Vůně floxů a chuť angreštu…

  Seznámení

Jak jsme se vlastně seznámili. Jednoduše, prsty v tom měl opět Lojza Rychlík, tehdy vedoucí tzv. Průzkumové prodejny n. p. Fotochema (nebo tak nějak) na Jungmannova náměstí 4. O Lojzovi a „jeho prodejně“ bude ještě řeč jinde, patřil rovněž k mým nezapomenutelným kamarádům a za mnohé mu vděčím. No, s Pachnerem to bylo tak, že mě jednou při nějaké služební cestě do Prahy (bylo to někdy po roce 1965) s ním prostě Lojza seznámil, neboť Lev byl právě u něho na prodejně. Byl menší, trochu nahrbené postavy, velice rtuťovitý, cholerický mužík, který svým věkem mohl být i můj dědeček. Byl velice přátelský. Nevím o jaký odborný problém tehdy šlo, ale dali jsme se do řeči, jak jinak než o fotografování. Lojza mě prezentoval jako „uznávaného odborníka“ (asi jeden z jeho marketingových tahů) na zpracování fotomateriálů, což jsem v té době tak trochu byl a v rámci jmenovaného podniku mě to i živilo. Lva to zaujalo a množství jeho dotazů jsem nestačil ani registrovat, natož na ně odpovídat. Bylo mu to asi jedno, hlavně, že ze sebe dostával různé problémy svého fotografického snažení. A nebylo jich málo. Jak jsem brzy pochopil, Lev byl velice, velice úsporný člověk, jemně řečeno. Především, a řekl bych skoro jedině, právě na fotografické materiály. S velkou vášní si je opatřoval a skladoval… K fotografování samotnému používal většinou ty nejstarší, tedy dávno za hranicí použitelnosti. Kdo to zná, ví, že fotomateriál – filmy, desky, papíry apod. – jsou jako živý organismus. Prostě stárnou a od určitého věku (v té době cca 2 roky) neposkytují i při sebelepším zpracování dokonalé výsledky. Lev tento zákon neuznával a „jel“ si podle svého. Proto také jeho fotografie z doby, kdy jsme se stýkali, nebyly valné. Navíc byl zbrklý a postupy, které používal, šly napříč proti všem tehdy doporučovaným a uznávaným laboratorním způsobům černobílé fotografie, kterých byly tehdejší odborné příručky plné. Lev, jak jsem uvedl, byl cholerik a tak výsledky chtěl mít hned.

Marně jsem mu to vysvětloval, ukazoval. Nic platné. Jeho „šedivky“ byly stále stejné, ale byly hned! Trochu mě dnes připomínají tvorbu jiného fotografa Miroslava Tichého (http://tichyfotograf.cz/miroslavtichy-dilo.html), i když jsem dnes přesvědčen, že Lev Pachner si moc velké umělecké ambice nekladl. Spíše se choval jako reportážní fotograf.

Oáza ve Skořepce 2

Jednoho dne se stalo, že jsem stanul ve Skořepce před domem č. 2 v Praze, kde Pachnerovi bydleli. Byl jsem pozván na kávu a „něco k tomu“. Lev mě přivítal velmi srdečně ve svém, tehdy ještě rozděleném bytě, kde přetrvával ještě institut vnuceného podnájemníka, neboť tehdejší MNV usoudil, že byt je pro manžele Pachnerovy tzv. „nadměrný“. Pachnerovi obývali větší část bytu, obývák, ložnici, kuchyňku. Předsíň a sociální zařízení bylo společné. Nemyslím, že by si Lev kvůli tomu nějak rval vlasy, ale asi toužil se vrátit do původní rozlohy. Tady a v dalším vyprávění mě řada věcí v toku času splývá a tak je zde vypisuji podle slábnoucí paměti jen to, o čem jsem přesvědčen že se stalo nebo co jsem slyšet vyprávět. Přesné časové zařazení trochu pokulhává, tak se mu snažím vyhnout.

V bytě u Pachnerů bylo dobře. Podle toho, co vím, hostila rodina řadu zajímavých osobností, kteří vděčně přijali pozvání na dobrou kávu a vyhlášený moučník paní Pachnerové – piškotovou roládu s vynikajícím krémem. Paní Pachnerová byla vynikající kuchařka nebo cukrářka a byla to velmi milá a laskavá paní. Skořepka se stala pro mě jakousi oázou klidu, ten tam opravdu byl, po celodenním poskakováním po Praze, ať už služebně nebo jinak. Lev nebyl člověk skoupý na slovo a tak jsme probrali mnohé věci, které s fotografií nesouvisely nebo jen okrajově.

