Poslední útěk Ladislava Winkelbauera
O Ladislavu Winkelbauerovi jsem psala před časem (viz článek Jak chutná svoboda L.W.), jenže mezitím se stalo něco nečekaného. Ladislav Winkelbauer je totiž už nějakou dobu po smrti, v prosinci 2021 spáchal sebevraždu. Důvod není jasný, ale domnívám se, že mu mohlo hrozit další trestní stíhání a vězení, kam se už nikdy nechtěl vrátit. Důvodem mohlo být i něco jiného, třeba vážná nemoc. Vzhledem k tomu, že ho proslavily jeho útěky z vězení, pak tohle byl jeho útěk poslední, útěk sám před sebou. Kdo jste ho znali, dáte mi asi za pravdu, že to byl člověk značně kontroverzní a troufám si říct, že lidem kolem sebe nepřinesl nic dobrého.
Nicméně, kdysi měl tady na webu svou rubriku a nedá se mu upřít, že uměl výstižně popsat své zkušenosti s justicí. V roce 2007 proběhl v Praze soud ohledně jeho žádosti o povolení obnovy řízení a k tomu napsal komentář, který je bohužel i po letech v mnohém pravdivý. Jeho podstatnou část zde uveřejňuji.
Podstatná část komentáře Ladislava Winkelbauera:
Za těch cca 12 let, co „sedím“, jsem si všeobecně všiml několika pozoruhodností:
1. Otázka svědci.
Pokud někdo usvědčuje obviněného, je naprosto jedno, jaká je to osoba. Může to být bratr, manželka, manžel, soused anebo třeba i klidně 100x trestaný recidivista, momentálně sedící opět v kriminále, klidně za několikanásobnou vraždu, odsouzen třeba na doživotí. Pokud usvědčují (!), jsou pro soud vždy naprosto věrohodní. Všichni !
V okamžiku, kdy jakýkoliv svědek – bratr, manželka, manžel, družka, soused či jiný – začne vypovídat ve prospěch obviněného (odsouzeného) a prokazovat tak jeho nevinu, je rázem naprosto pro soud nevěrohodný …!!! Vždy.
A to i takový člověk, o jehož nestrannosti a věrohodnosti nelze nijak pochybovat. Například JUDr. Jana Chalupová. Člověk požívající něco přes desítku let naprosté důvěry prezidenta republiky, doktorka práv, naprosto bezúhonná, nemající za celý život jediný „škraloupek“, je pro soud rázem naprosto nevěrohodná osoba hned, jakmile něco řekne ve prospěch odsouzeného (je nařčena soudem z křivého svědectví, lží a napomáhání odsouzenému – klasika). (Viz kauza Kajínek).
Automaticky tedy vyvstává otázka: kdo by mohl být pro čs. soudy dostatečně věrohodnou osobou v případě, že by svědčil ve prospěch odsouzeného, když ani takový člověk, jako pracovník prezidentské kanceláře, není sto obstát ? Byl by dostatečně věrohodný prezident země ? Předseda OSN ? Nebo by snad musel sestoupit samotný Bůh vševědoucí z nebes ? Rád bych se mýlil, ale obávám se, že i zde by čs. soud našel nějaký důvod, jak i tyto prohlásit za nevěrohodné…
Zajímavý „metr“ ?! Proč asi tento dvojí metr…?!!
2. Otázka hodnocení důkazů.
Je to vpodstatě to samé, co výše.
Svědek, který tvrdí, že viděl pachatele z telefonní budky, když telefonoval, je naprosto věrohodný i přesto, že se později jednoznačně zjistí, že:
V danou dobu, na daném místě, žádná telefonní budka nestála. Důkaz: výpis Telecomu, kde je uvedeno, že k instalaci došlo až rok (!) po posuzované události.
Že v danou dobu, na daném místě stál rodinný dům, který byl stržen až později. Důkaz: výpis z katastru nemovitostí – tedy státní instituce !!
Jak může být výpověď takového „svědka“ věrohodná…?!! A to není vše.
Při žádosti o povolení obnovy, po předložení jednoznačných důkazů z Telecomu a katastrální evidence, tento „svědek“ nebyl sto vysvětlit, jak mohl být v něčem, co neexistovalo a naopak vidět přes dvě existující stěny, a doznal, že byl k výpovědi přinucen policií (ta jej „našla“ až rok po události, kdy už rok měla „svého“ pachatele na vazbě…!?), a že ve skutečnosti na daném místě nikdy nebyl a ani nic z toho, co popsal, nikdy neviděl…
Myslíte, že po té byl odsouzený osvobozen, jak by se dalo logicky předpokládat ? Ale kdeže. To neznáte rafinovanou „logiku“ soudů a jak si pomoci ní umí poradit.
