Reliéf Mírova
Úvod
Vážení přátelé, následujícími statěmi se Vám pokusím živě přiblížit náš vězeňský život, který má snad prý napravovat ty, kteří se ať už úmyslně, nechtěně, vínkem náhody, či snad intriky, dostali na šikmou plochu a následně do konfliktu s prodlouženým ramenem spravedlnosti, potažmo policií, či jiného státního orgánu pracujícího ve prospěch elity národa českého.
Můj příběh se odehrává v letech 2000 až 2004 a vše uvedené, se nejen stalo, ale byl jsem bohužel k mojí smůle i samotným aktérem dění. Pouze jména osob dějem zasažená jsou smyšlená, avšak mají vztah k osobě samotné, čímž i pro zasvěcené, lehce identifikovatelná. Bude-li mnou uveden nějaký osudový příběh některého z účastníků děje, bude to s tím, že nakouknu do úředních listin a ověřím si alespoň samotné líčení. Nikoli však jeho vinu či nevinu. Abych snad ctěného čtenáře zbytečně nebalamutil nesmysly vydávané za „rádo by“ pravdu.
Především se bude jednat o krátké zamyšlení nad psychikou vězňů, měnící se jejich charakter i jejich vlastních JÁ. Abych přiblížil opravdově a věrohodně život v mírovském vězení, musím nutně užívat vězeňský vytříbený slovník, který však nemá nic společného s distingovaným chováním anglických pearů, nicméně však patřící k realitě samotné. Čtěte tedy s rozvahou a naší omladině, které by snad tyto řádky mohly přinést určité ponaučení, vysvětlete, že není snadné říci jedno a to samé dvěma způsoby jako například: „jdi mi k šípku ty charismatický netvore“, oproti: „jdi do prdele ty skurvenej vrahoune!“.
Jak se říká: „Je lepší poučit se z chyb jiných, než platit vlastní krví za nabyté zkušenosti“.
Kapitola I
Eskortace
Vrchní soud v Olomouci. Moje poslední zastávka, tak zvaná, poslední stanice „SPRAVEDLNOST“.
Na chodbě je v řadě asi pětadvacet vězňů, připravených na eskortu. Píše se rok 2001 a den 21. července.
Mezi eskortovanými vězni jsou již právoplatně odsouzeni a jsou převáženi do místa jejich budoucího mnohaletého působiště. Jsou tam také občani jen převáženi, protože jsou pouze vazebně stíháni a na svůj ortel teprve čekají.
Deveťák předává karty vězňů a vazebně stíhaných občanů vedoucím eskort, kteří si řadí mukly podle místa určení. Ouha, a máme tady první zažitý vězeňský výraz, vzniknuvší v letech totalitního režimu – MUKL. Důvod vzniku tohoto slova se dá snadno odvodit z jeho významu – Muž Určený K Likvidaci. Na začátek nic povzbudivého ale vrhněme se dále do víru událostí.
Vedoucí eskort vyvolávají příjmení a dotyčný pro kontrolu zvolá své jméno a datum narození. Sice jsou v kartách i fotografie z doby jejich zadržení, tedy poměrně čerstvé, ale předpisy jsou staré, zaběhnuté, ale osvědčené. Navíc je nasnadě otázka, proč vlastně zatěžovat mozky, již tak dosti vytížených pracovníků vězeňské služby s porovnáváním vizáže skutečné a fotografie.
Jeden z velitelů eskorty zavolal: „Mírov“.
To bylo určeno dvěma čerstvě odsouzeným, tedy mě a ještě jednomu, teď už muklovi romského původu, odsouzenému na 12 let ve zvýšené ostraze. Obdobný verdikt zazněl také ve spojení s mojí osobou – 8,5 roku ve zvýšené ostraze za . . . . spáchání pomoci . . . . a . . . . napomáhání zisku jinému . . . ..
Velitel eskorty směr Mírov, provedl rutinní kontrolu totožnosti mezi tím, co jsou ostatním vězňům nasazována pouta klasického i neklasického provedení, zvaná medvědy. U těch jsou ruce ještě mimo normálních želízek připoutány řetězem ke koženému opasku a k nohám, aby bylo znemožněno zvlášť nebezpečným vězňům, zvednutí ruky.
