Víme, jak je v lochu!
Co vás čeká za katrem? Nechali jsme se zavřít do valdické věznice a víme, jak si uchovat nepoškozený konečník.
Možná se to stane i vám. Dáte drzému vyhazovači tvrdší hák, než snese, něco vám kiksne v účetnictví, kolegové na vás hodí firemní tunel. A najednou sedíte v autobusu bez oken, zato s elegantním fialovým pruhem, a jedete na dlouhé prázdniny. Tou dobou už tak trochu tušíte, co vás čeká - máte za sebou vydatnou ochutnávku ve vazební věznici, což je tak trochu paradox, protože tam můžete bručet až čtyři roky a před zákonem jste pořád nevinný.
Nicméně jakmile vás eskorta naloží do luxusního zatemněného autokaru, už máte v kapse rozsudek natvrdo a pro zbytek světa jste lapený a usvědčený pachatel. Což obvykle znamená spoustu problémů. Nejen že si svůj život přestáváte organizovat sami, ale budete se muset sladit i s nepsanými zákony vězeňského národa. „Tenhle přechod občas někdo nezvládne a oběsí se ještě na nástupním oddělení. Děje se to ale dost výjimečně,“ vysvětlil nám zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu Pavel Stindl za ostnatými dráty valdické věznice. Ano, přesně tak.
Nasadili jsme kůži a dobrovolně prošli těžkými dveřmi, bezpečnostním rámem a několika mřížemi, abychom zjistili, co čeká nové klienty v jedné z našich nejpřísnějších věznic. To nejhorší, co na nováčky zaútočí už ve fialovém autobusu, je totiž strach z neznáma - a ten teď rozstřelíme. V potemnělém zamřížovaném neznámu jsme strávili pěkný letní den a můžeme zodpovědně prohlásit: Trestanci-začátečníci, nemáte se čeho bát! A kdyby náhodou ano, teď už je stejně pozdě.
S koulí na zádech
A pak se z ponuré chodby otevřely dveře a za nimi idyla. Útulný dvůr s kašnou, zelení a sypanými chodníky, ve voliéře šťastně zpívaly andulky. Kus ráje. Plešatý tvor neurčitého věku přerušil zametání a přiblížil se k nám. Tři čtyři hnědé zuby a profesionální úsměv zkušeného mukla.
„Tak co, Baláž, jak je?“ oslovil ho náš průvodce. „Dobrý, všechno dobrý.“ Ruce měl potetované, ale bylo na nich ještě něco zvláštního. Kůže. „Nechcete tady pánům ukázat ruce a břicho, ať viděj pořádnýho chlapa?“
Kůže, nebo spíš stovky jizev po noži a střepech vedle sebe. Řezač. Břicho ukázat nechtěl, ale bylo jasné, co tam schovává. Žaludkem mu za ty roky prošlo menší železářství. „Taky jste spolknul hodinky?“ zeptal jsem se, protože před pár minutami u šéfa oddělení výkonu trestu Jaroslava Němce zazvonil telefon se zprávou, že někdo z vězňů si hodil do žaludku jemnou mechaniku.
„Ne, vůbec, to vůbec, já bych přece nic takovýcho nedělal, dyť mě znáte, pane Stindl. Proč, že jo? Ani jsem nikdy nikoho nevodkrouh. Dyť já jenom nějaká ta rvačka, nic než rvačka.“ Ve chvíli, kdy čtete tenhle článek, je už pan Baláž venku, nebo na cestě zpátky do Valdic. Malebný dvoreček totiž patřil na výstupní oddělení, kde se vězni po létech vězeňského drilu připravují na život venku. „Toho tady máme za chvíli zpátky,“ poznamenal Stindl. „Od dětství po ústavech a basách, ten venku vůbec nedokáže žít. Vězení rozumí, má jistou postel a třikrát denně jídlo. Jsou chlapi, který musíme z věznice málem vyvádět na řetízku, jak se jim nechce.“
No, předpokládejme, že vaše kariéra leží přece jen venku, a než se dostanete na rajský dvorek, musíte přežít na mnohem temnějších místech. A začíná se na oddělení, jemuž se tu familiárně říká třiadvacítka. Usměvavý škrtič Ivan Roubal, zádumčivý milovník heparinu Zelenka, vrah důchodců Jaroslav Stodola - když víte, kam se dívat, vysoký pavilon valdických „doživoťáků“ zahlédnete už od brány. Přestože valdická věznice působí zvenku jako ospalá kombinace kláštera a továrny, uvnitř vegetuje přes tisíc vězňů, kteří kolem sebe uměli udělat slušný rozruch.