Kávu vařil sám Lev a byla to káva instantní, tehdy velmi oblíbená a dostupná prakticky jen v prodejnách p. z. o. TUZEX. Tam měl Lev dobré styky a přísun bonů (tuzexových poukázek) od svého příbuzného v USA (zmíním se dále) zajistil její dostatek. Vidím to jako dnes, přinášel ji z kuchyně v půllitrovém termodžbánku s lesklým kovovým pláštěm a s již zmíněnou roládou. Nikdy mě už instantní kafe nechutnalo tak dobře jako ve Skořepce. V té době jsme byli zatíženi na čaj, stačilo se zmínit a měl jsem plnou tašku zlatavých plechovek s voňavou čajovou směsí Earl Gray Tea s bergamotovou příchutí.

Byt Pachner samotný byl zařízen dobře a možná i drahými kusy nábytku, i když si Lev stěžoval, že o mnoho věcí přišli. Zaznamenal jsem na stěnách pár obrazů Navrátilových. Všude byly pohozeny Pachnerovy fotografické výtvory a pokud právě nebyly, tak je hbitě donášel se zanícenými komentáři.

Nelze se nezmínit alespoň pár slovy o jeho pracovně, fotokomoře. Tu si zřídil ve druhém podlaží sklepa ve Skořepce, kde měl pronajatou větší místnost vedle kotelny. Nevím jak dlouho to budoval, ale, když jsem přišel poprvé do jeho království, byl jsem téměř v šoku. Skříně rozličné velikosti a tvaru, regály, určitě i nějaké stoly – ty nebyly pod nánosem papírů, novin, časopisů, fotografií a rozličných předmětů skoro vidět. Po místnosti bylo možné se pohybovat jen v úzké uličce, která vedla od dveří kolem regálů a skříní a dva vedle sebe jsme se tam nevešli. Tam Lev pracoval, horečně, pokud ovšem nelítal po Praze ověšen nejméně dvěma foťáky a sadami objektivů. Jeho laboratorní návyky odpovídaly jeho cholerickému chování, což je na výsledných snímcích zřetelně znát. Ignoroval správné teploty lázní, pozitivy většinou přeexponoval a pak je vytahoval z vývojky, aniž byly zcela provolané. Kdyby tak nečinil, tahal by z misek snímky typu „černoch v tunelu“. Výsledek byly ovšem nevzhledné šediváky. Také jeho, již zmíněná, vášeň pro přestárlé materiály ať negativní  nebo pozitivní se projevovala na výsledku více než špatně. Péče o negativy zoufalá, výsledek – skvrny, škrábance, šmouhy. Lev v době, kdy jsme se stýkali, vlastnil podle svých slov asi 35 foťáků a více než deset zvětšováků. Tvrdil, že když se mu něco zalíbilo, musel to mít. Ještě že tu byl ten „brácha“, který ho prý sice peskoval, ale jeho touhám vyhovoval. Své stroje si trochu přizpůsoboval, buď různými značkami, přelepkami, štítky. Ovšem i tady jeho péče o přístroje končila.

Příznačná je jedna příhoda, kterou jsem osobně zažil. Bylo to na svatbě Lojzíka Rychlíka, kde Lev nesměl se svou výzbrojí chybět. Před Staroměstskou radnicí, když novomanželé vycházeli, byl náš hektický přítel a vášnivý reportér tak rozrušen, že si tašku s přídavnými objektivy „uložil“ pod obrubníkem chodníku a věnoval se záběrům. Přijíždějící taxík mu tašku samozřejmě nechtěně převálcoval. Nepamatuji si už přesně jakou škodu natropil, ale Lev řidiči tvrdě vynadal a pak hořekoval ještě dlouho po incidentu.

Přišlo období tzv. okamžité fotografie, vynález to známé firmy Polaroid. Lev musel samozřejmě mít model a to v té době nejnovější. A taky ho měl. Dokud měl pár filmů, tak s tím fotil, pak ho to přestalo bavit, jednak přístroj byl dosti těžkopádný a hlavně – chyběla mu ta slast laboratorní kuchyně. Všechno bylo hotovo, aniž na to měl nějaký vliv. Polaroid skončil někde v regále a posléze mě ho věnoval na památku. Mám ho dosud a občas si ho otevřu a zálibně si jeho kontrukci prohlížím. Ne odborně, jsme už hodně, hodně dál, ale proto, že mě vždycky připomene „zbrklého reportéra“ Lva Pachnera.

