Moje výklady biblických evangelií.
NOVÝ ZÁKON
BIBLE
JEŽÍŠOVA EVANGELIA
Evangelium podle Matouše
Bible: Matouš 7,13 – 7,23
Výrok o dvou cestách
Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vejde do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Výrok o stromu a ovoci
Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci.
Ano, brána vedoucí na duchovní cestu je velmi těsná, protože jde o víru v sebe sama a hluboké uvnitřnění se, které se provádí očistou mysli, duše a přetransformování se k duchu, což vyžaduje práci na sobě a změnu myšlení, návyků a zbavování se klamů, lží a iluzí o tom: kdo jste. Většina lidí je bohužel líná, anebo není na tuto cestu připravená a proto jich na ni vchází jenom velmi málo jedinců opravdu „poctivě“. Více je těch, kteří se drží starých programů mysli a návyků, pravd a lží, které přijali během svého života od druhých lidí, protože je to „snadnější a cítí se tak bezpečněji“.
Buďte velmi opatrní, než začnete poslouchat někoho, kdo si říká Mistr anebo duchovní vůdce, protože ne každý, kdo krásně mluví a má plnou pusu „lásky“ je dobrý Mistr. Nejde tu pouze o naučení se faktům, ale velkou transformační proměnu, která se vždy ukáže v celém životě člověka, kdy se otevře vyššímu vědomí a už nedělá, že „někým je“, ale on už tím „JE“. Nejsou to pouze planá slova, ale trvalé a nezvratné činy vyplývající z jeho nejvyššího stavu bytí: „Já jsem“! Ti, kdo se pouze něco naučí a podléhají falešným pravdám o tom, jací jsou duchovní, protože něco „VĚDÍ“, JSOU VLCI V ROUŠE OVČÍM, jelikož v jejich slovech je „med“ a v jejich srdcích „jed“. Anebo z bodláčí sklízejí fíky – zaseli bodlák a vyroste jim fík. Příčina je zlá, ale oni mluví, jako by byli „fíkem“ – dobrým člověkem – ovocem. Dobrý strom – vaše nitro, tvořící od Boha, z bezpodmínečné lásky Boží, plodí dobré ovoce a jste skutečně duchovní a probuzení. Špatný strom – vaše zablokované a neočištěné nitro, tvoří z mysli a ega a plodí jen naučené vzory myšlení, špatné ovoce. Zákonem je tu dané, co je uvnitř je i ven a nemůže tomu být jinak, protože, co si zasejete, to si sklidíte, i když se přetvařujete a ukazujete tu krásnou tvář. Dobrý strom: člověk s očištěným nitrem, naplněný láskou, tvořící z Pravdy, sklízí dobré ovoce a špatný strom – si tvoří jenom falešnou lásku, pravdu a také se to potom v jeho životě odráží v jeho činech, životní realitě. Co si člověk uvnitř zaseje, to venku sklidí. Pokud zaseje neštěstí, zlo či svár, bude to i prožívat, neboť jeho myšlenky a emoce ho budou sužovat, jako by byl v ohni. On sám si to stvořil a on sám si to bude i prožívat.
Ježíš a Belzebul
12.22 – 12,32
Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl. Zástupy žasly a říkaly: „Není to Syn Davidův? Když to slyšeli farizeové, řekli: „On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát. A vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království? Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci (nádobí, nářadí)? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho nádoby a nářadí, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. Kdo není se (mnou) se svým nejvyšším JÁ, je proti sobě samému (mě); a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému (sám proti sobě), tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Jak víte, verše Bible jsou psané symbolicky, nesmí se brát doslova. Duchovní cesta je cestou duše a ducha a to jsou abstraktní pojmy, které se vysvětlují pomocí vizí a symbolických obrazů, symbolů. První část verše znamená, že k Ježíšovi přivedli ulpívajícího člověka, který byl na něčem velmi závislý a který nechtěl nic jiného vidět, než předmět svojí závislosti. Ke všemu ostatnímu byl slepý a o ničem jiném nemluvil. Ježíš mu vysvětlil, že si svojí závislostí ubližuje, vedl ho duchovní cestou k vnitřní svobodě, aby uviděl pravdu a také ji říkal. Ovšem Farizeové si mysleli, že vše dělá pomocí černé magie – pomocí Belzebula, knížete démonů. Ježíš byl telepat a dokázal vnímat jejich myšlení, tak jim odpověděl, že každý člověk, pokud není v rovnováze – je vnitřně v duši – mysli rozdělený a pustne a jeho stav myšlení, či bytí pak nemůže obstát a nemůže tak být v Království Božím – tedy v jednotě Boží, v nadvědomém stavu bytí. A vyhání-li se zlo zlem, pak by byl v sobě rozdvojen – nebyl by v rovnováze; v tom případě by nebyl v Království nebeském – probuzený. Říká, jestliže on pomáhá lidem „zlem“, ve jménu koho je vyhánějí farizeové (jejich synové – jejich Já) „oni“? Ježíš říká, že skrze své činy vidí farizeové „Jeho činy“ – je jejich zrcadlem. Což znamená, že oni mají problém, kde příčinu bude následovat důsledek, který nazývá „trestem“, protože oni nejsou v rovnováze. Říká, že vyhání démony – v dnešní době bloky, ale také i démony a duchy – Duchem Božím – to jest duchovními zákonitostmi, slovem Božím, z nadvědomí bezpodmínečnou láskou, odpuštěním – protože on už je v království Božím, protože to je vrchol duchovně evolučního vývoje, kdy je člověk Bohem Stvořitelem – Otcem. Říká, že je nemožné něco ukrást silnému člověku, uloupit mu jeho důstojnost, jeho JÁ, jeho duši a jeho duchovní moc a sílu, sebevědomí, pokud ho nejdříve nespoutá. A spoutá se člověk sám, když přijme za svého pána svoji mysl a ego! V tomto případě je okraden a není v Království Božím, jedná ve jménu Belzebula (negativní slova proti sobě a černá magie). Říká, že kdo není se svým Já - je proti sobě a kdo není celistvý – neshromažďuje, nýbrž rozděluje duši a ducha. Říká, že každý hřích i rouhání proti lidem, bude odpuštěno, ale rouhání – negativní slova proti SVÉMU DUCHU BOŽÍMU – duchovním zákonitostem – nebude odpuštěno. I slova proti nevědomé mysli a nemocné duši bude odpuštěno, ale nikoli proti zákonitostem Ducha, bezpodmínečné lásce a Boží pravdě.
O závažnosti slov
12,33 – 12,37
Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.
Ano, přesně jak se vám neustále snažím vysvětlit, že vaše slovo je buď „tvůrčí“ – od Boha z intuice, anebo „ničivé“ – z mysli a ega. Pokud zasadíte do svého nitra semínko dobrého slova – bezpodmínečné lásky a pravdy, kterému uvěříte, budete si prožívat bezpodmínečnou lásku a žít v pravdě, protože si to stvoříte. Zasadíte-li zlo a zlobu, negativní slova – i vaše reakce a jednání bude špatné. Jak mluvíte a jednáte, je důsledek vašeho myšlení a volby slov a jejích záměrů. Ježíš říká, že jsou i ti falešní, plemeno zmijí, kteří se přetvařují a mluví krásně, ale uvnitř jsou zlí a jejich skutky jsou rovněž zlé. Co máte na srdci, taková je vaše řeč, to máte i na jazyku, pokud se máte rádi a kde se máte rádi, tam vidíte vše dobré a tam, kde se nemáte rádi, tam vidíte vše jako zlé (nerovnováha). Příčina je ve vás, ve vašem nitru, podvědomí, nikoli v druhých. Říká, že si vše tvoříte sami, proto každý bude zažívat to, co si sám stvoří v den soudu, kdy se to ukáže a zhmotní ve vašem vnějším světě jako důsledek. Každý sám si svými slovy tvoří buď spravedlnost, anebo soud, když sami sebe soudíte a prožíváte i odsudek od druhých, protože si to právě zvolenými slovy a záměry, přitahujete.
Podobenství o hořčičném zrnu
13,24 – 13,32
Ještě jiné podobenství jim předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli, je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
Království nebeské, nebo také osvícení, probuzení, znovuzrození jsou synonyma a znamenají, že jste se stali Bohy Stvořiteli svého života, protože jste došli na konec svého duchovně evolučního vývoje, do nejvyššího nadvědomí, kdy si uvědomujete svoje bytí - vědomí toho, že „Já jsem“ a svůj život si již tvoříte sami svým slovem. Je to konec duchovní cesty, nejvyšší meta života, kdy člověk skutečně sklízí to, co zasel. Začíná to obyčejným slovem lásky, které je malé jako hořčičné semínko, přáním, touhou: být láskou a najít pravdu, které vyroste v obrovský strom, pokud se necháte vést svoji intuicí, svým Božským zdrojem, který je vašim „polem“. A toto slovo vyroste do obrovských rozměrů, protože vám dovolí vyrůst v jedinečnou, krásnou Boží bytost, kterou stále jste, jenom jste na to zapomněli. A tato bytost dovolí druhým, aby seděli v jejich větvích a užívali si také její lásky, vyvěrající z pravdy a tvořivé moci a síly „víry“.
O návratu nečistého ducha
12,43 – 12,45
Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ,Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.´ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam a konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.
Při odblokování to není tak jednoduché, jak si mnozí myslí, protože je nutné změnit myšlení a následně se dostat „za myšlení“ k intuici. Mnozí tzv. léčitelé si myslí, že druhé odblokují sami v co nejkratším čase, ale nemají pravdu, protože i když to udělají, nemá to TRVALÝ EFEKT, pouze dočasný. A pokud člověk nezmění myšlení a skutečně se neodblokuje, není jeho dům „uklizený trvale“, blokády se vrátí, a bude jich ještě více, protože přestane těm, kteří pomáhají „věřit“. Ztratí víru nejen v ně, ale i v sebe, protože nebyl zodpovědně a dobře veden k lásce, pravdě, víře a k uzdravení. Z tohoto důvodu se mu bude dařit zle, jelikož si vše, čemu nevěří: přitáhne a bude ho to stahovat dolů, tím vzniká „zlé“ pokolení, o němž Ježíš mluví. Tomu, kdo to způsobil, se to také vrátí, jelikož uvedl někoho v omyl.
Podobenství o kvasu
13,33 – 13,35
Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: „otevřu v podobenství ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa.“
Výklad: Ježíš mluví v podobenstvích, jako většina duchovních, proto nemůže číst Bibli, kdo nezná duchovní symboliku. Jakmile berete slova písma Bible doslova, nedává vám smysl a nevíte, o čem vlastně je, a může vám to připadat velmi „hrozně a drsně“, beze smyslu. Ježíš neustále vede své žáky do Království nebeského, což je „vrchol duchovně evolučního vývoje: JÁ JSEM“, jinak řečeno: probuzení, anebo znovuzrození do duchovní bytosti, kdy se člověk stane Bohem Stvořitelem a tvoří si svůj život sám. Stále vysvětluje symbolikou tuto cestu a vše, co k ní patří a jak po ní jít.
V tomto verši ji připodobňuje ke kvasu, droždí, které přidá žena do tří měřic mouky, aby chléb vykynul. Tři měřice mouky, to je tělo, duše a duch, jimiž má prostoupit bezpodmínečná láska jako kvas a člověk se tak dostane do jednoty Boží: těla, duše a ducha, kdy se dostává do svého nitra k Duchu Božímu a skrze něj k Bohu – do Království nebeského – do nejvyššího stavu lidského bytí.
Podobenství o pokladu v poli
13,36 – 13,43
„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí si pole.
Výklad:
Už jsme si dříve řekli, že Království nebeské je nejvyšší meta duchovně evolučního vývoje, zde na zemi, ne až po smrti, kdy docílíte stavu nejvyššího bytí a stanete se nadvědomými – Bohy Stvořiteli, kdy si tvoříte svůj život. Najdete ho na poli: ve svém nitru, duši a duchu, jako skrytý poklad – nejvyšší pravdu o tom, kdo jste: Já Jsem.
Zjistíte, s velikou radostí, že se můžete životu odevzdat, a on plyne dál sám, protože je řízen z vašeho nitra ducha, tak opustíte svoji mysl a přestanete ji naslouchat a odevzdáte se cele svému duchu – Bohu Stvořiteli.
Podobenství o perle
13.45 – 13,52
Anebo je Království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.
Výklad:
Opět je význam podobný, jakmile někdo na duchovní cestě porozumí a pochopí její principy, které vedou k lásce, porozumění, pochopení, toleranci, soucítění a odpuštění a k tomu, že se jeho život následně odvíjí tím nejkrásnějším, nejpohodlnějším a nejpřirozenějším směrem, neváhá a zbaví se (prodá všecko) veškerých starých lží, klamů a iluzí a koupí si Pravdu, z níž vzejde bezpodmínečná láska a krásný a spokojený život na nejvyšší duchovní metě: v Království nebeském – tedy v nejvyšším nadvědomí, kdy si je jedinec vědomý sám sebe a toho, kdo je a řídí si svůj život láskou a vrací se mu láska. Odvrátí se od nejvyššího světských hodnot, k hodnotám duševním a duchovním.
