Jdi na obsah Jdi na menu

Bočkové ve Velké válce

František Boček asi v 50-60. letech 20. stoletíBOČEK FRANTIŠEK, nar. 29. 9. 1892 v Bystrém čp. 67

Syn Antonína a Marie Bočkových v Bystrém

Povoláním obuvnický dělník.

 

Sloužil jsem aktivně, když vypukla válka u pěšího pluku č. 98 v Josefově. V srpnu 1914 odjel jsem s polním plukem 9. Setninou na ruské bojiště. Pluk byl vysazen z vlaku v Krakově. Odtud pěšky pochodoval pluk blíže k hranicím. U Tomašova byla rozvinuta bitevní linie a postupovalo se směrem na Kurníky. Rusové záměrně ustupovali. Ve zmatku, který nastal následkem stálých bojů s nepřítelem a přesunů, bylo nás více mužů, co jsme ztratili orientaci a svůj pluk. Byl zmatek ve vedení války, který se projevoval stále zřetelněji. Trvalo nám více jak den, než jsme našli svoji setninu. V tu dobu, co Rakousko – uherská armáda postupovala stále na sever, Rusové nekladli náležitý odpor, ruská armáda stahovala a zesilovala svoje síly ke Lvovu s úmyslem padnout Rakušanům v bok. To by se málem podařilo. Rakousko – uherské armádní velení proto nařídilo rychlý ústup celé na sever vysunuté fronty.

 Následkem stálého bojového dotyku s nepřítelem a pak rychlého ústupu, byl pluk značně na mužstvu prořídlý. Bylo mnoho mrtvých a zraněných. Proto byl pluk dán na odpočinek jižně od Přemyšlu a III. Prapor byl ve vesnici Turza. Zde byl pluk posílen II. Pochodovým praporem z Vysokého Mýta. Vše dáváno do pořádku i co se týče výzbroje. V Turze jsme byli asi 14 dnů, načež celá 10. Divize včetně pěšího pluku č. 98 odpochodovala směrem na Radimno, Jaroslav. Na tomto tažení měli přední voje dotyk s nepřítelem, místy byly i větší přestřelky. Nepřítel ustupoval až na řeku San. Naše 9. Setnina zaujala linii jednoho dne na břehu této řeky, blíže Jaroslavi. Bylo poručeno zakopat se. Měli jsme zde několik zraněných a mrtvého. Postavení zde bylo neudržitelné. Večer dán rozkaz k ústupu močálovitým terénem a hustým křovím. Ustupovalo se podél železničního náspu směrem na jihozápad. U vesnice Ostrova ústup zastaven a nařízena nová obranná linie. Asi po 14 dnů zde byly dělostřelecké i pěchotní boje. Pak byl nařízen všeobecný ústup celé naší armády směrem k uherským hranicím. Ústup se děl hezky zostra. Mnoho se nespalo. Po cestě přestřelky s nepřítelem, který byl stále v patách. Tak se pluk a setnina naše dostala přes Šmigrod do hlavních Karpat. Setnina se zakopala a ubytovala ve vesnici Krempna. Po několikadenním držení pozic přesunul se pluk blíže Gorlice a dále pak ke hranicím maďarsko-polským. Na tomto úseku jsem byl střelen do pravé ruky, asi to byla střela „dum-dum“, protože jsem mněl velikou díru. Na cestě na obvaziště nás sebrala ruská patrola.