Pachnerova fotokomora ve Skořepce nebyla jen změtí nepotřebných papírů, nepodařených pokusů a skladištěm všeho možného. Byla určitě i archivem různých snímků z dob minulých, jednak jeho prací, ale i originálů známých a renomovaných fotografů doby 1. republiky. Měl tam snímky třeba takových profíků jako byli Václav Chochola, Alexandr Paul st. a dalších mistrů fotografického řemesla. Dostal jsem od něho malý  soubor fotografií V+W, o kterých sice prohlašoval, že jsou jeho dílem, ale stačilo je otočit a přečíst si, již sice málo zřetelná, ale opravdová razítka svých tvůrců. Tady měl Lev asi trochu problém a osobně vím, že rád vydával některé snímky za svá dílka. Čímž ovšem nechci tvrdit, že tomu tak bylo vždycky. Myslím si, že takto, asi neúmyslně, vstoupil negativně do oblasti autorských práv, ale pokud vím, nikdy z toho nic nebylo.

Jak asi skončila tato jeho fotokomora? Nevím, ale doufám, že případní tehdejší dědicové ji nelikvidovali systémem „kontejner“, jak to v mnohých případech bývá.

Otočíme kolo času poněkud zpět…

Kdo byl vlastně Lev Pachner? Určitě mě se svým původem seznámil, ale ta paměť… Tak jsem hledal na Internetu byť sebemenší zmínku o jeho původu…a hle, co jsem zatím našel.

Na webu http://1234br.unas.cz/zide/zide.htm jsem se dočetl:

Příběh Viléma Pachnera z Brtnice z Legionářské č. 223

            Rodina Pachnerova měla prodejnu s textilem a drobným průmyslovým zbožím v Legionářské ulici v rohovém domě č. 223 u mostu vedoucího k hasičské zbrojnici. Měli syny Viléma, narozeného r. 1915 a asi o devět let mladšího Karla. Svůj obchod prodali Herrmannům podle našeho odhadu asi v r. 1935 a odstěhovali se do Mladé Vožice. Pan Pachner chtěl žít poblíž svého bratra Karla, žijícího ve Voticích. Vilémovi se podařilo utéci za hranice asi těsně před obsazením Československa Němci, nebo těsně potom. Brzy se dostal do Ameriky a živil se tam jako malíř obrazů i jako učitel (asi učitel kreslení). Rodiče i mladší bratr Karel zahynuli v koncentračních táborech.
            V Československu zůstal naživu jeden Vilémův bratranec žijící v Praze - Lev Pachner - syn strýce Karla z Votic. I jeho příběh je velice zajímavý. Byl ženat s křesťankou, a ta ho před transportem do Terezína zachránila. Dopravila ho ke své sestře Švarcové do Byškovic u Neratovic. Tam si vybudoval podzemní skrýš pod psí boudou. Přečkal tam těžké čtyři roky s podporou dobrých a mlčenlivých sousedů, jimž podle tehdejších zákonů hrozil za neoznámení této skutečnosti hrdelní trest. A právě za ním přijel do Prahy Vilém Pachner i s manželkou na první návštěvu v r. 1965. Samozřejmě při té příležitosti navštívil i Brtnici. Na druhou návštěvu přijel v r. 1969 a opět se zastavil v Brtnici. Po třetí přiletěl s dcerou Andulkou a synem Karlem v r. 1975. […] Tehdy mu jeho brtničtí spolužáci připravili hezké setkání s pohoštěním. On je ve svých dopisech vždycky vzkazoval pozdravovat.

            Obnovil tady už při své první návštěvě svoje přátelství s o sedm let starším Josefem Křivánkem, který se v jejich obchodě vyučil a pak tam byl obchodním příručím. S ním si pak vyměňoval dlouhé dopisy. V pozůstalosti p. Křivánka je jich dochováno 17. Poslední dopis je z r. 1982, kdy už byl p. (Vilém?) Pachner postižen ztrátou velké části zraku a byl proto odkázán na příležitostnou pomoc někoho, kdo mu mohl český text přečíst nebo napsat. Z této korespondence vyplývá, že v pěti letech si Vilém vypíchl nožem oko. Druhé oko sláblo. V r. 1982 po několika operacích také skoro osleplo. P. Křivánek v r. 1983 zemřel, spojení s Brtnicí skončilo. Vilíkovy dopisy Josefovi vždycky obsahovaly ujištění o takřka bratrských vzájemných vztazích, o pisatelově obdivu k dobrým lidským vlastnostem – pravdivosti, přímosti a poctivosti adresátově. Vždycky se ve svých dopisech znovu a znovu vracel ve vzpomínkách k Brtnici. Spojoval si ji se svou rodinou, dětstvím a mládím.

