Mustang Ital Design
Mustang Ital Design: Američan od Turína
"Italská verze americké ikony přitahuje větší pozornost za oceánem než v zemi, kde se narodila."
Úterý 24.4. 2007, 18:00
Zdá se vám Mustang skvělý? Jistý Giugiaro přesto našel prostor pro zlepšení. Jaké je svezení muscle carem po italsku?
Američané preferují velké zadky. A zdá se, že nejen pokud jde o lidi, ale i u aut. Tento fakt vyplul na povrch v designové fázi vývoje plně funkčního koncepčního Fordu Mustang. Práce se ujal Fabrizio Giugiaro v italském městečku Grugliasco nedaleko Turína, kde jsme dostali možnost stroj vyzkoušet. Ano, Ital Design. To je jeho firma.
„Chtěli jsme znovu stvořit americkou ikonu,“ vysvětluje Fabrizio Giugiaro, syn slavného zakladatele studia Giorgetta, „většinou spolupracujeme s evropskými nebo asijskými společnostmi, ovšem tentokrát jsme chtěli demonstrovat, jak dobře můžeme fungovat i ve spojení se silnou americkou značkou. Někdy bývá těžké přesvědčit velké hráče, aby vám dovolili přestavět jedno z jejich nejoblíbenějších aut, ale naštěstí jsme jednali se šéfem designérů Fordu J Maysem, který nás dobře zná. Dal nám možnost vybrat si podle libosti jakoukoli ze značek skupiny a já zvolil Mustang. Financování probíhalo z našich vlastních zdrojů, i když J poslal pár aut do začátku.“
Vše šlo podle Fabrizia hladce až do chvíle, kdy Američané spatřili záď vozu. Zdála se jim prý moc subtilní, a tedy evropská. „Musí se rozšířit,“ opakovali stále dokola. A tak Giugiarův Mustang přišel k bokům širším na každé straně o osmdesát milimetrů a stal se (na tom se asi všichni shodnou) více americkým. Fabrizia podle vlastních slov kritika ani trochu neobtěžovala. „Spíše autu pomohla a zlepšila se i aerodynamika. Tak nebo tak,“ říká, „není to tuk, ale svaly.“
Mezi automobilovými specialisty z Detroitu, kteří jsou čím dál otevřenější novým nápadům, se auto stalo velmi populárním. Ke kvalitám sériové verze přidává eleganci a sofistikovanost a neubírá nic z její nevázanosti. Designéři ze všech koutů světa otevřeně obdivují tvary produkčního Mustangu, ale většina se shoduje, že Ital Design mu vdechl dojem zakázkového vozu. Ten je patrný například na sebevědomé linii střechy, šikmých sloupcích, vysokých bocích, neuvěřitelných detailech, jako jsou výplet mřížky chladiče ve tvaru běžících koníků nebo úhledná pouzdra na kamery nahrazující zrcátka. Potíž spočívala v tom, jak tvrdí Fabrizio, že bylo třeba navrhnout něco úplně jiného a zároveň zachovat silné a tolik milované prvky původní koncepce. Italské auto skončilo opticky větší, ačkoli s americkým protějškem sdílí většinu rozměrů - snad kromě střechy, která je nižší, a tedy níže sedí i řidič.
Velkou výhodou výtvorů Ital Designu je, že jsou obvykle provozuschopné. Fabrizio nám bez problému dovolil jet „skoro stejně rychle“ jako se sériovým kusem. Tím se v tomto případě myslí bestie s přeplňovaným celohliníkovým vidlicovým osmiválcem o objemu 4,6 litru, tříventilovou technikou, výkonem
500 koní a pětistupňovým manuálem. Rodina je známá tím, že lidem, které zná, dovoluje testovat své prototypy. A přesně tak jsem se jednoho slunečného italského rána dostal za volant Mustangu Ital Design, jedno ucho ohlušené řevem nenasytného osmiválce a druhé vnímající Fabriziovo pobízení „Jeď, jeď, no tak přidej“.
Vezmeme-li v úvahu tu věc pod kapotou, je pravděpodobné, že naše jednorázová kreace dokáže zrychlit na 100 kilometrů v hodině do pěti sekund, dost možná bez řazení, a dosáhnout více než 260 km/h. Při tom vás bude doprovázet zvuk zkopírovaný přímo z filmu Bullitův případ. Jenže ani s vlastníkem povzbuzujícím mě ze sedadla spolujezdce jsem nezatoužil stát se tím, kdo fakta ověří.