Podobenství o rybářské síti
13,47 – 13,52
Anebo je Království nebeské, jako když síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné; když je plná, vytáhnout ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. Tak bude i při skonání věku; vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Výklad:
Království nebeského je síť vytažená z moře, která zahrnuje všecko možné (podvědomí), stejně jako je ve vás obsažená celistvost. Oky sítě již propadne vše špatné, co tam nepatří. Ve vaší duši je rezervoár – zdroj všeho kým jste v celistvosti a rovnováze. Člověk ji pak vyzvedává do vědomí a sám si vybírá, kým chce být, co je pro něj dobré a co špatné, to vyhazuje ven. Na jednu stranu je pravda, že se má člověk individualizovat duchovním směrem, na druhou stranu má přijímat obě dvě strany do rovnováhy a celistvosti. Vše špatné je i dobré a nemá se to ze sítí vyhazovat, protože to může být jindy potřebné. Anebo je třeba to špatné vyhazovat jen pro přítomný okamžik, s tím, že v dalším okamžiku to bude dobré.
Tak to bude, i při skonání věku (kdy se nezavrší váš duchovně evoluční vývoj - transformací), přijdou andělé: buď života anebo smrti, což jsou jenom vaše vlastní úrovně vědomí či bytí, které jste si během života stvořili, a kteří určují úroveň vašeho uvědomění si sama sebe.
Pokud jste byli spravedliví a přijímali, že vše je dobré, pokud je to v rovnováze, harmonii, celistvosti a jednotě Boží, nevybrali jste ze sítí to špatné, ale přijali, protože i to špatné je dobré. V takovém případě jste prošli transformací a budete se cítit dobře. Váš život bude pěkný a užijete si ho v Království nebeském.
Pokud jste propadli strachu, negativním emocím, zlu a nerovnováze vůbec, vyhodili jste ze sítí to špatné trvale, neprojdete transformací a budete jako v „ohnivé peci“, budete trpět depresemi, negativními emocemi, nemocemi a budete skřípat zuby od zloby, protože jste se uvedli do omylu, že něco je dobré a něco špatné. Vše jste si ovšem vybrali a stvořili sami během života svým vlastním výběrem, buď jste vyhazovali to špatné z mysli, anebo to tam nechávali a jenom dělali, že to tam není.
„Pochopili jste to všecko?“ Odpověděli „Ano“ A on jim řekl: „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem Království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.
Výklad:
Ježíš se ptá učedníků, zdali pochopili. Oni odpovídají, že ano. On vysvětluje, že každý, kdo dodržuje duchovní zákonitosti, se stává učedníkem a jde cestou do Království nebeského, je jako hospodář, který hospodaří se svým pokladem: celkem, a ze svého podvědomí (pokladu – svého já) vynáší – využívá - vše staré i nové, protože ví, že je VŠÍM a je přístupný i novým informacím a změnám, že i dobré může být špatné a špatné, může být dobré. Učí své žáky, že nemají zavrhovat minulost, ale mají přijímat i přítomné zkušenosti a učí je rovnováze a celistvosti.
Kázání v Nazaretě
13,52 – 13,14
Když Ježíš dokončil tato podobenství, odebral se odtud. Přišel do svého domova a učil je v jejich synagóze, takže v úžasu říkali: „odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?“ A byl jim kamenem úrazu. Ale Ježíš jim řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.“ A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru.
Výklad: Když Ježíš přišel domů, všichni, kdo znali jeho rodinu, se divili, jak je možné, že je tak moudrý a dělá mocné činy – léčí tělo i duši, kde se to v něm vzalo. Nechápali a jeho řeči jim byly kamenem úrazu, protože jim nerozuměli, jelikož byli nevědomí a nevěřící a soudili podle sebe. A on jim řekl, že člověk je všude prorokem, všude je uctíván pro své činy, jenom ne ve svém domově. A protože to věděl, nedělal tam žádné mocné činy, nikoho nevyléčil, neuzdravil, nikomu nepomohl, protože nemůže ani on pomoci, pokud mu není věřeno.
Ano, i já toto znám, pokud mi někdo nevěří, nemohu pomoci, ani kdybych sebe více chtěla, vše je o člověku a jeho víře v sebe a skrze sebe v druhé a hlavně v duchovní zákonitosti života. A ani já nejsem doma prorokem.
Uzdravování v Genezaretu
14,34 - 14,36
Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu. Lidé z toho místa ho poznali a vzkázali do celého okolí. Přinášeli mu všechny nemocné a prosili ho, aby se směli aspoň dotknout třásní jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni (spaseni).
Výklad: V tomto verši je již jasné, že Ježíš byl léčitel, ovšem léčitelem duše a ducha – přinášel krásné duchovní učení o zákonitostech, které uzdravují. A sám pomáhal léčit a uzdravovat nemocné. A předával svoji krásnou energii, která lidem pomáhala. A byli uzdraveni a spaseni ti, kdo věřili. Ovšem ne vždy se to dělo okamžitě a určitě nepomohl všem, tady to sice není, ale v jiných verších ano.
Čisté a nečisté
15,1 – 15,20
Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“ On jim odpověděl: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: ,Cti otce i matku´a ,kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.´Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ,To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar´, ten již to nemusí dát svému (nemusí ctít otce a matku) otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo (zákon, přikázání) Boží. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: ,Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.´“
Svolal zástup a řekl: „Slyšte a rozumějte: Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ Tu přišli učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“ Ale on jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“
Petr mu na to řekl: „Vysvětli nám to podobenství!“ On odpověděl: „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky – rouhání. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“
Výklad: Tady je to dostatečně vysvětleno. Není důležité jíst neomytýma rukama, to z vás nedělá špatného člověka, je důležité, abyste dodržovali duchovní zákonitosti, ne jenom o nich mluvili, ale i konali, protože tím se spasíte a žijete plnohodnotný život. Lidé si ovšem vymýšlí svoje vlastní zákonitosti plynoucí z jejich mysli – nečistého srdce, čemuž slepě věří a následně slepí vedou slepé (pseudoduchovní Mistři) a následně spadnou oba na dno, protože co vysílají, se jim vrací. „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněno“: každé vaše SLOVO, které není z intuice, z čisté duše a neprochází duchem, ale je z mysli a ega, bude jednou vykořeněno, protože každý přijde na to, že mu ubližuje a svoji vírou se obrátí ke Slovu Božímu – slovu bezpodmínečné lásky pocházející z Pravdy.
A Ježíš vysvětluje svým žákům, že ne, co vchází do úst – jídlo – znesvěcuje člověka, ale to, co „říká“, protože slovy si tvoří svůj život a podle nich se také cítí a žije, takový JE. Pokud jste negativní a říkáte negativní myšlenky a slova – podle toho se chováte jak k sobě i druhým, z toho pak plynou: vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví a rouhání. A to jsou věci, které člověka znesvěcují. Co říkáte, tím jste a tak žijete!
Víra kenanejské ženy
15,21 – 15,28
Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí (vyhov jí – už tady je rozpor v překladu), vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.
Výklad: Ježíš ji nechce pomoci, protože si myslí, že není hodná pomoci, až když poprosí, zeptá se jí, proč by jí měl pomoci na úkor druhým? Zřejmě proto, že se ze začátku projevovala neomaleně a agresivně křičela. Ona mu odpovídá, že i zvířata – ti agresivní a neomalení, potřebují lásku, kterou jim může dát, jako drobky, které spadnou z jeho stolu. A Ježíš vidí, že její víra je veliká a dceru uzdravil. Jde o to, že pokud se jedná o víru, myslí se tím znalost všech duchovních zákonitostí, které se mají dodržovat, a tato žena znala zákonitost lásky.
Uzdravování u Galilejského moře
15,29 - 15,31
Odtud Ježíš přešel zase ke Galilejskému moři; vystoupil na horu a posadil se tam. Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladli je k jeho nohám a on je uzdravil, takže se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, mrzáci jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i velebily Boha izraelského.
Výklad: Opět připomínám, že velkou roli zde hraje symbolika, včetně toho, že ti kdo napsali evangelia, je přijímali odjinud, nežli z vlastní zkušenosti, přepsal je do písemné podoby z toho, co se předávalo z vyprávění křesťanské obce. Význam se proto stává mnohdy nesprávně podaným i pochopeným. Evangelium podle Matouše vznikla zřejmě až v osmdesátých letech.
Ano, Ježíš byl léčitel, ale byl především duchovním učitelem, dneska bychom to nazvali „Velmistrem“, či ještě jinak: dosáhl vrcholu duchovně evolučního vývoje a stal se Bohem Stvořitelem v Království nebeském. Stal se moudrým a mohl pomáhat druhým a on pomáhal, především tím, že přednášel a uzdravoval duchovními přednáškami a radami o duchovních zákonitostech, které jsou součástí všech evangelií a Bible.
A je známo, že pokud jdete duchovní cestou, uzdravujete si a očišťujete duši, probouzíte ducha, uzdravujete se, znovuobnovujete i svoje tělo. A toto je zde myšleno slovem „uzdravení“ – Ježíš okamžitě uzdravuje lidskou duši, jakmile člověk pochopí, kde je příčina jeho nemoci, ovšem tělo se uzdravuje většinou pomalu poté, pokud semínko jeho rady je dobře zaseto a vzejde a vzklíčí v něm rostlina víry.
Jen velmi málo lidí je připraveno a reaguje tak, že nemoc okamžitě zmizí, a i zde není záruka, že to bude trvalé uzdravení, nýbrž jen krátkodobé vyléčení. Mnozí si to ovšem do dnešních dnů myslí a bláhově hledají někoho, kdo toto umí, čímž dávají prostor podvodníkům, kteří toho využívají, pro nemalé zisky a egoistickou potřebu zviditelnit se a být slavní. Stále si myslí, že druzí mohou vykořenit jejich nemoc, a to nastálo. Věřte mi, většinou nemohou! Je jen velmi málo těch, kdo tuto velikou moc má! Je možné vám pomoci, na určitou dobu, ale pokud nezměníte myšlení, nevyčistíte si svoji duši (karmu), nepustíte k vládě svého ducha – nestanete se Bohy Stvořiteli a nezačnete si sami tvořit svoje zdraví, stále se bude opakovat stejný vzorec, který vám nemoc opět stvoří. Ježíš to v jednom svém verši i řekl jednomu slepému, kterému vrátil zrak, že nemá hřešit, jinak o zrak opět přijde.
Spor o znamení: 16,1 – 16,4
Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. On však jim odpověděl: „Večer říkáte: ´Bude krásně, je pěkný západ.´A ráno: Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.´ Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“ Opustil je a odešel.
Výklad: nejdříve Bible Starý Zákon: Jonáš 1,1 – 4,11
Jonáš byl nevěřící člověk a prchal před Božím slovem, ale Hospodin Bůh ho neustále pronásleduje, protože chce, aby prorokoval. Říká mu, že vidí, jak jsou lidé zlí, a chce, aby mu pomohl odstranit toto zlo z jejich životů. Ale Jonáš prchá pryč a nechce s tím nic mít, odmítá, má v sobě odpor, nechce. Najal si loď a prchal na ní, když se zvedl vítr, přišla veliká bouře a lodi hrozilo ztroskotání. Zatímco se na lodi všichni modlili, Jonáš šel do podpalubí a usnul. Přišel k němu kapitán lodi a říká mu, ať se modlí ke svému Bohu, aby nezahynuli. A posádka se dohodla, že budou losovat, aby se dozvěděli, kvůli komu taková bouře nastala. Losovali a los padl na Jonáše. Vzali si ho tedy na mušku a ptají se ho, co tam dělá, kvůli komu je potkalo to neštěstí, odkud přichází, čím se zabývá, z které je země, z kterého lidu? Odpověděl jim, že je Hebrejec a bojí se Hospodina, Boha nebe, který učinil moře a pevninu. Tu padla na muže veliký strach a řekli mu: „Cos to udělal?“ Došlo jim, že prchá před Hospodinem, tedy sám před sebou, což znamená, že jde ke smrti a jim by uškodil, že by zahynuli s ním. Přemýšlí, co s ním, aby je moře nechalo na pokoji, protože bouře stále pokračovala. On sám jim řekl, ať ho uvrhnou do moře a moře je nechá na pokoji, protože ví, že je to kvůli němu. A tak vzali Jonáše a hodili ho do moře, aby nebyla prolita nevinná krev. Přitom dostali veliký strach.
Hospodin však poslal Jonášovi velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš v útrobách ryby se tři dny a tři noci modlil k Hospodinu, Bohu svému, protože pochopil, jak marný život žil a že si nevážil života, že podlehl šalebným přeludům a o milosrdenství se připravil. A slibuje Hospodinu, Bohu svému, že mu přinese oběť a splní, co on chce. A tak veliká ryba vyvrhla Jonáše na pevninu – byl zachráněn.
A tak Jonáš poslechl Boha a šel kázat slovo Boží do Ninive a přináší jim zákony duchovního vývoje a zároveň je varuje, jak mu Hospodin uložil: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Začali dodržovat duchovní zákonitosti. Když to slovo proniklo ke králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Stal se pokorným a začal se měnit a přestal hřešit. Hlásal lásku a stal se milujícím a nařizuje, ať všichni jdou touto cestou. Nařizuje, ať se lidé odvracejí od své zlé cesty, násilí. Přeje si, ať se Bůh v lítosti obrátí od svého planoucího hněvu a nezahynou. I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil tak. Nezahubil je.