Bylo to 2. ledna 1915. Se mnou byl ještě jeden poručík od neznámého mně pluku. Jako zajatci jsme se dostali do vesnice obsazené Rusy. Zde jsem se setkal s Františkem Skřipským od 98. Pluku z Bystrého, který mě znovu ruku obvázal. Zatím se tam shromáždil větší počet zajatců. Byli jsme pak vedeni pod kozáckými strážemi do zázemí ruského. Cesta trvala několik dnů pěšky a bylo s námi slušně zacházeno. Jídlo jsme cestou však nedostali. Jen kde byli Židé, tito nosili chléb, pečivo blíže k transportu, abychom si mohli koupit. To nám posléze bylo zakázáno, abychom se nerozprchli. Stráže pak sami odebraly Židům potraviny, bez náhrady, a mezi nás je rozhazovali. Tedy co si kdo chytil, to měl. První den jsme byli ubytováni porůznu, jak bylo místo ve vesnici. Já byl u Židů. Druhý den šel transport dále pěšky, až do jedné menážní stanice, kde jsme dostali najíst. Odtud nás odvedli do stanice dráhy Řešov. Zde jsem byl co raněný převázán. Nás zajatce naložili do různých železničních vozů a tak jsme dojeli do Kyjeva v Ukrajině. Zde byli z nás vybíráni Češi, ale já jsem se nepřihlásil. Večer, když tito vybraní přišli zpět, bylo jich 40, vyprávěli, že museli ve městě čistit záchody po různých budovách. Po třech dnech byli jsme znovu dáni na vlak do „těplušek“ a zase se jelo daleko, přes mnoho stanic, až do Moskvy.

Po cestě jsme se většinou zásobili jídlem sami, jak to prostě šlo. Teprve v Moskvě dostali jsme najíst a jeli jsme dále až do Samary a dále až do Taškentu. Zde byl několik dnů odpočinek stále ve vlaku a my chodili prohlížet město. Celý vlak jel dále až do Skobelova a byli jsme nahnáni do lágru. Měli jsme zde možnost se očistit, protože po celou cestu jsme se nemyli. Mezi jinými dostal jsem se do obuvnické dílny, správkárny, kde neslíbili 20 kopějek od jedné opravy. Vedoucí však nám dával jen 10. Po nějaké době jsem onemocněl na revmatismus a byl jsem vynášen na sluníčko, což mi velmi prospělo, takže jsem se úplně uzdravil a mohl jsem dále pracovat v ševcovně. V květnu 1915 vybírali zajatce na různé práce. Protože se mi to již v dílně nelíbilo, postavil jsem se též do řady mezi samé Bosňáky a rakouské zajatce. My vybraní jeli jsme pak po úzkokolejné dráze do jednoho menšího města pod horami a dáni do lágru. Byli jsme rozděleni na party po 50 až 100 mužích a chodili jsme do práce. Dělali jsme pod vedením inženýra horské silnice. Pracovalo se přiměřenou dobu 10 hod. denně. Každá parta byla ubytována zvlášť. Byly zde postaveny stany, kde jsme přespávali. Za tuto práci dostávali jsme po 5 rublech týdně. Asi za týden tam přišel nějaký rakouský důstojník v civilu inženýr. Vybral si mne co Čecha jako pomocníka při vyměřování. Můj plat byl též 5 rublů týdně. Měli jsme se dobře na stravu a bylo možno si i přikupovat. Nad námi byla ruská hlídka dva muži. Starali se o naše stravování od státu a obstarávali i naše soukromé nákupy. Po nějakém čase jsme pozorovali, že dostáváme méně chleba. Měli jsme dostávat 3 funty chleba denně. (1 funt je asi 0,41 kg) Tím jsme nebyli spokojeni, stěžovali jsme si a vyjednávali. Vyjednavač však nebyl pochopen a dostal políček. Z toho povstala hádka a křik a stráže museli utéct. Pak následovalo vyšetřování a výsledek? Dva ruble pokuty. Potom jsme však dostávali vše správně.