Mimo mírovské eskorty, odchází všichni muklové otevřenými dveřmi na nádvoří olomoucké vazební věznice k oplechovanému vězeňskému autobusu, který byl mukly trefně nazván vězeňskou hantýrkou „ponorka“. Každý mukl se snaží nést svůj bágl, nebo-li osobní majetek, který obnáší mimo hygienických potřeb i poslední vzpomínky na svobodu, na své nejbližší, na své nejvěrnější příznivce a mnohdy ještě i naději na spravedlnost a nato, že blízcí zůstanou blízkými, kamarádi kamarádami, manželky manželkami, družky družkami a přítelkyně i přítelkyněmi. Nezbytná to součást na šanci pro přežití vězení bez následků.
Poslední dva z odbavovací chodby odcházíme směrem k osamocené Ávii. Je devět hodin ráno a já zaznamenávám první kladný přístup dozorců – odcházíme bez pout, bez funění při tažení pytle s majetkama po zemi a se zařezanými pouty na rukách. Připadám si na malou chvíli opět jako člověk, který jde na autobusovou zastávku. A to byl po osmnácti měsících opravdu první moment, kdy mi bylo dopřáno si tak trošku potykat se svým egem. Bez ponižování, bez arogantního a nadřazeného chování dozorců, zač jsou vlastně ale bohužel - placení. Je to snad i předzvěst tolerantnímu přístupu dozorců k muklům ve výkonu trestu v mírovském vězení? Uvidíme.
Jsme usazeni do ponorkové Avie a jsou nám nasazena pouta. Následovalo nepostradatelné poučení pro případ našeho úprku směrem ke svobodě, nacož významně kýváme hlavami a v duchu vidím hollywoodské osvobozování vězeňských transportů. V ponorce, která stojí opodál je vše připraveno pro odjezd. Muklové jsou naloděni i se svýma „báglama“, motor naskočí a pomalu se rozjíždí směrem k bráně.
Naproti odjíždějícím kolegům vězňům, my stále na něco čekáme. Můj spolucestující, později počastován přezdívkou „Zub“, se neustále dožaduje mojí pozornosti a vtahuje mě neodbytně a opakovaně do osidel sázení a automatů. Gembler, poněkud přiléhavější přezdívka než Zub. Zjišťuji, co člověka dožene ke krádeži, za kterou se dá vyfasovat 12 let vězení – automaty. Nemoc, vášeň, šílenství.
Tři synonyma hráče, či snad lépe předzvěst hráče vraha, potažmo sebevraha. Motivací není výhra, ale jen a pouze napětí a účast. Být středem pozornosti, být středem dění a každému se pak chlubit, jak těsně prohrál a kolik to vlastně prohrál. Od svých kámošů však slyší jen slova uznání a srdečné plácání po zádech se slovy: „Ty seš borec!“, namísto upřímnějšího: „Ty blbe!“
Našim dozorcům je předána pošta, určená na Mírov, dveře se s bouchnutím zavřely a my vyrážíme pomalu k výjezdu ze dvora. V průjezdu se Avie zastaví, motor zhasíná a dozorci dostávají zpět své zbraně. Vyjíždíme do krásně přeplněných ulic města Olomouce. Právě nám odbíjí půl desáté, když vyjíždíme z Olomouce ve směru na Hradec Králové.
Asi po 50ti minutách auto zastaví před hradem Mírov z let 1250. Nevelký leč pevný, opředen bohatou historií z válek s husity, švédy, turky i prusy, aby byl v letech 1650 postupně přestavován Marií Terezií, na kněžskou káznici. Dodnes fungující jako vězení a splňující stále bezezbytku svůj účel. Hrad Mírov, mezi mukly též nazývaný český „Alcatraz“, poměrně v nedávné minulosti proslaven útěkem bývalého kolegy Kájínka, který si zde odpykával doživotní trest.
Ocelová vrata se pomalu otevírají a pes, který je s námi v Ávii, začíná bystřit. Auto se pomalu rozjíždí směrem na malé nádvoříčko a zastavuje vedle kaple. Dozorci nám sundávají pouta a jsme uváděni do přijímací místnosti, kde sedí již několik dalších dozorců, pár civilistů a žena v bílém plášti. Odvedli nás hned do vedlejší místnosti, ze které bylo hned patrno, že se jedná o návštěvní místnost. Bylo zde uděláno 6 kójí pro oddělené návštěvy, tolik známé z vazeb. Avšak podle nashromážděných židlí uvnitř kójí, bylo zcela zjevné, že již neslouží svému původnímu účelu a pokud ano, tak jen velmi sporadicky.