Ovšem Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem, protože, co prorokoval, se nestalo a tak říká Bohu: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.“ A žádá, ať mu vezme život. Hospodin se ptá, jestli je dobře, že se zlobí?
Jonáš vyšel z města a usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „JE DOBŘE, ŽE SE PRO TEN SKOČEC TAK ZLOBÍŠ?“ Odpověděl: „Je to dobře. Zlobím se až k smrti.“ Hospodin řekl: „TOBĚ JE LÍTO SKOČCE, S KTERÝM JSI NEMĚL ŽÁDNOU PRÁCI, JEMUŽ JSI NEDAL VZRŮST; PŘES NOC VYROSTL, PŘES NOC ZAŠEL. A MNĚ BY NEMĚLO BÝT LÍTO NINIVE, TOHO VELIKÉHO MĚSTA, V NĚMŽ JE VÍC NEŽ STO DVACET TISÍC LIDÍ, KTEŘÍ NEDOVEDOU ROZEZNAT PRAVICI OD LEVICE, A V NĚMŽ JE I TOLIK DOBYTKA?“ Pokračování příště.
Spor o znamení
16,1 – 16,4
Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. On však jim odpověděl: „Večer říkáte: ´Bude krásně, je pěkný západ.´A ráno: Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.´ Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“ Opustil je a odešel.
Výlad: Farizeové a saduceové stále Ježíše pokouší a žádají ho, aby jim ukázal znamení z nebe. Tím se samozřejmě nemyslí z nebe – oblohy s mraky, sluncem, měsícem a hvězdami – ale znamení Boží, které jsou od Boha a jsou zcela výjimečná a pozná je jen ten, kdo již jde duchovní cestou sebepoznání a ví, že všechno je Bůh a že Bůh každého vede, pokud je vědomý a všímá si těchto znamení.
Ježíš jim odpovídá, že ve vnějším světě tato znamení umí každý posoudit, ovšem znamení Boží o vývoji a čase jeho probuzení, či prozření, nemůžou, protože ten, kdo je zlý a hledá jen prorocká znamení, ten není duchovní a tomu nemůže být pomoženo. Jde o to, že prorocká znamení, která si duchovní bytost umí přeložit, a pokud si uvědomí nebezpečí, tak se může změnit a vyhnout se naplnění proroctví. Je to ve všech věšteckých zkušenostech: karty, numerologie, astrologie atd.. Vše, co člověk ví dopředu, může zvrátit, pokud bude varován, jako lidé z Ninive od Jonáše. A je to dobře, přestože to Jonáš nepochopil a neuvědomil si, že lidi z Ninive zachránil. Byl tak nevěřící, egoistický a zlobou posedlý, že viděl jenom to, jestli má pravdu, anebo nemá a měl strach, že bude za to odsouzen od lidí za křivé proroctví. Ale svědectví nebylo špatné, to jen lidé pokud se změní, změní se i jejich osud – karma a oni se zachrání.
Jde o to, že když duchovní prorokují, nemusí se jejich proroctví vyplnit, pokud si prorokovaný uvědomí, že on je Bůh Stvořitel a jedině On svůj osud může změnit, změnou myšlení, slov a činů. Pokud někdo není věřící a neví, je nevědomý, varovná proroctví se naplní. Jana Holčová
Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy
16,13 – 16,20
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitel, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš – Kristus, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr – skála – a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel – smrti ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato – rozvázáno - v nebi. Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Výklad: Ježíš se ptá učedníků, za co ho pokládají. Tenkrát ještě nevěděli, co většina duchovních ví dneska, že jsou duchovní žáci, Mistři a Velmistři SAMI SEBE, protože se duchovno týká života každého jedince a jeho duchovně evolučního vývoje, kdy na konci se dostává do „Království nebeského“, podle současné doby: se stává Bohem Stvořitelem sama sebe a všeho okolo sebe, což je VELMISTR – VELMISTRYNĚ a v Ježíšově době zněl tento titul Mesiáš, či prorok, pomazaný – Kristus. Není to nic jiného než „název pro uvědomění si sebe sama na nejvyšším žebříčku duchovně evolučního vývoje, kdy člověk naslouchá Slovu Božímu – svojí intuici“. Toho může dosáhnout každý a dosáhne jednou ve svém nekonečném putování životem. Na tomto postu již přijímáte intuici a ta vás vede, jste v jednotě Boží, a proto jste se stali i Bohy Stvořiteli vlastního bytí a života.
Obyčejní lidé to nevědí, a to ani v dnešní době, kdo se nezajímá o vrcholové duchovní učení. Petr to věděl, cítil to, přijal to ze svojí intuice, což mu Ježíš i říká. A také mu říká, že on je jako skála, základ, kde vznikne Ježíšovo křesťanská církev, kde lidi již budou vědět, že jsou nesmrtelní, protože přijmou, že nejsou tělem, nýbrž duší a duchem. Říká mu, že mu dá klíč k moudrosti, ovšem v dalších slovech je chybný překlad, neboť správně je: co nepřijme v nebi, nebude přijato i na zemi a co přijme na nebi, bude přijato i na zemi. Výklad je opačný, beze smyslu, jelikož vždy člověk tvoří zevnitř ven, nikoli opačně. Výklad může i znamenat, že udělá-li jedinec venku nějakou osobní zkušenost – může se změnit i uvnitř, ale v mysli, očistit si podvědomí. Není-li utvořena ve vnějším světě zkušenost, nemůže se změnit ani mysl. Jana Holčová
O následování
16,24 – 16,28
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život (duši), ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.
Výklad: Kdo se chce vydat na duchovní cestu s Ježíšem, ten by měl přijmout svůj život a sám sebe takový, jaký je! To je překlad Ježíšových slov. Říká, že kdo se chce zachránit pomocí mysli – podvědomí, vnějšího, povrchního myšlení, ten přijde o život, jelikož je veden falešnou cestou k utrpení. Kdo však půjde duchovní cestou sebepoznání, do vnitřního světa: nitra a zřekne se světského myšlení, pocházejícího z mysli, ten svůj opravdový život nalezne. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? Jinak řečeno, jaký prospěch bude mít člověk, když bude velmi bohatý, bude milionář, bude mít hodně věcí, když nebude šťastný, spokojený, mít radost ze života a nebude zdraví a bude umírat? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka je duch každého člověka, v němž jsou naprogramovány veškeré duchovní zákonitosti, které fungují a pokud je nedodržujete, pomalu umíráte. Platí tu, že: cokoli vyšlete, se vám vrátí. Vysíláte-li utrpení, zlo, nenávist, stejné se vám vrací a vy trpíte, ale někteří z těch, kdo stojí okolo Ježíše, neokusí smrti, protože vysílají dobro a lásku a dostanou se do svého Království nebes – stanou se Bohy Stvořiteli.
Proměnění na hoře 17,1 – 17,13
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvit hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného.
Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ Učedníci se ho ptali: „Jak to, že říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?“ On jim odpověděl: „Ano, Eliáš přijde a obnoví všecko. Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i Syn člověka bude od nich trpět.“ Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli.
Výklad: Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a bratra Jana, kde meditoval a přišli za ním Mojžíš a Eliáš. Ano, namítnete, oni jsou v té době mrtví, a máte samozřejmě pravdu. Ti duchovní lidé už vědí a uvěří v to, co napíši, Mojžíš a Eliáš byli mrtví, ale reinkarnovali se na jiné planetě (stejně jako v dnešní době i Ježíš) a pomáhali Ježíšovi z jiné planety. Děje se to hodně i v dnešní době, obzvláště u lidí, jdoucích po duchovní cestě sebepoznání, kteří je mají u sebe jako anděly anebo duchovní učitele, ovšem ti neduchovní si z toho budou dělat legraci. Nechejme je být. I Petr a Jakub z toho byli vykolejení a ustrašení, proto jim Ježíš říkal, ať to nikomu neříkají, než přijde čas. Těmto mimozemským učitelům říkáme také „novodobí andělé, anebo nanebevzatí Mistři a Mistryně“. Jana Holčová
Uzdravení posedlého chlapce
17,14 – 17,21
Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!“ Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; a od té chvíle byl chlapec zdráv.
Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost – nevíru! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ´Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“
Výklad: K Ježíšovi přišel člověk, který prosí o uzdravení syna, který je náměsíční. Učedníci ho prý nedokázali uzdravit, nedokázali odvést od něj ducha, protože v sobě mají ještě malou víru a nedokážou to udělat. Ježíš má už velkou víru a je velmi otevřený duchovnímu světu a ducha od chlapce odvedl. Ježíš říká svým žákům, že mají malou víru, protože když věří, dokážou vše a nic jim nebude nemožné.
Chrámová daň
17,24 – 17,27
Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: „Váš Mistr neplatí chrámovou daň?“ On řekl: „Platí!“ Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?“ Když odpověděl: „Od cizích“, pravil mu Ježíš: „Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři ji ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“
Výklad: Výběrčí se ptá Petra, jestli Ježíš platí chrámovou daň a ten odpoví, že „platí“! Když přijde domů, Ježíš se ptá Šimona, co myslí, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Jestli od svých synů, nebo cizích lidí? Tím naráží na to, že sám je „Syn Boží“. Šimon odpověděl, že od cizích a Ježíš tedy podotýká, že tedy on by měl být osvobozen, protože je duchovní a přednáší v chrámech, čímž naráží na Petrovo špatnou odpověď. Ale podotýká, aby je nepohoršili, a nechce ponížit Petra, že zaplatí. Jana Holčová
Spor o prvenství
18,1 – 18,5
V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.
Výklad: Na otázku: kdo je největší v království nebeském jim odpověděl, že ten, kdo bude čistý, nezkažený, uvolněný, upřímný a otevřený jako dítě, které ještě není zkažené domestikací rodičů. Ten, kdo se dostane na nejvyšší duchovní post, do království nebeského je jako to dítě, je přirozený, bezprostředně sebevědomý, nikoli egoisticky. Není dětinský, ale dětsky nevinný, je ve svém středu a žije, nikoli přežívá, protože neposlouchá mysl, ale svoje Já – čistou duši. V království nebeském není pánem nad životem mysl, nýbrž Bůh – Boží Slovo, intuice, pocházející z čisté duše a ducha: JÁ JSEM, což je překlad: ve jménu mém. Není zde myšleno ve jménu Ježíše, ale ve jménu své čisté duše a skrze ducha.
Varování před svody
18,6 – 18,9
Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou. Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla.
Výklad: Kdo učí duchovní nepravdy a lži, tedy svádí k nevíře sebe i druhé, ten nejvíce ubližuje sám sobě, a stále se ponořuje do hlubšího a hlubšího nevědomí. Jsou to ti, kteří věří svoji mysli a vnějšímu světu – povrchnímu klamu a iluzím. Je mnoho těch, kteří svádí ve jménu mysli, klamu a iluzí a dokonce i radí druhým, tak veliké je jejich ego a velmi ubližují, a to nejen druhým, ale nejvíce, bohužel sobě. Pro toho by bylo dobré, aby ho někdo zastavil, aby nepáchal další škody (...pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.)
Přestože je vše „dobré“, jelikož ke každému přichází, to, co si stvořil (svody nutně přicházejí), ale běda tomu, skrze koho přijdou, neboť i jemu se to vrátí. I on bude trpět tak, jak trpěl onen člověk, kterému ublížil.
Nenechejte se svést k hříchu, dodržujte duchovní zákony, je lepší být tělesně zmrzačený, než psychicky a duchovně na dně, to je ta největší bolest na světě, neboť toto je peklo!
Proto je dobré se odblokovávat a dávat se do rovnováhy, harmonie, celistvosti a jednoty Boží, abyste pak nepřišli o ruku, nohu, nebyli nemocní, abyste netrpěli depresemi a různými stavy vyhoření nebo atakami.
O bratrském napomínání
18,13 – 18,17
Když tvůj bratr zhřeší – je proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby „ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď“. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Výklad: Když je bratr, ale kdokoli, kdo je ti blízký, proti tobě, snaž se s ním komunikovat a vysvětlovat svoje pozitivní záměry a vysvětli mu svůj postoj a svoji pravdu. Pokud si nedá říci, snaž se, aby slyšel tvoji pravdu z více úst, aby pochopil, kde ubližuje sobě i tobě z duchovního hlediska. Jestli neuposlechne, protože neslyší pravdu, nechápe, kde ubližuje, nechej ho být, ať si tu je se svými vlastními názory, odpusť mu, a pokud by ti ubližoval příliš, odejdi od něj.
