Jdi na obsah Jdi na menu

Jak se u nás „ševcovalo“


ObrazekO tom, že můj táta byl švec, neboli obuvník, jsem se již zmínil. Své řemeslo ovládal dokonale a v jeho vykonávání byl poctivý. Nedal z rukou boty, svůj výrobek, které by byly „ozdobeny“ nějakou vadou, byly nedokonalé či dokonce by „nepasovaly“. Ve své době nebyl žádná výjimka, poctivých řemeslníků bylo plno a nejen v ševcovině. Řemeslo obuvnické bylo na Vysočině dosti preferováno a v rodišti mého otce, Bystrém u Poličky, bylo více než časté. V rozvětvené rodině Bočků bylo v tomto řemesle vyučeno několik mých pozdějších strýců. Jeden z nich, Antonín, dokonce zakotvil ve Zlíně u firmy Baťa. Podle toho, co si pamatuji z vyprávění na rodinných sešlostech, byl ve firmě úspěšný a dokonce prý vedl nějaké učně. Tradovalo se, že měl později vážnější konflikt se vzpurným synáčkem kohosi (prý padla i facka) a to ho stálo údajně místo. Baťovy závody ve Zlíně způsobily ve 30. letech 20. stol. těžký otřes menším a malým ševcům a ševcovskému řemeslu nastaly těžké časy. Baťa výrobu bot zprůmyslnil tak dobře a tak mnoho, že jeho produkci a hlavně cenám nemohly ručně šité boty konkurovat. Tradiční, ručně šité boty – šité tzv. do rámu, se přesunuly do oblasti luxusnějších výrobků a setrvávají na této  pozici prakticky dodnes.
Nu, abych příliš neodbočoval. Táta se učil a s úspěchem vyučil řemeslu obuvnickému v Bystrém u mistra „výučného“ Františka Kincla a to od 1. února 1924 do 1. února 1927, „…byv zapsán v matrice účedníků při společenstvu našem, po kteroužto dobu vždy počestně se choval, pilným a věrným se osvědčil, pokračovací průmyslovou školu s prospěchem navštěvoval, takže si v řečené době osvojil potřebné vědomosti a zručnosti, podrobiv se zkoušce pro učedníky zákonem předepsané, aby prohlášen mohl býti za pomocníka obuvnického…“ Jak jsem se také už jinde zmínil, originální výučný list se nedochoval (shořel při požáru jejich domku) a tak byl tátovi vystaven duplikát Listu výučného Společenstvem oděvnických a vlastních obchodních živností v Bystrém 13. května 1939. Podepsáni František Král, starosta společenstva a Františk Kincl, mistr výučný. A tak se tatík, takto vyzbrojen, začal sám živit. Rodiče si patrně oddechli, neboť doma zůstal snad jen nejmladší Václav, který se učil a vyučil řemeslu holičskému a kadeřnickému.
Podle zachované legitimace pro účely sociálního pojištění Ústřední sociální pojišťovny (Okresní nemocenské pojišťovny) z roku 1932 můžeme vystopovat otcovy zaměstnanecké aktivity a to až od roku 1932. Podle svého vyprávění přišel v jedenadvaceti letech svého věku do Prahy, tj. v roce 1930, hned asi tři roky po vyučení. Zajímavé je připomenout, že kdykoliv se mě „úředně“ někdo tenkráte v letech padesátých a šedesátých zeptal (většinou ve škole, na přijímačkách či dotaznících) na profesi otce a já po pravdě říkal, že je obuvník („švec“ mi připadalo moc hanlivé), vyvolalo to většinou další doplňující otázku, zda byl živnostník. Když jsem sdělil tazateli, že nikoliv, byl tazatel spokojen a dál mě vedl jako „synka z dělnické třídy“. Byla léta padesátá a živnostník byl nepřítel lidu. Já měl to štěstí, že táta nepřítel lidu nebyl a do buržoasní třídy nepatřil už vůbec.
Zhruba jeden rok pracoval u firmy Antonín Policar v Praze. Podle protektorátního „arbeitsbuchu“  pracoval „jako dělník obuvnický u různých zaměstnavatelů od roku 1927 do roku 1940. Je to v roce 1933 Robert Kraus, výroba speciální dámské obuvi v Dlouhé ulici. Dne 30. dubna 1940 u firmy Kraus končí (Robert Kraus byl asi Žid) a téhož roku (1. 5.) nastupuje do firmy František Sádek, výroba speciální obuvi v Haštalské ulici 20 v Praze, která ovšem v roce 1950 sice zaniká, ale existuje dále pod jménem „ARMA“, spotřební a výrobní družstvo. Starý pan Sádek i jeho synové ve firmě působí dále a na razítku firmy z té doby je uváděn jako závod František Sádek, výroba speciální budovy. Sem už moje paměť sahá, občas jsme s maminkou zašli k Sádkovům a tak si docela dobře pamatuji na to ševcovské prostředí, vůni usní a pomocných materiálů. Dnes si myslím, že firma sídlila v bývalém rozhlehlém bytě, hned vedle průchodu z Revoluční do Haštalské. Ve vstupní místnosti u okna a u verpánku seděli dva ševci, táta a nějaký pan Vaníček a tvořili svá skoro umělecké díla. No, umělecká, v té době, kterou já pamatuji, byla výroba, jak z názvu patrno, orientována na zakázkovou výrobu vysokých důstojnických holin pro Čepičkovou armádu. Dlouhé řady černých naleštěných bot vidím stále. Zákazníci to byli nároční a tak odvedená práce musela být prvotřídní. Oficíři fasovali i samostatné podrážky k opravám a tak bylo práce dost a dost. Armádní výroba byla u Sádků jistě i za Protektorátu, neboť se pamatuji, že otec vyprávěl, že vyráběli boty např. i pro K. H. Franka, v pětačtyřicátém pro Valeriana Zorina (poválečný přidělenec SSSR v Československu), Alexeje Čepičku, Emila Zátopka a další armádní zákazníky. Se Sádkovým se naši trochu přátelili, jeden ze synů bydlel v Šárce (nechci se mýlit) a občas jsme tam zavítali na návštěvu. Mám i takový dojem, že starý pan Sádek měl něco společného s Bystrým, asi rodák, soudě podle fotografie výboru KRB (Klub rodáků města Bystrého) z roku 1948.