Z vedlejší místnosti, kde na nás čekal něco jako přijímací výbor, se vlastně vyklubala další návštěvní místnost. Stejně jako ta menší, předešlá místnost, ve které jsme čekali. Z okna naší místnosti byl hezký výhled na starou kapli a také na protější zalesněné stráně. Kaple z venku udržována jen sporadicky, zřejmě však plnící svůj účel, avšak pro výkon trestu zřejmě málo potřebná.
Vchází dozorce a vybírá si mne. Vstupuji do hlavní místnosti, kde je asi 15 stolů a víc jak polovina je obsazena. Slova se ujímá civilista, ze kterého se po představení stal vychovatel, který má na starosti přibyl, což je oddělení přibyvších nováčků, ze kterého jsou tito postupně zařazováni na svá oddělení podle nějakého klíče, který pravděpodobně spočívá v rozlišení diferenčních skupin a skupin, do kterých byl zařazen soudem. Také je rozhodující, pokolikáté byl, který odsouzený již trestán. Chování, už ve vazbě už označováno jako např. „konfliktní“ – nebezpečný vůči dozorcům atd.
Běžná kontrola osobních dat, sdělení osobního čísla a krátké uvedení do reálu, jako např. zařazen do zvýšené ostrahy typu „D“ a diferenční skupiny v mém případě II. Ještě obligátní kontrola vyplněného dotazníku, který jsem vyplnil den před odjezdem z Olomouce. Avšak, co to? První byrokratická chybička? Při předčítání mého zaměstnání, byl čten „podnikatel“, zcela jednoduše a věcně. Bohužel však další údaje o předešlých povolání, bylo čteno jako jedno z mnoha, řemeslo „zámečník“.
Zase průser, mihlo se mi hlavou. Já se snad těch šílených trapasů nezbavím ani zde.
Přesto nesměle přeruším příval dalších údajů a říkám: „S vaším dovolením, bych chtěl tento nepřesný údaj uvést na pravou míru.“
Vychovatel překvapeně zvedá oči od formuláře před sebou, a který byl velmi vzdálený toho, který jsem vyplňoval v Olomouci. Šum od vedlejších stolů ustal a všichni obrátili nejen svoji pozornost, ale i svoje oči, směrem na toho opovážlivce, co si dovolil přerušit onu rutinní práci a ještě ke všemu mít připomínky k úředním záznamům.
„Vy nejste vyučen zámečníkem?“, ptá se nevěřícím hlasem a zavrtěv se na židli, rozhlédl se po ztichlé místnosti.
„Nikoliv“, odpovídám stroze a jasně, v holé větě, na jasně formulovanou otázku, plně si přitom uvědomujíc napětí v místnosti.
Jestli tě někdo do teď přehlížel, tak je to už minulostí čoveče, říkám si v duchu. Ticho v místnosti se dalo krájet a bylo rušenou jen onou ženou v bílém plášti, která si nezaujatě, leč vytrvale, něco psala a o stávajícím napětí neměla ani páru.
„Přece jste musel někdy, někomu sdělit vaše bývalé zaměstnání“, snažil se vychovatel stále protlačit onoho úředního šimla do kýženého cíle.
„Jsem si naprosto jist, že jsem vyučen třemi učebními obory, ale obor zámečník mezi nimi určitě není. Navíc bych si ani nedovolil pozměňovat skutečnost, od úředních záznamů“, odvětím bez dlouhého přemýšlení.
U vedlejšího stolu sedí tři dozorci a čtvrtý muž, maje na sobě žluté deveťácké šňůry, kterému zcela zjevně mojí troufalostí vyskočilo obočí skoro do půli čela. Nevěřícně na mě zíral. Mezi tím, se ostatní uniformy kousaly do jazyků a čekaly, co se z toho vyklube.
To mi sice dodalo, ale vyčkával jsem, jak si bude chtít vychovatel napravit svoji reputaci u ženy, sedící u vedlejšího stolu.
„Opravdu jste nikdy nikomu neřekl, že jste vyučen zámečníkem?“, snaží se stále vychovatel najít skulinku, kterou by vnikl do mojí opozice s trumfy v rukou a bez ztráty desítky.
„Ano, jsem si tím naprosto jistý, přece bych si nedovolil tvrdit něco, co bych v budoucnu nemohl prokázat. To bych pak mohl býti, ještě ke všemu, označen lhářem“, stál jsem si neústupně na svém.
Vychovatel zvýšil frekvenci listování v mém, pro mě samotném, až překvapivě obsáhlém spisu a zoufale se snažil najít pěšinku, k Pyrrhovu vítězství.