O moci církve
18,18 – 18,20
„Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi (bude svázáno), a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi (rozvážete). Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Výklad: Ježíš říká, že čímkoli odmítnete být na zemi (hodný – zlý, chytrý – hloupý), to si zablokujete v nebi, tedy ve svém podvědomí, „svážete se“, jak říká on. Takto vysvětluje energetické blokády, což je také v přeneseném slova smyslu hřích, protože tím nedodržujete duchovní zákonitosti. Dále říká, že cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi – rozvážete se (dneska se spíše používá otevřít si podvědomí, či otevřít se lásce a pravdě). Odblokování tudíž probíhá tím, že se „přijmete takoví, jací jste“, s tím dobrým i s tím špatným v rovnováze – rozvážete svůj blok v podvědomí. Rovnováhu popisuje slovy: „shodnou-li se dva z vás na zemi – tedy dobro a zlo“, v prosbě o jakoukoli věc, můj (tady je chyba, mělo by být: Otec kohokoliv, tedy i Ježíšův) vám to učiní. V překladu Bible nastal chaos, právě překladem slova „můj“ – jelikož je to každého MŮJ!, NEJEN JEŽÍŠE. Chtěl tím říci, že pokud jste v rovnováze a přijímáte ve všem obě dvě polarity: dobro i zlo, lásku i strach – dostanete, stvoříte si všechno, co chcete. Další věta: neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ – znamená, že pokud jste v rovnováze (kde jsou dva) všech tří aspektů Obrazu Božího – tedy těla, duše a ducha, v celistvosti a jednotě Boží, tak jste Bozi Stvořitelé a Bůh je uprostřed, v rovnovážném středu každého člověka, neboť Bůh je ve středu každého člověka. A pokud se dostanete do tohoto středu, tak jste došli do Království nebes a stali jste se sami Bohy Stvořiteli, protože jste došli na své duchovní cestě na nejvyšší post svého duchovního evolučního vývoje.
O odpuštění 18,21 – 18,22
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
Vysvětlení: Tady je to naprosto jasné, odpuštění je jedním z duchovních zákonitostí a odpouštět se má tolikrát, kolikrát se ve vašem nitru objeví negativní emoce zloby. Někdy to trvá i delší dobu, než odpustíte a vypudíte ze svého nitra všechny negativní pocity a energie, proto je nutné odpouštět i vícekrát.
Podobenství o nemilosrdném služebníku
18,23 – 18,35
„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: „Měj se mnou strpení, a všechno ti vrátím!“ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: „Zaplať mi, co jsi dlužen!“ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: „Měj se mnou strpení a zaplatím ti to!“ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil, neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
Výklad: Existují zákonitosti duchovní či Boží, které prostě fungují a nedají se obejít, buď je dodržujete, anebo ne. Zákonitostí je, že dokud sobě odpustíte veškeré hříchy, bude s vás sňat a budete žít dál v pohodě. Ale pokud neodpustíte druhým, vrátí se vám totéž, co jste vyslali, pokud někomu ublížíte, i vám bude ublíženo a nebude vám odpuštěno. Chovejte se k druhým, jako sami k sobě, buďte soucitní a odpouštějící, smilujte se nad sebou, ale i nad druhými a bude k vám i Bůh milosrdný. Jana Holčová
O rozluce
19 – 19,12
Když Ježíš dokončil tato slova, odebral se z Galileje do krajin judských za Jordán. Velké zástupy šly za ním, a on je tam uzdravil. Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ´muže a ženu učinil je´? A řekl: ´Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce a budou ti dva jedno tělo´; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že ji dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezmi si jinou, cizoloží (kdo propustí svou manželku, mimo případ smilstva), uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“ Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ On jim odpověděl: „ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství (jsou eunuchové), protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“
Výklad: Ježíš uzdravoval nemocné, hlavně duchovní cestou a zvěstováním pravdy. Farizeové ho neustále pokouší a ptají se na „rozvod“, tedy jestli může muž propustit manželku, z jakékoli příčiny? Ježíš namítá, že Stvořitel od počátku stvořil muže a ženu a jsou jedno tělo. Ježíš nemluví o muži nebo ženě, on vysvětluje mužský a ženský princip v každém člověku, který má být v rovnováze a harmonii v každém z nich, čímž vzniká celistvost jedinců v páru, kteří svůj život mají „sdílet“. Nejsou-li v rovnováze a celistvosti jedinci v páru, utvoří nerovnovážný celek (každý je jiný – jsou sobě v opaku), kdy vznikne nesourodost, která vztah rozbíjí a ničí. Doplňují se ovšem i tehdy, když jsou v rovnováze a celistvosti, ovšem pokud to přijmou s láskou a vědomě, nikoli z jiných egoistických důvodů.
Jakmile se dva vezmou z jiných důvodů než z lásky, již nejde o svatbu před Bohem, protože dohromady nevytváří rovnovážný a harmonický celek v jednotě Boží. Pokud jde o svatbu před Bohem, nikdo mimo ně je nemá štvát proti sobě, aby se vztah rozpadl a ani partneři by neměli ohrožovat svůj vztah egoistickým a sobeckým přístupem k sobě a skrze sebe k druhému, což je charakteristika nevědomého člověka, který je v nerovnováze a neharmonii.
Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že ji dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Odpověděl zcela jasně, kdo je v nerovnováze, neharmonii, necelistvosti a není v jednotě Boží – sám v sobě, má tvrdé srdce, které není připraveno a uzpůsobeno mít duchovní, krásný vztah k partnerovi. Nemá rád sám sebe, tudíž nemůže mít rád svého partnera, ani nikoho jiného. Z těchto důvodů Mojžíš dovolil, aby se mohli muž a žena rozejít, aby si neubližovali, jelikož nemají rádi ani sebe, nemohou mít rádi ani svého partnera, ani druhé lidi, okolo sebe. Od počátku to ovšem nebylo, protože pokud byli lidi v lásce a pravdě, byli i v rovnováze a harmonii, dokázali utvořit i rovnovážné a harmonické celky v sobě i s druhými lidmi.
Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží (kdo propustí svou manželku, mimo případ smilstva), uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“ Pod pojmem smilststvo: Křesťanství, islám a judaismus ho považují za hřích a neřest. Poznání tohoto hříchu pramení ze Zákona daného prostřednictvím Mojžíše v desateru Božích přikázání. Nová smlouva o něm hovoří, společně s několika dalšími hříchy, jako o nejvíce závažné vzpouře – svévoli vůči Hospodinu, jenž má se svým stvořením dobrý úmysl. Ten je ale hříchem mařen a přivádí do zármutku jak Boha, tak v důsledku i hříšníka. (Wikipedie). Jinými slovy je smilstvo ubližování sobě i druhým, pokud někdo ubližuje sobě, ubližuje i druhým, partnerovi, to je překlad „svévole proti Hospodinu“.
Pokud tedy se někdo rozvede se ženou, jenom proto, že se mu líbí jiná, aniž by přestal mít rád tu současnou – cizoloží, a stejné je to i s ní, protože se stále oba dva mají rádi a přitom ji manžel opouští z lásky k jiné. Jde o to, že nebyl očištěn a nezbavil se lásky k té první a blokád, které ho s ní poutají: připoutanosti, ulpívání, lítost a jiných důvodů, které ho s ní poutají. Jde o to, že pokud není první vztah dokonale očištěn a vyléčen, další vztahy tím budou trpět a nebudou plně funkční, buď se rozpadnou, nebo stejně oba dva budou trpět, přítomností první ženy v podvědomí obou partnerů.
Učedníci říkají, že je lepší se neženit. Ježíš na to říká: Někteří nežijí v manželství (jsou eunuchové), protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ V překladu to je, že někteří nežijí v manželství, protože nemůžou mít děti a nemůžou mít sex, další nemůžou, protože se nedokážou přizpůsobit druhému pohlaví (gayové a lesby), další, protože mají tak velké ego, že s nimi nikdo nevydrží a další proto, že chtějí být čistí, aby došli na vrchol duchovně evolučního vývoje, anebo hlásají duchovní pravdy, což jsou kněží. Jana Holčová
Ježíš a děti
19, 13 – 19,15
Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jím jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ Požehnal jim a šel dál.
Výklad: Ježíš jako léčitel léčil i děti, protože věděl, že ony jsou ještě víceméně čisté a může jim nejvíce pomoci požehnáním.
Bohatý mladík
19,16 - 19,22
A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: „Mistře (učiteli), co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ On mu řekl: „Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ Otázal se ho: „Která?“ Ježíš odpověděl: „Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.“ Mladík mu řekl: „To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází? Ježíš mu odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
Výklad: Mladík se ho ptá, co má udělat, aby získal život věčný. On mu říká, aby dodržoval duchovní zákonitosti, které se ve vnějším světě projevují tím, že nebude zabíjet, cizoložit, krás, křivě svědčit, ctít otce a matku a milovat bližního svého, jako sám sebe. Mladík mu sice říká, že to všechno dodržoval, ale je to pouze klam, lež a iluze, protože je připoutaný ke svému majetku, ulpívá na něm a nedokáže bez něho žít. Ježíš mu říká, aby prodal, co mu patří..., tímneříká, aby rozdal všechno chudým, symbolicky mu říká, aby se zbavil připoutanosti a ulpívání k majetku. On to ovšem chybně pochopil, myslel si, že musí všechno prodat. A právě proto nemůže následovat Boží slovo, protože je majetnický, což ho blokuje a nemůže se dostat na nejvyšší post duchovního evolučního vývoje. Také tím, že je příliš bohatý není v rovnováze s chudobou, i tady je nerovnováha onoho mladíka, kterému by pomohlo zažít, že nemá nic, aby si vážil všeho, co má a zbavil se svojí majetnickosti a připoutanosti k vnějšímu bohatství.
O majetku
19,23 – 19,30
Ježíš řekl svým učedníkům: Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“ Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: „Kdo potom může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“
Na to mu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení (mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán) všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát (anebo být pokřtěni křtem, kterým já budu křtěn) víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední první.“
Výklad: Ježíš říká svým učedníkům, že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království, anebo se stane světelnou bytostí, či dojde k osvícení, či probuzení. Učedníci se zhrozili a ptají se, kdo tedy bude spasen? Ježíš odpovídá, že u lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno. Tady je nutné vysvětlení, že člověk je nejnižší stupeň na duchovně evolučním vývoji lidského tvora. Celá duchovní hierarchie člověka a jeho podoba Obrazu Božího je: člověk – anděl – archanděl – Bůh Stvořitel (Hospodin). Lidi se odklonili od víry, tak na tento fakt zapomněli. Zapomněli, že pocházejí z nejvyššího duchovního BYTÍ: JÁ JSEM – které je nejvyšším uvědoměním si svého vědomí, které se nazývá: Bůh Stvořitel. Člověk je Bohem Stvořitelem a tvoří si sám sebe a svůj život, ovšem padl na andělský a záhy na člověčí post. Na úplné duchovní dno. A za to může mysl, nedodržování duchovních zákonitostí, které způsobily peníze a bohatství, materiální svět, nevíra v Boha – v sebe sama a nevědomost, že Já Jsem Bohyně Stvořitelka či Bůh Stvořitel, protože je to můj nejvyšší duchovní post.
Petr se hrozí toho, co bude mít, když pro Ježíše opustili všechno, co měli. A Ježíš odpovídá, že až dojdou jako synové Boží do nejvyššího vědomí a otevřou se svému přirozenému stavu Bytí – svému Božství, otevřou si všechny své čakry a posadí se na královský trůn poslední z nich: čakry Královské, která otevírá jejich stav bytí Boha Stvořitele, pak budou ovládat celý svůj život a tvořit si ho. V takovém případě dostanou stokrát víc, než co opustili. Záleží na každém z nich, jestli do tohoto stavu bytí dojdou. A potom budou mnozí první posledními a poslední prvními, protože na nejvyšším duchovním postu u Boha jste vším, máte vše, co si přejete a prožíváte nejvyšší Boží lásku v Pravdě Boží.
Podobenství o dělnících na vinici
20,1 – 20,16
„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.´ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ´Co tu stojíte celý den nečinně?´ Odpovědí mu: ´Nikdo nás nenajal.´ On jim řekne: ´Jděte i vy na mou vinici (znovuzrození).´ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ´Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!´ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ´Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!´ On však odpověděl jednomu z nich: ´Příteli nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí (tvé oko je zlé), že jsem dobrý?´ Tak budou poslední první a první poslední (mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán).
Výklad: Ježíš chce svým učedníkům říci, že Bůh – zákonitosti duchovna, Boží jsou spravedlivé, ať je někdo na začátku své cesty, anebo na konci, každý je na tom stejně: cokoli si smluví, to dostane, jinak také, cokoli si přeje, jakékoli slovo vyřkne, jaký má záměr, to vše se mu splní. A ten, kdo je na vyšších stupních vědomí to dostává za méně práce a méně úsilí, i za kratší čas, protože je již otevřený svému Bohu – tedy tvořivé moci a síle, s níž si vše stvoří, anebo přitahuje.
Každý je pánem svého osudu i života a každý si s tímto majetkem může dělat, co chce. Ovšem ti nevědomí to nevědí, ale ti vědomí to již používají vědomě, aby si rychleji, pozitivněji a ke své spokojenosti tvořili svůj život v lásce a pravdě. A tak se může stát, že ti, kteří se měli dobře, padnou a stanou se posledními, zatímco ti, kteří na sobě pracují a otevřou se svojí nadvědomé tvořivé síle, se dostanou na přední místa bytí a života, což je království nebeské, se vším pozitivním, krásným a příjemným, které přináší. Ovšem jenom málokdo tomu uvěří a málokomu se to podaří, protože jim v tom zabrání jejich mysl a blokády v podvědomí.