A je docela možné, že někdo podobný s vámi vystupuje z autobusu u pavilonu č. 23, v němž se z civilisty stane vězeň. Třiadvacítka je totiž sklad. Tady odevzdáte nepovolené věci typu skládací mačeta nebo knihy o technologii útěku z basy a nafasujete výstroj: bavlněná trika, kalhoty, boty, v zimě kabát, ručníky, deku, pyžamo, prostě všechno, co v příštích letech budete potřebovat.
Můžete mít hodinky, ruční mlýnek na kávu a úřední listiny, všechno ovšem v množství odpovídajícím kapacitě skříňky v cele. Celé to zabalíte do prostěradla, hodíte si balík na záda, a jestli se uvidíte v odrazu čelního skla autobusu, pochopíte, proč se tomuhle nákladu ve vězeňské hantýrce říká „koule“. A pod dohledem mužů v modrých uniformách vězeňské stráže přepochodujete „valdický Václavák“ k nástupnímu oddělení. Protože být slušným vězněm je šolich, který se musíte naučit - a to chvíli trvá.
„Dvänásť a pol roka za nič!“
Tak, a jste tam. V široké chodbě blikají dva bezpečnostní rámy pro případ, že jste třeba cestou ze skladu stačili šlohnout autogen a chystáte se provařit na svobodu. Každý pátý se pak ještě zdrží u důkladnější prohlídky ve zvláštních kójích, v nichž mu zkušení prohmatávači zkontrolují tělesné dutiny. No a pak čistý a prolustrovaný pokračujete přes několik mříží na nástupní oddělení. Jako nováček budete sice později bydlet mezi prvotrestanými kolegy, ale tady budete na cele i se zkušenými recidivisty, takže se můžete přeptat na doporučení z terénu.
Ostatně dost se toho dozvíte i od vychovatele nástupního oddělení. „Někteří přijdou vyplašení, ty musíme trochu pozvednout a zase naopak usměrnit moc velký machry,“ řekl nám dobrý muž ve své vychovatelské sluji. „Kromě oficiálních informací jim samozřejmě něco prozradíme i o životě mezi samotnými vězni. Je dobré nesednout na lep falešným kamarádům, kteří vás zatáhnou do dluhů za cigarety nebo různý služby - to jsou pak tisícinásobný úroky. Inteligentní lidi, kteří se do něčeho zapletou kolem třicítky, jsou na tom líp než zkažený lidičky, kteří začínaj v mladistvých a neznají nic jinýho než basu. Když jste chytrej, dáváte si pozor a do ničeho se zbytečně nenamočíte, můžete to tady zvládnout celkem v klidu.“
Během pobytu na nástupním oddělení vás čekají důkladné zdravotní prohlídky a pak si vás předávají komise, aby zjistily, která ubytovna a režim by vám nejlépe svědčila. Od soudu sice do Valdic přijdete se zařazením do zvýšené ostrahy, ostrahy nebo dohledu, ale ještě je potřeba rozhodnout, do které skupiny vnitřní diferenciace nastoupíte: Jednička má nejlehčí režim, trojka nejtěžší, takže většinou jdete do dvojky a snažíte se časem dostat do jedničky (nejvíc televize plus další výhody), z celodenně zamčených oddělení zvýšené ostrahy do ostrahy - prostě udělat v base kariéru a postupně si zjednodušovat život.
Komise neboli psycholog, sociální pracovník, lékař, pedagog, vychovatel nástupního oddělení, vedoucí výkonu trestu a šéf oddělení prevence a stížností (v podstatě vězeňská policie, která řeší případné prohřešky příslušníků vězeňské stráže) rozhodne i o vašem pracovním zařazení. Ve věznici má totiž své haly pár firem, takže můžete brousit sklo, svařovat, makat v kuchyni, zametat, lepit obálky - podle toho, co umíte a co se vám chce. Jako manuál bez vyučení si můžete vydělat i s dvacetiprocentním příplatkem 5400 Kč, s výučním listem 8100 Kč a jako odborník s maximálním vzděláním 13 500 Kč hrubého.
