Pokračování autobiografie L. Winkelbauera
44.
Mezitím jsem se stihl i podruhé oženit. Tentokrát to ale nebylo z touhy po rodině, i když původně ano a samozřejmě s tím, že bychom emigrovali spolu. Ale takřka hned v počátku se to změnilo na oboustranný kalkul.
Byla hezoučká, s obličejíčkem andílka, ale uvnitř neskutečně vypočítavá, studená mrcha. To jsem poznal hned při čtvrté schůzce, když napochodovala do baru, kde jsem na ni čekal, jako generál, a hodila přede mě těhotenský průkaz s tím, že jej buď podepíšu jako otec dítěte, které čeká, nebo končíme. A bylo po iluzi lásky.
Nehnul jsem ale ani brvou. Objednal jsem pití a prohodil ten údaj „kalkulačkou“. Bylo nemožné, aby „v tom“ byla se mnou. Jednak nemohla tušit, jak bohaté zkušenosti se sexem mám. Ani ve stavu opilosti by se nemohlo stát, že bych včas soulož nepřerušil, pokud by partnerka neužívala antikoncepci, a nějakou tak dostal do „jináče“. Jednak chodila s klukem a spala s ním ještě ten den, kdy poznala mě. Po té mu hned druhý den „dala kopačky“. Nemohlo to být moje. (Později i datum porodu prokázal, že tento závěr byl správný). Šlo jí tak jen o zajištění movitého „otce“ jejímu dítěti. Velice chladný kalkul. Přesto jsem jí ten papír přiznání otcovství podepsal.
Nechal jsem ji u toho, že jsem blbeček, který jí to zbaštil a skočil jí na špek. Ale od toho okamžiku jsem taky kalkuloval. Její strýc byl zástupcem šéfa prestižní kliniky ve Frankfurtu nad Mohanem. To by mohl být pro emigraci velmi dobrý startovací můstek. O tom, že se mi emigrace povede, o tom jsem už s tím, čím jsem disponoval, nepochyboval. Předpokládal jsem, že se mi ji k emigraci podaří přemluvit- svatba, na ni pozvaný strýc a správně směrovaný hovor, plus další působení. A něco mi taky říkalo, že v jádru není až tak vyloženě zlá, jak nyní vystupuje. Viděl jsem tam vliv někoho třetího. V tu chvíli jsem nevěděl koho, ale předpokládal jsem, že pokud se dostane do jiného prostředí a „x“ vliv, tak bude jiná. A klidně bych při tom i zkousl, že první dítě není biologicky moje. V tom vlivu „x“ jsem se nemýlil. V tom ostatním bohužel ano. To jsem ale v ten moment nevěděl, a tak jsme z baru odcházeli působíc navenek dojmem šťastné dvojice, očekávající potomka a plánující svatbu. Vzali jsme se záhy.
Strýc z NSR na svatbu přijel. A byl by i velmi rád, včetně jeho paní, pokud bychom k nim přijeli bydlet. Měli obrovskou, hypermoderní vilu, ve které už žili takřka sami. Uvítali by to tedy. Plácl jsem ten návrh před novomanželkou (naplno jsem jí o záměru emigrovat nikdy neřekl, tolik jsem jí nevěřil) jen jakoby ve srandě, ale tak, aby to strýc slyšel, něco jako: „a hele, co kdybychom bydleli u strejdy“. Strýc se toho chytl, jak uvedeno. (Po emigrování jsem jej i ve Frankfurtu navštívil). Reakce novomanželky ale byla horší než jsem čekal. Rezolutně prohlásila, že to nepřipadá v úvahu, ani ze srandy, protože by nemohla být v trvalém kontaktu s maminkou. To jsem ještě netušil zrůdnost máminých demagogií, podle nichž nejen žila, ale kterými programovala i dceru, a tak jsem doufal, že se to poddá. Zatím mě těšil aspoň souhlas strýce.
Její máma měla na manželství dost svojský názor, který důrazně aplikovala i na své manželství. Zastávala tezi, že „manželství je neustálý boj mezi mužem a ženou, proložený občasným sexem“. Málem mi vypadly oči z důlků, když mi to manželka jednou řekla. To se naprosto rozcházelo s mou vizí harmonie, dobrovolnosti a vzájemné úcty partnerů. V ten okamžik jsem pochopil i proč se chová, jak se chová.
Nebyla z Prahy, ale z jistého severočeského města. Pracovala tam jako prodavačka, a tak jsme se vídali jen o víkendech. Nebydleli jsme spolu. Nebylo možné se dohodnout na místě společného bydlení. Její fixace na mámu byla až chorobná. Nevěděli, co dělám, ale muselo jim být jasné, že mé příjmy vysoce převyšují standart. To se jim (jejím rodičům) i ženě líbilo. Přesto, jak vymyslela její máma, chtěli, abych se nastěhoval do jejich města, ve kterém jak tvrdili, bychom hned dostali od chemičky byt. Považoval jsem to za „dobrej“ vtip. Koupil jsem pro nás v Praze byt o výměře skoro 200 metrů čtverečních, celé poslední patro baráku ve staré zástavbě s velkou zimní zahradou. Doufal jsem tak, že se do Prahy přestěhuje, postupně si popovídáme i o emigraci , odvykne od mámy a odjedeme za strýcem do NSR. A tak jsem se jich jen tak pro srandu zeptal, co že bych jako v tom jejich městě dle jejich představy měl jako dělat já, když v Praze mám velmi výnosnou práci. Nepochopili sarkasmus, a zcela vážně mi odpověděli, že by mi její táta, coby inženýr chemie, u nich v chemičce nějakou dobrou práci obstaral. Zřejmě si mysleli, že v Praze dělám instalatéra a prachy mám z melouchů. O oficiálním zaměstnání na OPBH věděli, to jsem jim řekl, jen přesně nevěděli, co tam dělám. A už vůbec ne to, že je to ve skutečnosti jen pro razítko v OP, a o vexlu taky netušili nic. (Švagrová měla za manžela fízla, musel bych být na hlavu, abych jim to za takových okolností říkal, nehledě pak na ně samotné). Vážnost podání, se kterou mi tu info o tom „skvělým“ fleku pro mě oznamovali, se mnou málem praštila o zem. Ženu jsem přiměl, aby nadále za mnou jezdila do Prahy s tím, že k nim nepojedu a odjel jsem. Byl jsem tam pak taky už jen jednou.
A tak jezdila ona. První den jsme se vždy pohádali jak psi, díky naočkování její mámou – viz její teze. V sobotu už to bylo lepší a v neděli z ní byla skvělá holka. Na nový byt se ale nezašla ani pořádně podívat. A odjela. Další víkend to bylo to samé. Pokud by se trvaleji vymanila z mámina vlivu, mohlo to být v pohodě tak, jak jsem předpokládal. To ale nešlo. Bez blízkosti mámy prý nebude, tvrdila a trvale odmítala Prahu. Trvalo to pár měsíců. Jednou v pátek nepřijela ani nezavolala. Tak jsem skočil do auta a jel za ní. Nic jí nebylo, nebyla ani nemocná, jak jsem si naivně myslel a tak, že ji mile překvapím. Seděly v pokoji s mámou, když jsem tam přišel, švitořily a hihňaly se. To už mě dožralo. Vyrazil jsem tchýni z pokoje, bez ohledu na to, že to byl její byt a ženě nekompromisně řekl, že buď já nebo máti. Ale dohromady to nebude. To nebyla prosba – to byl příkaz. Kapku se vyděsila a chtěla si promluvit s mámou. I to jsem ještě zkousl. Ale z vedlejšího pokoje najednou slyším její mámu, jak říká „nesmíš ustoupit, jak jednou ustoupíš, budeš ustupovat pořád…“ Dál se nedostala. Čapl jsem ženu za ruku a řekl jí, ať si vezme věci na víkend a jedeme si promluvit někam na neutrální půdu, do hotelu na hory. To byl poslední pokus o zvrat. Míra trpělivosti přetekla. Snažil jsem se ale ještě věřit, že příjemné prostředí na horském hotelu ovlivní i její mysl a konečně pochopí, že manželství není neustálým bojem dvou partnerů. Omyl. Od dětství vštěpovaná teze mámou nešla vymazat. Ani jsme na ty hory nedojeli. Hned v autě začala mlít, že musím jít bydlet k nim do města, jinak že ji ztratím, přesně v duchu rady její mámy – neustoupit za žádnou cenu. Nevím, co čekala, že se stane. Asi si myslela, že je snad jediná na světě. Po tom všem, co jsem před tím v životě zažil, jsem rozhodně nebyl trubec, který by chtěl skákat, jak tchyně píská. Sice nevěděla, co jsem zažil, ale mé razantní, rozhodné, nekompromisní jednání k okolí, ji mohlo dostatečně varovat. Zřejmě si ale, po návodu mámy myslela, že k ní si to nedovolím. Omyl. Třikrát jsem ji varoval, ať sklapne, že o věci budeme mluvit až na hotelu. Ne. Mlela dál. Napočtvrté jsem šlápl na brzdy, beze slova obešel auto, chytl ji za límec a z auta vyhodil s poznámkou, že se uvidíme až u rozvodu. Což jsem do písmene dodržel. Nový byt jsem prodal hned a na Západ už se mnou odjížděla úplně jiná holka.
Bohužel měl slabinu. Blbou manželku. Sice nic nevěděla, ale byla natolik pitomá, že si do jejich vily zvala na mejdany neprověřené lidi, když on byl na cestě, a tak zaháněla nudu ze „slaměného vdovství“. Absolutní přepych a „nuda“ jí dokonale zatemnily rozum a nevěděla, co roupama. To, že někdo nepovolaný viděl luxus západního vybavení vily, to tolik nevadilo. On tam jezdil a mohl si tam taky nakupovat a běžné věci klidně přivézt, i když asi ne tolik. Ale pornokazety a podobné ptákoviny, ty už vozit nesměl. A ona je klidně na těch nezřízených mejdanech pouštěla komukoli. A že jich měli. Někdo to prásknul a už to jelo. Naštěstí ne při cestě tam, to by objevili pašované lidi, ale až při cestě zpět – v podezření na pašování – loď na hranici odstavili a prolezli. Putoval rovnou na vazbu a na léta do kriminálu, včetně zkonfiskování majetku. Kráva…
A já měl po cestě a docela citelnou finanční ztrátu. Ta šla postupně nahradit. Daná cesta už ovšem ne. A tak jsem se rozhodl, že na další už na třetí osobu spoléhat nebudu.
46.
Znalosti, prostředky i známosti jsem měl velké. Zbývalo tedy už „jen“ vymyslet, jak to vše skloubit, vytvořit z toho cestu na západ bez něčí přímé pomoci a – neprozradit se při tom nikomu se záměrem emigrovat. Těžké, ale ne neřešitelné. Sice mi v některých oborech znalosti ještě chyběly, jak se ukázalo, ale co člověk nezná, a potřebuje to, tak to se přece může naučit, ne ?
Dlouhé hodiny, spíš dny, jsem proseděl nad cizím, někomu ukradeným pasem a dumal, jak to udělat, aby byl „můj“. Přesněji – ten ksicht na fotce nějakého takového pasu, aby byl můj. První impulz byl najít dvojníka. Neřešitelné. Už jen najít dvojníka. Navíc dvojníka, kterému by povolili cestu na západ. Nemožné. Vyměnit fotku ?! Vzhledem k jejímu pečlivému nalepení do pasu, průlisu razítka a postranní perforace fotky současně s listem pasu, na němž byla přilepená, by bylo bez poškození podkladu, zejména pak plastické perforace, taky nemožné. Ale nějak to přece jít musí, strašilo mi neustále v hlavě. A kdo myslí a hledá – najde.
Pomohly mi na to přijít hloubkové znalosti z fotografování. Znal jsem, z jakých vrstev se skládá fotopapír (tehdy byly fotky na dokladech jen černobílé), i z čeho je složena světlocitlivá emulze poslední, horní vrstvy fotopapíru a jak je to všechno na papír naneseno. Technologii výroby, kompletní znalosti. A když jsem si tak jednou fotopapír představoval, vrstvu po vrstvě, každou zvlášť a v mysli je od sebe odděloval, tak mi to seplo.
Nač měnit fotku celou, když na ní stačí vyměnit „jen“ horní světlocitlivou vrstvu s obrazem. Síla vrstvy je několik mikronů = tisícin milimetru a vše ostatní tam může zůstat. Vrstva hladkého křídového podkladu, samotný papír, na němž je nanesen a tak tedy i původní plastická perforace, průlis razítka, aniž by se tím něco z toho poškodilo. A bylo rozhodnuto, že odjedu na falešné doklady.
Dřív mě tohle napadnout nemohlo. K technickým znalostem ohledně fotopapíru jsem dříve neměl informace, jak to probíhá na úřadů pasů a víz (pasovka) a co a jak se prověřuje při podání žádosti tam o výjezdní doložku k pasu na západ. A tu jsem si jako jedinou, a vízum, padělat netroufal. Tolik lidí zase na západ nejezdilo, aby na hranicích nemohli zjistit, že je falešná. Jistotu na šanci projet tak poskytovala jen pravá. A k jejímu získání bylo třeba nejprve na pasovku nanosit dokladů a potvrzení. A bez znalosti jak to tam vše prověřují, byla jen samotná výměna fotky v pase k ničemu. Samotný pas, bez doložky, k cestě na západ nestačil. A tak teprve až spojením obou informací, technologie fotopapíru a znalost zákulisního průběhu vyřizování na pasovce, co s tím dělají, když to odnesou za přepážku, mohl vzniknout reálný nápad a smysl se výměnou fotky vůbec začít zabývat.
Díky známostem jsem už v té době viděl i do této sféry. A tak jsem s 99% jistotou i věděl, že na pasovce už nikdo nic z donesených potvrzení neověřuje. Nikdo tehdy nepředpokládal, a ani nemohl, že by byl někdo sto padělat tolik dokladů a potvrzení. Nebyly kopírky, nebylo možné si nechat vyrobit razítko (žádné) a veřejně nebyly ani dostupné technologické postupy, jak je vyrobit. Zpětně proto neověřovali nic.
Není se opravdu co divit. K žádosti o doložku na západ bylo třeba: vyplnit žádost, předložit pas a OP k vizuálnímu ověření pravosti. Pak na jimi vydaných tiskopisech přinést tato potvrzení: výpis z rejstříku trestů jako potvrzení o bezúhonnosti (netrestaný) opatřený dvěma státními razítky; potvrzení Živnostenské banky stran tzv. devizového příslibu, tedy potvrzení o přiznání povolení od státu, že si člověk může nakoupit v dané bance valutu ve státem určené výši (pár drobných) opatřené razítkem banky; potvrzení o odevzdání vojenské knížky z Vojenské správy opatřené jejich razítkem; potvrzení od zaměstnavatele – z vedení podniku, z ROH a zejména ze závodního výboru KSČ, že tito všichni s cestou souhlasí, a to vše opatřeno příslušnými razítky – to vše na pasovku přinést, týden dva počkat než to úředníci na pasovce zpracují a doložka na západ k pasu včetně razítka v něm, byla na světě…
To tehdy, za materiálové a i technologické nedostatečnosti v dané době, opravdu nemohl nikdo předpokládat, že by tohle vše dokázal někdo padělat, a pak si s tím ještě drze jít na pasovku požádat o výjezdní doložku. Byla to pro mě výzva. Vždy mě bavilo bádat, učit se a přemýšlet. Tak proč ne. Bylo to náročné, ale ne nemožné.
Ale zpět. Zatím jsem u hledání postupu, jak vyměnit starou světlocitlivou vrstvu silnou několik mikronů, za novou a s jinou tváří. Dokud by nebylo vymyšleno tohle, postrádalo by padělání ostatního jakýkoliv smysl.
Byt v Korunovační jsem si oficiálně nechal. Ale fyzicky a naprosto utajeně, jsem se přesunul do pronajaté vily na Hanspaulce (myslím tím čtvrť na Praze 6, ne ulici v ní). Pronajal mi ji známý, vysoce postavené „zvíře“ určitého důležitého státního podniku, který uměl daný podnik velice dobře „podojit“, a tak byl i mým velmi dobrým klientem stran odbytu vyvexlovaných valut. Každý je potřeboval, když chtěl doma luxus. Co by dělal s českými… Jinak bydlel na Vinohradech v obrovském reprezentačním bytě, napsaným na manželku a vilu pronajímal. Byly tam vpodstatě 3 plně zařízené bytové jednotky. Pronajal jsem si ji celou. Nepotřeboval jsem v baráku sousedy. Stačili ti v okolních vilách. O mém záměru emigrovat nevěděl. O vexlu pochopitelně ano, i to, že chci vilu proto, aby si mě nikdo nevšímal. A tak mi to pomohl ještě trochu vylepšit. V nejbližší hospůdce „tajuplně“ rozšířil, ale dost zřetelně na to, aby všichni řádně pochopili, že jeho vilu si na přechodnou dobu najala StB, neví sice přesně proč, ale platěj dobře, tak co se starat, ne…?
Účinek byl okamžitý. Na Hanspaulce nikdy nebydleli „nýmandi“ a lidi bez konexí, takže by u nich nikdo až nějaký větší strach nepředpokládal. Ale to co jsem viděl, nikdy nezapomenu. Tito lidé, co měli nejen nemalé peníze, ale i „strejčky“, měli najednou v očích strach, až hrůzu. Nikdo si netroufl ověřovat, zda jsem StBák. Taky kde ?!! Na StB ?! Na to nikdo neměl odvahu. Ani sousedka, která letitě pracovala na soudu jako zapisovatelka.
Ta jediná se z celé ulice odvážila opatrně vyzvídat alespoň přímo u mě. Přinesla mi jako záminku nějakou volovinu, koláč nebo co, nepamatuji se přesně, a chtěla zapříst řeč. Velmi opatrně. Když se setkala jen s neurčitými, vyhýbavými odpověďmi, odhodlala se říct něco, na tu dobu velmi odvážného, pokud bych byl skutečně StBák: „…mně to můžete říct, já taky pracuji pro stát, jsme na stejné lodi, a tak bychom se jako sousedé mohli občas navštívit. Nechcete zajít na kafíčko ?“ Mile jsem se usmál (majitel vily mi řekl vše o lidech, co bydleli na té ulici) a povídám: „já vím paní, že pracujete u soudu (doplnil jsem k tomu všechny údaje k její osobě, že vyvalila oči), ale i tak bych si své povolání nechal pro sebe, ale nebojte se, nezlobím se, musíte mě ale omluvit, musím už nahoru“ (rozhovor proběhl ve dveřích „mé“ vily). Paní pochopila, že sedánky u kávičky nebudou a utvrdila se, že StBák jsem. StBáci to přece na potkání nikomu nevypráví, že jsou StBáci a informace o lidech mají dokonalé – musí to být StBák skutečně. A hned zatepla to roznesla „nenápadně“ všem sousedům v ulici.
To pak vedlo až k takovým absurditám, jako když jsem jednou hlídal majiteli vily psa, když někam odjel, a ten vběhl sousedům odnaproti na zahrádku a do čerstvě vysázených růží. Tady se mu tak dobře hrabalo, jenže chudák paní co jí ty růže patřily, mě nepřišla seřvat, jak by to udělala u jiného, ale užila formulace – že u nich na zahrádce je můj pejsek v růžích, a že by nechtěla, aby se o jejich trny zranil, jestli bych jej nemohl odvést na jiné místo… Dával jsem jí tři tisíce za škodu, ale za nic na světě je nechtěla přijmout s tím, že o růže skutečně nejde, jen o pejska… (Jistě, že jí šlo ve skutečnosti o růže. Nechtěla, aby jí je vyhrabal všechny. Pes jí byl ukradenej a s chutí by jej jistě nakopla).
Humorný příběh ? Možná ano, ale jen potud, pokud se jedná o to, že kdyby ta ulice věděla, kdo skutečně jsem, tak by mě do jednoho nejen udali, ale nejspíš i rozsápali za to, že přede mnou tak nábožně museli hrbit hřbet. Ale nevěděli… Humorem to ale přestane být ve chvíli, když si člověk uvědomí úděsnost té doby, a že to nebyla nábožná úcta, proč ten hřbet hrbili, ale panický strach. Pak je to hrůzné, v jakém strachu z režimu a v něm lidé žili a – ještě mu při tom sloužili… A o důvod víc, proč vypadnout z toho Velkého kriminálu, bezpáteřnosti, děsu, strachu, nesvobody a bezpráví.