Třetí předpověď utrpení
20,17 – 20,19
Když Ježíš šel do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen (vstane).
Výklad: Ježíš předpovídá svým učedníkům budoucnost, je prorokem, přesně popisuje to, co se má stát, že bude vydán, odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali, ale také podotýká, že třetího dne bude vzkříšen – vstane z mrtvých.
Žádost synů Zebedeových
20, 20 - 20,28
Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěl ho o něco požádat. On jí řekl: „Co chceš?“ Řekla: „Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.“ Ježíš však odpověděl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?“ Řekli mu: „Můžeme.“ Praví jim: „Můj kalich budete pít (a křtem, kterým já budu křtěn, budete pokřtěni), ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.“
Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak, bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vašim služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.
Výklad: Matka synů Zebedeových se snažila zajistit místo po Ježíšově levici a pravici, protože vůbec nechápe, co to je „království nebeské“. Všichni si myslí, že je to pozemské území, kde vládne nějaký král a tím králem bude Ježíš. Je to samozřejmě nesmysl, kterému věří zatím i jeho učedníci. A Ježíš jim to také říká, že neví, oč žádají, protože nemohou prožívat to, co prožívá on. On má svůj život a každý má své království nebeské, v němž každý sám rozhoduje, zdali mu bude vládnout (sám sobě) a tvořit si ho sám, jako Bůh Stvořitel. Oni mu stejně nerozumí a přitakají, že můžou pít jeho kalich. On jim vysvětluje, že záleží na nich, protože každý si svoje království nebeské tvoří sám, každý si vypije ve svém kalichu, co si sám nalije, nezáleží na Ježíšovi. Je to vyloženě vnitřní – nebeská – duchovní záležitost, nikoli pozemská – duchovně evolučního vývoje každého jedince. Na pozemské úrovni se pouze projevuje úroveň vnitřního bytí ve vnější nejlepší a nejvyšší kvalitě života. A ten, kdo to neví, nevědomě si představuje „království nebeské“, jako království v pohádce, s osobou krále a jeho mocí a silou.
Uzdravení slepých u Jericha
20,29 – 20,34
Když vycházeli z Jericha, následoval ho veliký zástup. A hle, dva slepí seděli u cesty; když uslyšeli, že jde kolem Ježíš, začali křičet: „Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidům!“ Zástup je napomínal, aby mlčeli, ale oni křičeli ještě víc: „Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidům!“ Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl jim: „Co chcete, abych pro vás učinil?“ Odpověděli mu: „Pane, ať se otevřou naše oči!“ Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním.
Výklad: Dva slepí, kteří volali na Ježíše, neměli slepé oči, jak se to tady může zdát, ale neviděli lásku, pravdu a realitu svého bytí a života. Byli nevědomí, protože neviděli, kdo jsou. Ježíš jim zřejmě nejen sáhl na oči, ale určitě jim dlouze vysvětloval z duchovního hlediska, proč jsou slepí a jak se mají opět probudit, aby viděli do svého nitra a pochopili vše z duchovního hlediska. A oni zřejmě pochopili, tím se myslí, že opět prohlédli a šli za ním, aby se naučili více.
Vjezd do Jeruzaléma
21,1 – 21,9
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: „Pán je potřebuje (a hned je pošle zpět). A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ´Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.´ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní osekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově – Páně! Hosanna na výsostech.
Výklad: Ježíš byl prorok a viděl budoucnost a věděl, co ho čeká a že jeho život i to, co se má stát se stane zrovna v tuto dobu a jak. Dle proroctví měl přijet do Jeruzaléma na oslici jako tichý, král – osvícený, či probuzený, Bůh Stvořitel, ten, který došel na vrchol svého duchovně evolučního vývoje do království nebeského. Nechal si přivést oslici a oslátko, na nich měl vjet do Jeruzaléma. Oslice, je symbol nevědomí v protikladu k jeho nadvědomí, oslátko je dítě matky oslice. On je dítětem Božím – duše, která ho vede karmickou cestou ke splnění jeho úkolu, těžkému jhu. Zástupy ho vítali a vedli cestou do Jeruzaléma.
Očištění chrámu
21,10 - 21,17
Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří (v chrámě), zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řek jim: „Je psáno: ´Můj dům bude zván domem modlitby´, ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.
Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ´Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu´? Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval.
Výklad: Ježíš vjel do Jeruzaléma za velkého rozruchu a ve velké slávě. Rozčílili ho obchodníci, kteří prodávali v chrámu a udělali si z něj tržiště. Tady je vidět, že i on byl přirozeně emotivní a není pravda, že duchovní musí být vždy klidní, to je omyl, protože každý si má bránit svoje názory, sám sebe a svoje pravdy, což je chrám Boží, za každou cenu a všemi prostředky. A v chrámě uzdravoval. Opět podotýkám, že slepí jsou ti, kdo nevidí, jak si ubližují a chromí ti, kteří nejdou dál duchovní cestou, zastavili se, protože nevěděli, zapomněli, co je pro ně dobré.
Slávu mu vyvolávali i děti a velekněží a zákoníci se rozčílili a ptají se ho, jestli to slyší? On jim dvojsmyslně odpověděl, že i toto bylo prorokováno již dříve, že ho budou chválit kojenci a děti, čímž míní, ti, kteří jsou již duchovně čistí a vědomí si sami sebe, „jako děti“.
Prokletí fíkovníku
21,18 – 21,22
Když se ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. Když to učedníci viděli, podivili se: „Jak najednou ten fíkovník uschl!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: ´Zdvihni se a vrhni se do moře´- stane se to. A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“
Výklad: Ježíš použil fíkovník jako symboliku toho, že i člověk, který je prázdný a bez lásky a nic dobrého se v něm neurodí, je už vlastně mrtvý, i když žije. Nesouhlasím tedy s tím, aby se někdo, anebo něco, proklínalo, ale je možné, že to je nesprávné přeložení Ježíšových slov. A dále Ježíš vysvětluje, že na víře každého člověka záleží, jaký bude jeho život a že slovo Boží je to, co tvoří bytí a život člověka. A věříte-li, jinak řečeno, jste-li čistí, v bezpodmínečné lásce a pravdě vůči sobě a skrze sebe vůči druhým, dostanete všechno, co chcete, o co si v modlitbě poprosíte. Nemáte se tudíž slepě modlit slovy Bible, ale prosit za vše, co je pro vás nejlepší, za všechna svá přání.
Spor o Ježíšovu pravomoc
21, 23 – 21,27
Když přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli? „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali? „Řekneme-li ´z nebe´, namítne nám: ´Proč jste mu tedy neuvěřili? Řekneme-li však ´z lidí´, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“
Výklad: Velekněží a starší lidu se ptají Ježíše: „jakou mocí to činí a kdo mu tuto moc dal?“ Ježíš byl chytrý a znal jejich proradnost, a proto jim odpověděl otázkou: „Odkud měl Jan Křtitel pověření křtít?“ Oni záhy pochopili proradnost a vychytralost této otázky a uvažovali, že pokud budou proti lidu, bude to špatně a pokud budou proti duchovní víře – budou sami proti sobě, protože neuvěřili, že Jan byl prorok, který byl prorokován písmy svatými, a toto proroctví se vyplnilo. Poukázal na kvalitu jejich víry v jejich srdcích – přestože si říkají „velekněží“. Rozhodli se říci, že neví, čímž se i Ježíš vymanil z odpovědi na jejich otázku, protože mají tak malou víru, jsou tak nečistí, že by mu neporozuměli a nepochopili by ho. Ten kdo je skutečně věřící vidí zázraky, když se dějí, ten, kdo ji nemá, je nejenže nevidí, ale ani jim nevěří. A ti, kdo si říkají „Velekněží“, by měli být první, kteří postřehnou zázraky nejen u sebe, ale i u druhých. Pokud tomu tak není, jejich víra je falešná.
Podobenství o dvou synech
21,28 – 21,32
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ´Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´ On odpověděl: ´Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ´Ano, pane.´Ale nešel.
Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.
Výklad: Ježíš vysvětluje Velekněžím a starším lidu, pomocí přirovnání, že někdo nechce, ale rozmyslí si to a potom na sobě pracuje a dostane se do Božího království, a někdo o tom jenom mluví, že bude na sobě pracovat, ale jsou to jenom planá slova, která nebyla uvedena do praxe života.
Zeptal se jich, který z těchto synů splnil vůli svého otce, tedy šel cestou do svého nitra, aby tam našel Boha, svoje vlastní nejvyšší bytí. Byl to ten, který to odmítal, ale pak si to rozmyslel, nebo ten, který souhlasil a nedělal nic? Oni dobře znali odpověď, ale přesto jim Ježíš vypeskoval, že oni jsou ti, kteří jenom mluví, ale nic nedělají, přestože mohli vidět zázraky, které se okolo nich děly. Říká, že celníci a nevěstky se dávají na duchovní cestu sebepoznání a pracují na sobě a tak je předcházejí v tom, že se dostanou do Božího království, na rozdíl od nich. Oni neuvěřili ani Janovi, ani důsledkům víry, které viděli, ale vlastně nechtěli vidět, proto ho ani nelitovali.
Podobenství o zlých vinařích
21,33 – 21,46
Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali.
Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna: řekl si: ´Na mého syna budou mít přece ohled! ´Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ´To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám! ´Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“
Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ´Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích.
Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se a na koho on padne, toho rozdrtí“.
Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.
Výklad: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, to je Bůh, který vešel do hmotného těla. Člověk zapomene, když se narodí, že je Bůh Stvořitel, protože si to tak stvořil, padl na dno a svoji moc dá svojí mysli. Přesto jako strážní věž vždy sleduje, co se děje, i když máme pocit, že odcestoval. Vinici, moc a sílu mysli, pronajal lidskému podvědomí. Bůh tedy není „Pánem“ lidského života, nýbrž jeho správce: mysl. Ten, kdo si přichází pro úrodu je lidská duše, osobní „Já“, která si má prožívat to, co si sama stvořila. Ale pokud je u moci lidská mysl, ubližuje duši a zabíjí ji, stejně tak, jako zavírá ducha a jeho láskyplnou pomoc duši. Lidská mysl každého zavádí pouze k ubližování a smrti jak sobě, tak druhým.
Tak se Bůh smiloval nad lidmi a poslal jim duchovní učení, které jim přinesl Ježíš. Je to učení o tělu, mysli, duši a duchu, o správném žití. Jak žít, nikoli jenom přežívat. Učení o tom, že si každý je stvořitelem svého života a pokud ho tvoří z mysli, ubližuje sobě i druhým. Bůh spoléhal na to (symbolicky), že na Jeho syna bude lidská mysl druhých přívětivá a uvěří mu. Ale mysl si vymyslela, jak je jejím zvykem, že on by jim vzal, co sami vybudovali: svůj program mysli, svoje lži, klamy a iluze, kterým říkají pravdy. Dostali strach ze skutečné pravdy, a proto ho zabili. Stejné dělá mysl se všemi pravdami, které se k ní dostanou, odmítne je a vyhodí ven.
Ježíš se pak ptá: „Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Oni odpověděli: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ Velekněží odpověděli, jak se to nabízelo. Ovšem tím přisoudili Bohu trestající schopnost, odpověděli podle toho, co by udělali oni.
Ježíš jim cituje Písma, že ten, kdo staví – tvoří sám sebe, a přitom se zavrhne, nemá se rád a neváží si sám sebe je zkamenělým, uzavřeným nemilujícím. Cožpak to není práce Hospodina? Tedy hospodáře – v tomto případě mysli, není to snad podivuhodně viditelné?
Výklad: Jeden hospodář vysadil vinici – Bůh:stvořil lidské duše, každé z nich dal její osobitost, její „Já“ a vykopal lis – dal jim mysl, a vystavěl strážní věž: Ducha Božího, představující zákonitosti duchovní a Boží v příčině a následku. A následně vše nechal člověku, aby si se vším hospodařil sám, dle své svobodné vůle (a odcestoval). V podstatě je to Bůh Stvořitel, který je v každém z nás, jako tvořivé duchovní zákonitosti lásky a pravdy, které si buď zvolíme, anebo se necháme rozdrtit lisem mysli a ega. Člověk je Bohem Stvořitelem a tvoří sám sebe svým Slovem Božím – bezpodmínečné lásky a pravdy, pokud tvoří slovem z mysli – je rozdrcen. Lidská duše je „hospodář - Hospodin“, který řídí veškeré aspekty jeho života a bytí, ovšem padne-li do zajetí mysli je hospodářem: „mysl“.
Bůh tedy ponechal vinici na starost vinařům – tedy buď duši anebo mysli. Ovšem na základě příčiny a následku si člověk tvoří sám sebe a podle toho, co si stvoří, následně i prožívá ve svých pocitech a emocích. Pokud ovšem vládnou na vinici zlí vinaři, tedy mysl a ego, tak člověk trpí nemocemi, je mu ubližováno (duši) a je zabit, protože si to sám stvořil svým slovem a záměrem. A tak se to opakuje. Pak Bůh poslal pro svůj podíl i svého syna – lásku a pravdu – lidé, kteří jsou v lásce a pravdě, trpí stejně jako ti, kteří jsou zlí a jsou stejným způsobem zabiti, pokud nejsou v rovnováze, protože se nebrání a přitahují si k sobě opačnou polaritu. Je to proto, že se nechají vyvléci ze své pozitivní, laskavé a pravdivé úrovně mysli a jejich duše je tudíž zabita a nadvláda je tu stále stejná: „mysl“.