Soud žádost o obnovu zamítl s tím, že došel k závěru (bez jakéhokoliv důkazu), že svědek se jistě snaží jen odsouzenému pomoct a nejspíš jej k tomu i někdo navedl, a proto se jeho nová výpověď jeví jako zcela nevěrohodná a původní odsouzení, podle původní výpovědi, že je tak správné.
A jednoznačné důkazy o nemožnosti reality původního svědectví ? Ty v dané věci soud prostě ignoroval. (Soud přece rozhoduje o tom, co je a co není důkaz. A tohle podle něj žádné důkazy nebyly…!!) (Proč ? No přece svědčily ve prospěch odsouzeného. A tak je prostě anuloval).
Demagogie a ignorance ? Ano. Je to principiálně stejná šablona, jako v mém případě. Když Zerzáň usvědčuje, je věrohodný, i když mění výpovědi, nechce se účastnit rekonstrukcí (jak by je taky v těch smyšlených verzích dělal ?), a i když výpověď čte u soudu z předem napsaného papíru policií. Ale když naopak neusvědčuje, nečte nic z připraveného papíru, je ochoten provést na místě rekonstrukci, tak je okamžitě nevěrohodný, a tak důležitý důkaz, jako je rekonstrukce, se rázem zamítne jako nepotřebný – dle vyhodnocení soudu.
Jak vidíte, neděje se to jen u mě, ale v principu jsou soudy používány stejné praktiky v každé trestní věci, kdy někdo požádá o obnovu procesu.
Vždy to končí zamítnutím – „důvod“ už se vždy nějaký najde. Třeba i demagogický, hlavně když to splní účel.
Proč ….?
3. Otázka povolování obnov procesu
Sleduji to bezmála 10 let. A to nejen v ČR, ale i v zahraničí. Přesněji v demokratických státech, jako je Německo (BRD), Anglie (GB), USA. ČR se prezentuje taky jako demokratický stát, tak s jinými ani nelze, než s demokratickými.
Pokud v ČR někdo podá žádost o obnovu, pokusím se najít principiálně identickou věc v některé z uvedených zemí. (Na tomto místě bych chtěl poděkovat jistému člověku, jehož kamarád působí u CNN TV a díky tomu mi může velmi usnadnit vyhledávání takových záležitostí v zahraničí).
Kvůli úspoře místa zúžím toto jinak široké spektrum jen na záležitosti principiálně se podobající mé věci. Ale i tak je srovnání víc než zajímavé.
V ČR existuje mnoho případů, kdy tzv. „korunní svědek“ dříve či později odvolal původní usvědčující výpověď s odůvodněním, že tak svědčil na přání či nátlak policie, či z jiných osobních důvodů.
Čs. soudy nikdy takovou věc neotevřely a vždy prohlásily „korunního“ za nevěrohodného. Vždy ! Zpravidla s odůvodněním klasikou – že se tento snaží pomoct a bla, bla, bla… (Výjimkou je pouze kauza Ševčík, v počátku 90. let, kterému to sice otevřeli, ale až na nátlak zahraničních organizací zabývajících se lidskými právy… Nicméně v obnoveném procesu i jej znovu odsoudili, při konstatování údajné nevěrohodnosti v nové výpovědi „korunního“ svědka… Roztočil – nespadá do kategorie „korunní změna“. Ale ani v jeho případě soud nic neotevřel o své vlastní vůli. Musel vyhovět podmínce ze strany BRD, jinak by jej BRD nevydala a poskytla by mu azyl před bezprávím. A tak podmínku sice splnili, ale znovu odsoudili…)
Naproti tomu:
Z Velké Británie znám podrobně 3 konkrétní případy (jinak je jich víc), kdy se k soudu dostavil korunní svědek, na jehož výpovědi došlo k odsouzení, změnil výpověď a do té doby věznění lidé byli okamžitě propuštěni na svobodu. Okamžitě, bez nového celého procesu a s nemalým odškodným za způsobenou újmu státem. V jednom případě to bylo dokonce po 17 letech věznění dvou lidí. Stačilo jen, že svědek prohlásil, že tehdy nevypovídal pravdu a uvedl proč. Okamžitě – v tu minutu – byla zjednána náprava…
V Německu vím o 2 případech (jinak vím, že jich je víc, jen u těch ostatních jsem nešel tak do hloubky, na srovnání dva stačily), kdy se identicky stalo totéž. Okamžité propuštění, jen s tím rozdílem, že následně neprodleně proběhl obnovený proces, na který už ovšem bývalý pachatel chodil tzv. z volné nohy… A v tom obnoveném byl pochopitelně plně rehabilitován a odškodněn za újmu státem.