Na této práci jsme vydrželi až do 1. 11. 1915 a poslali nás zpět do lágru, odkud jsme sem byli dáni. Tehdy jsme měli ušetřeny peníze. Mezi tím, co jsme byli z lágru pryč, zřídili rakouští šikovatelé a šarže v lágru kuchyni. Vařili dobře a tak jsme se u nich stravovali. Lacino za 10 kopějek. Když jsme zde nějaký čas byli, vybírali ševce po rusky „sapožnici“ a já se hlásil též. Byli jsme posláni do továrny, která se právě zařizovala, a začali jsme ševcovat. To bylo v Margenovce. Zde jsem byl až do roku 1917 do březnové revoluce v Rusku, když se zmocnil vlády Kerenský. Spravovali jsme starou obuv a vyráběli nové holínky. Měli jsme mít od státu prvotřídní stravu a zatím nás okrádali a tak jsme se dali do stávky. Méně jsme pracovali a byli jsme strážemi hlídáni, abychom nezaháleli. Ruce šli, ale nic se nevyřídilo. Byla na nás podána stížnost a pak jsme byli vyhnáni do baráků, že prý stávkujeme. Bylo pak na nás povoláno vojsko a vyšetřovalo se. Tím vyšlo najevo, že jsme měli dostávat 2 ruble od páru, ale my dostávali jen 40 kopějek. Pak se zase pracovalo, a když nastala revoluce, bylo po práci. Zajatci dostali částečnou svobodu a mohli si najít jinou práci. Já jsem tam zůstal a ještě s jinými nás dali do lágru. Když se ruská carská armáda rozpouštěla, zůstali v kasárnách jen důstojníci a šarže. Jinak armáda, totiž mužstvo, byli jen dobrovolníci? Říkalo se jim „krasnoarmějci“. Já jsem byl najat ke krmení vojenských koní. Měl jsem jich na starost 14. Plat mi byl slíben 50 rublů měsíčně. Byli jsme jako dělostřelci 6. baterie. Mužstvo se skládalo většinou z Lotyšů. Pouze důstojníci byli Rusové. U každé baterie byli čtyři kočové a jezdili jsme pro proviant do Moskvy do armádních skladišť. Slíbených 50 rublů nechtěli nám vyplácet. Konečně přece jsme je dostali. Kromě práce jako kočové byli jsme přidržováni částečně při výcviku vojenském. Tento vojenský život a pořádek se mi posléze znechutil.