Mě (jako „StBáka“) se ten strach – alespoň na dané ulici – netýkal. Klidně jsem mohl jezdit každou chvíli v jiném autě, přicházet a odcházet jak jsem chtěl a v klidu si tak i zařídit potřebnou laboratoř.
48.
Odstranit mikronovou vrstvičku z fotky a neporušit při tom její křídový podklad, bylo mechanicky nemožné. Při tehdejších technologiích absolutně. Vyřešil jsem to chemicky. Ve skutečnosti se pak žádná vrstva neodstraňovala.
Světlocitlivá vrstva je směs želatiny, jako nosného média, s příměsí chemikálií obsahujících stříbro. Osvícené stříbro po vyvolání na fotce zčerná a zůstane tam. Tím vytvoří obraz. Neosvícené se při vyvolávání odplaví. Stačilo tedy „jen“ najít něco, co ze ztuhlé želatiny na fotce zůstavší stříbro rozpustí – tedy odstraní původní obraz – ale současně vše ostatní, včetně transparentní vrstvy želatiny zachová. „Vybělení“ samostatné fotky ponořené do příslušného roztoku, pak už bylo dílem deseti minut. Na dokladu, bez vyjmutí fotky z něj, to ale bylo horší. Podklad fotky (list papíru v dokladu, na němž byla fotka přilepena a různě přichycena) se nesměl namočit. Fotka ano. Piplavá práce, trvající asi pět hodin, než obraz zmizel. Zkoušel jsem to na OP. Ty byly, ukradené „lapky“ snadněji dostupné než pasy. Asi týden bádání a pokusů a zíral na mě z OP první, čisťounce bílý, lesklý obdélníček, namísto původního obličeje někoho. Dokonce i s původním razítkem úřadu přes fotku, kterému zvolená chemikálie nijak neškodila. Nanést tam nový obrázek s mým obličejem, už ale tak snadné nebylo.
K tomu bylo třeba nejprve namíchat světlocitlivou emulzi a nanést ji na ten obdélníček. Už jen namíchat emulzi není sranda.
Do rozehřáté želatiny, při udržování konstantní teploty a za stálého míchání, je nutno pozvolna přidávat světlocitlivé složky. Vše samozřejmě potmě a s přesností na miligramy. Emulzi pak lze nechat ztuhnout, uchovávat v temnotě a chladu, a kdykoliv ji znovu rozehřát před nanášením na papír, či jiný podklad. V této fázi je nutno přidat tzv. „tvrdidlo“, chemikálii, která zabezpečí, že po zchladnutí se už nebude emulze teplem rozpouštět. Bez toho by z fotky při už 32°C spolehlivě komplet stekla. Po zchlazení, ztuhnutí, už tak emulzi nelze znovu rozehřát a nanášet. Proto se musí nanést hned, a při konstantní teplotě jak emulze, tak okolního vzduchu, jen o málo nižší než je teplota emulze – a taky vše potmě. Díky teplému vzduchu se zpomalí tuhnutí, což umožní vyrovnání drobných nepřesností při nanášení emulze na podklad. Jinak nelze amatérským způsobem naprosté přesnosti vrstvy dosáhnout. Nanášená vrstva za mokra je při tom silná 0,1 milimetru. Po vyschnutí se pak smrskne na několik mikronů. Síla nánosu při tom musí být naprosto stejná, bez tolerance. Bez velmi dobrého laboratorního vybavení to prakticky nejde. Po nanesení se to nechá asi den vyschnout, při zachování konstantní teploty a cirkulaci vzduchu. Pak lze exponovat a vyvolat fotku.
Na pokusných papírech to po několika nezdařených pokusech fungovalo skvěle. Na původní „vybělené“ fotce byl rázem jiný obrázek. To ale jen potvrdilo realitu mé teorie. A nastal problém.
Je nemyslitelné, za uvedených podmínek, nanést už jen emulzi na vybělenou fotku v dokladu a nepoškodit při tom podklad fotky – tedy stránku v dokladu, na kterou je uchycena. První pokus ukázal, že to nejde. Natož pak k tomu ještě papír naexponovat (osvítit pod zvětšovákem) a vyvolat. Pro vyvolání jsou potřeba čtyři lázně – vývojka, voda, ustalovač, voda = velká spousta kapaliny. Nemožné to udělat přímo na dokladu. Musel jsem vymyslet, jak celý tento proces udělat mimo doklad, a na bílý obdélníček v dokladu pak už jen nanést tu v mokrém stavu 0,1 milimetru silnou vrstvu s hotovým obrázkem. Díky plastické perforaci jinak nebylo možno fotku v pasu vyměnit.
Celý proces tedy musel probíhat zvlášť, až po ustálení a propláchnutí. Stovky laboratorních sklíček na pokusy, na která jsem nanášel světlocitlivou vrstvu, místo přímo na papír. Sklíčka se pak po vysušení vrstvy naexponovala a vyvolávala stejně, jako fotopapír. Výsledkem byla fotka na skle. (V použitelné kvalitě byla tak každá pátá).
A pak přišel ještě jeden hlavolam. Ve speciální lázni se vrstvička od sklíčka „odlepila“ (to už za plného světla) a na povrchu lázně plavalo tenounké „nic“, co se nedalo uchopit. Stisknutí prsty, rovnalo se zničení. Jak to tedy dostat do dokladu ? Toto „nic“ se muselo opatrně podebrat speciálním rámečkem, tento i s tím „nic“, které k tomu přilnulo, opatrně sklopit v lázni do vertikální polohy a velmi pomalu z lázně vytáhnout. Jediná kapka, při zpětném sklopení rámečku už na vzduchu, která by na tom „nic“ zůstala, by to „nic“ roztrhala. Stejný účinek by mělo i prudší vydechnutí, takže bylo nezbytné mít u toho roušku na ústech a nose. A pak už to zbývalo „jen“ celé přenést nad doklad, nad vybělenou, předmočenou původní fotku a zlehýnka i s rámečkem přiložit. Potom asi dvacet minut povrch opatrně namáčet tak, aby obě vrstvy želatiny, stará i nová, nabobtnaly stejně a nechat to vyschnout. Bez předmočení staré vrstvy by se tyto nespojily a po vyschnutí by ta nová odpadla – tedy nový obrázek by odpadl. Po vysušení to pak už jen mikro skalpelem oříznout a výsledkem byla nová fotka v dokladu, kdy ani mikroskopem nebylo možné zjistit, že došlo k nějaké manipulaci. Přitom sed perfektně zachovala nejen původní razítka, ale i perforace u fotky v pasu přesně tak, jak bylo třeba.
Už hotové (tedy padělané) doklady bylo třeba jednak vyzkoušet, jak na ně budou reagovat VB a jednak si i zvykat se jimi prokazovat tak, aby na mně nebyla patrná sebemenší nervozita. Opak by měl později na hranicích fatální následky, a tak bylo nutno trénovat.
Za tím účelem jsem si udělal dvě „kompletky“ – OP plus řidičák, v úmyslu střídat je při předkládání, a tak si i zvykat na pohotové užívání cizích identit.
Nechat někomu ukrást doklady, to nebyl v podsvětí jako zakázka, žádný problém. Přehazovat v nich fotky už byla taky rutina. U obou „kompletek“ jsem znal dokonale údaje jak osobní, tak zaměstnání, od kdy a kde, jména rodičů, atd., protože VB rádi takové otázky při kontrole kladli. Vlastně jen takto, kromě vizuálního vnímání, si na ulici mohli ověřit pravost dokladu. Tehdy ještě žádno databázi na PC v autě neměli. V ČSSR tehdy neexistovaly ani ty PC.
Jedu autem. VB mě staví a já jim v rámci první zkoušky dokladů suverénně doklady podávám. Soustředím se na co nejpřirozenější vystupování (začátečník) a znejistěl jsem u toho, kterou z těch dvou „kompletek“ jsem jim vlastně podal, a která zůstala doma. Polil mě studený pot. Při špatné odpovědi na jejich kontrolní otázku by mě sbalili a bylo by po emigraci.
VB se naštěstí mírně pootočil, když už otevřený OP držel v ruce, dřív než stačil kontrolní otázku vyslovit. Na vteřinu jsem nahlédl do dokladu a zachytil v něm jméno. Pak už bylo hračkou odpovídat, ale stejně jsem se u toho málem posral strachy…
Vyrábět doklady (padělat) už problém nebyl. VB při kontrolách nikdy nic nepoznali a v sebejistotě při jejich předkládání jsem se víc a víc zdokonaloval. To ale nebylo zdaleka všechno, co bylo třeba udělat. Bylo ještě nutno umět padělat tu hromadu dokumentů, které bylo třeba přinést na pasovku k žádosti o výjezdní doložku na západ. A taky si vytipovat člověka, na jehož pas, ale bez jeho vědomí půjdu o ni požádat. A to celé bylo horší než naučit se měnit fotky v dokladech.
Své auto jsem měl v servisu na prohlídce, a tak jsem si od kamarádky půjčil auto, které sama měla půjčené z autopůjčovny. Tehdy z Pragocaru. A to jsem dělat neměl. Myslím jet autem z Pragocaru.
Po cestě ze Štětí, přesněji z tamních papíren a se vzorky papírů, které jsem potřeboval, vylákaje je v papírnách coby fiktivní nákupčí, jsem za Mělníkem směrem na Prahu havaroval. Nic by se nedělo, pokud by to auto bylo soukromé a nebylo z Pragocaru = socialistický majetek. Byla by to jen obyčejná autonehoda. Ale za zničení majetku v socialistickém vlastnictví, byť neúmyslně, byl kriminál. Tehdy § 136 trestního zákona – dnes zrušen. Mohl jsem to zpočátku, kdy to měli ještě jen VB, celé zastavit. Na to by stačil jeden telefonát. Ale logicky jsem k tomu neviděl důvod. Situace se odehrála takto.
V zatáčce jel v protisměru, ve své polovině vozovky, traktor. V tu chvíli jej začal předjíždět těžkopádný „trambus“ (kamion tehdejší doby) a vyjel do protisměru na mou část vozovky. A najednou jsme v té zatáčce byli tři a všichni tři jsme se tam vejít nemohli. Z těch dvou by nikdo uhnout nestačil. Ubrzdit už to nešlo. A já měl volbu. Naprat to čelně do některého z nich, nebo auto strhnout ze silnice. Nevím tedy, co by si kdo vybral, ale já volil raději škarpu než čelní střet se železem.
Dvakrát jsem se překulil a bokem zahučel do asi 2 metry hlubokého melioračního výkopu. Kastle auta na odpis. Mně se nic nestalo. Vylezl jsem bočním okénkem, jako poklopem z tanku, a ti dva si mezitím klidně jeli dál. Zastavil jen řidič osobáku, který jel za mnou ve větší vzdálenosti, ale celý to viděl. To „viděl“ si prosím zapamatujte. Zraněnej jsem nebyl, ale byl jsem napůl v šoku, a tak jsem mu na jeho dotaz, zda něco nepotřebuji odpověděl, že ne a tak odjel. Teprve pak jsem si uvědomil, že mě mohl aspoň někam hodit.
Vylezl jsem na silnici a začal stopovat, v setrvačnosti směrem na Prahu. Až po hodném kusu cesty jsem se trochu vzpamatoval a za přispění řidiče, který mě vezl si uvědomil, že bude třeba nehodu ohlásit na nejbližším VB od místa nehody. Nechal jsem si zastavit a stopoval směrem zpět k nehodě. Tam už mezitím byli VB z Mělníka. Odvezli si mě na služebnu, u kámošky zjistili, že jsem jí auto neukradl, ale že mi je skutečně zapůjčila, dali mi dejchnout do balonku, a když se ani alkohol nenašel, tak to se mnou sepsali jako běžnou nehodu a pustili mě. Hlavu jsem si s tím nedělal. Auto bylo automaticky pojištěný, a i moje známá advokátka jinak říkala, že o nic nejde, protože to bylo typické jednání v krajní nouzi, a proto nemůže jít ani o nedbalostní trestný čin, i když to byl majetek socana. Tak jsem to hodil za hlavu. Ne tak VB.
Ti hned nemohli najít toho řidiče, který za mnou po nehodě zastavil a celou věc viděl, a tak celou věc dali na posouzení nějakému „chytrému“ soudnímu znalci z oboru dopravy, aby odhadl (!), co se tam jako podle něj stalo. Ten se nenamáhal ani na místo nehody osobně zajet a prohlídnout si je a vycházel jen z fotodokumentace VB, a vymyslel neskutečnou hovadinu. Dle něj jsem měl jet původně po poli !!! V březnu a po rozmoklém, kudy by ani traktor neprojel !!! Ve snaze dostat se na silnici jsem dle něj přehlédl 1 metr široký a 2 metry hluboký meliorační výkop, a spadl s autem do něj ! To dovodil podle toho, že na straně výkopu směrem k silnici bylo rozbité sklo z auta, o kterém tvrdil, že se tam dostalo setrvačností, když vůz letěl z toho pole do výkopu. Jen na tom to celé vymyslel. Pochopitelně, že na poli žádné vyjeté stopy nebyly na žádné fotografii, co VB pořídili. Vše tedy opřel jen o to sklo. Ale skutečnost, že to sklo se tam dostalo při tom, když se auto koulelo ze silnice než zahučelo do tý jámy, a že po tom tam stopy byly vidět i na těch VB fotkách, to jej evidentně nenapadlo. Nebo napadnout nechtělo…!!!
Souběžně se pak staly dvě věci. Na základě posudku toho „znalce“ mě VB (vyšetřovatel) obvinili z trestného činu neúmyslného ničení majetku v socialistickém vlastnictví. A hned na to se jim konečně podařilo najít toho očitého svědka nehody, který za mnou zastavil a viděl, že jsem jel po silnici a musel auto strhnout, abych zabránil čelnímu střetu. To vypověděl a dosvědčil i do protokolu. A teď „babo raď“. Poliši to vyřešili šalamounsky. Ať rozhodne soud, když už to stíhají jako trestný čin, a měli to z krku.
Ještě v tu chvíli jsem to mohl nechat zastavit než to VB postoupili prokurátorovi a soudu. Ale pořád jsem neviděl důvod. Naivka !! Logicky jsem si říkal, že když mají očitého svědka, tak to je přece víc než nějakej pomatenej „strejda“ znalec, kterej u toho nebyl a posuzoval to až ex – post, a jen z nedokonalých fotek VB. Tak se mi přece nemůže nic stát. Omyl. „Strejda“ byl soudní (!) znalec. Slovo soudní je důležité… (jinak „jejich“ a když je jejich, tak přece „nemůže“ být omylný…, a když omylný je, tak máš smůlu občánku, totalitní justice se přece nikdy „nemýlí“ a pokud ano, tak to nikdy veřejně nepřizná…, a ty se třeba poser, občánku…)
K soudu jsem tedy šel naivně, díky tomu, co jsem si logicky myslel naprosto v klidu a s úsměvem, neznaje ještě plně „logiku“ totalitních soudců, která toho ovšem se skutečnou logikou mnoho společného nemá, jak vyplyne dále. Dokonce jsem byl v takové víře, že se mi nemůže nic stát, že jsem tam chtěl původně poslat jen známou advokátku, aby to v zastoupení vyřídila, a já se takovou banalitou nezdržoval. Ta mi to rozmluvila, a tak jsme tam jeli spolu.
Soudce totaliťáka evidentně vytáčelo už jen naše tuzexové oblečení, a k tomu advokátka z Prahy na venkově…, kde je přece „bůh“ on…, a nepokrytě to i dával najevo. Vyslechl mě, vyslechl očitého svědka, který do písmene potvrdil mou výpověď, přečetl posudek jejich člověka znalce z oboru dopravy – a napařil mi 6 měsíců nepodmíněně. A já koukal jako vejr. „No nic“, říkám si, „odvolačka to spraví, tenhle je osobně podjatej a zamindrákovanej“…
A tak, v další naivní víře, že Městský soud Praha tu blbost zruší, jsme po jeho zavolání vyrazili tam. Prdlajs. Bylo to to samý. Šest měsíců natvrdo potvrzeno, zněl výrok dalšího totaliťáka. Očitý svědek, neočitý svědek. A pak jsem udělal něco, z čeho měla advokátka málem infarkt a tuhla jí krev v žilách.
Než pochopila, co chci udělat, stál jsem přímo u stolu předsedy senátu. Ta, v té době naprosto nemyslitelná drzost, hraničící se sebevraždou, jej musela na chvíli vykolejit, protože jinak by se se mnou těžko bavil. Povídám mu slušně, když už si balil lejstra, jestli se jej můžu na něco zeptat. Přestal balit a říká: „prosím“. Tak mu povídám: „pane předsedo, pokud mi tohle vysvětlíte, tak mi klidně můžete napařit 60 let namísto šesti měsíců a ani nepípnu. Když nějaký očitý svědek usvědčuje nějakého pachatele, tak je takové svědectví pro soud nejen směrodatné, ale i přednostní a na základě očitého svědka pachatele odsoudíte. Je tak ? Je ! Tak mi teda vysvětlete, jak je možný, že v tomto případě, kdy je to opačně – tedy kdy očitý svědek prokazuje mou nevinu, tohoto očitého svědka a jeho svědectví ignorujete a upřednostňujete domněnky nějakého člověka, rádoby znalce, který u dění nejen nebyl, ale nebyl později ani na místě samém a jen z několika fotek k tomu vymyslel jak logicky, tak technicky naprosto neproveditelnou hovadinu…?!“
Takový dotaz evidentně nečekal. Asi čekal, že se budu ptát třeba na odklad trestu, či něco podobného. Navíc nevídaná drzost, kterou jsem si v daný moment neuvědomoval, ale která se v té době rovnala sebevražednému aktu, jak mi následně advokátka řekla, jej rozhodila natolik, že mě nenechal sebrat z fleku a řekl jen: „na to si odpovězte sám a vypadněte…“
Bylo mi to jedno. Stejně bych žádný trest nenastoupil. O to už by se známí, doktoři a peníze postarali, pokud bych nestihl odjet na západ dřív, než by příkaz k nástupu přišel. V té době bylo už ale spíš vyloučené, aby mi ještě do odjezdu stihli nějaký příkaz k nástupu trestu poslat. Odjezd byl v době té odvolačky, až na relativní drobnosti, vyřízen. Stran trestu tedy nešlo o nic.
Šlo mi ale o princip, a tak jsem se neudržel se jej na tu jejich „logiku“ zeptat…
Ale zpět k přípravě emigrace.
51.
O výrobě razítek jsem věděl akorát to, že jsme kdysi na základní škole vyřezávali hvězdičky z brambor a jimi pak tiskli na papír. A to nebyla zrovna ta nejlepší technologie na výrobu podnikových, KSČ, státních a jiných razítek, kterými bylo třeba opatřit všemožná potvrzení pro pasovku. Ale existuje určitá zásada, která říká že: „člověk nemusí vědět všechno, ale musí vědět, kde to najít, když to potřebuje“.
A tak jsem vyrazil s vysokoškolským indexem studenta nabírat vědomosti do univerzitní knihovny v Klementinu. Volně, veřejně, dostupné popsání technologií výroby razítek v té době nikde nebylo. Pravda, ten index nezněl zrovna na moje pravé jméno, ale to obsluha knihovny nemohla vědět…
V sále, který mi připadal velký jak fotbalové hřiště, jsem podle kartiček v zásuvečkách dlouhých skříněk s mnoha patry, hledal odbornou literaturu, která by o tom mohla něco vědět a objednával jsem si ji do studovny. Strávil jsem tam mnoho dní a hodin. Věděl jsem kde co o pryži, jejím odlévání, ale nic, co bych v amatérských podmínkách dokázal i vyrobit. Ale trpělivost, důslednost a vůle růže přináší.