Díky vládnímu (!!!) projektu Innocence v USA, vím o 30 případech stejné kategorie, kdy došlo k okamžité nápravě propuštěním. Jinak k dnešnímu dni bylo v tomto projektu osvobozeno cca 250 nevinných zavřených lidí z jiných důvodů než „korunní“. K tomuto projektu se přísluší podotknout, že vznikl na základě průzkumu, kolik nevinných lidí může být v USA vězněno. Oficiální statistika uvádí, že se jedná nejméně o 5% z celkového počtu odsouzených, kteří jsou naprosto nevinní, a přesto uvězněni, často na desítky let…!! Pochopitelně justičním aparátem…! Omylu se přece může dopustit každý, je to běžná lidská vlastnost, soudce nevyjímaje, a tak Kongres USA odhlasoval vládou placený projekt (!) na nápravu justičních omylů.
Na konci jednání jsem na kamery řekl dvě věci:
A. Že mě výsledek jednání nezklamal, a
B. Vy jste snad čekali něco jiného ? Já ne, jsme přece v ČR.
Tedy k větě „B“.
Naprosto souhlasím s tím, že nikde na světe neexistuje absolutní spravedlnost. Spravedlnost v podstatě není. Existují jen různé stupně nespravedlnosti, a v tom se jednotlivé země dost výrazně liší. A ČR v tomto ohledu neskutečně vede.
Dějí se zde věci, které by byly v zemích, se kterými jsem srovnával (BRD, GB, USA) naprosto nemyslitelné.
Neměl jsem tedy danou větou na mysli, že jen v ČR je možné bezpráví. To ne. Měl jsem tím na mysli příčinu tak vysoké nespravedlnosti, která je díky zcela specifickým aspektům skutečně možná jen v ČR. Jednoduše proto, protože ve srovnávaných zemích by taková příčina ani nemohla najít živnou půdu na to, aby vznikla, natož aby se nejen udržela, ale i bujela.
Příčinu – v níž se skrývá i odpověď na otázku, proč se v ČR ještě nikomu nepodařilo otevřít již jednou odsouzenou věc, a pokud nějakým způsobem ano, tak proč nikdo nikdy nedosáhl osvobození. Nějaký důvod to mít musí, když se zamyslíte:
V celém demokratickém světě je naprosto běžné, že se stávají justiční omyly. Proč ne ?! Člověk je běžně tvor omylný, tak se to stát může i v justici. Demokratické státy to běžně veřejně uvádějí, některé si dokonce vedou statistiky a chlubí se tím světu, že se těmito nápravami snaží o co nejvíce možnou spravedlnost. Aby nevinní trpěli co možná nejméně. Nestydí se za to. Naopak.
Ale naproti tomu
Podle nepsané statistiky justičních omylů v tr. věcech v ČR neexistuje jediný poznatek, že by se v ČR justiční omyl někdy stal… Dokonce není možné, aby to byl justiční omyl ani v takovém případě, kdy se k soudu dostaví skutečný pachatel, přizná se, zcela detailně popíše skutkový děj tak, že takové podrobnosti nikdo jiný než skutečný pachatel nemůže znát, a řekne jim, že odsoudili nepravého. A on, že se přiznává s plnými důsledky s tím souvisejícími. I s tím si soud umí poradit, aby nemusel uznat justiční omyl. Nejprve šel tento člověk na policii. Tam jej vyhodili s tím, (a teď pozor, přijde klíčové slovo)“…vypadněte a neotravujte, my už SVÉHO pachatele máme…“!! A u soudu se pak dozvěděl něco podobného, ve stejném smyslu, jen víc zaobaleně.
Možná ten případ znáte. Věnovala se mu i TV v postupných reportážích. Jeden myslivec postřelil pytláka. Jinému to fízlové přišili a soud odsoudil. Skutečný pachatel, druhý myslivec, se pak přiznal, protože mu svědomí nedalo. Nutno zdůraznit, že oba byli do té doby naprosto bezúhonní.
