Najednou jsme uviděli dva tvory, kteří měřili více než dva metry. Ruce jim sahaly až na kolena a jejich srst byla vespod červená a nahoře světlejší. Stopy měřily okolo 60 centimetrů. Této by noze odpovídala velikost boty číslo 70. Šla z nich opravdu hrůza!“ Takto popisuje své setkání se Sněžným mužem kolem roku 1950 v oblasti indického Sikkimu Polák Slavomir Rawicz. A není jediný! V poslední době se média hemží zprávami, že se Yetti přestěhoval do Malajsie. Co je na legendě zvané Yetti pravdivé? Vydejte se s Epochou po stopách Yettiho. V Himálajích najdeme Yettiho, na Sibiři je to Alma, v Severní Americe pobíhá Big Foot a v indiánských legendách se objevuje Sasquatch. Ovšem podle jednotlivých popisů jde pořád o stejného tvora! Napůl člověk, napůl opice, vysoký, chlupatý, krátké nohy a ruce až na kolena. Tak všichni vidí zatím nepolapitelného Sněžného muže. Malajská rodinka Člověk si může říci, že to jsou pouhé výmysly, fata morgana nebo přeludy. Objevují se stále nová a nová svědectví. Se záhadnou chlupatou postavou, která se občas někde ukáže a zase zmizí, se setkáváme už více než 100 let. Stejně tomu je i při posledním zdokumentovaném svědectví o Sněžném muži. V lednu letošního roku světem proletí zpráva, že v národním parku Endau Rompin v Malajsii pobíhá rodinka chlupatých tvorů. Tři zaměstnanci zdejší rybí farmy vidí na okraji deštného pralesa dva dospělé jedince a jedno mládě. Na průzkum prastarého pralesa se okamžitě vydávají nejrůznější skupiny badatelů. Ale kromě gigantických stop, které vyfotili zaměstnanci farmy, žádný důkaz nenacházejí. Jediný, kdo si zatím v objevení Yettiho v Malajsii libuje, jsou státní úředníci. Doufají, že by země mohla této senzace využít k rozvoji turistického ruchu. Neidentifikovatelné vlasy Podobně tomu je i před pěti lety v Bhútánu, kde místní lovec Yettiho Sonam Dhendup nachází další z mnoha důkazů, kterým upozorňuje na dosud nevyjasněnou otázku Sněžného muže. Je to chomáč vlasů, který se zachytil na jednom ze stromů v cedrovém lese. Po důkladné analýze, kterou provedla britská laboratoř Oxford Geneticist, je na stole ještě více otázek. „Nejsou lidské ani medvědí. Není to nic, co může být identifikováno,“ uzavřel případ Bryan Syker, jeden z vědců z oxfordské laboratoře. Podle Dhendupa je ten strom Yettiho doupě. Nasvědčují tomu zvláštní stopy okolo místa nálezu, některé jsou dokonce pár hodin staré. Otisk je krátký a má úzkou patu. Podle objevitele jsou na stopách zřetelné prsty. Po tomto zjištění se stávají záhadou škrábance v kůře stromu. Rýhy v kůře způsobily podle expertů spíše drápy než nehty. Je to blázen...? Jak vůbec legenda Sněžného muže vznikla? Píše se rok 1832 a v indickém listu Journal of the Asiatic Society of Bengal je otištěn článek jistého B. H. Hodgsona. Ten píše, že když procházel severním Nepálem, jeho domorodý průvodce spatřil vysoké, dlouhonohé stvoření, které bylo pokryto dlouhými tmavými vlasy. Sám Hodgson sice tvora neviděl, ale celou věc uzavírá tím, že to byl určitě jen orangutan. S první oficiální zprávou přichází až po 50 letech v roce 1887 jistý plukovník W. A. Waddel, toho času armádní lékař, který se z Himálají vrací do Evropy se zvláštním nálezem. Podává zprávu o tom, že v severovýchodním Sikkimu, což je oblast v Indii, nalezl veliké stopy ve sněhu, které jsou podobné lidskému chodidlu. V Evropě všichni považují Waddela za blázna a tvrdí, že to byly stopy zvířat, které zničily povětrnostní podmínky. Gorila na sněhu O několik let později ale ke svému prvnímu svědectví přidává další, kdy