Po „nekonečné“ době jsem našel jinou technologii. Intenzivní osvícení hmoty (tady záměrně neuvádím jaké), obsahující složku, která působením světla hmotu vytvrdí přesně v místě dopadu světla, je – li směrováno. Jistá kyselina pak nevytvrzenou, neosvícenou hmotu zčásti rozpustí a odplaví. Vystoupí tak „obraz“ pryžové konzistence, se kterým lze tisknout. Tak to už byla sranda.
Stačilo jen sehnat vzory potřebných razítek – jejich otisky na papíru – nafotit je, na negativu vyretušovat co tam nepatří, optikou nastavit velikost promítaného obrazu (razítka) a ostrým světlem exponovat. Od toho okamžiku už nebyl problém vyrobit jakékoli razítko, pokud jsem se dostal k jeho otisku. A to už velký problém nebyl.
Otisk razítka se dá vylákat, nebo nějaký dokument s otiskem razítka ukrást. Lejstra se, na rozdíl od hmotných razítek, do trezorových skříní nezavírala ani na noc. Razítka ano. A byl by šílenej poprask, kdyby se nějaké ztratilo. Notabene podnikové, stranické a ROH současně. To by hodně zavětřili i StB, a to by mohlo zhatit celý projekt. Proto jsem si, ač by to bylo jinak snazší, nedovolil ukrást přímo razítka. StBáci sice byli svině, ale pitomí rozhodně ne.
Pro celou věc tak už „jen“ zbývalo vytipovat pro každý případ u režimu slušně zapsanou osobu a vymyslet, jak jí sebrat pas tak, aby to aspoň dva měsíce nezjistila, že jej nemá. V mezičase si pak pomocí padělaných razítek vystavit všechna potřebná potvrzení, které by takové osobě podnik vydal, kdyby si o doložku na západ žádala sama, a se všemi těmito všemožnými dokumenty jít na pasovku požádat o výjezdní doložku, vydávaje se za danou osobu uvedenou na dokladech.
52.
Mezitím se udála jedna, zpočátku nepatrná historka, díky níž jsem nakonec, a vyloženě náhodou, získal partnerku k emigraci, aniž bych při tom takový cíl sledoval. Partnerku, o které jsem se už zmínil v souvislosti s tím, že se mnou jela místo mé druhé ženy.
Začalo to naprosto nevinně. Při jednom (povinném) tahu noční Prahou. V jistém nočním podniku, kam jsme se s kolegy nahrnuli, jsem u jednoho stolu zaregistroval kamarádku, která u nás na hotelu dělala, no řekněme hostesku až na pokoje… Nerad používám slovo, které jistě kde koho v této souvislosti napadne. Tyhle holky si hanlivé označení nezaslouží. Aspoň ne ty, které jsem u této „práce“ tehdy poznal.
Seděla s ní holka, která evidentně nebyla z našeho světa. Kejvnu na kámošku s „uměleckým“ jménem Ina, vezmu ji stranou k baru a povídám: „zaučuješ „novicku“ ? Tak mi ji na chvíli půjč a jsi bez práce…“ Běžný humor, ale co kdyby, ne ? Ina dala panáka a povídá mi: „debile, na tu nesahej, to je kámoška z baráku, kde bydlím a má hodně vážný problém. A vůbec, nemohl by jsi jí namísto myšlení na šukání, pomoct ? Pro Tebe by to byla hračka“. To zrovna moc zábavně nevypadalo. Ale proč ne jednou nějaká změna, řekl jsem si a zeptal se, vo co jako jde ? Vyklopila mi, že ji mlátí manžel, tyranizuje a dnes prý ji zbil tak, že musela utéct k ní, aby ji nezabil, a neví co má dělat dál. Můj návrh, že vezmeme „gumy“ (taxi) a pojedeme tomu jejímu z fleku nabít hubu, Ina zavrhla s tím, že to jí nepomůže. Až by se z ran vylízal, tak by ji skutečně zabil, jak jej prý zná.
Při tom hovoru jsem tu holku, říkejme jí Jana, o níž byla řeč, od baru pozorně sledoval. Zaujala mě její nevinnost a skromnost, s níž u stolu seděla. Byla opravdu z jiného světa, a tak jsem to přestal brát jako srandu. „Naše“ holky by si s takovým poradily snadno, kdyby si to na ně někdo doma dovolil, ale ona nic z toho evidentně neznala. A tak jsem koupil nějaký pití, sobě koly a řekl jsem Ině, že to jedeme probrat k ní domů, protože tady je na to moc kravál. Docela koukala, že mě tak snadno přemluvila (v tomhle světě nikdo nikomu jen tak nepomáhal, takže se není co divit, že ji to trochu vykolejilo), a ani neprotestovala, když jsem k tomu dodal, že spát budu v její posteli… Janě, už u jejich stolu, jsem řekl něco ve smyslu: „Neboj kotě a pojeď s námi“. Byla fakt vyděšená. Vzali jsme „tágo“ a jeli k Ině do bytu.
Tam jsem se dozvěděl věci a viděl takový modřiny, že mě musely obě držet, abych toho jejího nešel zmlátit hned. Do rána jsem pak slyšel nejstrašnější příběh, jaký jsem kdy o vztahu dvou lidí do té doby slyšel. Manželské otrokářství. Nejen, že Janu bil jen tak z plezíru, ale musela doma vést účetní knihy na haléř, přepírat už vyprané prádlo, když si zamanul, být mu po vůli kdykoliv a kdekoliv, nic si nesmět pořádně koupit, ani žádné prostředky na úklid doma, vše tak doslova dřít ručně, takřka bez saponátu a věci na sebe si musela kupovat v bazaru. Šetřit a šetřit, při tom chodit do práce a výplatu mu odevzdat. Bála se jej a bála se i odejít. Tu noc to už ale nevydržela a utekla k Ině, kterou víceméně znala jen zběžně z baráku a prosila ji o pomoc. Třásla se jak osika ze strachu, co bude dál, i když jsem do ní nalil několik vodek. Chtěla od něj, ale nevěděla jak – a neměla kam jít.
Ráno (míněno po 11 hodině), když jsem se vyštrachal z Ininy postele, jsem vzal Janu k mé známé, už zmíněné advokátce. Za denního světla jsem viděl, jak je to její oblečení, na jinak pěkné holce, příšerné. Ale na to nebyl čas. V prvoplánu byl ten její vejlupek. Advokátka jí na počkání sepsala žádost o rozvod. Skoro ani prachy nechtěla, když ten příběh slyšela. Od ní by si je nevzala. Pro mě to byly „drobné“, to věděla a platil jsem to já. K žádosti, na mé přání, dopsala dovětek, že manžel Jany s rozvodem souhlasí, stejně jako se vším, co do žádosti uvedla. Po sepsání žádosti jsem měl totiž v úmyslu jet rovnou za tím jejím „frajerem“, aby to podepsal. Jana se zděsila a tvrdila, že je to chlapisko a že mě zabije, abych tam nejezdil sám. „No, na každém šprochu pravdy trochu“ říkám si, a tak jsem se pro jistotu stavil pro známého vyhazovače s nabídkou, jestli si za „rukavici“ (500 Kč) nechce zatrénovat na živém mase. Nebylo třeba říkat dvakrát…
Nafárali jsme do bytu i s Janou, zrovna když „frajer“ čuměl na bednu. Aby jej nenapadlo vstávat, tak mu vyhazovač hned jednu cvičně ubalil. Docela koukal vyjeveně, když byl najednou v opačné pozici. (Jen pro informaci. Chodit tehdy s domácím násilím na policii – VB bylo absolutně bezpředmětné. Neudělali s tím nic. Tak nějak mi to něco připomíná…) Dostal papíry pod nos s poznámkou „nečum a podepisuj“, a pro jistotu chytl další. Za to, co udělal, to bylo ještě hodně málo. A podepisoval. Seznámili jsme jej s tím, co podepsal. Sice to byl postup tak trochu v obráceném pořadí než je u podepisování něčeho jinak běžné, ale stejně by mu jinak nic jiného nezbylo, tak to bylo jedno. Zároveň dostal ponaučení, že Jana od této chvíle s ním nebydlí a pokud ji náhodou někde potká a přiblíží se k ní na méně než deset metrů, tak dostane takovou nakládačku, že tu už nerozchodí. To samé se vztahuje na to, kdyby jej teď, až odejdeme, napadlo jít na fízly něco hlásit. Když jsme pak ještě viděli ty účetní knihy a její ubohý a jeho luxusní šatník, měli jsme co dělat, abychom mu tu pořádnou nakládačku nedali rovnou. K tomu jsem odmalička nesnášel, když někdo, navíc bezdůvodně, bil holky. Nikdy jsem žádnou neuhodil. A to co dělal on, to byl fakt „brutus“.
Jana chtěla balit. Tak aby to ten její hodně dobře slyšel, jí povídám: „vyprdni se prosím tě na to. Vem si jen všechny doklady a to smetí tu nech a jedem. Zítra vobrazíme tůzy (tuzexy) a koupím Ti nový hadříky, celej komplet novej šatník, včetně bot a prádýlka“. Vzala tedy jen všechny doklady a vypadli jsme. O patro výš jsme ještě chvíli hlídali ten byt, jestli toho magora nenapadne jít na fízly. Ale asi jsme nepůsobili zrovna tak, že by bylo radno s námi žertovat, a když se dvacet minut nic nedělo, tak já šel s Janou do bytu Iny a vyhazovač odjel drožkou s tím, ať zase brnknu, když se namane podobnej kšeft.
K Ině jsem musel. Chtěl jsem ji požádat, aby s námi ráno objela ty tuzexy. Jsem totiž naprostý antitalent na výběr oblečení. I když jsem potřeboval nakoupit něco i jen na sebe, tak jsem musel požádat nějakou kámošku, aby jela se mnou jako „vizážistka“. Prostě to neumím sladit. Takže to fungovalo a funguje tak, že pokud zrovna s nějakou nežiji, tak mi musí poradit nějaká kámoška. A nejen nakoupit, ale i komplety oblečení pověsit na ramínka, a k tomu určit i příslušné boty. Pak to jako komplety střídám. No, a s touto mou indispozicí by byl nákup celého šatníku pro Janu a poradit jí, nad mé síly. Jedny šaty bych ještě zvládl, ale všechno – sukně, kalhoty, halenky, atd. a naráz – to ne.
Aby se Jana mohla vzpamatovat, zařídil jsem jí ještě ten večer telefonicky u známého doktora dlouhodobou neschopenku. Druhý den jsme obrazili ty tůzy, dali podepsanou žádost o rozvod advokátce, ať to zařídí a s autem plným oblečení jsme přistáli v Korunovační. Neměla kam jít a já ten byt prakticky neužíval. Fyzicky jsem už v té době bydlel ve vile na Hanspaulce. To jsem jí ovšem samozřejmě neřekl. O tom, vyjma majitele vily, nevěděl nikdo. Byt v Korunovační byl stále zařízený, tak aby se nezajímala jsem jí tvrdil, že tam bydlím a že tam klidně může zatím zůstat, než jí něco najdem.
Mně to jako nic zvláštního nepřipadalo, co jsem pro ni udělal. Vyřizování oněch věcí bylo pro mě složité asi tak, jako bych si šel koupit cigarety = nijak nezatěžující drobnost. A nákupy těch hadříků ? Dva „povinné“ flámy se „spolupracovníky“ při tahu Prahou mě stály mnohem víc. Takže taky nic zvláštního. Prostě jsem jen trošku pomohl holce v nesnázích.
Jana ale byla „z ulice“. (To byl termín pro všechny lidi, co nebyli v našem světě). Pracovala jako prodavačka s platem 1.200,- Kč měsíčně. I kdyby ji nikdo neterorizoval, tak už jen to oblečení co dostala, by si s tím platem nemohla dovolit koupit ani za deset let. Pro mě to byla jen zábava, povyražení ze stereotypu a radost z toho, jak jí u toho nakupování září oči. K tomu se jí během jediného dne vyřešily věci, které pro ni byl přes rok neřešitelné. Z utrpení ( a to jsem ještě nevěděl, čím vším si prošla v dětství) byla najednou, jako mávnutím kouzelného proutku někde, kde jí nikdo nenadával, nebil, mluvil s ní vlídně a každý okolo jí pomáhal. Tehdy ještě nevěděla, že ti okolo to nedělají nezištně. Nevěděla, že to je svět a styl službička za službičku nebo rovnou za prachy; služba kterou ve skutečnosti prokazují mně, ne jí. Netušila, že je to svět, který by ji sežral zaživa, využil a nelítostně vykopl, pokud by se pro něj nenaučila být prospěšnou. Myslela si, že to jsou kamarádi a samí hodní lidé. A připadala si jako ve splněné pohádce o Popelce. Byla dokonale šťastná tak, jak jsem už nikdy nikoho šťastného neviděl. Ani ve světě vrcholného businessu. V reálním životě ale žádná pohádka netrvá věčně.
Potud, jak už jsem nastínil, bylo pro mě páchání onoho dobrého skutku zábavou. Bydlela u mě v bytě, já občas zaskočil do „práce“, jinak jsem pracoval v laboratoři ve vile a spát jsem jezdil do Korunovační. Muselo to přece vypadat, že tam bydlím. Nesměla nikde, ani kámošce Ině říct, kde bydlím jinak. A tak to ani nesměla vědět. Vyprávěli jsme si a já se jí snažil dát pár rad do života a vysvětlit jí, jaký je svět skutečně. O mně nevěděla nic, než že vexluji a díky známostem, penězům a zkušenostem, jak i viděla, není nic problém. Sama mi o sobě řekla všechno. Ono toho moc nebylo, ale byl to hrůzný příběh.
Byla nechtěné dítě. Máma ji nechtěla, ale její táta ji ukecal, aby si „to“ nechala. Máma to i po jejím narození brala jako povinnost a vůbec žádnou radost. Naopak. Hádali se a táta začal pít. Rozvedli se. A emancipovaná máma jí pak z dětství udělala peklo. Střídala partnery, vodila si je domů, a ji zavírala do komory, aby je nerušila. Už v útlém dětství neměla takřka žádné hračky. Musela se učit uklízet, dělat domácí práce i za mám, postarat se doma o sebe, včetně vaření. Když byla starší, chtěla za každou cenu z toho nepřátelského prostředí pryč. Máma si navíc pořídila druhou dceru, ale tu už chtěnou, tu milovala, ale Janu stále nenáviděla. Aby z toho unikla, tak jen co to bylo možné, tak si vzala prvního chlapa, který se byl ochoten ženit. Doufala, že tím její utrpení tam, kde ji nikdo nechce, skončí a její život bude šťastnější, jako kdysi hodně dávno s babičkou – matkou jejího otce – u které jako malinká čas bydlela. Matka jí nešla ani na svatbu a na rozloučenou jí řekla jen to, že je ráda, že jí konečně zmizí z očí. Nechtělo se mi tomu věřit. Zajel jsem se proto na její mámu podívat. Na návštěvu nás vpustila. Pochopil jsem při ní, i přes matčinu hranou srdečnost, že Jana ani slovem nelhala. A člověku, kterého si v naději na lepší život vzala, tak tomu jsme ji právě vyrvali z okovů. Za celý život nezažila, vyjma té chvilky u babičky, nic hezkého. Jen utrpení. Není proto divu, že si připadala jak Alenka v říši divů, z ničeho nic obklopena luxusem, vlídností okolí, a i v posteli zažila najednou víc než jen brutální sex. Jistě, že k tomu došlo. A záhy že jsme spolu začali spát. Už třetí den po seznámení. Tím „spali“ myslím provozovali sex. To nemá se závazky nic společného. Nic jsme si neslibovali. Jen to bylo oběma příjemné.
Byla šťastná, a mně začaly starosti. Došlo mi, že jsem to s tou pomocí, a s ohledem na mou situaci a záměry, trochu furiantsky přehnal a nemyslel přitom na následky. To nebyla holka z našeho světa, které by taková injekce pomohla, vzpamatovala by se, oklepala a „fungovala“ dál díky ostřílenosti už sama. Tady jsem vstoupil do života člověku, který byl z jiného světa. Vytrhl jsem jej z něj, převrátil mu život naruby a vrhl jej do naprosto jiného světa bez toho, aniž by k němu dospěl sám, přirozenou cestou, postupně. Do světa, o kterém nic nevěděla, který se jí sice jevil jako přívětivý, ale to byl jen klamný dojem. Ve skutečnosti to byl svět mnohem, mnohem tvrdší, než ten „na ulici“. Bez zkušeností by v něm neobstála ani minutu. Beze mě by se s ní, tak jak to viděla, nikdo tak vlídně nebavil. Svět velkých peněz nemá soucit. A ti, co se v něm přímo narodili, tak ti ani nevědí co to je, byť jen z doslechu. A ve svém světě „na ulici“ neměla kam jít. A dostihlo by ji opět to, z čeho jsme ji vyrvali, jen co by se ten její dozvěděl, že už nemá naši ochranu. A nastalo dilema, co s tím.
Vstoupit někomu do života tak zásadním způsobem a za situace, ve které jsem byl, nebylo po rozumové stránce zrovna moudré. Za tak krátkou dobu, co jsem měl do odjezdu, jsem neměl šanci ji naučit se plně orientovat v našem světě. A o svých záměrech emigrovat a případně ji vzít s sebou, jsem jí taky říct nemohl. Znali jsme se sotva tři týdny. To by bylo pro mě obrovské riziko jí to říct. A od záměru emigrovat mě nemohlo po prožitém odradit nic. Byl to smysl života. A tak ani to, že se mi líbila a že měla v sobě něco, co holky z našeho světa neměly, a co nelze za peníze koupit – nezkaženost mocí peněz a upřímnou čistotu. Mohl jsem ji nechat v bytě, ten na ni nechat přepsat a bez vysvětlení odjet. Pak by se ale na ni vrhli „vlčáci“ z našeho světa. Neuměla se bránit, uvěřila by kecům nelítostného světa a dopadla by špatně. Ten svět by ji takto nepřipravenou nepřijal. Pouze by ji využil, když už o ní věděl. Mohlo mi to být jedno. Ale nebylo…
Jednou jsem v bytě v Korunovační dlouho stál u okna a čuměl do zeleně dvora mez baráky. Pochopila, že se něco děje. Byla velmi vnímavá, díky těžkému životu, který prožila a který ji naučil detekovat i ty nejjemnější známky nebezpečí. Alespoň v jejím světě, který znala. Neříkala nic, ale věděla, že pohádka skončila. Přemýšlel jsem dlouho a pak jsem se najednou rozhodl, že budu riskovat. Nemusel jsem. Mohl jsem se tomu vyhnout. Jenže já se ve světě velkých peněz nenarodil…, a tak jsem cítil, že to, co jsem začal bych měl i nějak dokončit, a ne se tomu zbaběle a bezohledně vyhnout. A taky mi nebyla až tak lhostejná ani osobně.
S pevným rozhodnutím a s kamennou tváří jsem se od okna otočil k ní. Nebylo třeba říkat, že budu mluvit vážně. Dokonce mě předešla a povídá: „já vím, jdu se sbalit, musím pryč, co by jsi se mnou dělal“, a draly se jí slzy do očí. To mě odrovnalo. Ne ty slzy. Byla vnímavější než jsem si myslel, když jsem ji celou dobu pozorně sledoval, jak se učí, jak se snaží to vše nové pochopit, i když neměla dostatek informací. Zase úplně vše jsem jí neříkal. Byla šťastná, ale ne přihlouple. Přála si, aby to vydrželo co nejdéle, a tak to nekazila, ale uvnitř věděla, že to musí jednou skončit. Cítila, že není součástí toho světa. A tak, když jsem byl v její přítomnosti poprvé hodně vážný, vyhodnotila že pohádka skončila a je čas odejít. Nechtěla být na obtíž.
Ve vteřině mi došlo, co se jí v mysli odehrává a povídám: „hej, hej, brzdi, tak daleko ještě nejsme. Chci Ti říct něco jiného. Ale neméně vážného“. Ne, tak naivní nebyla, aby si po tom myslela, že bych si ji po třech týdnech chtěl vzít. V reálném světě se pohádky nedějí, aspoň ne tak, jak jsou napsány v pohádkových knížkách, včetně „červené knihovny“. „Navrhnu Ti dvě možnosti“, pokračoval jsem, „obojí je těžké, ale musíš se rozhodnout hned a tady. Já musím zanedlouho odjet a nevrátím se. S sebou Tě vzít nemůžu, protože tam kam jedu, tak odtamtud už není návratu a ani Ty by ses nemohla nikdy vrátit. Pokud bys chtěla jet, nikdy už neuvidíš tuto zemi. Musela by ses naučit mluvit jiným jazykem a také být naprosto samostatná, protože ani já přesně nevím, co tam bude, a tak nejsem ani sto nic zaručit.
