stíínkovy fotky

Ráno nás budí pár kapek, a občasné vzdálené zahřmění, ale než vstaneme a nasnídáme se, je obloha vymetená a po vodě ani památky. Na již známém parkovišti nabíráme vodu, a vyrážíme směrem k sedlu Col de Vergio (1477m). Chvíli po desáté již děláme vyhlídkovou pauzu na sedle, zatím skoro liduprázdném. Fičí silný vítr, a dvakrát teplo taky není, tak se dlouho nezdržujeme, a jedeme dál.

Další dnešní cíl, náhrada za nenalezené údolí Viru, by mělo být údolí Gorges de Spelunka, ovšem ani tady se nám nedaří. Odbočku úspěšně míjíme, a když už si to přiznáváme, je na návrat docela pozdě. Cestou ze sedla nás pobaví značka omezující rychlost před opravovaným úsekem silnice na 70Km/h, tak rychle jsme snad ještě na Korsice nejeli. Průměr se pohybuje někde kolem 40Km/h, i když si Káďa na místní silničky postupně zvyká, a už ho z domorodců předjíždí jen ty větší hovada.

Před polednem dorážíme do města Porto nakoupíme něco k jídlu, a přesunujeme se k vodě. Poblíž přístavu odkud vyrážely potápěcí výravy dáváme koupel, oběd a siestu. Když nám slunce začíná zabírat poslední kousek stínu, balíme a vyrážíme dál k našemu večernímu cíli, načervenalým skalám Les Calanche.

Je to kousek, máme čas, tak rovnou hledáme místo odkud zítra vyrazíme na Capu d`Ortu, a kde doufáme že by se dala strávit noc. Tentokrát se napodruhé trefujeme na správnou odbočku, a nacházíme luxusní parkoviště, se zákazem kempování a nizozemskou rodinkou které to očividně nevadí.

Na skály hodláme vyrazit až v podvečer, takže volný čas trávíme odpočinkem, či nějakou hrou a když se začne slunce sklánět k západu, vyrážíme. Nejprve procházíme mezi skalami po úzké silničce. Na jedné straně skoro stometrová rokle, na druhé stometrová stěna. Takhle zblízka je to jiný pohled než z auta. Po zhruba dvou kilometrech nacházíme stezku, která by nás měla dovést zpět na parkoviště. Nejprve je ale nutné vyšplhat po strmých schodech, jejichž jednotlivé stupně mají i půl metru. Po chvíli stoupání schody přirovnáváme ke schodům do Mordoru, nemají k nim daleko. Naštěstí, po zdolání schodů, je další stezka podstatně příjemnější než Mordorská planina, takže se po ní za vydatného focení a obdivování vracíme zpátky k parkovišti.

Tady nacházíme další utábořenou rodinku, tentokráte českou. Zabíráme třetí stolek, pouštíme se do vaření a prohodíme pár slov s krajany. A když se definitivně setmí, zatímco holanďani lezou do Transporteru a krajani staví stany, my uleháváme na přilehlém neposečeném fotbalovém hřišti pod širák. Ráno si za fotbalovou variantu budeme gratulovat, hřiště rozhodně vyhrává soutěž o nejrovnější a nejmíň kamenité spaní z celé korsiky.