prý na vlastní oči viděl tvora podobného gorile, který utíkal po kamenitém svahu chvíli po dvou, chvíli po čtyřech. Tímto okamžikem se probouzí záhada zvaná Yetti. Zatím podle dohadů žije pouze na úpatí Himálajského pohoří, ale již brzy se přesune i na ostatní kontinenty světa. Waddelův nález potvrzuje za 40 let vedoucí expedice na Mount Everest C. A. Howard-Bury. Respektive jeho deník, kam si 21. září 1921 zapisuje, že ve výšce 6880 metrů uviděl ve sněhu velké stopy. Důkazy se začínají kupit. Ale zatím jsou to pouze příběhy, které nejsou podloženy ničím hmatatelným. To se ale brzy změní. Stopy hluboké 20 centimetrů Stopa je v podstatě prvním důkazem, který jsme o Sněžném muži získali. Otisk chodidla, napůl lidský a napůl zvířecí, budí ve vědcích různé spekulace. V roce 1955 se na expedici do Himálají vydává major Lester Davies a ve sněhu nachází stopy hluboké 12 až 20 cm. Nic divného, může se zdát. Ale on i s kamerou a batohem na zádech váží 80 kilogramů a v bílé pokrývce zanechává stopy hluboké pouhých 3,5 cm! „Pomyslel jsem si, že to musí být ale pořádný tvor,“ říká o svém úlovku sám Davies. A co na to skeptikové? Okamžitě všechno popírají a sestavují novou teorii, kdy podle nich jde pouze o sluncem zvětšené a zdeformované stopy běžných zvířat. Přicházejí s vlastní verzí – původcem legend prý je irbis horský, blízký příbuzný lvů, tygrů a levhartů, případně hulman (druh primáta) nebo jistý druh tibetského medvěda, který je sám téměř legendou. Na šibenici to stačí, ale pro vědu ne! Ale nezůstává jen u stop. K důkazům se přidávají fotografie a videozáznamy. V roce 1951 fotí britský badatel Eric Shipton na ledovci Mentung dvě postavy. Vypadají pozoruhodně – opravdu jako dva sněžní lidé! Tato fotografie je do dnešní doby jedním z nejzdařilejších důkazů vůbec. Zatím vše nasvědčuje, že Sněžný muž si oblíbil Himálaje. A proto všechny expedice směřují právě sem. První zorganizovaná výprava vyráží v roce 1954 s cílem potvrdit nebo vyvrátil legendy o Sněžném muži. Vše má pod patronátem americký deník Daily Mail. Jediné, co si „lovci“ ale vezou zpátky jako důkaz, jsou odlitky několik stop. Na cestu jim navíc místní šerpové přibalují údajný Yettiho trus, v němž v laboratoři nalezli zbytky jeho večeře – kůstky a srst koroptví. Jestli to byl opravdu Yettiho trus, však prokázáno není. Po této neúspěšné akci se vedoucí výpravy Ralph Izzard obhajuje slovy: „Když pouhé otisky prstů stačí, aby někoho přivedly na šibenici, měly by stopy stačit k tomu, aby dokázaly něčí existenci.“ Komu patří ty kosti? Mýtus Sněžného muže začíná přerůstat hranice Tibetu a legendární tvor je viděn i v jiných částech Asie. Příkladem je i expedice dvou amerických vědců do nepálského kláštera Phangboche. Tam jim místní usedlíci svěřují kosti, které jsou údajně pozůstatky Yettiho ruky. Při zkoumání si vědci nejsou jisti, komu kosti patří. Podle jejich slov jde o něco mezi antropoidem a člověkem. I když se objevuje stále více a více důkazů, panuje mezi jednotlivými badateli stále nejistota. Ani Amerika se bez Yettiho neobejde Co má zbytek světa, musí mít i Amerika. Legenda se tedy stěhuje do Severní Ameriky a dostává jméno Big Foot. A to by nebyla Amerika, aby neměla také své prvenství. Postará se o něj Roger Patterson. Ze všech zpráv o Sněžném muži budí právě jeho video největší senzaci. V roce 1967 natáčí v říčce Bluff Greek v severní Kalifornii tvora, který je s největší pravděpodobností samice, protože má široké boky a ňadra. Film sice není nejlepší kvality, ale sám o sobě je zajímavý