To už byla skoro šedesátá léta. Na starého pana Sádka jsem měl i jinou, materiální vzpomínku – velmi jsem toužil po psacím stroji, na nový nebylo a tak táta koupil od Sádků malý přenosný stroj tzv. kufříkový zn. MIRINA za 600 korun. Sloužil docela dlouho a motivací k jeho zakoupení byla mimo jiné i potřeba napsání mojí závěrečné odborné práce na průmyslovce. Stroj jsem měl ještě jako ženatý a psal stále, i když typy nebyly již zcela přesné a ostré. Skončil jako mnoho jiných „zbytečností“ někde ve sběru. Škoda, dnes by to byl docela hezký dekorativní kousek.
Firma ARMA - František Sádek později skončila nebo snad volně přešla pod Kožedělný podnik hl. města Prahy se sídlem v Charkovské ulici v Praze Vršovicích, ale už bez starého pána. A táta pak dojížděl z Hanpaulky do Vršovic ještě řadu roků. Byl to každodenní pořádný výlet a vydržel takto jezdit až do důchodu a ještě chvíli v něm. Kožedělný ponik se nezabýval vojenskou výrobou (důstojníci byli přestrojeni a fasovali tzv. „kanady“ již hotové. Ani už přesně nevím, co za boty tam vyráběli, vím jenom, že táta pracoval na konečné úpravě bot, tzn. broušení, leštění atd. S opravdovou ševcovinou to nemělo už nic moc společného.


A co doma?


