlédnutelný.

Nejpříjemnější závěrečnou částí cesty bylo svezení na čtyřsedačkové lanovce z roku 1979, která usnadňuje přístup na Krkonoš (svorový hřbet - 1411 m) ze Špindlerova Mlýna. Nad horizontem se blýskalo, ve stanici však bylo občerstvení a střecha nad hlavou, takže bylo možné v klidu vyčkat spuštění lanovky, která byla v provozu každou půlhodinu. Po příjezdu do Špindlu mne však čekaly ještě téměř dva kilometry k autu, ale hřál mně pocit, že se výlet povedl a z fotografií jsem měl také radost. Dvacet kilometrů vcelku nenáročného terénu ze Špindlerova Mlýna po stopách Labských meandrů, nespoutaných vodopádů, kaskád a překrásné přírody, bych doporučil všem.