Naproti tomu Ti nabízím jinou možnost. Teď na dvě hodiny odjedu, abys měla čas se rozmyslet. Když se vrátím, položím na stolek 200 tisíc korun (jako dnes cca 2 miliony). Ty budou Tvé. K tomu Ti dám dekret na tento byt a zítra zařídím přepis na Tvé jméno a už se neuvidíme. Peníze Ti dají nezávislost, a tak Tě i ochrání než se v krutém světě naučíš sama chodit. Víc udělat nemůžu. Ani do mého odjezdu bydlet tady. Moc bychom si na sebe zvykli a bolelo by to pak víc. Za to chci jediné. Nikomu, ani Ině se nezmíníš o tom, co jsem právě řekl a co jsem Ti dal. Jinak obratem o vše přijdeš. Včetně bytu. Rozhodneš – li se přesto za dvě hodiny po mém návratu pro první variantu, uvědom si, že od té chvíle nebude cesty zpět. A velké riziko je i samotná cesta“. Že nejedu do DDR, PLR, či Maďarska, ale že se jedná o emigraci na západ, to nebylo třeba dodávat.
Na to mi položila, už opět rozesmátá, jedinou otázku: „jediným důvodem, proč bych s Tebou nemohla jet je skutečně jen to, že jsi mě nechtěl zatáhnout někam, odkud bych se už nemohla vrátit, a že tam nebudu moct spoléhat jen na Tebe, protože sám nevíš co bude a co budeš dělat, a tak bych se musela naučit naprosté samostatnosti ?“. Odkýval jsem to. „Tak nikam na dvě hodiny nejezdi“, pokračovala, „nepotřebuji přemýšlet, víš že tady nikoho nemám, nač bych se sem vracela. Nevím přesně, kam jedeš, ale naučím se to tam a nebudu Ti nijak překážet. Tady zůstat nechci“. „Hej, sešlápni ten brzdovej pedál“, říkám pořád s vážnou tváří, když jsem ji přerušil, „tohle není sranda, chci abys ty dvě hodiny přemýšlela, sama a v klidu, ano ?! Teprve pak to bude směrodatné, co řekneš“. A odjel jsem do vily pro peníze, i když jsem na 99 % věděl, že zbytečně.
Na stolku už stála káva, když jsem se vrátil. Čekala na mě a vyhlížela z okna, nebo se řídila časem. To už znala, že když řeknu nějaký čas, tak že to bude na minutu přesně, ale káva byla právě uvařená. Položil jsem na stolek bankovky. Obnos, jaký nikdy v životě pohromadě neviděla, a za celý život by jako prodavačka nenašetřila. Navenek ležérně, ale jinak jsem velmi pozorně sledoval, co udělají její oči. Ani stín chtivosti a hrabivosti, který jsem tak dobře znal z výrazů očí členů našeho světa, se v těch jejích neobjevil. Znal jsem tak její odpověď předem. Nechtěla byt, ani peníze. A tak už jen formálně jsem se zeptal: „tak co kotě, která varianta…?“
Nastrkal jsem tedy peníze zpět do bundy, v klidu a tváře se tajemně jsem dopil kávu a pak povídám: „fajn, od této chvíle není návratu, sbal si prosím všechny věci, já zatím uklidím zbytek, vezmu tu trochu svých věcí, co tu mám a jedem bydlet jinam, do mého hlavního „doupěte“…“, a jeli jsme do vily.
Byl to risk. Pokud bych se v úsudku o ní, při přemýšlení u toho okna zmýlil, mohlo to pro mě mít fatální následky. První ani druhé ženě jsem tolik nedůvěřoval, abych jim tak přímo odhalil emigrační úmysl. Této holce jsem to řekl za tři týdny známosti…
Ta vila už ji ani moc nepřekvapila. Už viděla i tak dost před tím, co je a není možné, takže se naivně nedivila. Uvědomovala si i plně, do čeho jde a že to skutečně není sranda a i to, že není cesta zpět. Chtěla to a plně se do toho vžila. Nejen, že doma uklidila a uvařila, pokud jsme nejedli někde v restauraci, ale pomáhala i se vším možným, co bylo ještě k emigraci třeba. Byl to zvláštní vztah – spiklenci, milenci, kamarádi, vše v jednom a nekomplikované.
Jediné věci jsem si u ní ve své zaslepenosti a honbě za úspěšností nevšiml a neuvědomil si ji, a to ani později, přestože jsem to měl na očích. Neviděl jsem, že je vyjímečná, ve smyslu, že má dar být skutečným přítelem, nejen milenkou, a to v pravém smyslu toho slova. Dar, který je vzácnější než pověstný šafrán. Asi bych pak nikdy nepřipustil, aby nastaly okolnosti, pro které měla důvod odejít. Byla to jedna z mých největších životních chyb, v souladu s tím, jak už to často v životě bývá – že si nedokážeme vážit toho, co máme a neuvědomujeme si, jak moc je to cenné, dokud to neztratíme. To už ale bývá zpravidla pozdě…
53.
Od toho, kdy už jsem uměl vyrábět razítka, nabraly věci rychlý spád. Už jsem skoro ani nevexloval. Spíš jen proto, aby to nebylo nápadné, že jsem nějak náhle přestal. Peníze jsem už nepotřeboval. Měl jsem jich do doby odjezdu nadbytek a s sebou jsem nakonec žádné vést nechtěl. Pilot mi totiž řekl jednu moudrou věc, kterou se naučil v Anglii, když létal u RAF a byl připravován na možný sestřel a návrat zpět, když by přežil a nebyl hned zajat. A to – „nemáš – li v pořádku jednu věc, všechny ostatní v pořádku mít musíš, jinak Tě odhalí“. Což pro mě v překladu znamenalo – cestuji – li na falešný pas, vše ostatní musí sedět jak má a nesmím tedy ani nic pašovat, jinak neuhlídám nervozitu, tím na sebe upozorním, prohledají vše důkladněji a na něco při tom jistě přijdou. A tehdy nebylo možné mít u sebe libovolný počet valut ani korun při cestě přes hranice. Vpodstatě jen pár drobných.
Řídě se tím, co mi řekl, vzdal jsem se peněz. Z hovorů s cizinci jsem už měl aspoň nějaké povědomí, jak to na západě vypadá a nepochyboval jsem o tom, že se tam neztratím, i když začnu z nuly. Ze stejného důvodu je nemohla vést ani Jana, i když jela jinou cestou. Oželel jsem je tedy, a tak jsem jich měl rázem před odjezdem nadbytek. Velmi zajímavý pocit, který se v životě jen tak nepřihodí a taky se mi víckrát nepřihodil.
Vytipovaného člověka, na jehož pas odjedu jsem už taky měl. Zbývalo to jen zrealizovat tak, aby o tom nevěděl a doklady potřebnou dobu nepostrádal. Bylo třeba mít jeho pas a OP. Jana měla obojí své, já svůj pas neměl.
Bylo nutno udělat to takto složitě. Nemohl jsem chtít odjet na ukradený pas, koupený od „lapků“ v podsvětí. To bych došel jen na tu pasovku, kde už by měli nahlášenou ztrátu daného pasu, a tak bych odtamtud putoval rovnou do vězení. Ten člověk tedy nesměl vědět, že mu pas chybí. A jít za někým, aby mi takto své doklady prodal, 2 měsíce jejich ztrátu nenahlásil a počkal, až s nimi emigruji – tak to by nefungovalo. Ani já bych to pro někoho v té době neudělal, ani za milion, i kdybych doklady měl a nechtěl zrovna emigrovat. Ten strach a napětí by nikdo dva měsíce nevydržel a udal by to, nebo by nahlásil ztrátu pasu hned, jen co by se strachy rozklepal, což by bylo asi do hodiny. Žádné peníze nestály za 10 – 20 let případného vězení. A tak se to muselo udělat složitě. U toho už asistovala i Jana.
Byl to člověk, kterému jsem pravidelně dodával valuty. Věděl jsem, kde má velmi šikovně zamaskovaný trezor a v něm kromě peněz všechny doklady, vyjma OP a ŘP, které měl u sebe. Trezor přede mnou klidně otevíral, takže jsem jeho obsah znal. Kde pracuje, jsem věděl a postupně, už před tím, jsem si obstaral vzory potřebných razítek a tato vyrobil. Při hovorech s ním jsem zjistil, kdy určitě nikam do zahraničí nepojede. To bylo snadné. Stačilo se jen zeptat, kdy pojede na dovolenou, jinak do zahraničí nejezdil. Bydlel sám, střídavě s různými přítelkyněmi. OP jsem ukradl o několik měsíců předem než pas. Ztrátu OP mohl jít klidně nahlásit. Jeho OP jsem potřeboval jen na pasovce při kontrole zaměstnavatele, přesně razítka zaměstnavatele v OP uvedeného a zda je toto v souladu s přinesenými potvrzeními od zaměstnavatele. Jinak tam, alespoň podle informace kterou jsem měl, úřednice ani nenapadlo kontrolovat OP, zda nebyla nahlášena jeho ztráta, když všechny údaje souhlasily s pasem, který evidentně jako kradený nebyl. To by věděli. Možnost zkontrolovat OP na evidenci občanských průkazů pochopitelně měli, a snad to i měli dělat. Podle dané informace to ale v praxi nedělali. A tak toto zdánlivě zanedbatelné riziko bylo možno podstoupit a vcelku se klidně spolehnout na to, že i v mém případě bude ke kontrole OP obvyklý, laxní přístup. Fotku v OP jsem vyměnil za svou.
S pasem to bylo horší. Trezorový zámek byl nad mé znalosti. A sebrat pas v jeho přítomnosti nešlo. Až tolik mi zase nevěřil, aby mě u otevřeného trezoru na chvilku spustil z očí. Číselník to nemělo. Jen složitý „motýlkový“ (oboustranný) klíč. A ten si vždy, na svazku klíčů pokládal na konferenční stolek. Měl jej sice stále na očích, ale to už tak těžké nebylo. Potřeboval jsem jeho otisk. Jana na chviličku odvedla jeho pozornost a já svazky klíčů vyměnil za podobný. Na WC jsem si pak v klidu udělal otisk, a když už jsem v tom byl, taky rovnou od bytu, nejen od trezorového klíče, a při stejné fintě svazky opět prohodil. Vyrobit pak klíč – klíče už je jen otázka trochy zručnosti.
Přibližně 1,5 měsíce před cestou jsem mu vzal pas. Byt i trezor jsem otevřel hravě vyrobenými klíči, když nebyl doma a pas mu vyměnil. Nemohl jsem mu jej jen sebrat. Na to by přišel, a brzo. Dal jsem mu tam proto cizí, ale s jeho fotkou, kterou jsem nafotil z OP pro každý případ, kdyby náhodou pas přece jen otevřel. Na 99 % by si v něm jiného jména nevšiml. To je snadné. Člověk nikdy nekontroluje svůj doklad podle napsaných údajů. Ty přece zná. Podívá se tak jen zběžně na fotku, strčí doklad do pasy a jde.
V jeho pasu jsem pak vyměnil fotku za svou a první prověření kvality práce proběhlo na německé ambasádě (myslím NSR) při žádosti o vízum, dřív než jsem se s tím odvážil jít na příslušnou pasovku. Vízum dali Němci týž den. A druhý den jsem s tím šel pro žádost o výjezdní doložku na západ na pasovku. To ještě nebezpečné nebylo. Číhli do OP, číhli do pasu a dali mi formuláře k vyplnění mnou, vojenskou správou, podnikem s příslušnými kolonkami pro ROH a KSČ, jakož i kolonka pro Živnobanku a požadavek přinést ještě výpis z rejstříku trestů. Sbalil jsem to a šel jsem si domů zahrát na příslušné úřady a vystavit si potřebná potvrzení na příslušné formuláře. Ani ne půl hodiny práce, víc to nezabralo.
Na pasovce byl záznam, kdy jsem požádal a tak dál bylo nutno počkat přibližně stejnou dobu jako trvá vyřízení všech těchto věcí skutečně. A to trvalo. Tam totiž probíhala ta veškerá prověrka člověka, když si požádal o povolení k cestě na západ. Na podniku, kde člověk pracoval, na ROH a na stranickém výboru KSČ u daného podniku, ne na pasovce, jak si lidé (a dlouho i já) mysleli. Pasovka byl už jen úřad, který rutinně vydal doklad, pokud byla všechna tato potvrzení v pořádku. Ti už neověřovali nic. A protože existovala pracovní povinnost, byl každý občan těmito složkami i detailně podchycen. Tam byly ty nitky StB a vše pod všemocnou KSČ. O každém „robotíkovi“ věděli všechno. A jak dlouho takové vyřizování – prověřování trvá, to jsem věděl. Proto jsem mu taky musel pas šlohnout, kdy jej nebude alespoň 1,5 měsíce potřebovat.
U Jany to bylo o něco snazší. Měla svůj pas i OP. Povolení k cestě na západ by jí sice podnik, potažmo KSČ, potažmo StB asi nedali, ale když jsem o tom rozhodoval svými (padělanými) razítky já… A aby nemusela tolik riskovat, koupil jsem jí zájezd od Čedoku. To bylo procedurálně snazší. Zato se zájezdy jezdili jako doprovod 1 – 2 StB, kteří hlídali, aby někdo nezdrhl. Lépe řečeno, mohli už tak akorát zapsat kdo, kdy a kde vzal čáru, když člověk nebyl pitomej a neupozornil na sebe dřív než zmizel. Tohle jsem já udělat nemohl. Pasy se v autobuse odevzdávaly průvodci daleko před přejezdem hranice. A souběžná přítomnost StBáků a mého falešného pasu po delší dobu na jednom místě v autobuse, mi zrovna nedělala dobře, a tak jsem raději volil sice složitější individual, ale zato bez onoho doprovodu.
Po příslušné době jsem tedy přinesl všechny potřebné dokumenty na pasovku, precizně padělané, aby mi za to dali pravou výjezdní doložku na západ. Úředníci to vzali a nechali si to i s pasem a s tím, ať přijdu asi za tejden. (Rychlost uspíšila „obálečka“). Běžný postup, nic znepokojujícího.
Staženo jsem měl, až když jsem si pro výjezdní doložku a pas po tejdnu šel, nezapomenout se před tím stavit u pravého majitele pasu. Vykecal by mi takovou příhodu, kdyby objevil podvržený pas v trezoru. Neobjevil, a tak bylo vše v pořádku. Nicméně i tak jsem ještě nemusel z pasovky odejít, ale odjet a to rovnou na vazbu, kdyby byla jen jediná informace stran toho, že tam nic neověřují, lichá. Byť jen v detailu a mohlo se to klidně stát. A 100 % jistotu jsem neměl, že vím skutečně všechno. A taky jsem tam díky tomu zažil pěkně horkou chvilku.
Milá paní u přepážky, ještě si pamatovala „obálečku“, a tak s úsměvem povídá: „jo, jo, je to hotový, hned Vám to dám“, vzala si OP a šla pro to. Vrátila se od zásuvkové skříně, a aniž by aspoň vrátila OP, opět mile a s omluvou povídá: „jé, já to tady nemám, asi je to u holek vedle v kanceláři, hned pro to doběhnu, ale hotový to je, to vím na beton“ a zmizela. A byl u nich v tu chvíli jak padělaný pas, tak padělané OP, včetně všech dokumentů, taky padělaných. Z minut se staly hodiny. A fantazie pracovala. Nelíbilo se mi to a nenápadně jsem koukal po dveřích, zda by se mi podařilo zdrhnout, kdyby se mě někdo chystal zatknout. Minuty plynuly, paní nikde. Bylo to nejdelších deset minut a v hlavě otázka – odejít dokud je čas a zmizet ? Nebo neodejít ? Nějak jsem ten souboj nervů zvládl a nezdrhl. Ale studený pot mi stékal po čele i po zádech a krve by se ve mně nikdo nedořezal. Kdyby mě chtěli zatknout, utéct bych nestihl. Nebylo by kudy. Najednou se rozesmátá paní vynoří odněkud z útrob budovy, všechny papíry v ruce a povídá: „promiňte, že to chviličku trvalo, my se s kolegyněmi trochu zakecaly, jedna se zrovna stala čerstvou babičkou, však to znáte…“ Mé bledosti a stavu na infarkt si naštěstí nevšimla a po podepsání převzetí dokladů mi popřála hezkou dovolenou.
Vypotácel jsem se ven jako v mrákotách, až se Jana čekající v autě lekla, co se stalo, když mě viděla a s napětím čekala, co řeknu. Teprve až tam mi došlo, že mě režim právě propustil na svobodu…
Měl jsem tak dva týdny do odjezdu čas. Poslední přípravy byly velmi stresující a hektické, likvidovali jsme i stopy ve vile po laboratoři a hromadu jiných věcí. Nebylo ani kdy se rozloučit s mou mámou. A to jsem chtěl, aby bylo v klidu. Proto jsem taky nejel hned. Neriskoval jsem tím nic a osud jakoby věděl, že mi má tento klid dopřát.
Byla to náhoda, kterou by ani nešlo naaranžovat a snad i Boží vůle. Pravý majitel pasu zrovna někde sbalil novou přítelkyni a odjel s ní na dva týdny na chatu. A jak jsem jej znal, bylo nemyslitelné, když to byla nová přítelkyně, aby se vrátil byť jen o hodinu dřív. Všechno do sebe dokonale zapadalo. A já měl klid a shon skončil.
Čekalo mě nejtěžší loučení, jaké vůbec může existovat. S mámou, která ví, že když poslední den pobytu projdu domovními dveřmi ven, bude to naposledy, kdy mě v životě uvidí. To je pro skutečnou mámu strašlivé vědomí. Byl jsem tam týden, pak už jsem se musel vrátit. Nemluvili jsme o tom. Věděla, že musím. Ze srdce mi to přála. Ze srdce, které ji ale současně nesmírně bolelo. Byl jsem celou dobu s ní. Vozil jsem ji po známých místech, i do místa jejího rodiště jsme zajeli. Poslední den přišel na řadu hrob táty, u kterého jsem dlouho stál a se slzou v oku mu při odchodu říkal: „tati, jdu splnit Tvůj sen…“ Máma to neslyšela, stála opodál a nikdy se o tom, co mi kdysi táta řekl, nedozvěděla.
Bylo nesmírně těžké odejít. Seděli jsme v kuchyni a bylo slyšet jen tikání nástěnných hodin. Blížil se okamžik, který musel nevyhnutelně přijít. A máma mi neskutečně pomohla. Byla to ona, kdo první promluvil, ona pro kterou bylo těžké se i jen stěhovat do jiného domu, povídá: „je čas synku, jeď, já vím že musíš, tady by jsi nikdy šťastný nebyl, to pro Tebe a Tvou povahu není, neprodlužuj to, pojď a hodně štěstí…“ Vždy jsem jezdil rychle. Tentokrát jsem ale jel od našeho domu pomalu a tak, abych se mohl ohlížet dozadu, dokud náš dům nezmizel za zatáčkou. I dnes zřetelně vidím mámu, jak stála u předzahrádky před domem a lehce mávala za autem, které jí navždy odváželo jediného syna…
V Praze jsem potřeboval vybavit už jen pár drobností. Čas na to jsem v odhadu předimenzoval, a tak mi zbýval den navíc. Jen tak sedět, nic nedělat a jen čekat, to nešlo. Měl jsem ještě vypůjčené auto (tentokrát ale ne z Pragocaru), a tak jsem neodolal pokušení vidět naposledy bývalou první ženu a syna, i když jsem tím porušoval dohodu.