Přes zimu 1917 – 1918 jsme byli na práci v lesích 60 verst od Moskvy (1 versta je asi 1.067 km). Vozili jsme dřevo na dráhu. Dne 1. dubna 1918 přebírala nově utvořená ruská armáda přípřež, koně i povozy a proto jsme jeli zpět do Moskvy. Zde v kasárnách při obvyklém vojenském životě jsme prodleli až do léta 1918. Před tím jsem byl pověřen odvést paní poddůstojníkové nábytek a svršky z kasáren do soukromého bytu v Moskvě. Při tom jsem byl od ní tázán, zda umím pracovat na poli. Zda bych šel k její sestře na statek na venkov. Tedy jsem kasárna opustil a jel jsem 50 verst drahou do stanice Krivno poblíž města Podolsk. Vyhledal jsem onu paní a byl jsem u ní zaměstnán. Dělal jsem všechnu práci na poli a jezdil s koňmi. Byl to statek 20 děsjatin (1 děsjatina je 1,09 ha). Se mnou zde pracovalo více lidí z vesnice Míchalice. Paní byla svobodná. Jmenovala se Věralovovna Fichtner. Paní uměla též německy, byla vzdělaná a byla dcerou profesora. Na poli se pěstovala pšenice, žito, něco málo oves a ječmen. Též brambory a pohanka. Dále byla při statku luka a sel se jetel. Dobytka jsme měli celkem málo. Byli tři tažní koně pět kusů hovězího dobytka a něco málo ovcí. Hospodářské náčiní bylo docela primitivní. Dřevěné brány, dřevěné rádlo se železným sádelníkem bez koleček. Koně byli při orání zapřažení přímo na hřídel pluhu. Byla to hrozná práce. Pluh lítal, jak chtěl. Pouze co zde bylo ještě k potřebě, byl americký dvojpluh. Vozy byly pouze plošinové a malé vozíky s dvěma oji, do kterých se zapřahal jen jeden kůň. Když jsem tam přišel, podivil jsem se způsobu orání. Oralo se ne na brázdy jako u nás, ale stále na ploše pole kol dokola. Rohy polí zůstaly nezorány. Takto se mi to nelíbilo a přemýšlel jsem. Začal jsem orat rovné brázdy. Na tu novinku se chodili dívat lidé z okolních vesnic a polí. I kolečka rádelní jsem si z různých částí sestavil, takže pak byla práce lepší a snazší. Zdá se, že toto primitivní nářadí si mužici zhotovovali sami. V létě jsem vstával a krmil po druhé hodině ranní. Ku 4. hodině se jelo na pole. Končilo se třeba i v 10 hodin večer. Co se týče stravy, byla dobrá, ale jednotvárná. Ráno před 4. hodinou se snídalo. Byla slanina a chléb. V 8 hodin přinesli čaj, zelí, maso. To byla přesnídávka. V poledne to samé a večer také. Mléčná strava jako u nás zde nebyla. Z mléka se dělal tvaroh a sýr i máslo se hnětlo. O cukr zde byla velká nouze. Úroda z polí byla slušná a nehnojilo se. Obilí se mlátilo ručně podivnými oháňkami. Též se mlátilo tak, že bosí koně byli voděni přes obilí kol dokola. Tím se obilí vydupávalo. Co se týče ubytování, měl jsem svoji světničku, kterou jsem si zařídil podle svého a našeho. Mimo stravu dostal jsem 60 rublů za měsíc. Za to jsem musel řídit a starat se o celé hospodářství. Když jednou přišel sem na nábor na práci jakýs důstojník, ten mi oznámil, že dostávám málo platu. Tedy mě musela paní vše doplatit. Odtud jsem si také někdy zajel do Moskvy a Kyjeva, kde jsem si nakoupil různé věci, potraviny jako cukr, klobásy a jiné. Na tomto statku jsem vydržel až do února roku 1919.

V ten čas vyhlášeno, že se zajatcům dovoluje navrátit se do vlasti. Zajatci se měli přihlašovat k návratu a soustřeďování k jízdě vlakem zvláštním transportem, ale jen jednou za půl roku. To bylo zdlouhavé, tedy jsem se domluvil ještě s jinými, bylo nás 5, že se vydáme na cestu domů. Obdrželi jsme jakési průkazky od mezinárodního „Červeného kříže“ a pak jsme se vydali na cestu. Z Moskvy do Kyjeva jsme jeli na svůj náklad. Cestovní průkaz zněl Moskva, Kyjev, Sambor, Užok v Polsku a na Slovensku, které bylo již součásti Československé republiky. Když jsme se v Kyjevě trochu poohlédli a dali se do hromady, vyměnili jsme si ruské peníze za rakouské, odjeli jsme vojenským vlakem do Kozatína, blíže haličských hranic. Odtud jsme se vydali pěšky přes Čudno a Volensko. Před tím jsme prodali kožichy a jiné věci z obavy, že nám budou na hranicích odebrány. Když jsme si zde doplnili zásoby potravin, dali jsme se pěšky na další cestu podél železniční trati. To bylo již v úseku bolševicko-ukrajinské fronty. Cestou se nás zajatců sešlo více a bylo nás 25 Čechů mimo jiné národnosti. Došli jsme pak do jedné menší železniční stanice, kde nás ukrajinská hlídka zastavila a odvedla do vojenské kanceláře. Nás Čechy oddělili od ostatních zajatců a bylo nám sděleno, že přijede výzvědná lokomotiva, která nás odveze dále. Ostatní zajatci byli zadrženi a věci jim odebrány. Všech 25 Čechů nás nasedlo na výstupky lokomotivy, která nás odvezla do Žmirinku. Tady jsme se dostali do vlaku a měli jsme jet přes Dubno do Kovelu. Když jsme vyjeli z Dubna, byl vlak zastaven. Byly zde vytrhány koleje. Řádila zde neorganizovaná banda všech možných živlů na sebe odkázaných a všeho schopných. Když nemohl vlak dále, byl řízen zpět do Dubna. Po opravě kolejí jeli jsme dále až do Brodů na hranicích rakousko- haličských. Zde jsme byli ubytováni na tři dny a poté jsme šli pěšky do Ternopole a dále do Stanislavova, odkud prý již jedou vlaky. Skutečně ze Stanislavova jeli jsme vlakem do Stryje. Zde již byl ustanoven a zařizoval se čsl. Konzulát, který shromažďoval zajatce a příslušníky republiky československé.