nejen tím, co je na něm zachyceno – díky dalšímu zkoumání pomáhá v přesném popisu daného tvora. Polystyren nebo člověk v kožešině? Místo natáčení je dobře známo, takže se sem sjíždí mnoho badatelů a začínají s analýzou. Příkladem je i doktor D. W. Grieve, docent biochemiky v londýnské nemocnici Royal Free Hospital a skupina vědců bývalého Sovětského svazu, kteří na místě a později v laboratořích provádějí velmi pečlivou analýzu filmu. Na základě porovnání s filmem natočeným na stejném místě, ale s lidmi, vědci zjišťují, že neznámý tvor musí měřit zhruba 1,95 metru. Na člověka v převleku, tvrdí skeptici, to vůbec není mimořádná výška. Šířka jeho ramen a boků je ovšem o hodně větší než u lidí – za předpokladu, že nafilmovaný tvor není z polystyrenu, může jeho váha činit něco kolem 150 kilogramů. A délka kroku měří zhruba 1,07 metru, což je na člověka opravdu příliš. Doktor Grieve poznamenává, že pokud by ve skutečnosti šlo o člověka oblečeného do nějaké kožešiny, jen těžko by dokázal napodobit uvolněné kroky a pohupování paží, které bylo možno vidět ve filmu. „Je-li to podvod, pak jde o velice chytrý podvod,“ říká Grieve. Že by příbuzenstvo? Od tohoto okamžiku se po celých Spojených státech začíná šířit vlna legendy zvané Yetti. Stovky svědectví a důkazů se kupí, ovšem Big Foot stále uniká. Jeho domovinou je podle usedlíků Severní Amerika a Kanada. Mnoho svědectví pochází ze států Florida, Tenessee, Alabama nebo Severní Karolína. A proč ho v Americe vidělo tolik lidí? Důvodem je prý skutečnost, že žije v lesích a horách blízko civilizace. A jak takový Big Foot vlastně vypadá? Lidé se shodují, že je vysoký dva až tři metry, ovšem můžete narazit i na menší jedince, kteří nepřerostou půl druhého metru. Tělo je vzpřímené, chlupaté a ruce dosahují až na kolena. Jinak řečeno – jde o klasický popis himálajského Yettiho. Že by šlo o příbuzné? Podle legend indiánů má takovou sílu, že dokáže zlomit vaz dospělému býkovi a je rychlejší než člověk nebo pes. A jako už tradičně proti všem nadšencům vystupuje i skupina skeptiků, kteří tvrdí, že vše je výmysl a lidé si ho pletou s medvědem grizzlym. Bílé zuby a čumák jako prase „Jela jsem okolo autokempinku Beason Rock. Bohužel jsem musela zastavit a opravit defekt zadního kola. Když jsem skončila, měla jsem takový zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se k lesu a tam stál obrovský chlupatý tvor, který mohl být vysoký asi 2,5 metru. Cenil na mě několik bílých zubů a měl škaredý čumák podobný praseti. Okamžitě jsem nasedla do auta a upalovala pryč. Když jsem se podívala do zpětného zrcátka, viděla jsem, jak stojí uprostřed vozovky a pozoruje odjíždějící auto. Byl obrovský a hrozivý. Tvor, který se podobal opici. Byl to určitě Sněžný muž,“ tak popisuje paní Bexterová svůj zážitek ve státě Washington na severozápadním pobřeží USA, který se odehrál před 30 lety. Ovšem washingtonští usedlíci si už na podobné scény zvykli. O nepolapitelném tvorovi se totiž během let ve zdejším kraji vyskytuje svědectví dost a dost. Většina badatelů věří, že tento člověk nebo možná zvíře žije někde v oblasti severozápadního Pacifiku. Je vysoký přes tři metry a váží přes 200 kilogramů. Ovšem o původu tvora se stejně jako na ostatních částech planety vedou věčné dohady. Jak se dostal do Austrálie? A jaké teorie původu nám vlastně vědci nabízejí? Jedna z nejrozšířenějších verzí informuje o tom, že původní domovskou oblastí Yettiho je Čína. Zde je identifikován pod latinským označením Gigantopithicus. Pozůstatky tohoto obrovského