Což se může hodit, protože vězení není zadarmo, ale když splácíte ještě alimenty nebo škodu, na ferrari nejspíš neušetříte. Ostatně peníze nejsou tím nejpodstatnějším důvodem, proč mají vězni o práci zájem. Jak nám vysvětlil ředitel věznice Karel Kocourek, platí tu filozofie tří osmiček: „Když osm hodin spí, neví, že je zavřený. Během osmihodinové pracovní doby mu to rychle utíká a v té zbývající osmičce musí stihnout hygienu, kroužky a další věci, takže o práci tu zájem je.“ Samozřejmě - odmítnout šichtu můžete, je to na vás. Slovenský nájemný vrah, kterého chytli ještě přetím, než stačil zmáknout zakázku, má spoustu dobrých úmyslů.
Zašli jsme totiž na kus řeči do cely nástupního oddělení, jejíž obyvatelé už mají po pár týdnech všechna školení včetně těch o vězeňském řádu za sebou a za hodinu se chystají na ubytovny. Celkem prostorná cela a v ní šest chlápků, kteří se okamžitě postavili. Nervózní usměvavý romský kluk, jeho tvrdší zamračený soukmenovec, vzadu dva hoši, kteří se už nemohli dočkat, až spolu budou pod dekou, plešatý mladý zabiják ze Slovenska a vedle recidivista se zálibou v loupežích. Neúspěšný zabiják se fakt snažil. „Je to tu vážne skvelé, takí ľudský dozorcovia, ja som prišiel z Pankráca, z väzby, ale tuná, to je neuveritelný rozdiel.
A áno, pracovať budem, rád, nechcem žiadne problémy, ješte som nikdy nesedel a dúfam, že keď budem dodržiavať pravidlá, veď je to v mojom vlastnom záujme a...“ atd. atd. Školení a strach zjevně zabraly. Dozorci se významně usmívali, zkušený lupič taky. „Jo, já už jsem párkrát seděl a tady mám kámoše, takže to budu mít jednodušší...“ „Kolik jste vlastně dostal?“ obrátil jsem se ke Slovákovi. „Dvänásť a pol roka za nič.“
Zjevně dobře naučená mantra. Vychovatel nástupního oddělení předtím poznamenal, že většina nováčků tvrdí, že jsou tu vlastně omylem. „To Oto Biederman říkával: ‚Udělal jsem, co jsem udělal, a za to sedím,‘“ ozval se tak trochu uznale Pavel Stindl. Aby bylo jasno - Oto Biederman, pět vražd a podle expertů jeden z nejnebezpečnějších chlápků, který se kdy v Česku dostal do basy.
To Jiří Kajínek ve Valdicích nebyl oblíbený u dozorců ani u kolegů z doživotního oddělení. „Je inteligentní a dost sebestřednej, i spoluvězňům doživoťákům lezl na nervy a všichni si oddychli, když ho z Valdic odvezli. Takovej správňák a Mirek Dušín, jakýho z něj udělala média, to rozhodně není.“ No, Dušínů ve Valdicích moc nebude, a už vůbec ne na oddělení D. Sem vás šoupnou, pokud zjistí, že rád rozbíjíte okna a demolujete nábytek. Neboli že jste regulérní psychopat.
„Děvka do konce trestu.“
Klece. Takhle působí cely na oddělení zvýšené ostrahy - včetně pavilonu D pro zvlášť nevypočitatelné chlápky. Z chodby vedou úzká okna na dvory pro vězně v kázeňských trestech. Žádné andulky ani vodotrysk. Vysoké zdi a klec. Dva muži sedí u stěn, třetí, dlouhovlasý Rom s drsným pohledem, chodí po třech dlaždicích sem a tam, nejspíš za oknem někoho vytušil a zabodl do nás zuřivý pohled typu „co čumíš, debile!?“. Možná bylo nakonec lepší, že při návštěvě cely zrovna nikdo nebyl doma. Tohle už je skutečná basa. Mezi těžkými dveřmi a postelemi je ještě posuvná mříž s otvory na poutání vězňů, na jedné straně záchod, čtyři postele, z toho tři povlečené.