„Á, tady je“, ulehčeně si oddechnuv, vytahujíc můj dotazník z předešlého dne.
„Ještě jednou se vás tedy zeptám, čím jste vlastně vyučen?“, vypadne z něj nakonec, po minutovém zkoumání mého dotazníku.
„Mám to brát postupně, podle jejich získání, nebo nahodile ?“, ptám se nezaujatě.
To už si ony tři uniformy kousaly s jazykem i nehty na rukou. Netušil jsem, jakým směrem jsem se vydal, leč mé draze nabyté zkušenosti s onou státně úřední byrokracií, byly opravdu ošemetné. Věděl jsem ale, že se snažím pouze uvést údaje na pravou míru. Toho si byl vědom i onen vychovatel. Nemohl však zabránit mému lakonickému oponování. Navíc jsem byl zvyklý z podnikatelských sfér, že při jednání nesmí protihráč poznat, ani na mrknutí oka, co se odehrává v mojí mysli. A tak jsem byl pro těchto pár vteřin tak trošku na koni a kochal se. Hle, jak se mi nabyté zkušenosti hodily do krámu. Bohužel, to byly ale moje poslední vteřiny, kdy jsem si připadal, jako jezdec na koni.
Z výrazu vychovatele, bylo víc jak zjevné, že čeká na můj sebemenší náznak úsměvu, aby mi dal zcela nepokrytě najevo, kde je moje místo a kde jeho. Marně. Muzeum madam Tiso mi bylo vzorem.
„Na tom nezáleží“, odvětí mi poměrně rychle.
„Vlastním výuční listy na učební obor vrtař – geolog, dále obráběč kovů a fotograf“, odpovídám trošku pomaleji, aby to nevypadalo, že se chci na něj vytahovat.
„A na to všechno máte výuční listy?“, snaží se opět o to, aby mne nachytal na hruškách.
„Samozřejmě, že ano, ale momentálně to prokázat nemohu. Pokud by to bylo nutné, mohu si nechat zaslat kopie výučních listů i s vysvědčeními“, řekl jsem na to, a to byl poslední hřebík do jeho rakve.
Zjevně nereagoval a ihned přešel do ofenzívy tím, co nesmím a co se zde trestá. V průběhu asi následujících deseti minut, došla řeč na peníze.
„Máte u sebe peníze?“ ptá se obřadně naučenou frází.
„Ano, mám“, nechal jsem ho asi vteřinu na onom výsluní blaženého vítězství.
Na tomto místě bych chtěl ještě podotknout, že se jednalo o období, kdy se vězňům rušila jakákoliv hotovost. Měl-li vězeň u sebe finanční prostředky, byly mu dány na účet, ze kterého pak platil veškeré nákupy. Mojí maličkosti se shodou okolností dostaly do rukou hotové peníze, proto tento fakt budil takové překvapení.
„Vy máte u sebe nějakou hotovost?“ stále nechtěl rozumět mému jazyku.
„Ano mám“, na jasně formulovanou otázku, stejně jasně formulovaná odpověď.
Abych upřesnil tento moment, brněnská vazba měla určité privilegium v tom, že vazebně stíhaní občani, podezřelí ze spáchání trestného činu, mohli mít u sebe hotovost. A já vlastně přijel z Olomouce. Proto na mne koukal, jak vyoraná myš.
„Vy máte u sebe skutečně hotové peníze?“ vychovatel nevěří vlastním uším.
„Ano, v Brně si jinak nenakoupíte“, nečekajíc na další dotaz, vycházím vstříc vychovateli vysvětlením.
Proč si dělat zlou krev v prvních pár vteřinách. Ten moji vstřícnost ale vůbec nepochopil, přesto že měl na čele takový malý, leč věcný název – SKÁKÁNÍ DO ZADKŮ ŠIPKAMI POVOLENO!
Příliš pozdě jsem zareagoval. Ale co, kostky byly již vrženy a stejně jsem se sprchoval před týdnem, tak co.
Vytrhl, mé rychle běžící myšlenky větou logickou a zcela výstižnou: „Doneste všechny peníze, co máte.“
Doslova triumfoval. Konečně mohl dát najevo svoji sílu, svoji moc a řádně mně zkoupat ve vlastní šťávě.
Pravděpodobně dnes poprvé, ale určitě ne naposledy: „A jestli budou u vás nějaké peníze nalezeny, půjdete na díru!“
To bylo. Stále ještě nechápající deveťák, ho pokýváním hlavou opět přivítal mezi muži.