Rozjel jsem se k Mělníku. Netušili, že odjíždím – tehdy s vědomím že navždy – a tak ani pravý důvod návštěvy. Přesto mi žena syna ukázala. Za těch několik let z něj byl skvělej kluk a dodnes si jej z té chvíle pamatuji, jako by to bylo včera. V tu chvíli už ale nebylo možné vrátit nic, i kdybychom chtěli… Ona byla na pokraji splnění jejího snu o rodině s jiným partnerem, já na pokraji splnění snu o svobodě, s jednosměrnou jízdenkou na pařížský expres v kapse…
Odcházel jsem od nich trochu se smíšenými pocity. Nicméně s rozhodností, kterou nemohlo nic změnit, už jen nastoupit na cestu, aniž bych se mezitím ještě s někým blízkým potkal.
56.
Poslední den jsem si v pozdním odpoledni zavolal k vile taxi. Rychlík jel až někdy po 22 či 24 hodině, měl jsem času dost. Nechal jsem se zavést na Hrad a loučil se od něj pohledem s Prahou. Pomalu jsem sešel Nerudovkou a až na Staromáku jsem si vzal další taxi, tentokrát už rovnou na Hlavní nádraží. Měl jsem s sebou jen menší kufřík osobních věcí a necelých tisíc německých marek, přesně co mi, jako, vydala Živnostenská banka a kolik bylo i zapsáno i v celním prohlášení. Plus pár českých korun na drobnou útratu do přejezdu hranice. Na druhé straně už byly k ničemu.
Poslední věc, kterou jsem před nástupem do vlaku udělal, bylo vhození dvou dopisů do poštovní schránky.
Jeden byl adresován majiteli vily s tím, že už ji dál potřebovat nebudu, klíče že najde ve schránce na dopisy a že mu moc za vše děkuji s tím, že v době, kdy ten dopis bude číst, tak už budu dva dny v NSR nebo v base na spoustu let, v případě kdybych neprojel. V obou případech vilu potřebovat nebudu, nikde neřeknu, že jsem v ní bydlel, ať je v klidu a aby nebyl škodný na pronájmu než najde nové nájemníky, tak na stole v kuchyni najde nájemné ještě na další měsíc.
Druhý dopis byl pro majitele pasu, na který jsem jel. Nemusel jsem to dělat. Ale nedokázal by později vysvětlit jak to, že někdo vycestoval na jeho doklady, pokud by na to nebyl připraven, neudělal – li by opatření a skončil by v base. Díky mě nevinně, a to jsem nechtěl mít na svědomí. Nic mi nikdy neudělal, naopak byl dobrým obchodním partnerem. A tak jsem mu napsal něco v tomto smyslu:
Nejsi – li na výslechu na VB, což nejsi, pokud čteš tento dopis, tak už nebudeš, mně se podařilo projet a jsem už dva dny v NSR. Tebe se to týká tak, že jsem k tomu použil Tvé doklady. Jak ? To pro Tebe není podstatné. Jdi se podívat na svůj pas. Nemáš – li po ruce klíč od „bedýnky“, náhradní najdeš na splachovači na WC. Víc jsem jich neudělal, takže u bedýnky zámek měnit nemusí a nech si jej jako rezervní. U bytu si ale zámek vyměň, jde snadno otevřít. Pas v bedýnce najdeš, ale není Tvůj. Má jen Tvou fotku. Dal jsem to tam, aby sis nevšiml, že Ti před 1,5 měsícem zmizel. Ten zlikviduj. Na fízly jdi, ale ne s ním. Nikdo by Ti neuvěřil, že to bylo bez Tvého vědomí a zavřeli by Tě. Vymysli si, jak se Ti mohl ztratit před 1,5 měsícem a proč sis toho dodnes nevšiml. Třeba, že jsi jej vozil v autě a naposledy jej na něco potřeboval před dvěma měsíci a teprve teď jsi zjistil, že tam není a jdeš nahlásit ztrátu. Kdy jsi jej ztratil, přesně nevíš. Počkej pár dní, nechoď tam hned, ať není nápadné, že jsi to zjistil zrovna, když na to někdo vyjel. Neuvěřili by tomu. Jdi nahlásit jen ztrátu. To, že na to někdo vyjel, na to přijdou sami. To nevíš a vědět nemůžeš. Nečekej déle jak dva týdny. Uděláš – li to takhle, nic se Ti nestane. Nezapomeň ! Nevíš, kde pas je, jdi hlásit jen jeho ztrátu. Nezmatkuj. Zároveň se podívej pod bankovky, co máš v bedýnce. Najdeš tam o 2.000 DM navíc (jako dnes 1.500 Euro). Ber to jako „bolestné“ za nervy, které jsem Ti tímto způsobil. Dal jsem to tam den před odjezdem, když jsi byl ještě na chatě, a já šel zkontrolovat, jestli jsi výměnu pasů neobjevil. Promiň, jinak to nešlo. Sám by jsi mi doklady bez okamžitého nahlášení jejich ztráty nedal, ani neprodal. Po čase Ti dojde, kdo tohle napsal a odjel. Zatím bez podpisu a promiň.
Peníze jsem s sebou, jak už jsem se zmínil, nevezl a zůstal mi slušný přebytek. Tak se mi zdálo slušné, tam ty „dárečky“ nechat. Ostatní zbylé peníze jsem nechal u mámy, která je nechtěla přijmout a naopak mi na cestu chtěla dávat své. Nedokázala uvěřit, že nepotřebuji ani ty svoje, přesněji že si je s sebou vzít nemůžu a brala to tak, jako že jí chci nějak naposledy přilepšit a těmi slovy to jen okecávám. Prostě máma. Tak jsem jí je tam nechal při odchodu bez jejího vědomí na stole v kuchyni. Vyhazovat nebo jen tak někomu dávat přece nebudu, ne ?!
Přiblížil se Cheb a s ním i celní a pasová kontrola. Bylo to poslední místo, kde mě mohli bolševici zadržet. Dlouho před tím jsem systematicky trénoval potlačení nervozity tak, aby navenek nebyla zjevná. Napětí ovšem několikanásobně překročilo očekávání. Nebýt tréninku, nezvládl bych to a při kontrole pasu se nejspíš nějak prozradil. Seděl jsem v kupé záměrné hned u dveří, abych úředníkovi ztížil možnost pozorně sledovat při odbavování mé oči. Podíval jsem se na něj jen jednou. Přímo do očí, když jsem mu navenek ledabyle podával pas. Zřejmě mu to stačilo. Pak už jsem jen poslouchal, jak listuje dokladem a v nevýslovném napětí, navenek se ale u toho tváře nenuceně, jsem čekal na rachot mechanismu samonamáčecího razítka, které kontrolu pasu, když je vše v pořádku, uzavírá. Nebezpečná věta, „pojďte se mnou prosím“ se neozvala. Razítko zarachotilo. Byl jsem odbaven a tím s plnou platností propuštěn na svobodu, aniž by to režim v tu chvíli tušil.
Celní kontrola byla už jen formalita. Nic zakázaného jsem nevezl. Kufřík s precizně sestavenou výbavou turisty. Trocha oblečení, povolený karton cigaret a láhev vodky. Whiskey by byla nápadná, přinejmenším nezvyklá.
Vlak v průběhu odbavování pomalu jel. U „plotu“ zastavil. Celníci vystoupili. Už jsem mohl být trochu nervózní i navenek, a tak jsem si šel do chodbičky k oknu zapálit. Díky tomu mi v paměti zůstal obraz, který nikdy nezapomenu. Vlak se znovu pomalu rozjel a můj vagón dojel na úroveň jasně osvětleného místa průjezdu dráty. U tankového zátarasu tam stál voják se samopalem, sledujíc pozorně průjezd vlaku a za ním se táhla ta ostnatá stvůra obepínající ten Velký kriminál…
Vlak už nemělo co zastavit. Byl jsem na svobodě. Po letech utrpení a bojů o ni…
Že jsem v ní opravdu, do té doby jsem se ještě pořád bál uvěřit, potvrdil za několik minut nástup německých celníků v Schűrdingu. Tam už jsem nic hrát nemusel. Naopak. Požádal jsem celníka, jestli si na něj můžu sáhnout, abych se přesvědčil, že je opravdový a že se mi to jen nezdá. Smál se, že je na to zvyklý, ať si klidně sáhnu a s úsměvem mi položil otázku: „vy asi nebudete cestovat zpět, že ?“ „To se spolehněte“, odpověděl jsem. „Tak vás srdečně vítám na západě a hodně štěstí“, řekl na to celník a vrátil mi pas, aniž by jej otevřel…
8 hodin ráno – Nűrnberg. Opouštím vlak jedoucí do jedné z nejkrásnějších metropolí Evropy – Paříže. Z nádraží volám do Hannoveru a oznamuji Janě, že jsem projel. Nastupuji na intercity směr Hannover. Byl jsem volný a mohl jsem svobodně dýchat…, ten pocit nelze popsat…
IV.
58.
Emigrace, ač ne nějak výrazně dlouhá, je na samostatnou knihu. Pokud se doteď mohl někomu jevit můj život jako poněkud dynamičtější, tak od prvního dne v emigraci to lze vynásobit deseti.
Nejel jsem tam proto, abych si pořídil luxusní byt, ten nacpal všemožnými vymoženostmi západu, chrochtal si v tom a seděl na jednom místě, jako tomu bylo u mnohých, ve skutečnosti jen ekonomických emigrantů. To bych mohl zůstat v ČSSR a žít si ekonomicky jako „prase v žitě“ i tam. Tak snadno, lehce a takřka bez námahy i myslet, se jako tam (myslím na vrcholné příčce vexlu) a tak velké peníze už nikde nemohlo dát vydělat. To jsem věděl předem.
Jel jsem tam za svobodou a naplněním touhy svobodně cestovat po světě…, ne za vidinou videí, aut, žrádla… Dostal jsem se postupně i k těmto výdobytkům. Ale ty nebyly prioritní. A tak týden co týden, někdy den co den, se odehrávaly nové a nové zážitky a poznání. Je toho hodně, a proto tím tento příběh zahlcovat nebudu. Ten je úplně o něčem jiném, smutnějším, a nechci tomu narušovat kontinuitu odvedením pozornosti jinam. Uvedu tedy z emigrace jen to, co má zároveň nějaký vztah k Česku.
Projel jsem celou Evropu a mimo ni jsem byl v Austrálii, jižní Africe, v tátově vysněném Karibiku a v Tichomoří. Z Evropy mě nejvíce uchvátila Francie. Je to nádherná země s mořem i oceánem, vysokými vrcholky hor, ale i s úrodnými nížinami, nespočtem vinic a srdečnými lidmi.
Celkově ze světa nevím, kterou zemi jmenovat. Je příliš krásných zemí s úchvatnými scenériemi, oceány i moři, které miluji na to, aby se dala vybrat vyloženě jedna a označit ji za tu nejzajímavější.
V žádné zemi, kterou jsem navštívil, jsem nebyl s cestovkou jako turista, ale výhradně „single“ tak, že jsem se při tom i příležitostně živil. Tedy zároveň s nutností pochopit i jejich obyvatele a do jejich společnosti asimilovat.
Rychle tak ze mě vyprchával vnitřní pocit spojitosti k ČSSR a české zemi jako takové. Nikdy se mi nestýskalo, jako tomu bylo často u již zmíněných ekonomických emigrantů.
Člověk už má ale takovou vlastnost, že nějakou příslušnost k něčemu pociťovat musí. „Doma“, ve smyslu toho slova jsem zpočátku nebyl nikde, i když papírově jsem po emigraci příslušel k Německu. To je ale jen úřední příslušnost, stejně jako mám nyní úřední příslušnost českou, ale vnitřně necítím, že bych byl doma. Stalo se to jednoduše.
Vlastenecké cítění mi stihl spolehlivě zahubit totalitní režim pod vedením KSČ, a to už dávno před samotnou emigrací. To, že se člověk někde narodí, ještě nemusí nutně znamenat, že k danému státu bude mít i vlastenecké cítění. To nevzniká automaticky. Musí si takové země, státu, nejprve vážit a mít proč. A vážit si totality jaksi nešlo. „Venku“, na západě jsem se svobodně cítil, ale nejen v jedné zemi, ale ve všech. Vnitřně jsem tak začal vnímat sounáležitost se všemi zeměmi tak, aniž bych kteroukoliv upřednostňoval. Tedy sounáležitost ke světu jako takovému. Říká se tomu, bez ohledu na papírovou příslušnost, „světoobčan“ nebo „kosmopolita“.
Toto kosmopolitní cítění se u mě už nikdy nezměnilo a zůstalo do dnes, i když papírově jsem momentálně Čech. Českou zemi, nepopírám že jinak na pohled krásnou, jak se zpívá i v její národní hymně, tak vnímám stejně jako kteroukoliv jinou, to je neutrálně, ale stran vnitřního cítění není mým domovem. Proto, i když o ní mluvím, tak neužívám výrazy jako „u nás, my, naši“ apod., ale užívám označení „Česko, v Česku, Češi“, apod. stejně jako když mluvím o jiné zemi, například „Němci, Německo, apod.“ Stejně tak, a podle toho jsem ani příjezd z emigrace jak vyplyne i dále, nepociťoval jako návrat do vlasti, ale jen jako přesídlení do jedné z nespočtu jiných zemí na světě.
Emigrace mě tak naučila vnímat svět jiným pohledem než je tomu u příslušníka jednoho národa, ze kterého nebyl nikdy vykořeněn, a přijmout vnitřní sounáležitost ke světu jako takovému, nejen k jednomu státu.
Na cestách po světě jsem byl většinou sám, jen někdy mě doprovázela Jana, která se stala, tak jak před odjezdem řekla, naprosto samostatnou a velice životaschopnou v cizím prostředí. Stále jsme byli kamarádi, milenci, bydleli jsme spolu – vztah, který nemá název, ale díky jistému stupni nevázanosti naprosto nekonfliktní a oboustranně příjemný.
Kromě zmíněných cest jsem se také osobně seznámil s, pro mě tehdy živoucí legendou, Karlem Krylem, zpěvákem protitotalitních písní, tehdy v exilu. Trvale jsme s Janou bydleli ve Stuttgartu (NSR). Do Mnichova, kde Karel bydlel, je to kousek po dálnici (200 km), a tak jsem Karla občas navštěvoval. Dělal v té době ještě i na Svobodné Evropě – rádiu, a tak jsem se „na čumendu“ dostal i tam. Díky shodnosti našich názorů jsme se postupně spřátelili. Začal jsem s ním i natáčet dokumentární film „Krylogie v exilu“. Kamera – já, pomocná režie – já, hlavní režie a zároveň postava – Karel. To byla práce na dlouho, protože to obnášelo i cesty po světě, kam Karel občas jezdil koncertovat pro emigranty z Česka. V rámci tohoto projektu jsem s ním odletěl i do Austrálie, kde jsem pak po jeho návratu do Evropy zůstal na východním pobřeží, zejména v oblasti Brisbane a okolí ještě o 5 měsíců déle. Po dokončení se měl film na namnožených videokazetách propašovat do ČSSR k dalšímu množení v řadách jeho příznivců. Asi by mě za to bolševici rádi neměli. Kdo to točil, by poznali z titulků. Pádem železné opony v roce 1989 ale tento, ještě nedokončený projekt pozbyl smyslu, a tak už dokončen nebyl. Materiály zůstaly u Karla ve Waldkirchen, kam se z Mnichova přestěhoval, aby to měl do Česka blíž, a kde pak trvale bydlel až do smrti. Občas jsme se na to někdy s Karlem koukli, když jsem jej tam přijel, už z ČSFR, navštívit.
Po celou dobu emigrace jsem se, přes veškerou dobrodružnost, nedostal do konfliktu se zákonem. Nebyl důvod, proč bych tam měl tato společenská pravidla (zákon) porušovat a nerespektovat. Nikdo mi nekřivdil, nikdo mě nevystavoval zrůdné nespravedlnosti totalitních praktik mocenských složek, policie, justice, apod., nikdo mě nenutil být naprogramovaným otrokem diktatury…
Trochu bych lhal, kdybych to předchozí nechal úplně v této rovině. Něco přece jen bylo. Hned v počátku, díky setrvačnosti letitých návyků.
Po letech, kdy jsem byl v ČSSR nucen zákon ignorovat, neboť jinak bych se na svobodu nikdy nedostal, si na to člověk zvykne tak, že se to stane samozřejmostí, a jen překročením hranice to samo nevyprchá. Je nutno, aby člověk nejprve viděl, že už nemusí. První dny ale bohužel jede v setrvačnosti s letitým, navyklým způsobem.
Zprvu jsem zákon drobně porušoval, třeba jsem automaticky mačkal a vyhazoval pokutové lístky za stěračem za špatné parkování, stejně jako v ČSSR. V ČSSR už nikdy nic víc nepřišlo. V BRD vzápětí přišly výzvy k zaplacení, a když jsem ignoroval i ty, tak přišli policajti. To šlo ráz na ráz. A vybrali si to v desetinásobné výši původních částek, a kdybych hned nezaplatil, tak by mě, a to taky hned, šoupli na měsíc do vězení. A hned jsem poté ctil značky zákazů zastavení a stání. Ale to nebyl hlavní průser.
V BRD se moc na silnicích nekontrolovalo. Na to tam mají logicky rozmístěné automaty s foťáky a dokonalý systém tak, že hříšník neunikne, ani když zběsile na silnicích nekontrolují auta. Ostatně všude ve světě, kde jsem byl, to bylo obdobné. Všude jsem používal auto, a policie mě za celou dobu, ve třetině světa, zastavila jen třikrát. Ne jako při „Kryštofu“ při jediném průjezdu Prahou patnáctkrát. A tak jsem v prvních dnech emigrace dospěl k názoru, že řidičák je víceméně formalita a nenamáhal jsem se jít si hned udělat přezkoušení do německé Fahrschule (autoškola) a získat tím platný řidičák. Jezdil jsem na český.
Ale ten tak trochu nebyl zrovna můj. Dovezl jsem si jej z ČSSR spolu s pasem, na který jsem vyjel.Zněl tedy na jméno, na které jsem vycestoval. Šlohl jsem jej majiteli pasu spolu s OP. Byl mi k ničemu, nebral jsem jej záměrně, byl jen spolu s OP v jedné náprsní tašce, kterou jsem mu vzal celou. Před cestou jsem u toho řidičáku (ŘP) prohodil jeho fotku za mou a vzal jsem si jej s sebou jen proto, aby si celník všiml, že mám ještě další doklad, když před ním ŘP jakoby omylem vytáhnu spolu s pasem než mu pak samotný pas podám. Měl jsem pocit, že to bude působit věrohodněji a pak nebude pas nějak moc zkoumat. A kdyby se chtěl náhodou kouknout i do toho ŘP, tak tam musela být pochopitelně i moje fotka. Nic víc jsem tím nesledoval.
Věděl jsem, že pas budu muset po příjezdu do BRD odevzdat a uvést svou pravou identitu. Pas jsem odevzdal a ŘP mi zůstal. Ale teď už jméno v něm nekorespondovalo s mou pravou identitou, kterou jsem měl uvedenu na Ausweisu (něm. OP). Korespondovala jen má fotka. Takže byl k ničemu.
Ale jen do chvíle, dokud jsem se nedostal ze setrvačnosti praktik v ČSSR ten koní nápad, že v tom ŘP údaje změním shodně s mou pravou identitou a namísto přezkušování v autoškole, že si zajdu rovnou tento český ŘP vyměnit za pravý německý. To Němci běžně dělali, pokud si člověk ze země, kterou opustil ŘP přivezl. A přezkoušení tak nebylo nutné dělat.
Písmo v ŘP nebyl problém. Znal jsem složení československých úředních inkoustů na vypisování dokladů. Šlo to hravě vymazat i znovu ekvivalentem původní barvy napsat. Problém byl podpis původního majitele. Ten byl propiskou a trochu se vzpíral zmizet. Díky tomu se mi podařilo nepatrně narušit podklad. Nepatrně. V ČSSR by si toho nikdo nevšiml. Ne tak německý policista, se svou pověstnou precizností. I přes, už můj originální podpis uviděl, že pod ním není podklad v pořádku. A pojal podezření, že něco není v pořádku s celým dokladem.
Okamžitě jsem pochopil, že tohle není jako ČSSR pasovka, a že tady se kontroluje každá šmouha. Policista se zeptal: „gefehlscht ?“ (falešný ?) a zde jsem udělal fatální chybu, která o několik let později měla vliv na ukončení mého pobytu v BRD.