ObrazekBez svého poctivého řemesla nemohl táta v průběhu těchto let být a proto měl i doma, a to odjakživa co pamatuji, svůj malý stolek o čtyřech nohách se šuplíkem, kterému říkal verpánek nebo také „pankl“ (stále existují dohady, co vlastně takový verpánek je, zda onen stolek na nářadí či židlička se třemi nohami, na které švec při práci seděl), oděn starým domácím oděvem a chráněn typickou zástěrou. Pankl byl ještě v dolní části zpevněn „fochem“ (policí), kde byly uskladněny větší pomůcky nebo krabice s různými odřezky, kousky pláten, konopí ap. Táta seděl na jakémsi štokrleti se čtyřma nohama, celkem bytelně provedeném, na sedáku pravá kůže, ovšem několikráte již opravovaná a záplatovaná. Vše řádně usmolené (ševcovská smola byl další velmi důležitý atribut tohoto řemesla), upatlané od „popu“ (smrduté lepidlo na bázi klihu) či „cementu“, což bylo další lepidlo na bázi roztoku nevulkanizované gumy v rozpouštědle (dnes se tomuto lepidlu říká všeobecně chemoprén nebo alkaprén), ševcovských barev, vosků ap. Aby „vercajk“ nepadal se stolku byl po obvodu horní desky upevněn malý mantinel, ohrádka, zabraňující pádům pomůcek na zem. Malý detail k tomu: v jednom rohu desky, myslím, že v pravém, byla ohrádka doplněna do malého trojúhelníku přibitou „přeponou“, což pak tvořilo malou trojúhelníkovou ohrádku na kousek mýdla, do kterého otec „namáčel“ špičku šídla při šití. Aby lehčeji zajelo do ztvrdlé kůže.
Pracovní plocha stolku nebyla určená k práci, ale pouze nesla všechno potřebné nářadí a pomůcky, které švec potřeboval. Zpočátku bylo vše uspořádané a srovnané, postupně však se vše měnilo v chaotickou směs všech „výrobních prostředků“. Po dokončení výroby páru bot vše táta přerovnal a uklidil, aby zase příště mohl vytvořit onu půvabnou směsici podle hesla, že: „pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos“. ObrazekStolek na horním obrázku není tátův verpánek (bohužel, žádný obrázek nemám), ale pochází z bysterského minimuzea v Brtounově chalupě v Bystrém (Bysterské minimuzeum - Brtounova chalupa - stavení čp. 137 v ulici Vedřelově). Patřila kdysi Jiříku Michlovi, ale proslavil ji hlavně švec Jan Brtoun – odtud taky Brtounova chalupa. Byl malé postavy a tak se mu říkalo Brtounek. Další švec Brtoun, který také tuto chalupu před lety obýval, byl rovněž příbuzný, matka mého otce byla za svobodna Brtounová. Myslím, že ho jako malý kluk pamatuji.

Na staré fotografii vpravo je také jeden z Brtounů, který obýval chaloupku čp. 137. Myslím, že je to tátův strýc, bratr jeho matky. Mám v těch Brtounech trochu zmatek, tak se pokusím vypátrat kdo je kdo. Tenhle má na sobě typickou ševcovskou zástěru.