„Ano, vynasnažím se“, s těmito slovy jsem opustil místnost a odešel do té menší, kde jsem si nechal věci u návštěvních kójí. Tiše jsem se smál pod vousy, čerstvě oholenými.
Nic netušící vychovatel, neměl ponětí, co se na něho řítí. Moje představivost mi běžela na plné obrátky a v duchu jsem viděl zoufalé obličeje policistů, kteří mi otevřeli peněženku, a z ní se na ně vykulila hrst mincí. Na tom, by konec konců nebylo, až tak nic mimořádného, kdyby se ale jednalo o peníze naše, tedy českou tvrdou měnu.
V civilu jsem používal peněženku spíše jako odpadkový koš a ukládal do ní peníze různých měn, bez žádného záměru. Peníze jsem zásadně nosil volně sypané po kapsách.
Policisté vždy, když si mě přebírali, museli psát seznam mojí hotovosti, sestávající se z 1 Litu (Litevská republika), 1 Grivny, což je platidlo Ukrajiny, 5 korun švédských, 1 Šilink, něco slovenské měny a pár mincí z Maďarska.
Hodnota peněz, nic moc, ale co do starostí s úředními záznamy, prostě katastrofa. Vzpomínám si, že asi po čtyřech výsleších, kdy jsem byl převezen do CéPéZetky, převzal si mě tam, poněkud nevrlý policista v hluboko pod zemí umístěných celách na Bratislavské ulici. Při studování státní příslušnosti těchto peněz, se mne zeptal, proč u sebe nosím tolik různých měn.
No řeknu to, mně starého vola nenapadlo nic lepšího, než mu odpovědět bez nějakých větších skrupulí a intonacích v hlase: „Chystal jsem se emigrovat“.
Ztuhl, šlachovitý horal s pupíkem, jen suše konstatoval: „Však on tě přejde humor, panáčku!“
Tak, tak, panáčku, no to si odskáčeš, hop, hop a zase hop, řekl jsem si v duchu a pro okolí jsem toto, pouze lakonicky komentoval pokrčením ramen.
Vytáhl jsem si ze svých věcí moji oblíbenou mnoha-měnnou portmonku a šel jsem zpět za vychovatelem. Ten se zářivým úsměvem a obrovským zadostiučiněním ve tváři, jak mne natřel, a v sedě vychutnával, můj pocit pokory.
Nejprve jsem vytáhl a položil na stůl před vychovatele peníze naše. Na chvíli jsem zaváhal a hurá, chytil se.
„Je to všechno?“ říká a hned dodává s temnou výhružkou v hlase: „jinak byste dostal díru, kdyby byly u vás později, nějaké peníze nalezeny.“
Chtěl to, řekl si o to a má to.
Začal jsem beze změn v obličeji, sázet před jeho tuhnoucí úsměv nefalšované mince a bankovky několika cizích států.
„Teď, už je to všechno“, konstatoval jsem a hlasitě si oddechl, dávaje tím poněkud neomaleně najevo, s jakou škodolibou radostí jsem vyhověl jeho přání.
Přehraboval se zkoumavě v mincích a naprosto otevřeně přemýšlel, jestli mne má na díru poslat hned, nebo za pět minut.
V duchu jsem si ale začal říkat, že jsem nenapravitelný vůl, ale bylo už pozdě. Deveťák, žmoulaje v ruce vysílačku, přemýšlel, co by udělal on v obdobné situaci, ale bohužel nebo spíše Bohu dík, jeho čas ještě nenastal.
Dopídiv se původu poslední bankovky, vítězoslavně zvedl hlavu a oslovil onu ženu, sedící u vedlejšího stolu, majíce před sebou úhledně rozloženy různé papíry.
„Vystavte mu prosím na ty peníze stvrzenku, ať se pohneme dál“, a začal studovat papíry mého spolucestujícího, aby se hned v úvodu vyhnul podobným monologům.
Sláva, dosažené vzdělání – šestá třída zvláštní školy. To bude sousto na schlazení žáhy a ztopoření jeho pošramoceného ega.
Oslovená žena s výrazem zoufalce ve tváři, převzala onen můj drahocenný poklad a nejistým hlasem se zeptala, jestli má na ty peníze cizích měn vystavit příjmový doklad.