A otázka zní. „Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ Samozřejmě, že nic nepochopili a Ježíš vysvětluje dál. „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ´Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích. Kámen – kamenné srdce a neláska lidí k sobě (zavržení) a skrze sebe k druhým způsobuje, že se lidské duše uzavřou a nežijí. Každý si to stvořil sám, čím kdo chce být – tím je, to je Zákon. Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Ježíš říká, že takto nedojdete na svůj nejvyšší post, do království Božího a nestanete se Bohy Stvořiteli a nebudete si tvořit sebe sama, ani svůj život. Ten, kdo z toho bude profitovat, bude zase vaše mysl, která tvoří vnější svět s jeho majetky, mamonem, a chtivostí.
Podobenství o hostině
22,1 – 22,14
A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ´Řekněte pozvaným“ Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zbili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům? ´Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli ji hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu. ´Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.
Výklad: Ježíš vysvětluje, že každý, kdo se dostane do království nebeského, se stane „Mistrem sám sebe – prožije svatbu s Bohem“ a totéž může naučit druhé. Každý Mistr ví, kolik úsilí do svého mistrovského umění vložil, aby došel k Bohu a tytéž zkušenosti, které získal, může předávat druhým, a dělá to. Král je Bůh a jeho syn je Ježíš a každý duchovní Mistr. Než se stane duchovní Mistr Mistrem, zažije zasvěcení, v němž prožije svatbu s Bohem, stejně jako se to traduje u jeptišek, či jiných duchovních. Každý může dojít na své duchovní cestě do království nebeského a poznat, jak krásný je život s Boží, bezpodmínečnou láskou a pravdou. A každý Mistr pak rád zve k sobě žáky, kterým může předat svoje učení a pozvat je na svatbu s Bohem.
Ovšem od dob Ježíše se moc nezměnilo, vidím to i u sebe. Mnoho je těch, kdo přijdou, ale většina jich odejde, protože jim to připadá zbytečné, dávat tolik času, pozornosti, či peněz, za něco, čemu nevěří, a raději to všechno dají do svého pole, či obchodu, protože jsou materiálně zaměřeni. Mnoho bylo duchovních a je, kteří jsou odmítáni, lidé se jim smějí a v době inkvizice byli i zabíjeni. A to i přesto, že je to učení o správném, funkčním životě v lásce, zdraví, radosti a spokojenosti. Duchovní Mistři učí a zvou k sobě lidi a vysvětlují jim, že jdou-li k Bohu, k sobě, do svého nitra, získají všechno i bohatství, se vším všudy. Kde není víra a porozumění, tam bohužel nelze zaset semínko lásky, většina lidí raději žije dál v klamu a iluzích. Následky jsou pak takové, jaké si všichni sklidí, pokud někdo žije v klamu i iluzích, špatně se mu vede. Neberte doslova větu: ....král se rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Jde jen o zákonitost příčiny a následku – co si kdo zaseje, to si sklidí. Nezpůsobí to nikdo jiný, jen vaše mysl, nevíra, čili každý sám sobě, podle toho, co si sami a svobodně zvolíte, čeho jste hodni.
Ti, kdož jsou pozváni a přicházejí na svatbu, protože jsou na rozcestí, tedy jinými slovy ti, kteří jsou opravdu na duchovním a psychickém dně, ti, kteří se z něho chtějí „doopravdy“ dostat, tak ti přijdou a zůstanou a učí se duchovním zákonitostem a pokud vydrží, i oni budou pozváni na svatbu s Bohem, kdy se sami stanou Mistry svého bytí a života, a dostanou do vínku nesmírné dary, včetně veškerého bohatství.
Podobenství o svatebním šatě
22,11 – 22,14
Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřili tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ´Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?´ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král soužícím: ´Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. ´Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán (neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.).
Vysvětlení: Pokud se někdo vydává za Boha, myslí si, že je spojen s Bohem, že už je Bůh Stvořitel, tak si to jenom „MYSLÍ“. Jsou to pseudoduchovní osobnosti, které hlásají Boha, ale sami jím ještě nejsou, protože nejsou spojeni svatebním slibem s Bohem a netvoří ze svého bytí svůj život, ale učí to druhé. Jsou to pouze egoističtí lidé, kteří se naučili moudrým slovům, aniž by jim rozuměli a dali do života (nejsou oblečeni na svatbu). Naučit se nějaké teorii se může každý. Neznamená to, že jsou to „králové, anebo Mistři sami sebe“.
Bůh se projevuje skrze ducha Božího, a kdo v tomto stavu bytí ještě není, neslyší jeho slovo, slyší a tvoří pouze a jenom slova ze starého programu mysli. A tato slova jsou následně vyslyšena jako příčiny důsledků, která nejsou tvořivá, ale ničivá. Svazují nohy, takže člověk nemůže jít duchovně dál, nehýbe se, stagnuje, protože není otevřený změnám a vývoji. Svazuje mu ruce, protože dělá jenom to, co je povrchní a neřídí se Božím Slovem a intuicí. A z toho vyplývá, že budou nešťastní a nazlobení, ale co prožívají, si vždy tvoří jen oni sami.
V dnešní době je hodně duchovních lidí, léčitelů a nejrůznějších oborů patřících k duchovnímu vývoji. Jen málo je těch, kdo dojde až na konec duchovně evolučního vývoje a stane se „králem ve svém vlastním království Božím“ a může předávat svoje moudrosti dál, jelikož jsou čistá a pravá. Mnoho bude povolaných, ale málo vyvolených!
Spor o daň císaři 22,15 - 22,33
Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy, na nikoho ne neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníze daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. „ Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
Výklad: Farizeové Ježíše pokouší a chtějí ho dostat do léčky. Ale sami si netroufají za ním jít, jsou zbabělí, a tak posílají svoje učedníky s herodiány, aby se ho zeptali, zdali je dovoleno platit daně. Ježíš učí, aby se také nedodržovala pravidla, ovšem nechápou princip rovnováhy, co tím myslí. Ježíš je moudrý a ví, že ho chtějí dostat tak odpověděl moudře, že daň patří císaři, tedy světské k světskému a co není císařovo, ale Boží, Bohu. Tím chce říci, že Bohu patří bezpodmínečná láska a pravda, kterou si poskytneme my sami sobě, abychom viděli realitu. A tím zjišťuje, jak farizeové, jejich učedníci i herodiáni, nejsou v realitě a ani v nejmenším nejsou Bozi Stvořitelé a nechápou, co to vlastně je.
Spor o vzkříšení 22, 23 – 22,33
V ten den přišli za ním saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a předložili mu dotaz: „Mistře, Mojžíš řekl: ´Zemře-li někdo bez dětí, ať se s jeho manželkou podle řádu švagrovství ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.´ U nás bylo sedm bratří. První po svatbě zemřel, a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratru.
Stejně i druhý, třetí a nakonec všech sedm. Naposledy ze všech zemřela ta žena. Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bude patřit? Vždyť ji měli všichni!“ Ježíš jim však odpověděl: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé (vůdci, Mistři). A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakobův?“ On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“ Když to slyšely zástupy, žasly nad jeho učením.
Výklad: Myslím, že žasnout budou lidé i v dnešní době, neboť stále nechápou, co už nechápali lidé v tehdejší době. Že Bůh není nějaký „dědula na nebesích, není to žádná osoba“, je to označení vrcholu duchovně evolučního vývoje, kdy se z člověka stává anděl – na vyšším úrovni vědomí; a na nejvyšším Bůh Stvořitel, který vchází do nebeského království jako Král. Nejde o nic jiného než otevření se „bezpodmínečné lásce a pravdě v každém člověku“, proto také říká Ježíš, že v písmech je psáno: „Bůh Abrahamův, atd.“. Já bych to označila jako Bůh Jany Holčové, Bůh každého, kdo JE, protože právě to „Já“ je duše, která se spojí s duchem JSEM, čímž se z člověka stane nejdříve anděl a posléze Bůh Stvořitel.
Lidé si stále myslí, že Bůh je někdo jiný, ale je to nejvyšší přirozenost každého člověka, ke kterému každý jednou dojde, ať v tomto, nebo v dalších životech. A vzkříšení není o tom, že člověk umřel, ale právě že projde cestou duchovně evolučního vývoje, už tady na planetě Zemi, aby došel k znovuvzkříšení, osvícení, či probuzení a stal se sám sobě Bohem, Mistrem, Velmistrem, či Mesiášem, to je úplně jedno, jak to nazvete, jsou to jenom pojmy, u kterých většina lidí zapomněla jejich význam.
Největší přikázání 22,34 – 22,40
Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého (svoje Já - duši), celým svým srdcem celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních, spočívá celý Zákon a Proroci.
Výklad: Stále Ježíše pokoušejí svými všetečnými otázkami, ale Ježíš jim vše vysvětluje velmi pěkně. Na jejich dotaz, jaký je největší – nejdůležitější zákon, odpovídá: Mějte rádi sami sebe – svoje tělo – srdce, svoji duši i svého ducha, včetně mysli. Druhé přikázání bych změnila: „Milujete bližního svého jako sami sebe, skrze sebe. Do jaké míry máte rádi sebe, do takové míry máte rádi druhého, a to, co vysíláte, se vám vrací! Obráceně to znamená, jak vás mají rádi druzí, do té míry se máte rádi vy sami. To je nejvyšší a První Zákon na duchovní cestě. To je základní učení duchovně evolučního vývoje do Království nebeského.
Mesiáš, Syn Davidův
22,41 - 22,46
Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: „Co si myslíte o Mesiášovi – Kristu - pomazaném? Čí je to syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ´Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy – za podnož svých nohou.“
Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem? A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.
Výklad: Tentokrát se ptají farizeové Ježíše, co si myslí o Mesiášovi – Kristu? Čí je to syn? Oni odpověděli Davidův. On je však opravuje a ptá se, jak to, že ho v Duchu svatém nazývá David Pánem. Jde o to, že Pánem je tu lidská duše a duch jeho „Já Jsem“, pokud je člověk v Království nebeském a jeho mysl je pouze sluhou, pozorovatelem po jeho pravici. Pokud tomu tak je, lidská moudrost a energie plyne člověkem ploskami nohou (podnož tvých nohou).
Pokud lidská duše je uzavřená – Pánem je Mysl – vaše falešné já (Syn), které se rozhodlo dělat to, co vy chcete, dle vašeho falešného programu. Zavrhli jste Boží vůli – svoji přirozenost – bezpodmínečnou lásku a pravdu se všemi zákonitostmi a ocitli jste se ve své vlastní režii, podle níž hrajete hru svého života tak, jak jste si ji stvořili.
Nejste-li Pánem svého bytí ani života, pak jste Synem člověka – svoji mysli a jejího programu. Pokud jste v rovnováze, harmonii, celistvosti a jednotě Boží, vaše duše je otevřená, v jednotě s Duchem Božím, plyne skrze vás, teprve pak jste Pánem (Velmistrem, Mistrem, anebo Mesiášem) svého bytí a života. Pánem jste VY SAMI SOBĚ, neboť vás řídí jakýsi „autopilot – přirozenost“, kterou má každý v sobě, ve svém duchu.
Varování před zákoníky
23,1 – 23,12
Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ´Mistře´. Vy však si nedávejte říkat ´Mistře´; jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ´Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ´Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Výklad: Ježíš vysvětluje lidem, že zákoníci a farizeové, mluví podle „zákonů“, ale neřídí se jimi, proto jim radí, aby „dělali“, co oni říkají, protože jejich slova jsou správná, ale jejich skutky a činy nikoliv. V dnešní době se vyrojilo mnoho duchovních, a já také pozoruji, že se tato situace opakuje. Je velké množství duchovních Mistrů, terapeutů a léčitelů, ale jen málokdo jedná a žije v souladu se svým slovem.
Zákoníci a farizeové nutí druhé, aby jednali dle slov zákona, ale sami se nenamáhají cokoliv z toho dodržovat. Nepřipomíná vám to něco? Třeba dnešní církevní aféry se znásilňováním? Neříkám, že všichni jsou v církvi špatní, je to věc individuálního přístupu k víře. Je důležité, abyste si dávali pozor, komu důvěřujete, neboť každému věříte podle sebe a přitahujete si lidi, dle sebe.
Zákoníci a farizeové jednají egoisticky, tak aby byli všem na očích a viděni; aby byli uznáváni; aby se stali celebritami; neboť těmto lidem ostatní více věří. Bohužel, ne vždy je to k užitku pro jejich posluchače a vyznavače. Ovšem vždy je to k duchovnímu pokroku, jelikož se každý má od nich něco naučit na duchovní cestě.
Určitě to znáte i v dnešních dnech: kolik lidí točí videa, zviditelňují se na masových přednáškách, ukazují se v televizi, atd. Ovšem ti, kteří nejdou duchovní cestou a nedokážou rozlišit, pravého Mistra od falešného, mohou krutě naletět a ublížit si, a to aniž o tom ví.
