Heřmanice
Větrný mlýn v Heřmanicích
Dřevěný větřák v Heřmanicích (dříve Velké Heřmánky, za stara Petroňovice, jak se na Spálovsku říká podnes), stál na výšině trigonometru Chrastavec (Krastowzer Berg) 532 m ve vzdálenosti 550 m jv od jižního okraje obce po pravé straně silnice z Heřmanic na Vítovku (Vitberk) a Odry. Je zakreslen na speciální mapě, list 4159 Hranice z r. 1931, ovšem tehdy již větřák nestál.
Heřmaničtí přišli r. 1806 žádat vrchnost do Oder o povolení ke zřízení větrného
mlýna, byli však odmítnuti, protože na řece Odře leží 9 mlýnů na stálé vodě (tj. u toku Odry). 5 na nestálé vodě (na přítocích Odry) a kromě toho již stojí 2 větrné
mlýny. V r. 1812 přes protesty (vodního) mlynáře v Heřmánkách obdrželi žádané
povolení za stejných podmínek jako obec Hynčice. Je vidět, že rozvoji větrných
mlýnů bránili z konkurečních důvodů především vodní mlynáři. Zmíněné dva větrné
mlyny v té době (1806) již mlely ve Veselí a v Hynčicich.
Jan Ehler prodal r. 1829 svůj pozemek spolu s laudemiálnim větrným mlýnem
č. 39 za 903 zl. 18 kr svému synovi Ondřeji Ehlerovi. Prodávající pobíral ročně
z větrného mlýna 2 měřice rži, 2 měřice míšaniny (směsky) a jeho mletí nepodléhalo
mýtu.
O větrném mlýně v Heřmanicích se velmi stručně zmiňuje Faustin Ens. Je velmi podivné, že jeho topografické dílo zaznamenává k r. 1836 na celém oderském
panství jen jediný větrný mlýn, a to v Heřmanicích, očkoliv jich stálo v té době již
šest (Veselí, Hynčice, Kamenka, Heřmanice, Tošovice a Dobešov).
V letech 1869 - 1877 byl najemcem vetrneho mlyno v Heřmanicích Jan Sahlinger
původem z Malých Heraltic u Opavy. Předtim byl na větřaku ve Středolesí u Hranic
(1866) v letech 1877 - 79 si pronajal Lesní mlýn na Odře v Bernarticích, 1879 si
koupil větřák v Kujavách který r. 1880 přestěhoval do Bernartic kde je doložen
další tři roky. Dále je zaznamenán mlynář Jan Sahlinger s manželkou Barborou
v I 1886 - 88 na větrném mlýně v Partutovicich č. 72 a v I 1888 - 89 na větřáku
v Hranických (dříve Kozích) Loučkách č. 27. Časté stěhování mlynáře Jana Sahlingera i s rodinou ukazuje v té době již na nejistě a těžké živobytí na větrných
mlýnech.
Při dotazníkové akci o větrných mlýnech (i o větrných kolech a motorech) na bývalém okrese Vítkov v r. 1956 poslal mi Cyril Mořkovský, řídící učitel o kronikář obce Heřmanic u Oder tuto zprávu:,, Sděluji, že ve zdejší obci se nepamatuje, že by zde byly nějaké větrné mlýny. V obci však byla větrná kola. Za humny družstevníka JZD Ondřeje Pempuše, Heřmanice 42, bylo větrné kolo na čerpání vody pro celou usedlost. Voda se skutečně čerpala, ale před 4 roky se kolo vyvrátilo a zničilo (1952). Bylo úplně rozebráno. Konstrukce kola byla asi 12 m vysoká, postavená
ze dřeva a byla již časem prohnilá. Nebylo to však kolo, ale byl to plechový
buben, válec, na dvou stranách otevřený s větrnými oblými stranomi. Druhé, rovněž
stejné kolo, bylo v obci na č. 7, maj. Tomáš Andresič. Stálo přímo ve dvoře
o sloužilo stále na čerpání vody do reservoiru pro potřebu domácnosti všeho
dobytka. V roce 1955 v lednu, kdy byla větrná smršt, kolo se nárazem větru polámalo a spadlo. Konstrukce byla rovněž dřevěná, dosti zachovalá, ale nevydržela
silný vítr. Větrné kolo velmi dobře sloužilo. Konstrukce ještě z poloviny stojí, samotný
válec leží za stodolou.“
Není divu, že v důsledku přerušení kontinuity osídlení po r. 1945 noví osídlenci v Heřmanicích již nevěděli nic o bývalém větrném mlýně. Staří pamětníci ve Spálově
a v Luboměři však ještě o větřáku v „Petrňovjicách“ věděli, protože tam dříve hodně
chodívali na služby a také tudy procházela procesí ze Spálova na poutě do Fulneka a do Frýdku, a to přes les „Kúta“ a po dřevěném krytém mostě přes Odru u „Fojtovy skauy“ v Heřmánkách, Také můj strýc Libor Šustek, zvaný „Liban“, nar.1875 ve Spálavě č. 21, byl za svobodna dva roky v „Petrňovjicách " na službě za pacholka u koní, aby se naučil německy. Byla to kolem r, 1895. Tehdy ještě větřák mlel, protože Liban vypravoval, jak tam vozil obilí na mletí a na šrotování.
Zatím se mi nepodařilo zjistit, kdy a za jakých okolností dřevěný větřák v Heřmanících zanikl. V. Burian udává (v cit, práci s. 20), že je větřák doložen v letech 1880 a 1910, zřejmě na základě toho, že je zakreslen na speciální mapě Máhr. Weisskjrchen 7 - XVII, 1880/1910. Tato skutečnost ukazuje ovšem trvání nebo zánik větřáku jen přibližně a rámcově, protože zpravidla zůstaly některé větrné mlýny na mapách zakresleny déle, než jak tomu bylo ve skutečnosti.