Vychovatel, s povzdechnutím vyrušovaného generála před vítěznou bitvou, odpověděl: „Samozřejmě, a až budeme pána propouštět, předloží stvrzenku a všechny peníze dostane zpět“.
To už, svědomitá úřednice omdlívala, při představě, že bude muset osm a půl let někdo, někde střežit můj drahocenný, movitý majetek.
Přistupuji k ženě, které byl předán můj majetek movitého charakteru. Srdnatě se pustila do luštění mincí a bankovek a snažila se rozluštit zemi původu. Zdálo býti se toto počínání hračkou až do momentu, kdy začala vypisovat pokladní stvrzenku – PŘÍJMOVÝ POKLADNÍ DOKLAD.
Bude asi paradoxní se zabývat vyplňováním kolonek, ale jedna by stála opravdu za zmínku a to ORGANIZACE – FIRMA.
Doposud jsem zastával názor, že vězení je výhradně státní instituce a ejhle, není, protože v této kolonce na mne pomrkává, uměle rukou napsáno: VĚZNICE MÍROV.
Vystavení dokladu, v případě české měny bylo hračkou, ale udělat z příjmového, korunového dokladu mnoha měnný respektive mezinárodní peněžní doklad, to je výkon, hodný několika dalších řádků.
V kolonce: slovy Kč se objevil nápis CIZÍ MĚNA. Kolonka – rozpočtová skladba, opět nápis CIZÍ MĚNA a pak už jen obligátní 1 koruna litevská, 1 Grivna, 5 korun švédských, 1 Šilink, 2 Feniky.
Když se pracovnice finančního oddělení, blížila k závěru výpočtu měn, naklonil jsem se k ní a tiše jí říkám: „Jestli vám tyto peníze činí potíže, tak je klidně vyhodím.“
Sice mi hlavou blesklo něco, jako poškozování cizí měny, což by v tomto ústavu nemuselo být zas až tak shledáno co by čin hodný pochvaly. Ale co, obhajuji svůj vstřícný krok, na nášup to nevypadá.
Bez velkého rozmýšlení zvedla hlavu a stejně tiše, ale s nonšalantním úsměvem si posteskla: „Teď už je pozdě, to jste měl udělat před tím.“
Heuréka, konečně jsem zaznamenal druhý kladný moment, tohoto pro mne temného čtvrtečního dne, ač slunného, a to se psalo 21. června léta Páně dvou tisícího prvého.
Komentáře
Přehled komentářů
Ono by se snad dala vydat i mnohastránková kniha o těchto nezapomenutelných věcech a situacích.Sám sem jich spousty na Mírově zažil.Dovolím si napsat,že nejsem žádný blbec či idiot,ale některé otázky dozorců,vychovatelů,psychologů,příslušníků VS,mi můj rozum nepobral.A nejkrásnější bylo,když se mi na blbou nesmyslnou otázku podařilo odpovědět tak,že samotný původce se ještě omlouval a nakonec byl tam,kde jsem ho potřeboval mít já a nehrozil mi za to žádný postih-kázeňák a popřípadě díra.
Např. "Odsouzený,co to nesete v té somračce".
"Pane veliteli,nesu řízky.Teď mě tu chytil jeden cikán a řek mi,že pokud mu je neodnesu,tak mi rozbije hubu.Tak sem je vzal a odnáším mu je".
"Si ze mě děláte srandu?Vy nevite že se jídlo na barák nenosí?
"A co mám dělat?Jsem tu teprv tejden a mám se kvůli řízku prát?"
"Ne,to ne.Ale ani ten cikán ten řízek nedostane.Kdy ste ubytovaný?"
"Jsem ještě na přibyláku."
Milej bachař mě zavřel i s řízkama, které byli moje, na mou celu a já se najedl a nedostal tzv. díru.
Toť vše.Mám za sebou co mám a rád si zavzpomínám na některé situace které mě dost pobavili.
Re: skoro 10-let na Mírově
anděl, 29. 12. 2010 0:31Třeba to cos zažil,nebyla hloupost a naivita dozorce...,ale lítost a lidšťejší přístup.Věřím, že dodnes znám spoustů zaměstnanců i odsouzených.Mohl bych napsat knihu o zivotě na Mírově,ale nikdy bych to nepodával spůsobem,jaký popisuješ Ty..něco jako ve stylu filmu Černí baroni.