Jediného Mistra máte vždy sami v sobě, je to váš duch (proto jdete duchovní cestou, směrem k otevření se duchu), ovšem nejdříve je třeba vyléčit duši, vaše „Já“, aby se spojilo s duchem v jednotě Boží (Já + Jsem = Já jsem = Jsem). A toto je vzorec znovuzrození, království nebeského, či osvícení, kdy se stanete sami Bohy Stvořiteli. Toto je váš nebeský otec, jste to VY v bezpodmínečné lásce, Pravdě a Jednotě Boží, kdy vaše tělo, duše i duch jsou naprosto jednotné a plynou v souladu s jediným Bohem – s vaším duchem, který je pro všechny stejný, je to ZÁKON A PŘIROZENOST.
A nenechte si říkat učiteli, jelikož ten, kdo vás učí je Kristus = pomazaný, je to vaše vědomí si sama sebe, k němuž dojdete zasvěcením, tedy otevřením seKristovu vědomí (překlad - pomazanému vědomí = zasvěcení), které se samo otevírá vlastními zkušenostmi v návaznosti na svoji přirozenost.
S osobou Krista to nemá nic společného, je to pouze název pro vaše uvědomění si sama sebe (pomazání), které vás vede – učí – jak bytí, tak životu, protože to v sobě máte přirozeně. Jen potřebujete pomoc, když jste se úplně uzavřeli, a to od těch, kteří už skutečně jsou v nejvyšším „Kristovu vědomí“, a uvědomují si svoje vědomí toho, KDO JSOU! A ti se stávají vašimi služebníky, protože vás vedou k uvědomění, že i vy jste Bohy Stvořiteli – Mistry sami sebe, a i vy máte tu schopnost tvořit sami sebe ve svém uvědomění si svého vědomí – tedy v Kristu.
Dokážou se snížit na vaši úroveň vědomí – k nevědomí – aby vás dovedli až do duchovních výšek, kdy se stanete sami sobě Mistry, stejně jako oni. Neboť nejste Mistry druhých, ale sami sebe!
Následně se stanete rovněž služebníky (duchovními Mistry) a budete pomáhat stejným způsobem dalším adeptům a roznášet duchovní evangelia. Ovšem jděte pryč od těch, kteří se jen povyšují a chtějí od vás, abyste je poslušně poslouchali, nedávají vám svobodu a nežijí sami, co hlásají, ti budou sami poníženi, neboť co si stvoří, budou mít.
Běda zákoníkům a farizeům
23,1 - 23,12
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.
Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: ´Kdo by přísahal při chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vázán.´ Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje? Nebo: ´Kdo by přísahal při oběti na něm, je vázán.´ Slepci, co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co na něm leží. A kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm a při tom, kdo v něm přebývá. Kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím a při tom, který na něm sedí.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdcenství a věrnost (víra). Toto bylo třeba činit, a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ´Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti (krvi) proroků.´ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců (dovršíte činy svých otců)! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo (od města k městu), aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.
Výklad: Ježíš nadává na zákoníky a farizeje, rozlítil se a vyčítá jim, že sami nejdou duchovní cestou k jejímu naplnění do království nebeského, nejsou vůbec těmi, za něž se vydávají: králové – osvícení či probuzení, Bohy Stvořiteli. Oni se za to pouze vydávají a ještě zabraňují v duchovním vývoji těm, kdo se rozhodli, že tímto směrem půjdou. Označil je za pokrytce. Nejhorší je, že ještě si získávají své žáky, které strhávají s sebou dolů, k falešné víře, místo toho, aby je vedli duchovně evolučním vývojem. Svým žákům úplně zničí jejich duši a naučí je pouze myslet stejným způsobem, jako oni.
Varuje je! Říká, že to jsou slepí vůdcové, špatní učitelé, protože je vítán ten, kdo platí zlatem, ne ten, kdo je skutečně na duchovní cestě. Žáci si svoje duchovní posty „kupují“, nezískávají. Ptá se, co je větší: zlato nebo duchovní cesta, díky níž můžete to zlato získat a zacházet s ním moudře? Nebo: Kdo by byl duchovní a duchovně se projevoval, ten není nic; ale kdo by se obětoval, kvůli duchovní cestě a stal se fanaticky připoutaný k této víře, ten je vítán a uznáván. Říká, že jsou slepí a opět se ptá, co je větší: stát se obětí víry, nebo být věřící, která tu oběť posvěcuje, tedy přijímá jí moudře, nikoli fanaticky, dogmaticky? Ten, kdo se stává opravdovým duchovním adeptem, přijímá vše, čím ve skutečnosti JE. Kdo přijímá svoji duši, přijímá svoje „Já“, protože to je ten, kdo tam přebývá. Kdo přijímá svého ducha, přijímá Boha Stvořitele, všechny zákonitosti bytí a tvořivosti. Stane se sám sobě králem a vládcem: Bohem Stvořitelem, který tvoří sám sebe i vše okolo sebe, skrze ducha.
Varuje je, protože dodržují sice zákony světské a platí daně, ale nedodržují zákony duchovní, což je víra v zákony duchovnosti – bytí. Říká, že zákony duchovna jsou nejdůležitější, ne hmotný, fyzický svět a materiálno. Říká, že jsou slepí vůdcové, kteří řeší blbosti, ale důležité věci přehlížejí a potlačují.
Nářek nad Jeruzalémem
23,37 – 23,39
Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ´Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově – Páně.´“
Výklad: Ježíš naříká nad tím, že chtěl shromáždit lidi a vysvětlit jim pravidla víry, bytí a života, jelikož byly zapomenuty. Lidé proroky a duchovní nepřijímají, spíše je kamenují a zabíjejí, nechtějí slyšet nic o „návodu na život v lásce a pravdě“. Z tohoto důvodu lidské duše jsou prázdné, bez lásky, bez probuzení ducha. Už lidem říká, že bude zabit, ale znovu přijde, až ho lidé pochopí a přijmou ve jménu své duše a ducha – ve jménu panování Boha – nikoli mysli a ega.
Předpověď zkázy chrámu 24,1 – 24,2
Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu chrámové stavby. On však jim řekl: „(Vidíte toto všechno), což to všechno nevidíte?“ Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“
Výklad: Zatímco učedníci obdivují chrámové stavby a mluví o vnějších stavbách, mluví Ježíš k nim o „chrámu Božím“ o vnitřní lidské víře, která zanikne v církvích a lidé budou hledat spásu v těchto stavbách místo sami v sobě.
Mluví o tom, že i víra, která tam je a má být šířena jako základ duchovních Zákonů, zanikne a lidé budou žít v prázdnotě, protože nastane konec „chrámu Božího“ : BEZPODMÍNEČNÉ LÁSKY A PRAVDY. Lidé přestanou věřit Bohu Stvořiteli a nebudou řídit svoje životy, nebudou si je tvořit, protože padnou do nevědomí, zapomenou, že oni jsou sami sobě Bohy Stvořiteli. Budou věřit jen světským a vnějším věcem a skutečnostem. Začnou chodit do kostelů, místo aby se ponořili do svého „chrámu Božího“ – do svého nitra. Rozmetaná bude lidská víra, kterou budou ničit právě světské chrámy.
Předpokládám, že právě z tohoto verše vznikla víra „Jehovistů a dalších sekt, které očekávají konec planety a života. Ježíš ovšem nemluví o planetě ani o žádné vnější katastrofě, nýbrž o vnitřní, kterou si způsobí sám člověk zapomenutím skutečnosti, kdo JE, k čemuž přispějí i vnější chrámy se svojí falešnou vírou. Jana Holčová
Počátek běd 24,3 – 24,14
Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekl: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ´Já jsem Mesiáš – Kristus (pomazaný – zasvěcený, dnešními slovy)´a svedou mnohé. Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad (mor) a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí – porodních bolestí
Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen – zachráněn. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.
Výklad: Učedníci se ptají Ježíše, kdy přijde opět Ježíš – pomazaný – Kristus (ten, kdo bude předávat Ježíšova evangelia o Bohu) se svoji vírou a duchovním učením? Kdy nastane konec, kdy lidé zavrhnou víru v Boha a úplné zapomenou na to, kdo jsou? A jak to lidé poznají? A Ježíš varuje, aby se všichni měli na pozoru, aby je nikdo nesvedl, protože bude přicházet mnoho těch, kdo se bude za Mesiáše vydávat, budou říkat, že přicházejí a učí ve jménu Ježíšově – vznikne církev, která svede mnohé. Přijdou války a zvěsti o válkách, ale všechno se musí stát, v rámci duchovně evolučního vývoje. Bude válčit království proti království, přijde hlad, mor, zemětřesení na mnoha místech. A to bude teprve začátek porodních bolestí, které vedou ke správné víře v Boha Stvořitele, kterým je sám člověk na konci duchovně evolučního vývoje, ve svém nejvyšším nadvědomí. Budou války, soužení a smrt pro náboženské vyznání, lidé se budou nenávidět a budou vytvářet sekty a nejrůznější církve s falešnou vírou, které lidi svedou, a rozmůže se nepravost, díky čemuž vychladne láska mnohých a zavrhnou víru, přestože je to jejich přirozenost, nikoli faleš ega a dogma.
Kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen, zachráněn. Toto evangelium se bude kázat po celém světě a pak přijde konec falešné víry, až se objeví víra nová. Což se děje právě nyní v této době, v tomto věku.
Velké soužení 24,15 – 24,28
Když pak uvidíte ´znesvěcující ohavnost´, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu; a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu. Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk – žádné tělo; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.
Tehdy, řekne-li vám někdo: ´Hle, tu je Mesiáš – Kristus – nebo tam´, nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášovéa lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. Hle, řekl jsem vám to předem.
Když vám řeknou: ´Hle, v tajných úkrytech´, nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka. Kde je mrtvola, slétnou se i supi.
Výklad: Všechny ohavnosti, které prorokoval Daniele, se už staly, je to minulost. Do dnešních dnů skutečně většina lidí zapomněla, kde hledat Boha a kdo nebo co je Bůh. Zanikla ve většině případů opravdová víra. Lidé přestali věřit, když se církev a její představitelé, začali chovat nenávistně k dalším církvím a lidem, kteří s ní nesouhlasili. Svět zažil normální i svaté války, boje, nenávist člověka k člověku a stále zažívá. Byl tu hlad, mor, smrtelné, nakažlivé nemoci, zemětřesení a všechny ty hrůzy, které popisuje Ježíš. A to všechno jenom proto, že zmizela správná víra v Boha – tedy člověk padnul ze své nejvyšší duchovní úrovně Boha Stvořitele na úroveň nejnižší – člověka, zvířete a rostlin. Jsou to vibrace, které odpovídají jednotlivým stvořením, ale člověk je má v sobě všechny.
V této době se má člověk odpoutat od světských statků, nevracet se do minulosti, ani ke své mysli – ke hmotným statkům, má se obrátit k Bohu – ke své intuici. Má jít dopředu, dál a k vyššímu uvědomění si sama sebe, jinak ho to převálcuje. Ale pozor! To, co ho převálcuje je jeho vlastní mysl a jeho vlastní výrobek – stvoření, to, co si vybral on sám! Protože zapomněl, kdo je, používá svých slov neuváženě a ony se mu plní!
Toto období trvalo 2000 let, než se začalo světem šířit duchovní učení Ježíše Krista, které je to pravé. Objevili se i lidé, kteří mu porozuměli a šíří ho dál. Jsou tu ovšem, jako všude, i lžimesiášové, kteří toho zneužívají a jejichž slovo je opět falešné a lživé. Lákají lidi na lep svých krásných slov a zázračných činů, aby odvrátili prostý lid, od těch, kteří přinášejí skutečné a pravdivé výklady a významy Ježíšova duchovního učení.
Ježíš naprosto přesně prorokoval vše, co se stalo po jeho smrti i to, co se děje v dnešních dnech. A říká, že období utrpení bylo ještě zkráceno, aby neublížilo těm, kteří toto jeho krásné, duchovní učení přinášejí. A tito jsou i chráněni a jejich jména nejsou známá, jelikož by se na ně všichni vrhli jako supi.
Příchod Syna člověka 24,29 – 24,31
Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebo ke druhým.
Výklad: Příchod Syna člověka byl prorokován do roku 2000 n.l. . Tato proroctví jako je zatmění slunce, měsíce, padající roje meteoritů, to vše již proběhlo. Přichází již mnoho těchto lidí, kteří mají čistou duši, a tudíž jsou „Syny člověka“! Ukazují se znamení duchovního pokroku a energií, která umožňuje všem lidem vydat se po duchovní cestě a zkvalitnit a zpříjemnit si svůj život a životy druhých. Od roku 2000 se o tom stále píše a je dáváno na vědomí všem lidem. Bohužel ne všichni lidé věří, důvěřují sami sobě, a proto ve svém utrpení nemohou vidět pozitivní vliv všeho, co právě přichází od onoho roku. Duchovní lidé přinášejí velkou moc a slávu na nebi – v nitrech lidí, v jejich duších a duchu a ukazují svoje umění, divy a zázraky. Lidé už věří andělským bytostem a zažívají příjemné setkání s anděly a andělskými bytostmi, které jim pomáhají všude na světě, aby sami sobě již více neubližovali, ani druhým.