No, a my idioti bychom chtěli nějakou obnovu na změně výpovědi korunního svědka, když soud klidně vyhodí i skutečného pachatele, když se přijde přiznat – když už svého pachatele jednou má…!!! To je asi pěkná drzost, tam lízt s takovou „nicotností“ jako je změna výpovědi korunního, když nemůže unést svědomí – když soudy si hravě umí poradit i s takovým kalibrem, jako je skutečný pachatel a vyhodí jej. Jak je asi musíme srát, že tam vůbec lezem a otravujem – když přece mají tolik a tolik práce…
V ČR se prostě justiční omyly nedějí, na rozdíl od jiného demokratického světa. A to za žádných okolností…… Tedy aspoň podle statistiky.
Máme světovou raritu, ne nepodobnou zázraku – naprosto neomylnou justici. Sice to odporuje všem zákonům přírody, ale podle statistiky už je to prostě tak. A podle image, který justice deklaruje.
Už jen tento samotný fakt by měl vést k velmi, ale velmi, hlubokému zamyšlení…, jak jinak všude jinde omylný člověk může mít v čs. justici absolutní neomylnost…..
Jak této naprosté vyjímečnosti dosahují – když se podíváme na výše zmíněné praktiky – tak nad tím není třeba dlouze přemýšlet. To je vcelku jasné.
Pokud nad někým není žádná kontrola, ani revize, tudíž ani postih za případně špatně odvedenou práci, může si vynášet výroky jaké chce, připouštět co chce – dělat si co chce. Ostatně, ruku na srdce, jak by asi vypadala vaše práce, nebo lidí z vašeho okolí, když by ji nikdo nekontroloval, nerevidoval, nedával vám termíny a prostě by vás nechal dělat co chcete. Pak by i pro vás bylo snadné dosáhnout neomylnosti – prostě se za neomylného prohlásíte. A když by vám někdo strčil pod nos nějaký váš zmetek, který jste udělali ? No co. Nadřízený orgán nemáte. Vy jste ten nejvyšší. Tak tomu drzému hejhulovi prostě řeknete, že to zmetek není, protože vy rozhodujete, co je a co není zmetek, prohlásíte jej za nevěrohodného (třeba proto, že má špatně zavázanou tkaničku – stejně ten výrok nikdo nereviduje, tak je to jedno) a máte neomylnost vybudovánu.
(Poznámka pro šťouraly: Vím, že existuje tzv. nápravný prostředek ve formě „odvolání“ k vyšší instanci. Ale já tady mluvím o justici. A kdo že je ta vyšší instance ? Taky justice… Asi takhle – jako by váš brácha byl na KS a vy na VS. Budete topit bráchu, že je lempl ? Asi jen, když by vás nasral. Jinak těžko. A jen tak ještě pro názornost – v právním světě se dnes „odvolačce“ běžně říká „potvrzovačka“. To jednak nevzniklo samo od sebe a jednak to vypovídá samo za sebe…)
Jak tedy docílit takové zázračné neomylnosti, to by mohlo být vcelku jasné i malému dítěti. Za daných okolností v tom není žádný zázrak, ani nic nadpřirozeného, ani žádná věda – je v tom úplně něco jiného, co už si čtenář jistě hravě domyslí…
Daleko závažnější otázkou, než „jak“, je otázka „proč“ ?
Proč čs. justice (myšleno celý aparát, od policie přes st. zástupce až po soudy) si POTŘEBUJE („potřebuje“ je správný výraz) za jakoukoliv cenu zachovat IMAGE naprosté neomylnosti před VEŘEJNOSTÍ ?
Odpověď na tuto otázku rozklíčovává vše. Je zároveň odpovědí na všechny otázky – proč nikdo nemá šanci v ČR dosáhnout obnovy procesu a případného zproštění, proč skuteční pachatelé klidně běhají po svobodě, klidně ohrožují veřejnost dál, a na místo nich v mnohých případech trpí ve vězení nevinní, proč jsou často výroky soudu demagogické…atd.
Je to primární příčina všeho, od níž se odvíjí další dílčí dění. A taky hlavní důvod tak vysoké nespravedlnosti v porovnání s jinými demokratickými zeměmi.
A dokud tu bude (ta příčina) – nic se nezmění.