Uvádíme úryvek z jednoho čtyřstránkového dopisu z r. 1976, to už po třetí návštěvě Brtnice.
            „…Věř mi však, a to vím, že věříš - že nikdy z rodné Brtnice nejsem daleko. Vždyť doufám, že je to všecko v té mé práci. Všecky ty pole, ty stezky a kopce rodného kraje. To jsou přec ty moje linie. Tam doma v Brtnici to vše začalo a skončí to jen mojí smrtí. Moje celá životní práce je tak úzce spjatá s tím naším rodištěm. Proto jsem přijel a zase se vrátil. Vždyť to tam miluji, ač jsme na druhé polokouli. Tam jsem přece zůstat nemohl. Lidé ze kterých jsem vzešel byly považovány jako za krysy, které je nutno co nejrychleji a jakýmkoliv způsobem, vyhubit. Já uprchl a zachránil život. Teď už mám domov zde, vždyť už jsem tu skoro 37 let. Když jsem opustil milovanou zem bylo mi 24 let. Teď už bych nechtěl jinou, tomu přece rozumíš. Kdyby nebylo Ameriky, tak bych to byl dostal jako ti všichni moji drazí. A tak se vracím do Brtnice, toho údolí mého mládí - do nejkrásnějšího času - do země mládí. A tak nevědomě člověk chce tam najít, co tam není, co tam nemůže být. Hledám tam ubožáka Karla, kterému bylo jen 18 nebo 19 - hledám rodiče a pochopitelně nenajdu. Vždyť už čas prchá a já jsem starý a oni už by nebyli. Tak tam mám Tebe, Pepíčku, posledního z té mé rodiny. Vždycky jsem Tě považoval ze část toho našeho hospodářství. Když rodiče se později odstěhovali - ta Vožice už pro mne nic neznamenala. Neměl jsem žádný vztah k tomu místu. Odstěhovali se, aby byli blízko strýcovi Karlovi ve Voticích (otec Lva Pachnera?). On a otec se vždycky měli velmi rádi. No, dlouho spolu nebyli. Jiní lidé se o to postarali. Tak co mi zbylo? Ty a rodiště. […]  Když si ten sluneční svět mládí představím, tak je tam rodina, krám, ten dům, jsi tam přirozeně i Ty…“

Úryvek z dopisu datovaného „Vánoce 1976

Zpracoval Spolek pro starou Brtnici v březnu 2004.

No, je to nějak zmatené a trochu kolidující s tím, co vyprávěl sám Lev. A to nejen mě.

Trochu to zrekapituluji vlastními slovy: Brtnice (též Trhová Brtnice, německy Pirnitz) je město na východě okresu Jihlava v kraji Vysočina. Leží 14 km od Jihlavy a 21 km od Třebíče. Brtnice byla městysem a 27. března 2000 získala status města. http://cs.wikipedia.org/wiki/Brtnice

Významnou částí brtnického obyvatelstva byli Židé. Žila zde rodina (Viléma?) Pachnera a ta vlastnila prodejnu s textilem a drobným průmyslovým zbožím v Legionářské ulici v rohovém domě č. 223. Tito Pachnerovi měli dva syny Karla (* 1924, † neznámo kdy v koncentračním táboře) a Viléma (* 1915, † v osmdesátých letech 20. stol. asi v USA nebo ve Velké Británii). Vilém Pachner starší a jeho manželka zemřeli rovněž v koncentráku, mě neznámo kdy a kde. Vilém Pachner starší měl bratra Karla, který byl otcem Lva Pachnera a zemřel pravděpodobně ještě před 2. sv. válkou. Byli tedy Vilém Pachner ml. a Lev Pachner bratranci. Tolik tedy vyčtená fakta z výše citovaného textu na brtnickém webu, pokud ovšem interpretuji všechny vazby správně.

A co si pamatuji z líčení samotného Lva Pachnera při šálcích instantní kávy a piškotové rolády? Upozorňuji, že i zde mohou být nepřesnosti.