Re: souhlasím s autorem
Treb, 14. 12. 2016 19:11Typický vězeň. Vychcanost, zneužití lidského přístupu jiného a ještě se tím chlubit. Ale nemylte se. Karma každého dostihne
...
no name, 28. 11. 2009 23:56
jen se chci zeptat, jestli loch někoho na dobro změní a začne si vážit obyčejných věcí, který v minulosti né, že jen neviděl, ale byli mu lhostejné... a pokud ano, jestli to není jen chvilková změna jako dík za svobodu...
Nevěřim tomu, že lidi se mění,ale napravit by se mohli... začít brát na zřetel povinnosti a obyčejný život.věřim, že dost jasně chápete můj dotaz, dík za odpověď
Re: ...
Marco, 17. 4. 2014 4:16
To je tezky definovat. Je to nejspis pripad od pripadu. Ja stravil na Mirove 8 let, pak me JUDr Kozak pustil na podminku. Kdyz se me zeptal jestli jsem se resocializoval, ja si rekl ze mu povim pravdu. "Ja se kdysi rozhodl, ze si vsadim na to, ze me nechytnou. Jelikoz to bylo poprve a ja to neudelal hloupe, sance byly tak 50 na 50. Zdalo se mi ze to stoji za risk. Nevim jestli jsem se resocializoval, ale umim logicky myslet. Kdybych se ted rozhodl ke stejnemu risku, bylo by to uz 75 na 25 v muj neprospech. V souctu s lety o ktere jsem uz prisel a mohl bych prijit se mi to proste nevyplati, to je hola skutecnost." Vychovatele malem ranila mrtvice. Kozak se podivil, podekoval za uprimnost a propustil me. Ani statni zastupce se neodvolal. Je to uz vic nez 12 let, ja jsem splnil k cemu jsem se rozhodl. Mam malou firmu, rodinu a raduju se z malych a obycejnych veci. A jsem pysnej na to, ze jsem to dokazal.
Jak rikam, je to individualni. Zazil jsem za tech 8 let vezne co se "protocili" na Mirove 2x az 3x. A znam i takove co zijou bez pruseru a v pohode. Za sebe muzu rict ze to jde. Kdyz se chce...
nechapu vezne
michaela housova, 27. 12. 2010 23:39dobry den jmenuji se michaela a nechapu vezne. mam pritele ten je tez zavreni ale ani vas soudce vi jim dava te takove velke tresti a oni maji doma zeni a deti a vi na o vubec nekoukate tak ja se jim nedivim ze delaji takove hlouposti jak se maji starat o sve rodini kdyz nap.jsou romi a nemuzou pro najit praci tak vas moc prosim bud te troch spravedlivi ano dekuji z pozdravem housova
nazor
karel, 5. 12. 2010 16:50ano clovek udela chybu a pak toho lituje ale kazdy udela chybu a neverim tomu kdo rika ze nikdy.Člověk se tam dostane ani neví jak a muže být sebe lepší a mužou hotam dostat velice dobrý kamaradi.Vým o čem mluvím ja tu situaci mam zasebou kvuli dobrym kamaradum jsem si odseděl 3 roky natvrdo.akdyž jsem přišel tak se obratili zády takzvaní kamarádi.A já pak horko těžko scháněl práci jelikož mi všude řekli že jsem kriminálník a ty neberou.A ted platím dluhy zaně.
KAŽDÝ NÁZOR JE NÁZOR
autor, 8. 2. 2010 22:42Zdravím pane drr, díky za reakci. Skutečně se jedná o můj subjektivní vjem, ale určitě jsem nechtěl o někom říkat, že je idiot. Ono to tak asi vyznělo, ale já jsem se držel faktů a mého snad i nadneseného logického objasnění situace proč tak složitě? Nevím, jak podobné třídění na "rozdělovně" fungovalo za totáče. Podle mého soudu určitě stejně. Tento systém je bezesporu "vychytaný", vůči záměnám vězňů. Byl by to trapas ze strany dozorců a pevně věřím, že by se našla spousta muklů, kteří by se prohodili zcela úmyslně. Však co, stejně nemají co dělat a určitě by takový naschvál, pobavil nejednu celu. Tak nějak mám dojem, že jste pane drr velmi dobře obeznámen s podobnými rutinními akcemi v našich věznicím. Nic ve zlém, je to práce jako každá jiná a váš názor je zcela střízlivý. A je-li z mých řádků cítit trocha ironie, není myšlena jako urážka dozorců. Je to pouhé líčení něčeho, co jsem skutečně prožil. Docela by mě zajímal váš názor na dalších 27 kapitol a to tentokrát z mírovského prostředí. Ještě jednou dík za názor.