Kdybych ještě v tu chvíli řekl „ano“ a omluvil se, nic by se nestalo. Dostal bych jen pokutu a napomenutí. To jsem ale ještě nevěděl a zvyklý z ČSSR, že ze strany státní výkonné moci žádné férové jednání ani lidskost neexistuje, jsem ve strachu raději zalhal a řekl, že falešný není.
Policista nicméně ŘP zabavil s tím, že jej pošle na expertízu a do jejího vyjádření, že mi pravý nevydá. Ale pozor. Aby mě nějak neomezovali předčasně, vystavil mi prozatímní potvrzení o dočasném odebrání českého ŘP z technických důvodů, které zároveň nahrazovalo oprávnění k řízení. K tomu mě poučil, že je jen na mně, co udělám. Pokud je ten zabavený falešný, doporučil mi nejezdit a jít si udělat přezkoušení. Pokud falešný není, ať klidně jezdím.
Stát se to o pár měsíců později, postupoval bych už jinak. To už jsem věděl, že se tam státní moci nemusím bát, a že na rozdíl od té v ČSSR je skutečně spravedlivá a nedělá intriky a podlé podrazy, aby lidi za každou cenu dostala do vězení, bez ohledu na to, jestli něco udělali nebo ne. Jednak by mě vůbec nenapadlo jít někam s falešným řidičákem už jen proto, že by se mi eklovalo dělat podrazy na stát, který jedná fér a spravedlivě. Jednak, i kdyby se už něco takového stalo, tak bych se nebál říct třeba u něčeho podobného – „promiňte“, tohle jsem přepísk, dejte mi klidně trest, který mi za to náleží. Nemusel bych se totiž bát, že by na tom bylo něco nespravedlivého, podlého a zákeřného z té druhé strany. Ale u tohoto poznání jsem ještě nebyl v tu dobu, kdy se to odehrávalo.
A tak, ani ne za dva týdny přišlo vyjádření expertízy, která se sice domnívala, že by falešný být mohl, ale zároveň protože to nelze určit jednoznačně, nelze ani o ŘP s konečnou platností rozhodnout, zda jej vrátit nebo označit za padělek. (Na prohození fotky nepřišli ani tam, jen se jim pořád nezdál ten podpis a trochu inkoust ostatního písma). Pro možnost jednoznačného rozhodnutí tak byla nařízena ještě prověrka u orgánu, který doklad vydal, tedy dotazem do ČSSR, zda daný ŘP byl či nebyl vydán na mé jméno (pravé) a pokud ne, tak na čí nebo zda byl jimi vydán vůbec. Tedy správný postup při skutečném dodržování zásady presumpce neviny – dokud není jednoznačně, mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, nelze soudit jen na domněnce, byť by jí vše nasvědčovalo.
A když už jsem to neviděl před tím, tak aspoň v tuto chvíli jsem měl pochopit, že už nejsem ve spárech totalitní justice, ale ve státě, kde zákon ctí i stát, včetně složek jeho výkonné moci, a nebát se přiznat. Ještě v této fázi by se nic moc nestalo. Ocenili by to, nebylo by to ani na podmínku, jen větší „štráf“, bez zákazu řízení, jen si jít nechat udělat přezkoušení. Nic víc.
Jenže já debil, ještě v setrvačnosti zvyklý na boj se státní totalitní mocí a její mocí výkonnou a v ještě zdaleka nedoznělém strachu z ní a z jejích křivých, zákeřných a zvrhlých praktik (a toho se člověk jen tak nezbaví. Nedovolil jsem nikdy ani letět koridorem poblíž ČSSR hranic, co kdyby náhodou muselo letadlo kvůli poruše přistát v Praze…) a vidouc před sebou policistu, byť v jiné uniformě, ale pořád ještě jako policista evokující zažité vnímání fízlů v ČSSR jako úhlavního nepřítele se zvrhlými totalitními praktikami, a tak automatický strach z něj a nevěřit mu ani slovo, protože by cokoliv nějak jistě zneužil) navíc vědouc, že po této stránce výměny informací ČSSR s BRD nekomunikuje a že tak požadovaná info nikdy nemůže přijít, jsem v podvědomém vnímání policisty jak uvedeno nejen nepřiznal, ale navíc to i celé hodil za hlavu, a na provizorní potvrzení k oprávnění řízení jsem jezdil dál. Pak už jsem to ani nějak nevnímal a ve víru cestování a taky tak trochu z pohodlnosti, přezkoušení odkládal a odkládal, a hodně dlouho trvalo než jsem svůj pravý ŘP získal. Další chyba a k tomu…
…padla železná opona. Všechny své doklady jsem měl pravé a na příběh s ŘP z prvního měsíce emigrace už dávno zapomněl. Ne tak německá policie, která je velmi důsledná, a dokud nemá jistotu, nepřesvědčí se, že buď vše sedí nebo nesedí, tak svou „kořist“ nepustí. A tak se německá policie, něco po dvou letech po pádu železné opony, nyní už do ČSFR, dotázala znovu na stejné. Je či není ŘP toho čísla a jména pravý ? A tentokrát Češi odpověděli…
Následovalo obvinění z Urkundegefehlschung (padělání úřední listiny) a s tím už nešlo udělat nic. Odsoudili mě po právu. A právem mi to patřilo za blbost, počáteční nedůvěru k jejich státní moci a neoprávněnou, a laxnost s níž jsem zpočátku k jejich právu přistupoval. Styděl jsem se a nebojím se to říct. To vědomí bylo horší než trest sám.
2000 DM pokuta, a protože se východní blok už zhroutil a tím pominuly i azylové důvody, tak mi k tomu sice slušně, ale nekompromisně a velmi důrazně oznámili, že mi nebude povolení k pobytu na území BRD dále prodlouženo a do 48 hodin ať odjedu a 10 let se v BRD neukazuji. Jinak se tomu říká „Abschűbung“ (vyhoštění).
Neslavné zakončení hodno studu, a dobře mi tak. Jinak to ale nebyla až taková tragédie, myslím osobní. Alespoň ne v tu chvíli…
62.
Nemusel jsem jet do Čech. Mohl jsem jet do kterékoliv země na světě, kde by mi dovolili pobyt. A to by nebyl velký problém. Dané odsouzení by se mnou nešlo, ani se nikde nepromítlo. To byla jen interní záležitost BRD.
Přemýšlel jsem o Austrálii nebo o Kanadě, ale nakonec rozhodnutí ovlivnily faktory mluvící pro Česko, i když jsem si do něj, ani po pádu „opony“, zatím moc jezdit netroufal ze strachu, aby se to ještě nějak neotočilo, komouši neskočili opět do vesel a já tam nezůstal v jejich spárech viset.
Nicméně i Karel Kryl „tam“ jezdil a nic se mu nestalo, tak jsem si nakonec řekl, co by se mohlo stát mně, který jsem proti němu nýmand. Další roli sehrála znalost jazyka. A taky jsem ještě pořád měl české občanství, díky tomu, že do té doby jsem se jej ještě nemohl zříct. Azyl není občanství. A pokud člověk nemá jiné, tak mu ČSSR, potažmo nyní i ČR stávající nezruší. Občanství bylo možné v BRD získat nejdříve za pět let po skončení azylového řízení. Azylové řízení trvalo přibližně dva roky. Dohromady tedy nejdříve za sedm let. A tato podmínka za mnou ještě nebyla. Jinak bych už české neměl. Ale měl jsem, a tak jsem v ČSFR mohl začít i podnikat. To bych jinde hned tak rychle nemohl. Peníze jsem slušné taky měl. A to vše dohromady sehrálo roli, že jsem nakonec zvolil odjezd od Česka, kam se mnou odjela i Jana.
Neříkám tomu „návrat“. Nechtěl jsem v Česku zůstat trvale. Původní vize byla – rozjet nějakou výrobu, ustanovit ředitele provozů a z něj po jeho osvědčení udělat minoritního podílníka (49%), který by řídil výrobu a expedici. O zakázky (obchod) bych se díky obchodním kontaktům na západě, staral já. Následně jsem měl v úmyslu se trvale usadit v městečku Menton v jižní Francii, na hranicích s Itálií u Středozemního moře. S místními zastupiteli jsem tam s pomocí kamaráda Piera (Francouz žijící v BRD a působící tam jako překladatel), už i domlouval koupi atypického pozemku pro stavbu domu (na skále). Zřejmě by to fungovalo, pokud bych se striktně držel původního záměru, a ne se nesmyslně a megalomansky snažit rozšiřovat firmu o další odvětví dřív, než započaté bylo plně ustabilizováno a hladký provoz zajištěn. Ale to už předbíhám.
V.
63.
Po příjezdu do Česka jsem samozřejmě nejprve navštívil mámu. Byli jsme oba rádi, že se nenaplnil původní předpoklad v tom, že se už nikdy neuvidíme. Kdo to nezažil, těžko se do toho dokáže vžít.
Zašel jsem i za tátou. To zní možná divně, když před mnoha lety zemřel a možná praštěně bude vypadat i to, co jsem udělal. Ale lidé, které máme rádi a ve svých srdcích, i když fyzicky odešli, pro nás žijí dál a náhrobek je jen symbol, u nějž se pomyslně setkáváme. A tak jsem šel navštívit tátu na místo jeho posledního spočinutí a přesně tak, jako bych šel na návštěvu. S lahvinkou jeho oblíbeného vína a vzal jsem s sebou dva pohárky (skleničky). Sedl jsem si na obrubu hrobu, nalil sobě i jemu, z jeho pohárku pokropil hrob a sám popíjel a vzpomínal, v duchu s ním rozmlouvaje. Vyprávěl jsem o Karibiku i Tichomoří a seděl jsem tam dlouho. Vím, že jsem to uzavřel úvahou: „vidíš tati, Ty jsi obětoval tyto sny, abys měl mámu a syna. Já pro jejich splnění obětoval obráceně. Vzdal jsem se ženy a syna a dokázal jsem si je splnit. Spokojený jsem, to ano. Ale na otázku, zda jsem i šťastný, odpovědět nedokážu… Ale díky Gorbačovovi, i když někteří si myslí, že si to tady vyzvonili klíčema na Václaváku, padla železná opona a může se už i cestovat. A tak v této nové době snad dojde k naplnění obojího – cestování, které už mám a k tomu snad časem budu mít i rodinu, svou jako kdysi Ty. A tak snad naplním i Tvé další přání, které jsi mi od dětství přál, a to abych se měl na tomto světě líp než jsi se mohl mít díky totalitě Ty…
64.
V Praze – Bohnicích jsem pak pronajal byt, který se později stal i oficiálním sídlem mé firmy, a začal jsem se rozhlížet, jak to v nových pořádcích v Česku funguje. Pro rychlejší orientaci jsem chtěl najít někoho známého. Všechno ale bylo jinak, než jsem to znal. Známí lidi neznámo kde, přece jen od změny režimu už uběhl nějaký ten rok, než jsem přijel.
Nejdříve se mi bohužel podařilo najít Pavla, se kterým jsem kdysi dělal první vážnější pokusy o emigraci, a kterého pak zavřeli za „bytařinu“. Měl ohromnou radost, že mě vidí. Byli jsme svého času jako bratři, a tak byly pocity radosti oboustranné. Tvrdil, že má někde u Sedlčan provoz, který vyrábí dřevěné hračky a na fotodokumentaci mi je ukázal. To mě zaujalo. Ruční práce a dřevo byl na západě velmi dobře placený artikl, a tak jsme se hned dohodli na spolupráci. On výroba, já zajistím prodej. Byla to ovšem osudová chyba.
Ke mně se sice choval skvěle, jako k bráchovi, kterého po letech znovu našel, ale jak se choval k okolí, k holce se kterou žil, ke svému společníkovi při výrobě hraček, apod. to mě mělo varovat a říct mi, že ten poslední, letitý kriminál za byty jej změnil totálně a totálně zničil i charakter a proměnil jej v naprosto bezcitného, nedůvěřivého a nemilosrdného sobce. Jenže „brácha“ byl brácha, a to se společně prožitým, zatemňovalo ostrost vnímání a úsudku…, a říkal jsem si, že k bráchovi přece takový nikdy nebude. Myslím, že by nakonec možná ani nebyl, měli jsme se skutečně rádi jako bratři, kdyby se později někomu nepodařilo nás ze závisti rozeštvat, a kdybychom si oba jistou věc špatně nevysvětlili.
Zatím ale vypadalo vše slibně. Modely hraček, které si i nechal patentovat, byly pro západ skvělý artikl a s mými obchodními kontakty velmi hravě prodejné. Jenže.
Musel jsem mít představu, kolik je toho ten jeho provoz schopen vyprodukovat než něco někde začnu nabízet, a tak jsem jej chtěl vidět. Tak to byl první šok a poznání, že o větším podnikání nic neví. To, čemu říkal honosně provoz, nebyla ve skutečnosti ani manufaktura, ale jen mikrodílnička ve dvou místnostech starého domku, ve které pracovali asi dva lidé na amatérských nástrojích a strojích pro kutily. Kvalita dobrá, ale produkce maximálně pro zásobování jednoho stánku na tržnici, ne pro Grosshandel (velkoobchod) zahraničních odběratelů.
Vysvětlil jsem mu, že takto to nejde. Přesněji, že kontakty, které mám nejsou na trhovce, ale na obchodní firmy, kde se mluví o dodávkách na kamiony, nikoliv na obsahy sportovních tašek. Pochopil hned. Blbej v tomto směru rozhodně nebyl. A hned naplánoval kde a jak rozšíří provoz. Blbej rozhodně nebyl ani jinak, jen měl bohužel trochu obráceně některé priority, jak vyplyne dále.
V Krušných horách, kde měla jeho máma penzion, a kde byly ještě k mání za nízkou cenu různé objekty, se rozhodl jeden koupit. Nelze mu upřít, že byl muž činu. Realizoval vše okamžitě. A tady mě měla varovat další věc. Jak zametl se společníkem se Sedlčan. Aniž by se s ním na něčem domluvil, či s ním vůbec mluvil, zákeřně a bez vědomí společníka naložil veškeré zařízení stávající dílničky, včetně materiálu na kamion, a bez jakéhokoliv vyrovnání s ním prostě odjel. Neřešil jsem to. Mě se to netýkalo. Ale varovat mě to mělo.
Jeho finance by na to nestačily, a tak jsme nový objekt zafinancovali společně s tím, že on tam postupně rozjede výrobu a celé to bude fungovat tak, že on se bude starat o výrobu a já o odbyt a nákup surovin. Firma byla zaregistrovaná na něj, já zatím ještě neměl v Česku trvalý pobyt, a tak jsem žádnou založit nemohl, já byl tedy jako společník s rovným dílem, a tak se měl i dělit zisk. Ukázalo se ale, že ani tak není schopen víc, jak malou dílničku řídit. A to hlavně díky obráceným prioritám. Na prvním místě měl zábavu a jen to, co jej bavilo a teprve pak, až když vyšel čas, se staral o práci na firmě. Jenže tak to nemůžu fungovat. Ostatně Američani pro nic za nic nevymysleli slogan – „nejprve businness a potom sranda…“ Výsledkem tak bylo namísto skutečného provozu, pět lidí v dílničce, kumbálu a zbytek objektu bez využití, ale Pavel se už cítil jako velkopodnikatel. Tedy aspoň tak rozhazoval peníze. A to fungovat skutečně nemohlo. Poděkoval jsem mu tedy za snahu s tím, že z firmy vystupuji a pochopitelně, že chci díl, který jsem do toho vložil při nákupu objektu. Peníze na vyplacení samozřejmě neměl, když všechny prohýřil. A tak jsem trval na prodeji objektu s tím, že mě vyplatí ze zisku z prodeje, sám si ze zbytku koupí něco na úrovni dílničky, což pro jeho výrobu plně dostačuje. A nastal první střet. Tvrdil, že zaplatí, až bude vyrábět víc (což je nikdy) a objekt že neprodá. Řešit to soudní cestou by bylo na deset let. Vyřešilo se to za dva dny. Já měl zpět vložený kapitál a tím jsme se po podnikatelské stránce rozešli. Nebudu popisovat, jak a co danou věc vyrovnání urychlilo na dva dny. Ale jinak jsme se i potom bavili klidně kamarádsky dál a bez zášti, jen už bez společných podnikatelských aktivit.
A když už jsem před tím s Pavlem běhal po těch Krušných horách a tak to tam znal, tak jsem tam za účelem podnikání koupil horský hotýlek – a taky proto, abych tam měl kde bydlet. Dál jsem měl v úmyslu tam rozjet dřevozpracující provoz, když už jsem o tom odvětví nasbíral v mezičase poznatky. Výroba měla být čistě pro západní odběratele, a tak i poloha místa u německých hranic byla výhodná. Pronajal jsem pro účely výroby starou, menší fabričku i s vodní elektrárnou, která byla její součástí a začal jsem s úpravami tohoto objektu na dřevozpracující, moderní provoz vybavený profi a poloautomatickými stroji.
To neuniklo Pavlovi. Ostatně se za mnou, na mém hotýlku občas stavoval na pokec. Jedno přišel i se svou přítelkyní, ještě oba od pilin, jak dělali v jeho dílničce, a s prosíkem. Sedli si na zem na koberec, prý aby mi neušpinili křesla v kanceláři, přestože jsem je vybízel, ať se do nich klidně posadí. Vypadali jak dva uzlíčky neštěstí a vyprávěli, jak jim to nejde, že nemají odbyt, většinu lidí že museli propustit, a jestli bychom to spolu ještě nemohli nějak zkusit.
Být to někdo cizí, ani by to se mnou nehnulo, zejména jaký zaujal přístup k předchozímu vyrovnání se mnou. Ale ať byl jaký byl, měl jsem ho rád (a on mě v hloubi duše taky), takže to byl přece jen brácha, a slitoval jsem se. Ale tak, jak si to představoval on, tak zase úplně ne. Navrhl jsem mu sice možnou spolupráci, ale takovou u níž jsem měl za to, že tím nic neriskuji, a to na bázi dodavatelsko – odběratelských vztahů dvou na sobě jinak nezávislých firem. Už žádní společníci. Takový idiot jsem zase nebyl, abych s ním šel po předchozí zkušenosti do společné firmy, brácha nebrácha.
Navrhl jsem mu podpis smlouvy stran dodávek předpřipravené suroviny pro naši výrobu – tedy, že by nám dodával vysušené řezivo dle našich objednávek. Tím by měl u mé firmy trvale zajištěn odbyt. To tvrdil, že zvládne.
Dál jsem mu vysvětlil, že finální výroba a obchod je výhradně věcí jen mé firmy, stejně jako její zisk. Moje firma, že mu bude platit jen za smluvní dodávky surovin ve výši předem nasmlouvaných cen za jednotku a druh suroviny. V případě nedodržení termínu dodávek, což bude i obsahem smlouvy, bude následovat okamžité vypovězení smlouvy s jeho firmou, bez jakékoliv náhrady či výpovědní lhůty, a obchodní vztah našich firem tak okamžitě ukončen.
Nevěděl sám kudy kam. Byl tak za to rád a šťastně s tím v tu chvíli souhlasil a následně jsme i danou smlouvu podepsali.
Jevilo se mi, že tím nic neriskuji. Kdyby si daný provoz, který k tomu potřeboval, velkokapacitní sušičku dřeva, apod. nevybudoval, nebo později díky jeho prozatímnímu přístupu k podnikání dodávky neplnil, přistoupil bych prostě k okamžitému vypovězení podepsané smlouvy a našel bych si jiného dodavatele. Těch tam bylo v okolí dost a rádi by takovou smlouvu s jistým odbytem podepsali. Byla to tak spíš výpomoc „bráchovi“, než nějaký kšeft pro mě – bez rizika, jak jsem se domníval (ono by to i bez rizika bylo, kdyby státní moc, policie a soudy fungovaly v té době, jak by bývaly měly, jenže nefungovaly a to mi nemělo uniknout), a tak další velká chyba, které jsem se i přes varování Jany dopustil.