O původu rodu, Brtnici a Vožici se, pokud se pamatuji, nemluvilo. Lev vzpomínal pouze svého otce, který prý měl obchod s látkami (snad v Praze ve Vodičkově ulici?), znamená to tedy, že opustil Vožici a přestěhoval se do Prahy. Mladý syn Lev vystudoval snad gymnázium (Křemencova ulice?), ale o obchod svého otce nejevil moc zájem. Už tehdy mu bylo velikou láskou fotografování a všechny prostředky investoval do své záliby. V obavě, aby takto „neprohýřil“ i otcův obchod, „nějak to Pachner st. vyřešil“. Nevím ani kdy ani jak. Faktem je, že by o obchod stejně v roce 1948-9 přišel, kdyby byl jeho majitelem. Lev se snad živil jako fotoreportér. Fotograf František Dostál si v roce 2009 také zavzpomínal: „Ve Vodičkově ulici v kavárně U Myšáka se dopoledne scházely také zajímavé figurky pamatující i slávu této kafírny. Mezi ně patřil třeba jeden plukovník, který docházel vždy v rajtkách a s koženými chrániči holení. Úslužný číšník ze staré školy, šedovlasý pan Pepa, servíroval jen kávu a donesený alkohol toleroval jen v závěru roku. Dnes nikomu nic neřeknou jména fotografů Františka Babického, Lva Pachnera, kterého snad ale pamatují jen fandové vršovické Bohemky, když přebíhal z jedné strany hřiště na druhou při trestném kopu a diváci jako jeden muž skandovali – Lev, Lev, Lev…“

Lev rád dával k dobrému, jak k nim do kšeftu chodil mladý Julius Fučík a jak mu tatík vždy dával menší obnos na dršťkovou polévku. To jsme stále před válkou.

Jeho válečné osudy se v mé paměti „scvrkly“ na vyprávění o pobytu v úkrytu pod psí boudou, jak uvádím výše.

Myslím, že Lev byl ženatý dvakrát, s první manželkou se rozvedli a s druhou, Miladou, dožil svůj život ve Skořepce. Paní Milada byla vdova, její muž snad pracoval v odboji. Měla s ním dvě děti Miladu (?) a Karla. Lev se o ně vzorně postaral. Nepoznal jsem ani jedno, dcera byla v té době pravděpodobně už vdaná nebo žila v Itálii, o Karlovi nevím zhola nic.

Kolem Lva Pachnera bylo vždycky rušno, ba i veselo, měl kolem sebe vždy nějakého kamaráda z dob dřívějších či nějakého známého či přítele z doby, ve které žil v čase našeho seznámení.

Vraťme se ještě na okamžik k postavě Viléma Pachnera, tedy bratrance Lva. Pokud má paměť neselhává, Lev o Vilémovi hovořil jako o strýci, což jak víme nebude asi správně. Jde o bratrance, syna jeho strýce Karla. Hovořili jsme o něm dosti často, neboť Lev se v něm viděl a za mnohé „materielno“ mu vděčil. Především mě vyprávěl, že jeho „bratr“ byl za války činný dokonce snad jako letec v RAF a vysloužil si prý i královské vyznamenání, hodnost plukovníka a královskou rentu (nevím, nevím – s vypíchnutým okem z dětství?). Dokonce se i znamenitě oženil s nějakou bohatou Španělkou, která prý vlastnila nájemní domy někde u pobřeží Španělska a z jejich pronájmu skvěle žili. Tenkrát mě to bylo docela fuk, hezky se to poslouchalo a pokud pravda byla někde jinde, Lev to vykládal tak často, že určitě tomu i věřil. Podařilo se mi najít ve svém archivu vizitku, takový malý papírový štítek asi tak 1×5 cm: William Pachner, 962 Ohayo Mountain Road, Woodstock, New York 12498. Z toho dedukuji, že opravdu žil v USA. No nic, jisté je, že Lva, tedy svého bratrance, jako jediného žijícího přímého příbuzného, silně podporoval. Lev měl od něho auta, fotoaparáty, devizy, což v té době znamenalo pro něho jisté zabezpečení života a jeho náročného koníčku. Ze svého důchodu by si jistě řadu věcí nemohl dovolit. Lev Pachner nebyl v žádném případě lakomý a šetrný, jak by se vzhledem k jeho židovskému původu mohlo předpokládat.

Ze všech internetových pramenů, převážně amerických, byl životaběh Williama (Viléma) Pachnera popsán asi nejlépe na:

http://www.williampachner.com/

 

Už třiapadesát let míří objektiv Lva Pachner a na sportovní hříště, závod­ní dráhy a všude tam, kde se objevu­ji nezapomenutelné postavy sportu. Přijít do jeho ateliéru ve Skořepce, do onoho podzemního království, zna­mená rozloučit se na dlouho se svě­tem, pokud nemáte mimořádnou vůli. Neboť tam na zdích, v regálech, ve stovkách krabic a desek je ukryta sportovní historie, tam ožije všechno, o čem ti mladší jen slyšeli a četli – a ti starší? Ti musejí omládnout…