Plakát Paris Hiltonové (pro nás konečně jasný důkaz psychopatické osobnosti), police s několika knížkami, na stolku plechové hrnky, mlýnek na kafe a nůž - tupý a bez špičky. „Mají ho na krájení chleba, jeden na celu. Není nijak zvlášť nebezpečný, když se budou chtít vězni zabít, můžou to udělat jinak, ale dozorci jsou naučení, že nesmějí dovnitř, když nůž přes mříž nevidí. Tohle není zrovna klidný oddělení. Když se dělá prohlídka cely, mříž se posune tak, že uzavře vchod na záchod, takže dozorce sledujou od mísy.“ Pokud odmítnete pracovat, jste v takových celách pod zámkem 23 hodin denně.
Mříž mají vězni i nad hlavami, malé zamřížované okénko vysoko u stropu. Světlo je tu jen umělé, depresivní žluté šero. Když se v podobných celách zamknou katry a nejsou tam tři, ale pět a víc vězňů, dějí se nejspíš zábavné věci. Už šéf výkonu trestu nám připomněl, že nejhorší to mají vrazi a znásilňovači dětí a žen. Nicméně když budete mít smůlu, můžete být dost důrazně požádán o poskytnutí sexuální úlevy i vy. A možná se vás ani nezeptají. Podle Pavla Stindla ale případům homosexuálních násilností předchází dohoda. „Druhá strana do nějaké míry souhlasí, ale pak se to vymkne a zvrhne v něco víc, než si domluvili. Když ale dáte jasně najevo, že nic, neměl byste mít potíže.“ Jak nám před časem řekl jeden ze sečských vrahů, Martin Kala, který si ve Valdicích pár let poseděl: „Jednou povolíš a děláš děvku do konce trestu.“
„Já jich zabil víc, ty srabe!“
Cely, nebo spíš zamřížované 1 + 1 výstupního oddělení, dělí od nástupních cel jen chodba s dokonale udržovaným akváriem a mříž. „Už jsem tu od ledna a za chvíli jdu ven. Fakt to tady je dobrý, Valdice jsou nejlepší vězení, kde jsem byl,“ svěřil se nám příjemný starší pán, který právě dokrucuje sedmnáctý rok za dvojnásobnou vraždu. Holohlavý chlápek s pečlivě střiženým vousem a studeným pohledem nás ignoruje stejně jako další obyvatel výstupní rampy. Tihle hoši už jsou skoro venku stejně jako dvacítka vězňů z dozorového oddělení, kteří si tu odbouchávají své řádově měsíční tresty - většinou místo veřejně prospěšných prací.
Na cele se jich mačká třináct, ale aspoň tam mají televizi a připravuje se pro ně domáčtější bydlení. „Veřejně prospěšný práce moc nefungují. Většina odsouzených se radši nechá zavřít, než by riskovali ostudu při zametání ulice ve městě, kde bydlí. Takhle si vymyslí, že byli na dva tři měsíce někde za prací, a jsou v klidu. I když u nás mají trochu smůlu, protože Valdice jako věznice se zvýšenou ostrahou jim jejich dozorový režim zpřísňuje.“ Ovšem nikdo ze zdejších chovanců to nemá tak tvrdé jako doživotní vězni - i když aspoň oni tu naplňují západoevropský standard a bydlí po jednom.
Pracovat mohou čtyři a půl hodiny denně. Lepí obálky, malují chodby nebo utírají dveře cel pobryndané od vydávání stravy - samozřejmě když se jim chce. Pavel Stindl byl kdysi šéfem jejich oddělení: „Dva strážní na jednoho vězně, spousta bezpečnostních opatření, z každého přesunu je proces. Sloužit na doživotním oddělení není žádný med.“ A obývat miniaturní cely určitě taky ne, i když na velikost prostoru si vězni moc nestěžují. Mají jiné starosti, hlavně uvnitř hlavy. Ty nejjednodušší typy si ale dosah své krvavé lázně ani neuvědomují.