Silnice byly přeplněné a hrbolaté a mě zcela adrenalinově uspokojovalo uhýbání nájezdům zvědavých řidičů fiatů a seatů, kteří se zdáli být více než odhodlaní prolomit zlatem se třpytící karbonovou skořápku, jen aby zjistili, co ukryli inženýři pod ní. „Jistě, je to risk,“ přikyvuje Fabrizio, když ho provokuji poznámkami o nebezpečích spojených s vypouštěním drahých prototypů na silnice, „ale na tom nesejde...“
Vůz jede jako standardní Mustang - se stejnou lehkostí podporovanou pružným motorem a překvapivou přesností co do řízení i ovladatelnosti (pokud nečekáte zázraky). Řadicí pákou je velmi prominentní chromované cosi ve tvaru T s nohou připomínající ojnici. Na manuální převodovku netradiční ovladač však padne do ruky dobře. Jednoduše řečeno, italský svalovec je silnější a hrubější než tradiční americký pony car. Silnější pochopitelně, ale proč hrubější? Protože jede na dvacetipalcových kolech, podvozku Ford Racing a nízkoprofilových pneumatikách Vredestein (275/40 vpředu a 285/45 vzadu), kterým u Ital Designu dokonce navrhli vzorek.
O jízdě nemluvě, sám zážitek z kabiny je nezapomenutelný. Po překročení karbonového prahu skrz motýlí dveře vás uvnitř nejdříve překvapí vyklenutý, na spodku plochý volant obšitý kůží se třemi chromovanými paprsky. Přesně jako u originálu. Dvojice obrovských obočí zdobí horní část palubní desky a pokračuje dál do auta, u řidiče se pod ním schovávají křiklavé budíky rychloměru a otáčkoměru. Výhled dozadu řeší trojice monitorů - vnitřní zrcátko nahrazuje obrazovka mezi přístroji a pohled do stran odhalí další dvojici displejů. Systém funguje za ideálních světelných podmínek dobře (když si zvyknete nehledat obraz na obvyklých místech), jen silné slunce dokáže ve špatnou chvíli pohled vzad znemožnit. „Potřeboval by delší čas na vývoj,“ dodává Fabrizio, „ale potenciál technologie je jasně patrný jak pro řidiče, tak pro odstranění rušivých vlivů (designových i aerodynamických) klasických zrcátek.“
Dalším velkým tématem v interiéru jsou potahy sedadel z koňských žíní, hit mezi kovboji, ovšem méně populární prvek například v Ženevě. „Ve skutečnosti jde o hovězí useň upravenou tak, aby působila exotičtěji,“ tvrdí Fabrizio, ovšem i kdyby měla být pravá, rodina v tom nevidí problém. Zdá se, že šampion v boxu, starý pán Giugiaro, večeří koně pravidelně. Prý mu červené maso pomáhá udržet si sílu…
Fabrizio Giugiaro se zdá být nadmíru spokojen s tím, co jeho Mustang dokázal. A to přesto, že zatím nelze říci, zda mu přinese více amerických zakázek, a tedy naplní původní záměr. Jistě, donutil Američany zastavit a zamyslet se, protože italská verze jejich vlastní ikony přitáhla v Detroitu více očí než i ty jejich nejzávodnější kreace. Ve hře na designéry se však výsledky dostavují pomalu, až po dlouhém hoření. V mezidobí může Fabrizio prostě prohánět svůj 'Stang okolo Turína jenom tak, pro zábavu, a opájet se jistotou, že nepotká další v protisměru.
Muscle koncepty historie
Mustang 1, 1962
Uprostřed uložený čtyřválec, nezávislé zavěšení kol. Pro sériovou výrobu byl příliš exotický.
Saloon, 1963
Nepovedená připomínka skomírající značky Mustang. Auto neopustilo brány studia.
Milano, 1970
Poznávacím znamením byla velká zadní světla, která měnila barvu při zrychlování a brzdění.
Mach III Concept, 1993
Karbonová karoserie se snažila evokovat původní model s dlouhou kapotou.