Pavel si tak musel zajistit vybudování velkokapacitní sušičky dřeva a věci s tím související sám, jako samostatná firma. Prostor na vybudování jsme mu poskytli v areálu naší fabriky. To bylo oboustranně výhodné. Odpadaly tím mezináklady na dopravu materiálu. Vzal si na to mnohamilionový úvěr. Sjednal dodávku a montáž velkokapacitní sušárny s polským výrobcem a zaplatil zálohu. Ale to bylo vše.
Najednou měl v rukou peníze, jaké ještě nikdy pohromadě neviděl, a pokud měl tendence už dříve se nejprve bavit a pak něco dělat, tak tentokrát zblbnul úplně. Mercedes, diskotéky a na nich zapalování cigaret tisícikorunovými bankovkami, roztrhal dvacet tisíc na kousíčky, vyhodil to do vzduchu a řval na celou diskotéku „sněžííí“, holky a proudy alkoholu.
Bylo mi to jedno. Jeho věc. Mě to nemohlo prakticky ohrozit. Nesplní – li termín, vypovím smlouvu a bude dodávat někdo jiný. O nic nejde. Někdy jsem s ním i na disko klidně zašel. Nejen prací je člověk živ… Ale jinak jsem v klidu budoval svůj provoz.
Nejsem odborník na dřevo a velkovýroba není sranda. Přijal jsem proto jistého inženýra s dlouholetou praxí v řízení dřevozpracujících podniků jako ředitele všech provozů mé firmy a s tím, že pokud se osvědčí, tak z něj udělám spolupodílníka na firmě. Přesně dle původního záměru, se kterým jsem do Česka jel. Ukázalo se, že je skutečně odborník a své práci dokonale rozumí.
Pavla jsem pak jen varoval ohledně dodavatelsko – odběratelské smlouvy a připomněl mu, co se stane, když to nestihne, prachy prohýří a nedostaví si svůj potřebný provoz včas. Přísahal, že to zvládne, ať nemám obavy. Neměl jsem je, bylo mi to jedno, a tak jsem to dál neřešil.
67.
Tehdy to vypadalo jako šťastná náhoda. Díky jistým kontaktům jsme se s Pavlem v předstihu dostali k informaci, že na 100% bude schválen zákon o navýšení odhadních cen nemovitostí, a to o 150%. S ohledem na zdroj informace (nebudu jmenovat), nebylo třeba o té informaci sebeméně pochybovat…
Pavel toho hned využil k tomu, aby mi tím stran mého varování zavřel hubu. Povídá: „vidíš, co jsme vyčuchali ! Prachy jsem sice dost rozházel, ale hned uděláme nový a nic se neděje“. Svým způsobem měl pravdu a nebylo na to co říct. Mohl to hravě dohnat. Nakoupili jsme, každý za sebe a svou firmu, které byly k mání, vrazili jsme do toho každý co jsme měli, plus jsme nakupovali i na úvěry. Pak už stačilo jen počkat, až nový zákon vyjde. A vyšel.
Nakoupeným nemovitostem jsme nechali udělat nové odhady cen v souladu s novým zákonem, a tak řádně vyšší, než byla původní nákupní hodnota, a co z nich šlo prodat, to jsme prodali a co ne, tak to jsme znovu zaúvěrovali u bank navýšením úvěru a zástava se nechala bankám prostě propadnout po dohodě s jejich úvěráři jako forma splátek na jiné úvěry. „Zlatá žíla“. Ten, kdo tehdy disponoval stejnou informací jako my, a na rozdíl od nás měl třeba byť jen stamilionový kapitál na nákup nemovitostí, tak tehdy musel obratem vydělat neskutečné peníze. Ale i tak bylo získání oné informace cenné a šťastné i pro nás. Alespoň potud. Jenže.
68.
Na vyjití uvedeného zákona bylo třeba počkat. A v té době jsme se nudili. Zamrazil jsem budování provozu a vše, plus úvěry jsem vrazil do nákupu nemovitostí. Nechal jsem si jen asi dva miliony na udržení „zamrazené“ firmy bez nutnosti propouštět lidi a tzv. na život, tedy na mou potřebu. Stejně tak udělal Pavel, jen měl míň peněz a míň nakoupených nemovitostí. To ale neznamená, že by byl bez nálady. Naopak. Byl v euforii a já jí v tu chvíli bohužel podlehl taky. Další chyba.
Nejprve mě Pavel na disko a noční život v Karlových Varech mírně přemlouval. Třeba přijel autem, které měl plné holek, zatroubil a „pojď se bavit, slavíme přece výhru“, jak říkal očekávanému zisku. Za pár dní už mě přemlouvat nemusel. Stalo se to samozřejmostí a denním pořádkem, takový způsob života. Na to se zvyká snadno a chvíli to člověka i baví a propadne tomu, stejně jako drogám. Přestal jsem se v té době starat o všechno.
Udržující provoz zamražené fabriky řídil ředitel a o hotýlek se, původně s nadšením, starala Jana. A já si vůbec neuvědomoval, co jí tou nezřízeností působím. Věděla, že jsem jí nikdy nebyl tzv. „věrný“ – ostatně to byl volný vztah, jak jsem to aspoň já vnímal, a naivně si myslel, že ona to vnímá stejně. Ale nikdy před tím jsem jí to nedělal před očima. A teď toho bylo moc. Nejen jinde, ale i u nás na hotelu v restauraci, u krbu a intimča, když jsme za tím účelem zavřeli, probíhaly nezřízené mejdany doslova s orgiemi, grupáčem, apod., na což Jana nebyla, a to už na ni bylo moc. A jednoho dne odešla.
Kromě svých osobních věcí si s sebou vzala jen 200 tisíc korun a jedno moje auto. Své tam nechala. Nenapadlo mě idiota při tom nic. Mohla si vzít daleko víc. V trezoru bylo přibližně něco kolem třičtvrtě milionu a věděla, že to není vše a ostatní peníze že jsou ještě v bance. V tom, co si vzala, byla symbolika…
To a mnohem víc jsem se ale dozvěděl, až mi to později řekla, když už žila s někým jiným. A co mi neřekla, to mi došlo ještě o něco později. Ale nešlo by s tím už nic dělat, ani kdybych milionkrát chtěl. To už byla tam, odkud už skutečně není návratu. Tragická nehoda v autě a…
Tehdy mi ale ve víru zábavy ta symbolika nedošla, a tak ani to, co mi tím chtěla říct. Pamatovala si, kolik jsem jí kdysi v Korunovační před emigrací nabízel, když se rozhodovalo, zda půjde každý svou cestou nebo pojedeme spolu. Vzala si přesně stejnou částku, ač si jinak mohla vzít mnohem víc. A auto, jehož cena odpovídala bytu v Praze. Proto tam svého oblíbeného fiátka nechala. Doufala, že mě to vrátí zpět a budu se rozhodovat jako tehdy v Praze. Doufala, že mi to dojde. Nedošlo. V namyšlenosti jsem prohlásil, „ále, ona se vrátí“, hodil to za hlavu a řádil dál.
Nevrátila. Dva dny čekala v nedalekém motorestu a pomocí kámošky sledovala, jestli ji aspoň hledám. Po dvou dnech a negativním zjištění odjela do Prahy a čekala ještě čtyři měsíce. Věděla, že bych ji býval našel, kdybych chtěl. Navíc nechávala za sebou záměrně dost stop. Ale nedočkala se.
Já vůl to vzal jinak, aniž by mi při tom došlo, že ta holka mě od prvního dne milovala tak, jak to snad ani není možné Nikdy mi to ale neřekla. Milovala mě tak, že se bála to říct. Bála se to říct proto, protože si neustále jasně pamatovala ten večer v Korunovační a odpoledne, než jsme odjeli do vily, a kdy před tím slíbila, že nebude na obtíž, a tak mě nechtěla hnát do závazku, dokud to nevyslovím jako první já. A já to neviděl. „Mám tě rád“ padlo mezi námi nesčetněkrát, ale „mám tě rád“ není „miluji tě“. Rád můžu mít cokoli a kohokoli. Bráchu, ségru, kámošku, přítele…
Já si mylně myslel, a namyšleně, že jí ten nezávazný vztah vyhovuje, a při tom jsem si vůbec neuvědomil, jaké oběti kvůli mně podstupuje, jaké by jen pro kamaráda – milence nikdo nepodstupoval. To vše mi došlo až mnohem později. Neviděl jsem, že si úzkostlivě hlídá linii kvůli mně, a ne pro sebe a kvůli sobě, že mi vyplňuje vše, co mi na očích vidí. V namyšlenosti jsem to považoval za samozřejmost a stejně tak jsem i vnímal, když odmítala příležitosti a nabídky, které se jen tak neodmítají… Viděl, ale neuvědomoval si to. Bral jsem to jako samozřejmost a že to, co dělá a jak dělá, dělá proto, že jí to tak vyhovuje. A tak mi i uniklo, že to nejsou jen projevy milenky – kámošky, ale že je v tom mnohem víc a zároveň s tím „víc“ že má i vzácný dar být současně přítelem ve smyslu toho slova. Nepoznal jsem to včas a považuji to za jednu z největších chyb, ne – li tu největší.
69.
S odchodem Jany se přece jen něco změnilo. Začal jsem pozvolna pociťovat prázdnotu a samotu. Řádění mě přímoúměrně s narůstáním toho pocitu omrzelo a přestalo bavit. Její odchod jsem si bohužel vysvětlil tak, že se prostě rozhodla začít jinde samostatně. Byla naučená z emigrace být úplně samostatnou a nezávislou. Tak jsem to nerozebíral, neřešil, smířil se s tím a vrhnul jsem se na práci. Navýšení cen nemovitostí bylo uzákoněno, některé už prodané, fabrika „odmražená“, a tak bylo třeba pokračovat v podnikání a rozjet výrobu.
Pavel to bohužel vzal jinak. Snadný zisk z daných transakcí jej zkazil na ultimum. Začal si myslet, že takový „kliky“ jsou jeho životním osudem a budou na denním pořádku. Lehkovážně tak řádil dál. Například klidně rozbil opilej auto za několik set tisíc korun, uplatil k tomu policajty vysokou částkou, aby s tím nic nedělali, koupil si nový a tak dokola a ne jednou. K tomu holky, chlast a známé „sněží“… Budování jeho podniku stagnovalo a naše firma byla už s budování daleko vpředu. Naběhla už počáteční výroba – a i bez jeho dodávek materiálu. Nepotřebovali jsme jej k tomu…
70.
Pavlovi při jeho stylu života nemohly pochopitelně peníze dlouho vydržet. A nový zázrak, který by sám nové přinesl, se nekonal, tak jak si představoval. Svůj provoz nedostavěl. Pokusil se to ještě zachránit leasingem na sušičku. Ale i na to už bylo pozdě. Leasingovka mu vzápětí zabavila jeho rozestavěné zařízení, když ani tam nedodržel smlouvu. My jsme už měli jiného dodavatele materiálu, a tak vidouc, že to už nikdy nedokončí, mu naše firma vypověděla smlouvu a o dodávkách. Pavel byl opět „na suchu“ – a začal problém.
Podnikat neuměl, ale peníze na snadný život chtěl. Nejprve naší firmě odprodal za třičtvrtě milionu nějaké své stroje s tím, že v podnikání ve dřevě končí. Vydržely mu ty peníze měsíc. Potom někde v Chomutově provedl finanční podvod za milion. A další se mu nikde nedařil a milion mu záhy došel. A tak si vymyslel, že mu naše firma jako dluží odškodné za vypovězení smlouvy, ve výši 1,5 milionu. Pochopitelně, že to byl nesmysl, chtěl na nás jen parazitovat, když se mu jinde nic jiného nevedlo, a taky to nesmyslně odůvodňoval fiktivní újmou.
Pokud by soudy a policie fungovaly tak, jak by měly, vysvětlily by mu danou neoprávněnost a nic by se nemuselo stát. Ve smlouvě mezi našimi firmami o nějakém odškodnění v případě jejího vypovězení z důvodů v ní uvedených, pochopitelně nic nebylo. Měli by s tím snadnou práci. On by měl soudně potvrzeno, že jeho požadavek je neoprávněný, a tak nemohl dál vymýšlet nesmysly, až jim nakonec začal věřit. To u něj bylo rychle. Jak už jsem se zmínil, byl geniální lhář. Bylo to hlavně díky tomu, že když nějakou lež vymyslel a vyslovil, tak jí automaticky začal věřit tak, jako by to byla pravda, a stejně tak sugestivně to pak podával a rval se za to i stejně jako za skutečnou pravdu, až nakonec sám sebe přesvědčil, že je to tak a ne jinak. A v takové své „pravdě“ si už vůbec neuvědomoval, že lže. V tomto směru byl doslova virtuóz. A vyvést z omylu jej pak mohla už jen třetí, nestranná osoba.
Jistě, že jsem se v první řadě obrátil na soud a oznámil pokus o vydírání na policii. Jenže, to se člověk dřív dočká smrti, než soudního řízení v takové věci. A policie ?! I když Pavel si následně začal neoprávněnou částku vynucovat zvyšováním agrese vůči mé firmě a později i rodině, tak zaujala jen pozici dobře se bavícího diváka, oznámení sepisovali, ale jinak nezakročili. Dokonce jsem se později od jistého kapitána z hospodářské kriminálky v Karlových Varech dozvěděl, že policajti mezi sebou uzavírali sázky, kdo z nás tu válku mezi mnou a Pavlem nahoře v horách přežije. A to doslova – přežije. Toho druhého, který by přežil, hodlali už jen sebrat (a to ještě kdoví jestli), a tak věc bez větší námahy, ale statisticky, jak jsou skvělí v objasněnosti, „úspěšně“ vyřešit. Do té doby ale nehodlali hnout prstem, přes průběžná závažná oznámení jak přímo moje, tak řídících pracovníků mé firmy.
To, co Pavel chtěl, pro mě nebyly velké peníze. V rozpočtu firmy to byly drobné. A možná bych mu to dal jako dárek, bez ohledu na neoprávněnost jeho požadavku, když jsem viděl ten justiční přístup k věci, proti jeho podpisu, že už nikdy nebude mít žádné nároky, vše je mezi našimi firmami vyrovnáno, a dá naší firmě, jakož i mé rodině navždy pokoj, kdyby se nestala jistá událost.
Z obchodního jednání v Praze jsem večer přijel na hotel. Měli jsme zavřeno kvůli nějakým opravám, a přes den tam fungovalo jen ředitelství firmy. V noci byl hotel prázdný, chtěl jsem tam jen uložit materiály z jednání. Najednou se tam přiřítila provozní hotelu, která bydlela v sousedství, aby mě varovala, že mě už od odpoledne shání nějaká ozbrojená banda. Bylo ale už pozdě. Automatika reagující na pohyb venku, sepnula osvětlení parčíku před hotelem a příjezdovou cestu přes něj halogeny dokonale osvětlily. Po ní se řítilo auto, z nějž vyskákalo pět lidí, ozbrojených brokovnicí a dvěma pistolemi. A mezi nimi Pavel. Jeden z dalších byl Pavlův kamarád z dřívější party bytařů, kterého jsem znal. Ostatní ne. Musel jsem se rychle rozhodnout. Střílet v případě potřeby, nebo zmizet a předstírat, že tam nejsem.
V ČR je to s ochranou majetku a života střelbou proti agresorovi, i když tento je ozbrojen, tak trochu na levačku ještě i dnes, v tom jak se pak k tomu soudy staví. Z poškozeného se lehce stane obžalovaný, i když jedná v nutné sebeobraně. Navíc, zbraň jsem sice měl, ale v ČR jsem k ní neměl zbrojní pas. A to by ve výsledku nemuselo dopadnout zrovna nejlíp. Tak jsem raději zvolil jinou taktiku. Provozní už s nimi mluvila před tím, když mě hledali a nic jí neudělali. Bleskem jsme se tedy dohodli, že bude předstírat, že je tam sama a neví, kam jsem odešel, a já jsem zmizel o patro výš v jednom z hotelových pokojů. Ona ještě podle domluvy stihla zavolat na 158 policii, než útočníci stihli vykopnout dveře u kanceláře. Byl jsem rozhodnut použít zbraň jen v krajním případě. Vykopli – li by dveře u pokoje, kde jsem byl schovanej, a měli – li by v ruce připravené zbraně ke střelbě, střílel bych. Proti zbraňové přesile agresora a při jeho namířených zbraních není čas na výzvy. Jde o život.
Policie si dala na čas. Asi hodinu. Útočníci se zatím uhnízdili v kanceláři s trezorem a špekulovali, jak do něj. Moc provozní při tom nevěřili, že tam někde nejsem, a tak když si s trezorem nevěděli rady, provozní kombinaci podnikového trezoru neznala, šli mě někteří zkusmo hledat. Chybělo jim snad ještě vykopnout dvoje dveře a kopli by do mých. Seděl jsem na místě mimo jejich možnou palebnou zónu a s připravenou zbraní. V tu chvíli do budovy vrazili „na zem hajzle“, tedy zásahová jednotka policie v počtu dvou mužů. Ale byli dobří, to se jim zase musí nechat. V mžiku měli agresory naskládaný a spoutaný ve vestibulu. Mezi nimi i Pavla.
Přesto, že zásahovka našla jejich zbraně, které stihli odhodit, tak je jiní policajti po výslechu ze služebny pustili s tím, že se vlastně nikomu nic nestalo, nic neukradli a vykopnuté dveře, že nedosahují škody, aby to bylo na trestný čin…??!! „Zajímavá“doba to byla…
Já jsem si věc vysvětlil tak, jak to přesně vypadalo. Tedy, že Pavel se rozhodl vymoct si neoprávněný požadavek za údajnou újmu zrušením smlouvy s jeho firmou tímto brutálním násilím, když menší agrese nezabíraly a přivedl si na to své kámoše z dřívějška. Byl s nimi, nebylo o tom pochyb.
Druhý den odpoledne jsem neskutečně a nevěřícně zíral na jeho drzost, když se u mě na hotelu v kanceláři objevil a chtěl mi vysvětlovat, že on v tom prsty nemá, že nikoho nepozval, že jen ti jeho kámoši zavětřili kořist, když se dověděli o fabrice – (on se jim v Praze sám chlubil, že jsme v „balíku“) – a tak, že se rozhodli chtít po nás „výpalné“ za „ochranu“ přesně tak, jak se to tehdy začínalo rozmáhat. Jeho, že prý donutili jet s nimi, když u něj zjistili, že on sám už nic nemá, kde mívám podnikové peníze já, které chtěli ukrást, když mě nemohli najít a pak už chtěli odjet. To, že jsem tam byl, byla prý jen souhra náhod.
Nevěřil jsem mu ani slovo, nespouštěl jsem jej při tom ze záměrného úhlu mé „devítky“ a znovu si promítal děj.
Vzpomněl jsem si, že pod pistolí jej nevedli, když všichni z toho auta vystupovali. Šel volně, jak jsem z okna kanceláře viděl. Souběžně jsem si vzpomněl, co udělal, a jak obral svého společníka z podnikání v Sedlčanech, přičetl k tomu, jaký je virtuozní lhář a nebyla šance, aby mě o svých slovech přesvědčil. Přesto jsem mu ještě položil jednu otázku. Kdyby odpověděl jinak, než odpověděl, uvěřil bych mu alespoň natolik, že bych si to celé hloubkově prověřil. Dalo by to práci, ale šlo by to. Ale odpověděl tak, jak by člověk zpravidla sám přepadený neodpovídal. Zeptal jsem se ho: „a co ten tvůj nesmyslný požadavek odškodnění, to ještě po mně chceš, nebo se na to vysereš, když jsme jak říkáš, oba obětí přepadení ? Neměli bychom „zakopat válečnou sekeru“ a čelit tomu společně ?“ Odpověděl na to: „jo, to chci, to s tím přepadením nemá nic společného, to je jiná záležitost, ale s tím přepadením fakt nic společného nemám, to mi věř“. Od toho okamžiku neměl šanci mi nic vysvětlit, i kdyby mu to přijeli dosvědčit ti jeho bytaři z Prahy. Byl jsem si jistý, že to spunktoval on…
Byl vždy vynikající oblbka a lhář. V tomhle, co řekl, ale mluvil vyjímečně pravdu…!! Ta hovada, jeho „kámoši“, přijeli skutečně obrat i jej. To ale důkazně vyšlo napovrch až mnohem později, v souvislosti s úplně jinou věcí.