„Když sem přivezli heparinového vraha Zelenku a šel poprvé na vycházku, Stodola na něj křičel: ‚Stejně jsem lepší než ty, já jich zabil víc, já jsem tady jednička!‘ Jo, sedí tu patnáct lidí a za nima je šedesát mrtvých.“ Je sice fakt, že s doživotními vězni se moc vídat nebudete, ale dost borců z běžných cel se jim v násilnickém šolichu přinejmenším vyrovná. Zrovna luxusní společnost vás ve Valdicích nečeká a ta hodina denně na vycházkovém dvoře by vám prázdniny připomínala dost vzdáleně. Nicméně když už se za katr dostanete, zbývá brát to jako adrenalinovou hru. A kdyby na vás někdo něco v noci na cele zkoušel, řiďte se doporučením zkušeného mukla Martina Kaly: „Rvěte se a nepovolte.“ No a když tak napište, jak to jde.
Valdice v číslech
Ubytovací kapacita: 1077 míst
Počet vězňů na začátku srpna: 1088
Zvýšená ostraha: 732
Ostraha: 327
Dozor: 29
Doživotí: 15
Cizinců: 142
Nejméně oblíbení jsou chlápci z Východu, kteří mají sklony šéfovat celám a šikanovat domácí borce.
Rady pro začátečníky
>> Pozor na nabízená cigára a jiné dárky na uvítanou. Později můžete zjistit, že nebyly zadarmo, a když nemáte na zaplacení, děláte otroka.
>> Opatrně s očním kontaktem - tak jako ve volné přírodě, upřený pohled může být vyložen jako projev agresivity.
>> Nemluvte o majetku své rodiny. Synové bohatých otců si pak jen neustále píší o peníze. Jinak...
>> Nepleťte se do cizích sporů a vůbec se snažte být co nejméně nápadný.
>> Pokud si potřebujete dozorcům postěžovat na šikanu a nechcete být za bonzáka, napište to domů. Vaše dopisy čtou vychovatelé, pro které je pošta cenným zdrojem informací o vnitřních poměrech na celách.
Komentáře
Přehled komentářů
dobry vecer,no musim se zde konecne sverit a snad se na mne nebudete zlobit,byl jsem odsouzen kdysi na 9 let za loupezne prepadeni a bylo mi 24 let,po prevozu do valdic jsem ze strachu pristoupil po 2 mesicich na oralni sex jednomu spoluvezni,no a to jsem nemel delat,vedeli ze jsem mekej blondacek a dostalo se to tak daleko ze mne zacali obcas vsichni po jednom pichat do zadku,protestoval jsem asi mesic ale stale mne fackovali tak jsem z placem rekl ze jestli kdyz jim budu po vuli tak zda mne nebudou byt,kouril jsem ocasy jako devka kazdy vecer,a do zadku mi davali taky co proto,vsechno praly do mne,doslo to tak daleko ze se mi prestali libit holky a dnes je ze mne temer buzna,povyrostla mi totiz prsa,mam vetsi zadek a vyhledavam na inzeratech kluky,no v dnesni dobe se maluju jako holka,nosim damske spodni pradlo a v soukromi lodicky,tak tohle ze mne udelala basa a sex z klukama ted miluju,kolik litru semena mi proteklo zaludkem a zadkem to nikdy nespocitam ale vsechny durazne varuju aby ani jednou nepristoupili na sex vypomoc,pichaly mne celych 9 let,udelali ze mne vlastne holku v muzskem tele.
Valdice či Mírov ?
Šplíchal Jiří, 19. 6. 2010 16:00
I vychovatel se dá podplatit muklem.Je blbost něco do dopisů psát.Nejlepší je to pošeptat při návštěvě.Ale nejjednodušší je se vyvarovat čemukoliv.Ono to jde hodně těžko,ale pokud nejste totákní idiot,tak si kriminál projedete a pak se budete venku tomu všemu smát jako já.
Dělejte vše pro to,aby jste se do krimu nikdy nemuseli dostat.A věřte,i ta blbá facka dokáže zabít.
Mírov oproti Valdicím - dle mého názoru - je tábor.Mám zkušenost jen z Mírova.Třeba se pletu.
Rady !!!
David, 24. 11. 2008 17:43Asi na vašich radách neco bude,ale psát určité věci domu je hloupost!!! Rodina je neštasná z vašeho pobitu za mřížemi tak proč je zatěžovat. A hlavně vychovatel není kamarád,chce jen dobré oddělení.
stalo se ve valdicich
martin, 2. 8. 2014 22:28