Poučení o fíkovníku 24,32 – 24,35
Od fíkovníku si vezměte poučení (podobenství); když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
Vysvětlení: Ježíš říká, že si máte vzít příklad ze stromu, anebo si to vzít jako symboliku vlastního duchovně evolučního vývoje.
Pokud je jaro, strom začne rašit a začnou vyrážet listí. Podobné je to u člověka, když se začne mít rád a obnoví svoje vědomí si sama sebe – sebevědomí. Nejdříve se objeví nové možnosti a příležitosti k tvořivosti sama sebe, na nejnižší úrovni vědomí. Potom se objeví květy, kdy si člověk uvědomí: kdo je a je si toho plně vědomí. Nakonec se začnou vyvíjet plody jeho práce, kdy si začne tvořit svými slovy, v nadvědomí, celý svůj život v rámci bezpodmínečné lásky, pravdy a tvořivosti.
Stanete se Bohem Stvořitelem a již nic není náhoda, jenom vaše stvořitelské dílo. A vše, co si stvoříte, je jenom pro vaše nejvyšší dobro. A pokud toto nezažijete v tomto životě, nevadí, protože v jednom z nich se probudíte k životu, úplně stejně jako tento fíkovník a začnou vám rašit listí, pak vykvetou květy a poté uzrají plody, což znamená, že se probudíte do své skutečné podoby Obrazu Božího. Toto je jediná pravda, Boží pravda, vše se děje v cyklech: zapomenete – usnete, protože padnete do nevědomí a následně se opět začnete probouzet a probudíte se do krásné, nadvědomé Boží podoby Boha Stvořitele.
Výzva k bdělosti 24,36 – 24,44
O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky, takový bude i příchod Syna člověka.
Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.
Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
Výklad: Ježíš předpovídá příchod Syna člověka, a už je jasné, že to bude tentokrát „žena“. Přijde v dobu, kdy bude vše jako před potopou Atlantidy. Lidé budou hodovat, pít, ženit se a vdávat a do dne, kdy přijde potopa – „absolutní nevědomí“, uzavřenost lásce a vědomí většiny lidí, kdy bude pouze pár jedinců duchovních a probuzených, kteří znají skutečný stav vědomí lidí na této planetě. Budou dvě ženy, kdy jedna bude přijata a druhá zanechána. Nabádá proto k bdělosti, protože nikdo neví dne ani hodiny, kdy tento čas přijde. A říká, že nechce říkat, kdy to bude, protože by tomu zabránili ti, kteří hlásají falešnou víru a nechtějí se jí vzdát.
Podobenství o věrnosti služebníků 24,45 – 24,51
Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: ,Můj pán nejde´, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.
Výklad: Pán je váš duch (Jsem), služebník duše – vaše Já, svobodná volba. Pokud je vaše duše čistá, jste v jednotě a harmonii s pánem – duchem – se zákonitostmi ducha. Nejste-li v jednotě se zákonitostmi ducha, ubližujete sobě a skrze sebe i druhým, tam je utrpení, pláč a skřípění zubů. Je-li vaše duše čistá, plynete s duchem a on – bezpodmínečná láska boží – řídí váš život ve jménu nejvyšší pravdy, pak jste nadvědomí a uvědomujete si realitu života a žijete v blaženosti. Pokud vaše duše není čistá a nestaráte se o její čistotu – sebelásku a dodržování všech dalších zákonitostí, jste ztraceni a stávají se z vás opilci, pokrytci a nešťastní a ustrašení lidé.
Podobenství o deseti družičkách 25,1 – 25,13
Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček (panen) vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi (nevěstě). Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ,Ženich je tu, jděte mu naproti!.´ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ,Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!´ Ale rozumné odpověděly: ,Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!´ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišli i ty ostatní družičky a prosily: ,Pane, pane, otevři nám!´Ale on odpověděl: ,Amen, pravím vám, neznám vás. ,Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu (kdy Syn člověka přijde).´
Výklad: Ježíš vysvětluje, jak člověk dojde do království nebeského, které se vyznačuje spojením, symbolicky svatbou: duše s duchem, což je transformace na duchovní bytost. Duše je světlo Božích Slov bezpodmínečné lásky a Pravdy, které si člověk znehodnotil tím, že se dostal do negativních myšlenek a emocí, čímž ubližuje sobě i druhým. Světlo lamp je lidská duše, kterou nesou družičky na svatbu je to 10 astrálních těl a 10 čaker, které vedou ke spojení duše s duchem, kdy se otevírá intuice a projeví se skrze duši vůle ducha – Boha Stvořitele. Ty družičky, které si dávaly do pořádku své lampy – ty si očišťovaly svoji duši, podvědomí, aby předali svoji vůli a moc právě ženichovi či nevěstě: svému duchu a aby se skrze ně projevil Bůh Stvořitel, svojí tvořivostí. Tyto družičky – tito lidé, kteří se takto očistí a dojdou na vrchol duchovně evolučního vývoje – se spojí se svým Bohem a nenechají si ubližovat od těch, kdo jsou teprve na svojí cestě k očistě duše. Ti, kdo nejsou čistí, nejsou tvořiví a trpí, protože mají málo moci a síly otevřít se bezpodmínečné lásce a Pravdě. Stále se u nich přehrává jejich karma, fatálnost. Někteří si tuto moc a sílu kupují, nechávají se ošálit falešnými, duchovními Mistry, kteří je dovedou pouze k zavřeným dveřím.
Podobenství o hřivnách 25,14 – 25,30
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryt peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: .Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.´ Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.´ Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. ´Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ,Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.´ Jeho pán mu odpověděl: ,Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´
Výklad: Ježíš vysvětluje, jak si člověk tvoří, anebo ničí svůj život tím, že se otevírá sebelásce, anebo podléhá negativním myšlenkám v mysli, egu. Každý člověk, jakmile se narodí, si přináší určitou úroveň vědomí si sama sebe, a otevřenosti sebelásce. A s tím, co si přináší v podvědomí, následně v tomto životě hospodaří. To jsou symbolicky ony „hřivny“. Každý si přináší jiné množství. Každý se vypracoval na jinou úroveň vědomí, má jiné vědomosti, je na jiné úrovni bytí, či je nevědomý.
Všichni, kdo dostali hřivny, začali s nimi podnikat a vyzískali další navíc, jsou lidé, kteří okamžitě podnikají s tím, co si přinášejí ve svém podvědomí a pracují s tím, ve svůj vlastní prospěch. Myslí, mluví a jednají ve jménu sebelásky a lásky k bližnímu, dodržují duchovní zákonitosti, čímž si stvoří další hřivny jako „úroky“. Tyto služebníky Bůh pochválil, protože jsou duchovní a oslavují svůj život a také ho žijí naplno, což je přivádí blíže k nejvyšší metě duchovnosti ke svému Božství a stvořitelské činnost. Tito lidé umějí tvořit a ovládat svoji tvořivou moc a sílu ve svůj vlastní, duchovní prospěch.
Člověk, který to, co si přinese, uzavře v podvědomí, uzavře se lásce, uzavře se i druhým lidem, uzavře se svým energiím, tak tento člověk velmi brzy umírá, anebo celý život trpí depresemi, nebo nemocemi, atd. Ten se nevyvíjí, neotevírá, a tudíž má uzavřenou cestu k Bohu, protože se bojí, a jeho strach ho blokuje. Nevěří ve svého Boha, věří v nesmyslné pojetí Boha, který ho zatracuje, pokud neudělá to, co chce a který si bere, co chce, je tvrdý a nemilosrdný. Je to člověk, který za svoje nezdary, včetně toho, co se mu nelíbí, dává za vinu Bohu, aniž by si uvědomil, že on sám je Bohem Stvořitelem.
O posledním soudu 25,31 – 25,46
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravice a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: .Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. ´Tu mu ti spravedliví odpovědí: .Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´ Král odpoví a řekne jim: ,Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. ´Potom řekne těm na levici: .Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě. ´Tehdy odpoví i oni: .Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: .Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´A půjdou do věčných muk (trestu), ale spravedliví do věčného života.“
Výklad: Celý výklad tohoto verše je o tom, že Bůh Stvořitel plyne skrze nás a je naší součástí. Syn člověka je lidská duše, která je uzavřena a omezována myslí, není v rovnováze, harmonii, celistvosti ani jednotě. Je to o každém nevědomém člověku, který hledá víru, ale zapomněl, že vše již má ve svém nitru, nemá ji hledat, má se očišťovat a otevírat sebelásce a skrze sebe pak lásce k druhým.
Přišla doba, kdy se duchovní učení a víra stala přirozenou součástí života a nikdo jí nezakazuje, ani nejsou kvůli tomu lidé upalováni a mučeni. Přišla doba, kdy by toho měli všichni využít, ze všech národů a ras a stmelit svoji víru, najít tu správnou cestu, která vede do lidského nitra, do jeho středu, nikoli do kostelů a mešit, církvím, k starým myšlenkovým vzorcům. V současnosti ti, kteří jsou Syny člověka, si uvědomují, že nejdůležitější je rovnováha. Vidí ji u sebe i u druhých, vnímají, že bez rovnováhy mužského - pozitivního a ženského - negativního aspektu nemůže člověk prožívat lásku k sobě ani k druhým.
Když přijde čas, Bůh se zeptá vaší přirozenosti, co jste pro sebe udělali: zdali jste si dali jíst, když jste měli hlad, pít, když jste měli žízeň, zdali jste se oblékli, když jste byli nazí, zdali jste se na cestách rovněž měli rádi i v případě, když jste byli ve vězení, anebo jste trpěli a totéž jste dělali i s bližními? Jakmile nevíte, o čem Bůh mluví, nechápete, nejste ve zdroji vaší přirozenosti, jste uzavření Bohu, i Synu člověka, jste v mysli, která vás ovládá a nechápe, co to vůbec ten Bůh – vaše přirozenost – chce? A Bůh odpovídá, cokoliv dobrého uděláte sobě, to děláte Bohu svému, a cokoli děláte druhým i tak to děláte jen pro svého Boha, sami pro sebe, protože vše vámi vyslané, se vám vrací zpět.
A protože mysl nechápe, není otevřená Bohu, vysílá jenom to nepřirozené, což je zlo, arogance, násilí a vše, co je v nerovnováze. Pak si přitahujete vše, co odmítáte, což je peklo, utrpení a nemoci, které si stvoříte jen vy sami. Není to tak, že by vám to Bůh přál, ale je to pouze důsledek zákonitosti: cokoli si stvoříš, to si i prožiješ, zákonitost příčiny a důsledku. Pokud si stvoříte negace, pak si stvoříte i oheň negativních emocí a peklo mysli.
Jak se staráte sami o sebe, tak se staráte i o ostatní a to vše, se vám vrací zpět. Pokud je to v dobrém, otevíráte si cestu k Bohu a On je pak s vámi vědomě a dovolíte mu, aby skrze vás plynula jeho přirozená moudrost života, která vám přináší všechno, co je pro vás nejlepší. Žijete svůj život, nepřežíváte, protože vás neomezuje mysl a znečištěná duše. Vše je čisté a vy jste Bozi Stvořitelé, kteří si tvoří jen to nejlepší, co v něm již je latentně, bylo a bude stále: bezpodmínečnou lásku Boží a pravdu.
Rozhodnutí velekněží 26,1 – 26,5
Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“
Tehdy se sešli velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš, a uradili se, že se Ježíše zmocní lstí a že ho zabijí. Říkali: „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nebouřil.“
Výklad: Zde je to vše jasné, Ježíš věděl od svého narození, že bude ukřižován, byla to jeho karma, sám si to zvolil, protože chtěl lidem něco svým ukřižováním sdělit, nechat tu nějaký odkaz. Na každém pak bylo, jak si tento odkaz sám přebral a přijal. Byl telepatický a byl jasnozřivý, což jsou schopnosti, kterých může dosáhnout každý člověk, pokud se očistí a otevře do království nebeského, do nejvyšší mety duchovně evolučního vývoje.
Velekněží, kteří nebyli vůbec čistě duchovní a nedosáhli vrcholu na duchovně evolučním vývoji, na což Ježíš poukazoval, měli strach o svoje posty a svoji nedokonalou víru a postavení. Celý jejich hrad z karet by se jim zhroutil, kdyby bylo uznáno Ježíšovo učení a oni zneuznáni, proto měli tolik zájmu Ježíše zlikvidovat. Domlouvají se, že Ježíše zabijí lstí, domlouvají se jen, že to neudělají při svátečním shromáždění. Jana Holčová
Pomazání v Betanii 26, 6 – 26,29
Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného, přišla za ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na jeho hlavu, jak seděl u stolu. Když to viděli učedníci, hněvali se: „Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!“ Ježíš to zpozoroval a řekl jim: „Proč trápíte tu ženu? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále. Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila.“
Výklad: Žena, která vylila na Ježíšovu hlavu drahocenný olej, mu prokázala nejvyšší úctu. A v takovém případě není na místě litovat, že bylo plýtváno něčím, co mohlo pomoci třeba chudým, jak vysvětluje Ježíš. Vidí v tom pozitivní čin ženy, která mu způsobila radost a úctu před tím, než zemře. A předpovídá, že její čin se bude šířit v evangeliích na její památku.