 Po prohlídce našich cestovních dokladů bylo nám řečeno, že přes Sambor – Užok se nedostaneme a radili nám posečkat zde. My jsme ale odporovali, že nezůstaneme a tak nám byly vydány papíry přes Lavočno, Košice. Ze Stryje jsme vlakem odjeli do Lavočna a tam jsme čekali na stanici. Týž den v noci se strhl jakýsi poplach a ruch. To ujížděli sem z Maďarska rakouští důstojníci, vojáci, mezi nimi i Češi. Od nich jsme se dozvěděli, že přes Maďarsko nemůžeme, protože tam je bolševický převrat. V tu dobu se do stanice dostal maďarský sanitní vlak. Nám zajatcům z Ruska vydány opět jiné papíry, v nichž byl nám dovolen volný průchod po Maďarsku. Nasedli jsme pak do sanitního vlaku a jeli do Munkačeva. Tam nás vyložili a zahnali do baráků. Zde zase byly vojákům všech národností vydány nové dokumenty. Jen nás Čechy volali zvlášť před kancelář. Papíry byly podle jmen již připraveny. Vyvolávali nás podle jmen a místo odevzdání papírů nám maďarský poddůstojník zastrkával je v ruce za sebe. Na to byla zavolána maďarská vojenská 20 členná stráž a odvedli nás s nasazenými bodly na puškách zpět do baráků. Zde před nás předstoupil maďarský voják česky mluvící a sdělil nám, že přes Košice nemůžeme. Prý se s Čechy vyjednává. Maďaři mají z nás strach, tedy nás prozatím internují. Do města prý můžeme a sami se máme stravovat. Po dvou dnech nám dáno na srozuměnou, že nás úplně propouštějí k volnému pobytu v Maďarsku. Ještě týž den odjeli jsme vlakem do Budapešti. Ubytování jsme si našli v kasárnách. Asi za dva dny jsem zde onemocněl, měl jsem velkou horečku s bolením hlavy. Onemocněl jsem na skvrnitý tyfus a byl jsem v bezvědomí 7 dní. Odvezli mne do nemocnice do nákazového baráku. Když jsem nabyl vědomí, byl jsem dán do hlavní nemocnice. Zde mi byla věnována vzorná lékařská péče. Ošetřovatelka Ruska proseděla u mne celé dny a noci. Před tím prosila lékaře, aby jí z baráku bylo povoleno mě ošetřovat. Bylo jí to povoleno. Po sedmi dnech, když horečka povolila, bylo mě lépe a následkem dobré péče nabýval jsem pomalu opět svého zdraví. V nemocnici jsem si pobyl dva měsíce. Ošetřující sestra chtěla, abych po uzdravení zůstal dále zaměstnán v nemocnici, že se o to postará. Měla se mnou asi určité úmysly. Já ale toužil jen domů – domů. Na to jsem byl z nemocnice propuštěn. Sešli jsme se zase tři Češi, kteří se vraceli. Peníze, které mi v nemocnici uschovali, jsem v pořádku obdržel. První moje cesta z nemocnice byla zpět do kasáren za těmi, co se mnou sem přijeli. Žádného jsem však již nezastal. Za své peníze v Rusku ušetřené jsem se zde stravoval. Jinak na nádraží byly útulky pro vojáky a poskytována jim strava od mezinárodního „Červeného kříže“.