lidoopa existují pouze v Číně a v drtivé míře jsou reprezentovány zuby a čelistními kostmi. Tak, jak čínský stát expanduje, Gigantopithicus je prý postupně vytlačován a s největší pravděpodobností se poté přes Beringovu úžinu dostává až do Severní Ameriky, kde se velmi dobře adaptuje až do dnešních dob. Větším oříškem ovšem je vysvětlení zcela reálného výskytu tohoto tvora v Austrálii. V tomto případě souvislosti hledáme opravdu těžko. Yetti byl možná mimozemšťan Jiná, trochu odvážnější teorie zase hovoří o tom, že Yetti je pozůstatkem jedné z prvních ras člověka naší planety, která vznikla křížením původních zemských entit s mimozemskými bytostmi. Odnož této teorie dokonce tvrdí, že Sněžný muž je vůbec prvotní přirozená rasa pozemského typu člověka, která křížením s mimozemskými rasami postupně nabyla charakteru takzvaného „moderního člověka“. Podle Messnera je to medvěd S postavou Sněžného muže je bezesporu nejvíc spjat Reinhold Messner. Tento italský horolezec zasvětil celý život horám a jeho světové renomé se dá zpochybňovat jen velmi těžko. I on přitom tvrdí, že Sněžný muž existuje. Dokonce ho prý dvakrát viděl. Jeho teorie se však od ostatních liší. Sám napsal o Yettim knihu s názvem „Legenda a skutečnost“, kde říká: „Yetti existuje dvojím způsobem, jako legenda v mysli himálajských lidí a jako bytost ve volné přírodě.“ Dále dodává, že tvor, kterého už mnoho lidí spatřilo, je ve skutečnosti sněžný medvěd. Jde mu o potlesk Nejen moderní vědci a badatelé mají své teorie. Buddhistický láma jménem Punjabadra také přichází se svou odvážnou troškou do mlýna. Podle něho se po světe prochází ne jeden Yetti, ale celkem tři druhy tohoto tajemného stvoření. Ten nejmenší dosahuje výšky pouhých 150 centimetrů a nazývá se Rakši bono. Do dvou metrů vyroste Rimi a největší druh je obávaný lidožrout Njalmo, který měří až pět metrů. Podle legend si tento netvor zkracuje dlouhé chvíle tím, že rozkýve velké borovice a sleduje, jak naráží do korun ostatních stromů. Jelikož se vyskytuje v tlupách, má postaráno i o publikum, které mu prý i tleská! Mih Teh, lidožrout O své zapsání do dějin teorií o Sněžném muži se pokoušejí i himálajští šerpové. Světlo světa spatřuje nové druhové rozdělení Yettiho. První druh se jmenuje Dzu Teh. Má hustou srst a chytá místní dobytek. Ti, kdo ho viděli, ho popisují jako tibetského medvěda grizzly. Druhým v pořadí je Thelma. Je malý a s křikem pobíhá a sbírá větve stromů. Objevuje se v oblasti řeky Brahmaputry. Jelikož je podobný opicím gibbonům, tak se mnoho skeptiků domnívá, že jsou to právě oni. Ovšem v oblasti, kde se Thelma vyskytuje, se klasičtí gibboni nevyskytují. Do třetice je to Mih Teh a jde o skutečného sněžného muže, který má černou až rudou srst a pohybuje se v nadmořské výšce nad 6000 metrů. Ale pozor na něj, je lidožravý! Název vznikl z tibetského slova yeh-teh, což v překladu znamená „trochu člověk, trochu zvíře“. Důkaz nebo padělek Sněžný muž je v 50. a 60. letech minulého století považován za legendu. Nyní, když stále přibývá záhadných a nevysvětlitelných nálezů či „důkazů“ o jeho existenci a mnoho hodnověrných svědků tvrdí, že ho spatřilo, mnozí vědci váhají. S velkou senzací ovšem, jak už to bývá, přichází i touha po slávě. A proto i legenda Yetti má ve své historii několik nadšenců, jejichž vyprávění nezní až tak docela věrohodně. Vraťme se do 30. let 20. století. Mladý sovětský důstojník Pavel Semjonovič Rybalko, který o dvě desítky let později už jako generál plukovník osvobodí Prahu od Němců, se svým jízdním oddílem