ObrazekVerpánek u nás doma stál v kuchyni po okny a protože pohled na něho nebyl zrovna příliš estetický, maminka ho zakrývala různýmí splývavými dečkami, ručně vyšívanými. Později pak s pomocí Honzy Malého (bude o něm řeč zvláště, protože hrál v mém životě docela důležitou úlohu) jsme vyrobili ze starších dřevěných desek, nalakovaných emailem slonová kost, jakousi překryvnou nástavbu se šikmou horní deskou, která se na verpánek nasunula a sloužila zároveň jako malý psací stůl pro mě jako školáka.
Na uvedené fotografii je vidět množství různých nástrojů, z nichž každý měl svoje určení a byl většinou jednoúčelový. Nebude na škodu, připomenu-li jejich jména a význam i se slangovým názvem, vzniklým většinou zkomolením německých slov, jak ostatně bylo zvykem u většiny řemesel.Obrazek
Začnu tím nejdůležitějším: dřevěná kopyta (viz obrázek v titulu). Táta jich měl celou sbírku, do verpánku se nevešla, tak je skladoval v gauči, na kterém jsem řadu let spával. Kopyta byla celodřevěná, dvoudílná nebarvená. Červenou barvou jsem poslední pár vyzdobil já a slouží nám doma jako připomínka všeho toho, co se snažím vtěsnat do těchto řádek. Všechna ostatní kopyta skončila jako palivo v našem krbu, což se dnes dá kvalifikovat jak „zrůdný čin“. Stalo se. Užití kopyt je celkem zřejmé, je to vlastně kus dřevěné nohy, na kterou se boty „šily“. Švec musel vybrat správnou velikost, když předtím zákazníkovi nohy, tedy chodidla, přesně oměřil a hlavně obkreslil na papír. K tomuto účelu měl vlastní „metr“, ne nepodobný tomu krejčovskému. Podle získaných čísel, tvaru nohy a druhu bot vybral příslušné kopyto. Tu něco na něm podložil, okolo paty, nártu či prstů lokálně změnil rozměr kopyta, aby výsledek odpovídal tvaru i anomáliím nohou zákazníka. Odpovědná činnost, že? Pokud se spletl nebo něco zanedbal, bylo už velmi obtížné s hotovou botou něco rozumného udělat, i když určité možnosti stále byly.
Tady musím vysvětlit jednu důležitou věc: ševci se dělili na dvě základní skupiny. První, která uměla dokonale vyrobit vrchní část bot, byli tzv. „svrškaři“. Uměli ušít „svršek“, což bylo značně důležité. Jeho tvar i provedení bylo samozřejmě poplatné účelu a módě. Druhá skupina byli tzv. „spodkaři“, kteří zhodnotili práci svrškařů prací svou v konečný produkt, zvaný bota. Obě profese se učily zvlášť a v dobách dřívějších uměl švec zpravidla obě profese. Později se obor rozštěpil, jak výše uvádím, a také učňovská výuka byla takto dělena. Táta byl spodkař. Svrškaři měli ještě, pokud se dobře pamatuji, několik podoborů, jako např. „kraječ“ nebo a to častěji, kraječka, (vykrajovali podle šablon všechny prvky svršků většinou z přírodních usní včetně podšívek, realizovali některé vykrajované, nýtované nebo vysekávané ozdoby), „šteperka“ (šička – vše pečlivě sešívala na zvláštních strojích) a snad i jiné (lepička?). Měření zákazníkovy nohy si prováděli tito řemeslnici sami.
Spodkař pak dostal již hotový „svršek“ (tehdy výhradně pravá kůže, buď hovězí, telecí, přírodní, barvená, lesklá, silná, slabá atd.). Používaly se i jiné materiály například brokát, „filc“, speciálně činěná kůže voděodolná (waterproof) a jiné. Svršek obsahoval i další pomocné materiály, většinou nějaké vnitřní tkaninové výstelky, vložky ap. Důležitou součástí bot byly i „dírky“ na tkaničky, zpevnění nýtovanými kroužky, případně různé doplňkové řemínky a jiná utahovátka.

Zpátky ke kopytům. Pokusím se popsat základní postup vzniku nové ručně šité boty. I když jsem tátu mnohokráte pozoroval, musím se předem omluvit za případné nepřesnosti. Nejprve táta připevnil na „chodidlo“ kopyta tzv. mezipodešev. Spodkař pak nasadil svršek na kopyto a upevnil ho postupně po celém obvodě malými hřebíčky s ještě menšími hlavičkami, které zarážel přes okraj kůže a mezipodešev do kopyta za současného vypínání speciálními čelisťovými „cvikacími“ kleštěmi, jejichž hranou na jedné čelisti současně tloukl na hřebíčky. Říkalo se tomu „cvikání“ nebo „nacvikání“. Pochopitelně hřebíčky byly pouze pomocné a nezarážely se úplně, aby je později bylo možné snadno vytáhnout. To vše nějakou chvíli trvalo a švec si při této práci botu přidržoval na koleni pomocí úzkého zapnutého řemenu, zvaného snad „potěh“, který vedl přes botu a přes chodidlo ševce a ten ho nohou podle potřeby napínal. V této fázi byly boty opatřeny i výztuhami ve špičce a patní části (opatek).

Pak si většinou táta dal kávu či malou svačinu nebo obojí.

pokračování

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář


Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 5
Celkem: 370415
Měsíc: 2951
Den: 103