Hlásili jsme se na čsl. Konzulátu. Byly nám dány průkazy k cestě vlakem do Ostřihomu a vyplaceno kapesné 50 K. V Ostřihomu, když jsme z vlaku vystoupili, byli jsme zadrženi a ubytováni v kasárnách. Zde nás, běženců, bylo již více. Stravovali jsme se, jak to šlo, a hlavně po hostincích. Platili jsme maďarskými penězi, které byly znehodnoceny, a při každé koupi jsme nedostávali zpět drobné, protože vůbec nebyly. Z Ostřihomu vede veliký široký most přes Dunaj do Parkanan. Parkanany byly obsazeny čsl. legionáři. Pokoušeli jsme se dostat přes most do republiky. V půl mostu byly stráže. Maďarské hlídky nás na most pustili, ale československé nás vraceli. To se opakovalo několikráte. Byli jsme za tím účelem i v Sobu, ale týž výsledek, též nás Čechoslováci vrátili. Když jsme se odtud nemohli dostat dále, zajel jsem si do Budapešti na konzulát. Zde jsem vylíčil, jak to vypadá. Konzul doporučil, abych jel zpět a abychom vyčkali, že tam přijede. Uplynul květen 1919 a konzul nepřijel. Tedy jsme byli nuceni tam zůstat. Bylo to jednoho dne, když jsme zpozorovali jakýsi veřejný neklid. Maďaři podnikli útok na Parkanány a odsadili nádraží. Dál se nedostali. Při tom ukořistili množství cukru, marmelády a hlavně vína. My zajatci jsme byli požádáni a přinuceni, abychom ukořistěné věci dopravili z nádraží Parkanány do Ostřihomu. Co jsme měli dělat, tedy jsme šli a dostali jsme za to 25 korun maďarských na den. Maďarské vojsko a hlídky, které měly v Parkananě obsazené nádraží, když nedostaly druhý den nic k jídlu, sebraly se a šly si do Ostřihomu nacpat žaludek. To vycítili čsl. legionáři v Parkanáně, udělali protiútok a zmocnili se celého nádraží zpět. Zase se v půl mostu objevili stráže s kulomety. Nás zajatce z neznámé příčiny poslali do Čepu do lágru, kde již byli zajatí legionáři a od jiných pluků vojáci z bojů s Maďary. My zajatci z Ruska jsme měli větší volnost a mohli jsme ven. Zde jsem se sešel s jedním synem učitele Kubů z Bystrého, který byl takto zajat. Při tom všem přemýšlela naše trojice jak se dostat dále a domů. Konečně se nám to podařilo. Napřed jsem prošel branou na průkazku já. Venku jsem to očíhnul a vrátil se zase do tábora. Vyzval jsem svoje dva kamarády, aby sbalili svoje věci. Já vzal svoje též a šli jsme k drátěné ohradě a přehodili náš majetek přes plot ven. Na to jsme vyšli branou, sbalili svoje věci a rychle odešli na nádraží.