lapí v Číně tvora, který podle popisů odpovídá vyhynulému pitekantropovi. Podle vědců jde „přechodný“ článek mezi opicí a člověkem. Rybalko ho chce přepravit v kleci do Moskvy, ale záhadný tvor po pár dnech umírá. Tím celá věc končí. Budoucího maršála prý nějak nenapadlo, že i mrtvé tělo by mohlo mít mimořádnou vědeckou hodnotu. Yettiho skalp Druhým příkladem takové fikce v legendě je příběh přemožitele Mount Everestu Edmunda Hillaryho, který v 50. letech minulého století jede s expedici do Himálají. Tato štědře sponzorovaná výprava má jediný cíl, a to přinést rozhodující důkaz o existenci Sněžného muže. Čítá neskutečných 600 členů – horolezců a místních šerpů. Výsledek pátrání po Yettim je však nulový. Pro útěchu dostává od mnichů z jednoho lamaistického kláštera alespoň „skalp Sněžného muže“. Expedice si tedy domů veze kus chlupaté kůže ve tvaru jakési kápě. Když Hillary svůj objev přiváží, je z toho velká senzace. Ovšem až do doby, než skalp dostane k prozkoumání belgický biolog Bernard Heuvelmans. Jeho diagnóza je jednoznačná a zdrcující: mimo veškerou pochybnost je „skalp“ ve skutečnosti zhotoven z kůže horské kozy. Rozhodující důkaz o Yettiho existenci tedy stále uniká. Ale odborník na tuto problematiku Henri Ricci jednou řekl: „Ať chceme nebo ne, přijde doba, kdy Yettiho případ bude muset lidstvo vyřešit. Potlačené se vyplaví na povrch. Jsem přesvědčen o tom, že Yetti je hluboce spojen s lidskou společností této planety.“ Lenka Marianová Yetti v Čechách Legenda zvaná Yetti dorazila i do České republiky. Krátce po druhé světové válce oznamují místní dřevorubci, že v oblasti Vysokého Mýta na Šumavě je v noci překvapil tvor, který se dobýval do jejich chatrče. Měl černé chlupaté ruce, mluvil a později dokonce zabil jednoho z dřevorubců. Podle nich je napadl Sněžný muž. Možná náhodou se podobný příběh objevuje ve stejném časovém rozmezí i v Severní Americe. Názor Epochy: V knize Báje a pověsti českého Pošumaví se objevují zmínky o divých lidech, kteří žijí a skrývají se v šumavských lesích. Mohou být i agresivní, ale pokud prý je lidé nechají na pokoji, nevšímají si jich. Je možné, že dřevorubci narušili jejich životní prostor? Šerpové radí Himálajští šerpové mají s Yettim velké zkušenosti. Proto mohou turistům radit, jak se zachovat při setkání s tímto tvorem: Yetti je prý většinou klidný a nepouští se do svárů. Pokud ho vyrušíte při lovu, může být agresivní. Obranou je utíkat ze svahu dolů. Yetti je při běhu do kopce zdatnější než člověk, ale z kopce je výrazně pomalejší. Jiné legendy zase říkají, že Yetti je krvelačný lidožrout a jeho spatření prý zvěstuje brzkou smrt. Orang Pendek neboli „krátký muž“ Někteří ho označují za Yettiho teplých krajin, ale podle vědců jde spíše o vývojovou větev Homo Erectus (člověka vzpřímeného), jehož pozůstatky se v Indonésii skutečně našly. Podle analýzy chlupů a otisků se jedná o dosud neznámého tvora, který je velmi blízký člověku. Růstem Yettiho příliš nepřipomíná, ale jeho černá dlouhá srst, dlouhé ruce a lidské rysy už Sněžným mužem zavánějí. Vysoký by měl být asi tak metr až metr a půl. Má trojúhelníkový tvar chodidla a chodí po dvou. Tohoto tvora můžete potkat na Sumatře. Poslední výskyt byl hlášen z oblasti Barisan na jihu ostrova. Kiwa hirsuta V dnešní době si pod pojmem Yetti nemusíme představovat jen velké chlupaté stvoření podobné člověku. Mezi nové druhy živočichů se nedávno dostal i Kiwa Hirsuta. Je to desetinohý bílý korýš. Vzhledem k ochlupení mu objevitelé přezdívají „krab-yetti“ nebo „humr-yetti“. |