My si z toho ale v daný moment oba udělali mylný závěr. Já – byl přesvědčen, že je to jeho práce, a tak jsem automaticky viděl, že je to zrůda, která nemá jakékoliv zábrany, třeba i zabít „bráchu“, jen proto, aby získal peníze z nesmyslného požadavku na svou zábavu. Následkem toho bylo, že jsem jej druhý den, už po zmíněném rozhovoru, z hotelu vyhodil se slovy, že už s ním nikdy nechci nic mít, a to ani v dobrém ani ve zlém, jako brácha, že pro mě přestal existovat a ať zapomene, že existují já.
On – došel k závěru, že jej musím k smrti nenávidět, a že se mu nejspíš šeredně pomstím, pokud jej nezastřelím rovnou. (Uvažoval v duchu: „podle sebe soudím tebe“).
Pravdou je, že jsem jej zlikvidovat hravě mohl, a on to věděl. Tím ale nemyslím zabít. To byla jen jeho fantazie. Šlo by to jinak. Ale poslední věc, na kterou bych měl chuť, bylo vést nějakou nesmyslnou válku. Neměl jsem na tom zájem, ani čas. A tak jsem rázně nezakročil, i když mi bylo vcelku jasné, co se Pavlovi v palici odehrává. Změkčile jsem si řekl, že když uvidí, že se mu nesnažím nějak pomstít, tak jeho zbytečný strach z odvety odezní a pochopí, že mi o válku nejde, a že mi jde jen o klid a o rodinu. Nepodnikl jsem proti němu nic a věnoval se dál své práci a rodině. V této fázi to už ale byla chyba, zejména když nehodlali nijak jednat ani policajti.
Pavel už nebyl sto objektivně uvažovat. Jednak si umanul, a už té lži i sám věřil, že je jeho požadavek „oprávněný“, že na mně vyparazituje oněch 1,5 milionu korun, a jednak byl v paranoidní představě, ve které si bez objektivní příčiny, jen pod vlivem svých chimérických představ vsugeroval, že jsem pro něj nepřítel, který jej bude chtít jistojistě, za každou cenu zničit, a začal jednat podle zmíněné poučky – nedat nepříteli šanci… Klid z mé strany nevnímal jako mír. Díky uvažování „podle sebe soudím tebe“, si vytvořil fixní ideu, že je to z mé strany jen tichá příprava na odvetu, ne mír. A já mu tím klidem jen poskytl čas na to, aby se pozičně i takticky dostal nade mě a sám s dalšími útoky mohl začít.
První věc, kterou za krátkou dobu udělal bylo, že začal vyhrožovat našim zaměstnancům z fabriky fyzickou likvidací či újmou na zdraví jim a jejich rodinám, pokud budou chodit do práce. Od té chvíle bylo jasné, že je to nepřítel na život a na smrt, a že vůbec nepochopil, že se mu mstít nechci, o žádnou válku nestojím, a že mám úplně jiné starosti než se navzájem s ním likvidovat. Podnikat neuměl, ale jinak blbej nebyl, byl akční, nebojácnej, a to vše včetně zákeřností zvládal brilantně.
Ředitel mé firmy na základě mého pověření ohlásil zastrašování zaměstnanců naší firmy policii. Vyslechli jej, vyslechli svědky a postižené drobnými fyzickými útoky Pavla, které učinil, aby dodal váhu svým výhrůžkám, když zaměstnancům vyhrožoval. A to bylo všechno. Zaměstnancům, včetně těch postižených drobnější inzultací, policajti řekli, ať přijdou až se něco skutečně stane (?!) a většího jako třeba zmrzačení, zabití, apod…. Pro vydírání žádné stíhání Pavla nezahájili.
To Pavla posílilo. K tomu si „upevnil vztahy“ na kámoše policajty, co je dříve uplácel horentními částkami, aby z jeho autonehod v opilosti a jiných vylomeninách, nic nedělali a vydíráním pod pohrůžkou, že to na ně práskne, jej přiměl ke spolupráci s ním tak, aby dělali co bude chtít. A přišel další úder.
S partou kumpánů přišel po závěrečné na můj hotel a těsně před zavřením, když už hosté odešli, rozmlátili restauraci, vykradli ředitelství mé firmy, včetně mého apartmá, které ještě bylo plně vybaveno elektronickým zařízením přibližně za čtyřista tisíc korun. S družkou a s dětmi jsme prozatím bydleli v jejím bytě, který byl plně zařízený, a tak jsem to nikam zatím nestěhoval. Měli jsme v úmyslu se pak nastěhovat do renovovaného domku, také jen prozatím, protože jsem pro nás chtěl nechat postavit vilu s pěknou vyhlídkou na hory, a to ten domek neměl. Ani teď policajti Pavlovi (když je měl v „šachu“ vydíráním) pochopitelně nic neudělali, i když spousta svědků vypověděla, kdo ten útok na hotel udělal. To už bylo moc a začal jsem po Pavlovi jít. Pozdě. Měl už moc velký náskok. Neposlechl jsem včas poučku, neeliminoval nebezpečí dřív, než to mohl udělat on mně, a tím jsem mu poskytl šanci, aby mohl zlikvidovat on mě. Ze „závětří“ a mohl mi udělat to, co jsem já jemu ze soucitu a zákeřně udělat nechtěl…
V této situaci se dozvídám, že mi umírá máma. Okamžitě odjíždím a snažím se s tím něco udělat. Ale ani všechny peníze světa by už nedokázaly uzdravit zanedbaný vysoký stupeň rakoviny, která už zachvátila všechny vnitřní orgány. Vzdal bych se veškerého majetku, kdyby to pomohlo. Primáři v nemocnici, kde ležela, dalo velkou práci mě přesvědčit, že tady už jsou veškeré peníze k ničemu, že nepomůže nic, ani převoz do Švýcarska či USA, ani kdybych těch milionů měl tisíckrát tolik, nešlo by už nic dělat. Jediné, čeho jsem mohl dosáhnout bylo, že jí alespoň dávali abnormální dávky morfia, aby necítila nesnesitelné bolesti. Měla po morfiu skvělou náladu, a já jí musel lhát, že taky vidím, jak se jí zdravotní stav lepší…, a přitom jsem věděl, za kolik dnů přijde konec… Kremace v Brně. Žal, že jsem poté musel požádat i svou družku, aby mě na hotelu v Mikulově nechala na pár hodin na pokoji o samotě. Nechtěl jsem, aby viděla slzy a musel jsem to zprvu „rozchodit“ sám. Pak už mi ale naopak její přítomnost nesmírně pomohla to psychicky zvládnout. Začínalo toho na mě být moc. Pár dní jsme tam zůstali a mohli jsme jet domů, když jsem se z nejhoršího dostal.
A Pavel – ten i tohoto času využil na přípravu své nesmyslné války. Za pomoci jisté jemu nakloněné osoby, si upevňoval známosti na policii a vyšších místech souvisejících s trestním řízením a připravoval past… A já idiot mu na ni ještě trochu nahrál. Udělal by to stejně, ale tohle mu pomohlo kámošku jeho mámy líp přesvědčovat, aby mu šla na ruku.
Už vzteky, když Pavel nehodlal komunikovat ani telefonicky, a když se k tomu vyloženě náhodou naskytla příležitost, jsem jej i s jeho autem sestřelil za jízdy ze silnice svým terénním autem. Chtěl jsem mu namlátit tak, aby si to pamatoval, a napříště jej to odradilo od dalších sviňáren, když už jinde (na policii) jsem se ochrany mé firmy, jejích zaměstnanců a mě, nemohl dovolat.
Zamkl se v tom vraku a nechtěl z něj vylézt. A nebylo možné jej z něj ani vydolovat rozbitým okýnkem. Zapřel se uvnitř a držel se jako klíště. Zbabělec. Oběhl jsem tu hromadu šrotu a pokusil se v ní vyrobit další díru a vytáhnout jej. Utekl jako myš do protilehlého rohu kabiny, divže nezalezl pod sedačky a zase se zapřel. Nemělo to dál smysl. Tak jsem se spokojil s tím, že jsem vytáhl „devítku“ (pistole ráže 9 mm), vrazil jsem mu ji v natažené ruce pod čumák se slovy, že pokud ještě jednou podnikne něco proti mé firmě, mně, či rodině, tak příště do něj bez milosti nasypu celej zásobník a půjdu se pak klidně udat, „ale ty chcípneš, zrůdo“. Klepal se strachy jak ratlík. Byl si svých sviňáren dobře vědom. Bohužel jen v tu chvíli, kdy mu bezprostředně hrozilo rozbití držky, neměl kolem sebe houf podivnejch existencí jako „gorily“, a „devítka“ mu mířila na čumák…
Čekal jsem ,že půjde za „kámošema“ polišema, a ti mě přijdou sebrat. Nevadilo mi to. Chtěl bych je vidět, jak by vysvětlovali, že nezakročili při jeho agresích, když by to při mé výpovědi museli protokolovat. Ale nedělo se nic. Ani ten den, ani druhý. Začínal jsem si pomalu myslet, že výstraha měla účinek a Pavel dá pokoj. Omyl. Bylo to jen ticho před bouří, ve kterém připravoval jinou zákeřnost a na vyšší úrovni…
Čekalo tam na mě obvinění přímo z prokuratury, jak mi vyšetřovák řekl, a že to má prošetřit a zatknout mě. A obvinění znělo na loupežné přepadení, kterého jsem se měl jako dopustit na Pavlovi. Pochopitelně, že to bylo křivé obvinění, ale to nikoho nezajímalo a šustil jsem do vazby.
ČR není BRD. Tady se člověk při podezření ze spáchání násilného trestného činu nejprve strčí do vazby a teprve potom se hledají důkazy, jestli je či není vinen, vyslýchají případní svědci, apod. Bez ohledu na to, co taková vazba člověku způsobí… A to Pavel moc dobře věděl, proto si taky vymyslel loupež. A tady navíc ještě působily známosti Pavla, které si mezitím za pomoci své mámy zbudoval o příčku výš, než je policie, a kde mu tak velmi dobře šli na ruku, když tam na místo na policii, jak je jinak běžné, s vlastním křivým vykonstruovaným obviněním přišel.
Nebýt dvou špičkových právníků a hodně velké hromady peněz, tak bych nebyl ve vazbě „jen“ necelý měsíc, ale klidně dva roky i více. Takhle to vyšetřovák pro důkazní nedostatečnost zastavil a po vánocích a silvestru strávených na vazbě, se mě milostivě uráčil propustit k rodině. Musel – když měl ty mé právníky každý den v kanceláři a sledovali každý jeho krok, který ve věci dělá. Byli i u toho, když telefonicky prokurátorce sděloval, že trestní stíhání proti mně zastaví a ta mu do telefonu říkala, že to zastavit nesmí, protože ona to chce, a chce odstíhat za každou cenu, a ať s tím tedy něco udělá… Vzdala to, až když jí na to odpověděl, že mě skutečně stran té loupeže nemá na čem ve vazbě držet, a taky, že vedle něj navíc stojí mí právníci a bedlivě sledují vše, co udělá… Kdo ví, jak by to bez nich dopadlo…
Na mou výslovnou žádost později danou věc projednal i soud, když věc před tím generální prokurátor také na můj podnět, znovu otevřel, nechal znovu prošetřit a osobně to dozoroval. Nemusel jsem to dělat. Věc byla zastavena. Trestní stíhání mi dál nehrozilo a byl jsem propuštěn. Ale jak byla zastavena ?! Do usnesení, když mě z vazby propouštěli napsali, že jen nemůžou najít dost důkazů, a proto věc odkládají. Což zároveň připouští i vinu. A kdykoliv se to dá znovu otevřít, jen co by nějaké důkazy „našli“ – přesněji, kdyby Pavel nějaké vyrobil a opět s nimi už poučen, běžel ke kamarádce jeho mámy, prokurátorce… A tak jsem jednal rychleji a požádal osobně o prošetření věci generálního prokurátora tak, aby bylo jednoznačně řečeno, že jsem nevinen a věc tak byla s konečnou platností uzavřena.
Že jsem nevinen, pak s konečnou platností rozhodla, vzhledem k mladšímu věku a praktikami totalitní justice nezatížená a snad i proto objektivně rozhodující, jistá soudkyně karlovarského soudu.
Jo, policajti po mém propuštění z vazby konečně taky přišli na to, že by do vazby a do vězení na nějakou dobu mohli pro změnu strčit skutečného agresora Pavla. Trochu pozdě. Až poté, co mu de facto svým laxním přístupem umožnili zničit, co se dalo…
72.
Následky vazby, byť jen za necelý měsíc pobytu, byly katastrofální.
Člověk se ve vazbě v prvé řadě stará, co bude s ním a nemyslí hned na firmu. Obzvlášť, když mu hrozí deset let vězení za něco, co neudělal.
Provoz firmy ještě nebyl plně ustabilizován, když mě do vazby šoupli. A tak nikdo ve firmě, kromě mě, ani ředitel, neměl nejen podpisové právo stran banky, ale také bez mého schválení a podpisu nesměl být dán příkaz k expedici výroby. Ještě jsem zaměstnance tak dobře neznal a neměl natolik prověřené, abych si dovolil dát někomu plné podpisové právo. Byl jsem teprve v začátku.
Ředitel firmy, pan inženýr P., byl naprosto spolehlivý a neudělal mi nikdy nic za zády, ač mu takové omezení jinak dost svazovalo ruce. Proto se taky prozatím každé ráno dělaly brífinky vedoucích pracovníků v mé přítomnosti, a já u toho podepisoval potřebné. Pan ředitel by byl vynikající společník, přesně jak jsem původně plánoval, a jak jsem s ním i do budoucna počítal. A to byl bohužel zároveň důvod, proč i přes prokázanou spolehlivost ještě neměl úplně volné ruce pro rozhodování. Nechtěl jsem to fázovat, tedy nejprve jej jmenovat výkonným ředitelem firmy a hned vzápětí to zase v registraci firmy nechávat přepracovávat na společníka. Byl jsem už rozhodnut, že jej společníkem v minoritním podílu 49% ustanovím a jako společník by automaticky získal i úplnou rozhodovací svobodu. Chtěl jsem mu to dát jako dárek k vánocům a zároveň na konci roku jako mé ohodnocení jeho práce a úctu k ní. Po novém roce by tak už zastával nové postavení včetně nových pravomocí. Samozřejmě, že příjem by tak měl taky nesrovnatelně jiný.
Do vánoc chyběly dva týdny, když mě na základě toho křivého obvinění dali do vazby…, pozítří ráno měl být vyexpedován kamion výrobků pro švédského zákazníka…, a ten bez mého odsouhlasení, které jinak běžně následovalo až po mé osobní kontrole kvality, vyjet nemohl. Jediný kamion. Poslední pro ten rok…
Smlouva se Švédy byla velmi lukrativní. Velký objem pro výrobu, na 80% pokrývající kapacitu výroby a za obrovské zisky, při ročním obratu 80 milionů korun českých. Vyráběli jsme pro ně komponenty, na nichž bylá závislá výroba finálního zpracování jejich výroby, a tak byla zároveň daná smlouva i tvrdá a nekompromisní. Dodání byť jen jediného kamionu nekvalitního zboží, či byť jen jednodenní zpoždění v dodávce, znamenalo okamžité vypovězení smlouvy. Proto jsem taky kontroloval vše osobně. Lidé byli ještě příliš zvyklí na socialistickou ne-kvalitu práce… Od nového roku by to jako společník dělal pan inženýr. Byla ale teprve půlka prosince… No, myslím, že už je asi vcelku jasné, co se stalo.
Svědomitý pan ředitel si nedovolil beze mě vydat pokyn k expedici. Nezlobil jsem se proto na něj, i když to pro firmu v konečném důsledku znamenalo katastrofální následky. Jednak jsem si právě jeho svědomitosti vysoce cenil, jednak nemohl vědět, co se stane. Smlouvu se Švédy znal jen rámcově a jen tolik, co se týkalo vlastní výroby. Obchod, včetně expedice byla moje záležitost a nikoho jsem do podrobností z bezpečnostních důvodů obchodní strategie nezasvěcoval. Smlouva tak ležela v mém trezoru a navíc byla uzavřena dříve, než pan inženýr u nás nastoupil na místo ředitele. Nemohl tak o šibeniční klauzuli v ní uvedené vědět.
I přesto se snažil udělat maximum, aby expedice proběhla co nejrychleji. Pouhé dva dny mu trvalo zjistit, ve které věznici na vazbě jsem a kdo mě zastupuje. Policajti mu to nechtěli hned říct a dalo velkou práci to z někoho vypáčit. Když se to podařilo, požádal mého advokáta, aby mě ještě v noci na vazbě navštívil stran vydání pokynů pro firmu, včetně pověření odpovědné osoby pro vyexpedování výroby. Tedy stran věcí, na které jsem před dvěma dny, u výslechu na policii v přítomnosti advokáta ani nevzdechl, a advokáta o zařízení žádaného nepožádal. Šlo o deset let života, a tak firma nebyla v tu chvíli zrovna to nejprioritnější.
Druhý den v noci, po mém zatčení, už ale bylo na expedici pozdě, i kdyby nějakým zázrakem ještě tu noc stihli kamion vypravit. Když se mnou advokát mluvil, měl už být kamion u zákazníka…
Švédský partner by samozřejmě jako důvod zpoždění uznal, kdyby měl kamion po cestě nehodu, nebo kdyby se potopil trajekt, apod., ale uvěznění majitele firmy neuznal. To ani nejde, protože Švéd prostě nepochopí, že by mohl být někdo ve vazbě jen na nějakém oznámení, aniž by k tomu byly ještě jiné, a hodně pádné důkazy. Ve Švédsku se totiž nejprve shromáždí důkazy, věcně, svědecké, a teprve poté, když skutečně ukazují takřka bez pochybností na člověka jako na pachatele, teprve pak dojde k omezení jeho svobody vazbou a kompletnímu došetření a připravení věci pro soudní jednání. Švéd neví, a ani to není sto pochopit, že v ČR to probíhá obráceně… Není to pro něj logické… Proto taky fakt, že je člověk na vazbě, už automaticky bere takřka za prokázanou vinu, a tudíž je v jeho očích takový člověk už skoro kriminálník, což se po obchodní stránce rovná nespolehlivá osoba, a už jen to je samo o sobě důvod k vypovězení smlouvy. Natož, aby to uznal jako omluvu pro zpoždění zásilky zboží… Okamžitě smlouvu vypověděli.
Nebýt vazby, nestalo by se to. Že se ale dostanu na vazbu, to jsem předem nemohl zakalkulovat a mít na to připravena nouzová opatření v podobě pokynů firmě pro takovou situaci, apod. Logicky. Kdo by počítal s vazbou, když nemá v úmyslu páchat trestnou činnost?! A na co bych měl mít v úmyslu ji páchat, když jsem měl nasmlouvány kontrakty na desítky milionů legálního zisku ? Proč bych k tomu měl plánovat protizákonnou činnost, notabene dělat nějaké přiblblé loupežné přepadení pro pár údajných desítek tisíc korun českých…?!
Bohužel to viděla až, již zmíněná, skutečně nezávislá a nezmanipulovaná soudkyně, a až za mnoho let poté, co mě jiný soudce bezmyšlenkovitě, na základě křivého, vykonstruovaného obvinění Pavlem a s pomocí „kámošů“ policajtů, do vazby šoupnul.
Vypovězení zakázek Švédy znamenalo katastrofu. Fabrika nevyráběla. Sehnat bleskem takový objem náhradních zakázek bylo nemožné. Všechen majetek byl zaúvěrován a úvěry nebylo čím splácet. Rozjel se „kolotoč“, který už nebylo možné, přes veškeré snahy, zastavit. Čas běžel. Banka nasadila 30% debet a bylo zpečetěno. Následoval nevyhnutelný krach firmy. Stanovil jsem právníka pro konkurzní podstatu a sami na sebe jsme vyhlásili konkurz. Tím firma přestala existovat. Po uspokojení věřitelů mi zůstalo něco přes milion korun v hotovosti, tři miliony v části strojů z fabriky, a dvě auta.