Jeli jsme zase na konzulát, stěžovali jsme si, ale bezvýsledně. Útulek jsme našli v oněch dřívějších kasárnách a zůstali jsme v Budapešti. Jednoho dne přišli na naši světnici dva ozbrojení vojáci a oba Češi. Jeden mi byl jaksi znám. Poznal jsem v něm svého spolužáka ze školy. Jmenoval se Hejl Jan a byl v Bystrém na vychování. On sloužil u střeleckého pluku č. 30 Vysoké Mýto. V bojích s Maďary byl zajat a nechal se naverbovat maďarské armády. Já se jej vyptával na poměry u nás. Přišli jsme i na politické otázky a na prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Já poměry u nás neznal a tak jsem nemohl nic kritizovat. Oni ale oba, druhý byl Moravan, horovali pro bolševismus a tvrdili, že i u nás bude též převrat jako v Maďarsku. Pak oba odešli. Krátce nato objevili se u nás na ubikaci dva důstojníci oba v rakouských uniformách. Když nás slyšeli mluvit česky, hlásili se k nám a vyptávali se, co tam děláme. Jeden se představil Čech z Prahy, druhý Rumun, ale trochu rozuměl naší řeči. Naše nesnáze jsme jim po pravdě vylíčili. Poradili nám, abychom se dali naverbovat do maďarského vojska, bojujícího na rumunské frontě, že oni mají týž úmysl. Jinak prý se domů nedostaneme, protože již začala válka Maďarů s Čechoslováky.

V této situaci co jsme mohli udělat jiného? Vstoupili jsme do maďarského vojska a dostali jsme se na rumunskou frontu, která probíhala podél řeky Tissi. V úseku, kde jsme byli, stáhli se Rumuni zpět až za město Tisafirek. Toho využili Maďaři, přešli Tissu pěšky brodem po prsa, zčásti na pontonech a lodičkách. Když se dostali přes řeku, zaútočili a dobili města Tisafirku a ještě jiných bodů. Na to podnikli Rumuni protiútok, dobili Tisafirku a zatlačili Maďary, kteří měli veliké ztráty, zpět za Tissu. Dle pokynů oněch dvou důstojníků z Budapešti zůstali jsme zpět a s Maďary již nešli za řeku. Našli jsme ochranu v domě jednoho Slováka v Tisafirku. Odložili jsme vojenské šaty, spálili Maďarské doklady a převlékli jsme se, pokud to šlo. Když Rumuni zabrali město, došlo i na nás. Nemohli jsme se s nimi domluvit, nevěřili nám a prostě nás vřadili mezi maďarské zajatce. Když jsme tak čekali, co s námi bude, zahlédl jsem důstojníka, který se mi nezdál být Rumunem. Dodal jsem si odvahy, vystoupil z řady a šel k němu. Chtěl jsem mu to říci německy, ale on poznal a řekl, abych mluvil česky. Vylíčil jsem mu, proč jsme byli v maďarské armádě a kdo nám to poradil. Uvěřil nám, že se chceme dostat domů, zařídil to, že jsme byli ze zajatců vyřazeni. Nechali nás pak nasednout do vlaku, který odvážel maďarské důstojníky zajatce. Než jsme se dostali do vlaku, bylo nám zajatcům jít pěšky z Tisafirku do Debrecína. Cesta trvala deset dní úplně o hladu. Žádný nic nedostal a byl odháněn od všeho, co bylo k jídlu a pití. Z Debrecína jsme jeli s maďarskými důstojníky do Temešváru. Cestou bylo s námi jednáno slušně. Zajatí důstojníci však zakoušeli nepřátelství. V Temešváru dostali jsme polévku a kousek kukuřičného chleba. Ubytování bylo v otevřených skladištích po 10 dnů. Po ten čas sháněli jsme spojení, jak se dostat domů. Jednoho dne přijel mezi nás náš konzul. Sepsal nás, bylo nás 12 a odjeli jsme na jeho pokyn do Bukurešti. Zde jsme byli 14 dnů v karanténě a dostávali jsme řádnou stravu. Též jsme byli oblečeni do jiných šatů. Dostali jsme průvodní papíry, 50 lei a nastoupili jsme cestu vlakem do Sobu. Já byl vůdcem transportu. Na nádraží nás čekala čsl. pohotovost a odvedli nás pod stráží do Parkanany. Zde jsme byli vyslýcháni jako podezřelí z bolševismu. Sepsán s námi protokol a za doprovodu čsl. četníka jeli jsme vlakem do Bratislavy. Tady jsme byli předáni zase jinému četníku a dojeli jsme tak do Lipníku na Moravě. Po 14 denní karanténě dostali jsme papíry a já odjel přímo do Vysokého Mýta a hlásil se u 30. pluku. Pluk 98. ke kterému jsem patřil, splynul zatím s plukem č. 30. U pluku jsem dostal trvalou dovolenou a odjel jsem k rodičům do Bystrého. Bylo právě 19. října 1919. Tedy cesta z Ruska trvala téměř 8 měsíců.