trochu názoru
drr, 8. 2. 2010 13:00
myslím že autor je docela jednostraný ze svého ega vidí pohled jen svůj,což je na jednu stranu v pořádku,na druhou stranu je jeho pohled docela zavádějící....
rozhodně si nemyslím,že lidé kteří provádějí svou práci poněkolik let jsou pak naprostí idioti když se objeví něco co je nadnormál jinak všedního dne....
resocialozace
Tomášjedno, 1. 12. 2009 23:20No Bezejmenný, velmi ožehavá otázka. Sám jsem strávili mnoho hodin přemýšlením, co mi vězení dalo. Můj resocializační program byl, vybudovat vztah k hodnotám. Nenašel jsem za pět let jediný moment, který by měl být pro mě nějakým způsobem podnětný. Můj osobní názor je, že se člověk ve vězení změní. Ani k horšímu, či lepšímu. Musí se totiž změnit, jinak přežije jen s obtížemi. Toto je důvod změny charakteru. Tudíž musím zodpovědět, že vězení nemůže nikoho napravit. Prostě to nejde. Obecná rovina je, že co neuměl mukl před kriminálem, to se naučí tam. Jediný kladný okamžik vidím v tom, že má každý spoustu času si uvědomit okamžiky, které s odstupem času hodnotí, jako chybné řešení. Zase ale, je to skutečně individuální. Ale moje odpověď zní, NE.
REAKCE
TomášFuk, 8. 10. 2009 21:50
Vážená paní Véčková, moc Vám přeji, že jste slušná ženská a že máte radost ze života. Moc Vám to přeji. Dávno jsem přišel na to, že svět není černobílý. Proč mám pocit, že si na tomto webu nikdo nestěžuje na vězení? Ale spíše my, bývalí kriminálníci radíme těm, co tam mají někoho blízkého, všimla jste si? Nespíláme soudům, vězeňské službě, nestěžujeme si na spáchané křivdy. Ano, padne zde nějaké to upřímné slovíčko, ale toť vše. Moc Vám přeji, aby jste zůstala i nadále tou spořádanou ženskou. Jen trošku popřemýšlejte, jestli není na světě i trošku té šedé barvy.
Ach jo Leono, je mi líto tvojí mámy. Přijít o oba rodiče je děs. Jedním okamžikem být sama, nezávidím ti. Podívej se na to mýma očima. Na světě funguje příčina a následek. Smrt tvojí mámy je důsledek, nikoli příčina. Ta je někde v minulosti. Ale nikdo z nás, ať už současných či minulých vězňů, nikdo za to nemůže. Cítím tvoji hořkost k životu. Poslouchám teď skvělou muziku, nějakej John Lee Hooker a jsem uvnitř šťastný. Stačí málo, věř mi. Pak může být i tobě krásně, i když budeš sama. Ve vězení se naučíš i pár užitečných věcí. Být sama sebou. Měj se a ať ti život plyne klidně.
Drzost
véčková, 20. 9. 2009 13:16Panebože co byste chtěli? Jsem spořádaná ženská a i v práci se mi občas stane, že se má nadřízená špatně vyspí a potom to poznáme všichni. Netrhá nám hlavy, ale pár nepříjemností také řešíme. Nikde o tom nepíšeme. Jste ve vězení a právem. Chovejte se slušně a tohle řešit nemusíte.
cooo?
leona, 6. 9. 2009 17:47je to hroozny...ale vy si za to muzete sami..ja treba mam zabitou maminku,kterou mi zabil muj otec!!!Sedi prave na mirove.Diky nemu mam skurveny zivot!!
Valdice
kevin156, 27. 4. 2009 9:04Jo ja to znam taky,byl jsem ve Valdicich 2roky a to samy.A ti dozorci tam,to byla katastrofa.
To znám
David, 24. 11. 2008 17:22Něco podobného jsem zažil také a dobře vím o čem je řeč. Odsedel jsem 6 let z 8miletého trestu za krácení daní. Podobu trestu jsem se cítil vždy jako král když jsem mohl pokořit hloupého a ctižádostivého bachaře. Tak jako oni nerozeznávaji odsouzené a dávají všechny do jedné celi,ani my je nerozeznáváme.Nepoznal jsem věznici Mírov,ale zato věznici Bělušice a poslední rok Všehrdy. Kdo to nezažil ten neuvěří....
souhlasím s autorem
Šplíchal Jiří, 17. 6. 2010 16:07