vlcsnap00044.jpgMůj spolužák Hejl Jan a bývalý vojín 30. střeleckého pluku, s kterým jsem se setkal v Budapešti, byl již v Bystrém a přijel nemocen. V Bystrém na mě udal, že jsem v zajetí v Maďarsku mluvil proti čsl. republice a jejím prezidentovi T. G. Masarykovi. Měl jsem opletačky s úřady a byl jsem pro to vyslýchán. Nemohli mi však nic dokázat. Jan Hejl pak brzy na smrtelné posteli se mi přiznal, když jsem jej v nemoci navštívil, že udání učinil on. Budiž mu to odpuštěno. Tak skončila moje účast ve světové válce.

Na obrázku je chalupa strýce Františka v Bystrém, kde žil a dožil svůj život. Nyní je chalupa v majetku již několikátého „chalupáře“. Foto je z roku 1993.

Poznámka: Uvedený text jsem získal od pana Petra Stani z Bystrého, který v roce 2014 spolupořádal spolu s panem Vratislavem Dittrichem vzpomínkový den k uctění účastníků 1. světové války odvedených z Bystrého (bylo to asi 500 mužů), a připomenutí jejich obětí. Vzpomínkový pořad se konal 26. července 2014. Podle sdělení pana Petra Stani pochází zde uvedený text ze soukromé kroniky, která se zabývá událostmi v Bystrém za 1. světové války.

Do 1. světové narukovali členové rodiny podle seznamu z čp. 97 (dnešní ulice Na Příkopech).

O válečném „nasazení“ svého strýce Františka jsem neměl vůbec žádné informace, natož pak podrobný popis jeho „dobrodružství“ v 1. válce. Nikdy jsem doma nebo jinde u příbuzných neslyšel, že by strýc vše tak podrobně popsal nebo povyprávěl.  Nebo také je možné, že jsem tomu nevěnoval, bohužel jako i jiným věcem z rodinných příběhů, patřičnou pozornost. O to větší dík patří panu Staňovi. Vídal jsem strýce Frantíka, jak jsme mu v rodině říkali,  vždycky o prázdninách, k nim do staré chalupy vedla naše první návštěva.

BOČEK ANTONÍN, nar. 24. 10. 1899

Syn Antonína a Marie Bočkových v Bystrém čp. 97

O tomto mém strýci nemám, bohužel, téměř žádné údaje. Byl vyučený obuvník a svoji kariéru začal ve Zlíně, u firmy Baťa, kde se také 28. 10. 1922  oženil s Marií Muchovou z Moravské Ostravy. Měli spolu dvě děti, Bohuslava a Vlastu. O jeho působení v 1. světové nevím – zatím – vůbec nic.

BOČEK VINCENC, nar.

Syn Antonína a Marie Bočkových v Bystrém čp. 97

O strýci Vincencovi jsem už psal dříve, to je ten, který byl ve válce na ruské frontě zajat a odtud si přivezl i budoucí manželku a moji pozdější tetu Naděždu. Byl vyučený krejčí a toto řemeslo provozoval asi po celý produktivní život. O žádných záznamech jeho příhod v Rusku nemám potuchy, pokud nějaké existovaly jsou asi nenávratně pryč.

BOČEK JOSEF, nar. 9. 3. 1897

 

 Syn Antonína a Marie Bočkových v Bystrém čp. 97

 

 


Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 1
Celkem: 370336
Měsíc: 2936
Den: 134