Závod družstev v Pardubicích – Memoriál Pavly Dařílkové
V sobotu 14.5. 2005 se tříčlenné družstvo z naší brigády ve složení Alena Bartoňová s Nessií, Helena Karásková s Čadem a Irena Bartoňová s Barunou zúčastnilo 7. mítinku záchranářů v Pardubicích.
Sraz na cvičišti v Nemošicích byl už v pátek večer a na místo se sjelo 33 soutěžících z celé republiky, aby si vyzkoušeli svou výdrž v 18 km dlouhé trase s 11 stanovišti. Organizátoři nám vysvětlili systém závodu, vylosovali jsme si startovní čísla, obdrželi mapy Pardubic a několik instrukcí k orientaci v zapeklitých místech a šli spát. Ráno se každé družstvo dostavilo na stanoviště shodné s jeho vylosovaným číslem a tedy všichni začínali současně. Po ukončení úkolu se družstva přesunovala o stanoviště dál. Systém byl skvěle vymyšlený, ovšem počítal s tím, že se každý umí orientovat a chodit podle mapy a tedy se budeme přesunovat k příštímu stanovišti nejkratší cestou. Cesty nebyly nijak vyznačeny – žádné fáborky nás nevodily za ručky a vyptávání se na cestu domorodců nám přivodilo jen zdržování (jedna paní trvala na tom, že s námi v domácí obuvi půjde kus cesty, abychom dál nezabloudily……)
Naše družstvo začínalo na stanovišti, kde jsme psy odložily ve trojici vedle sebe, odešly do úkrytu a tam po 20 minut vyplňovaly test z první pomoci. Každý test byl jiný, takže se nedalo pracovat kolektivně. Na místě nám zůstali jen 2 psi, jako první úkol to dlouhé odložení bylo těžké – jistě lépe uspěli ti, kteří ho absolvovali nakonec.
Na druhém stanovišti jsme sebe i psy nasoukaly do slaňovacích postrojů – díky Helče jsme to zvládly dobře. Na dalším jsme dohledávaly pomatenou osobu v terénu – našla ji Nessinka a jediná výtka k naší práci byla, že jsme se během hledání nedomlouvaly. Pak nás ale štěstí opustilo, další stanoviště byly sutiny, opuštěná stavba, větší část prostoru ve tmě. Zde hledali dva psi a úkol byl ztížen tím, že každé falešné označení znamenalo stobodovou ztrátu. Figuranti byli ve tmě i ve výšce, psi značili, ale nepříliš průkazně a tak jsme nálezy neohlásily, přestože byly správné. Posledního figuranta dohledal Čad asi 20 vteřin po skončení limitu.
Závod pokračoval v tomto duchu dál a dál – s přibývajícím časem, ušlými kilometry a stoupajícím slunkem bylo vše stále obtížnější. Další úkoly byly vyhledání osob ve skalách, vyhledání osoby po autohavárii, další sutiny (opět s nulou, opět psi našli a my neohlásily), pádlování na lodi po řece, na čas a se psy a vší bagáží (to jsme si taky „užily“), vyhledání osob podle azimutu – naše další nula, přestože jsme měly úplně novou krásnou buzolu, první pomoc osobám popadaným ze skal a netradiční překážky. U těch se zastavím, protože tady jsme byly úspěšné – naše družstvo je překonalo jako jediné bez ztráty bodu. Kromě různých žebříků, drátěnek a prolézání tunely jsme museli všichni překonat 2m prkennou bariéru. Dostaly jsme přes ni sebe, batohy, Nessinku (snadno) a Čada (obtížně), ale 38 kg Barunky zůstalo na druhé straně a teprve po chvíli jsme se rozhodly to zkusit. Všechny tři jsme musely nejdřív přelézt zpět za ní a pak jsme ji zvedly společně a přehodily na druhou stranu. To byl asi náš největší výkon v celém závodě.
Ráno jsme startovali v 8 hodin a zpět na stanovišti č. 8 (kde celý den stálo naše auto) jsme byli v 18,30. Dvouhodinový skluz způsobila družstva, která po cestě bloudila a tím zdržovala na stanovištích. Pro nás to byla trochu výhoda, protože my jsme kupodivu vůbec nebloudili a tak jsme si několikrát za ten dlouhý den mohli na pár minut sednout než se pro nás uvolnilo „pracovní místo“. Závod jsme dokončili se 3. nejlepším časem.
Večer jsme si vyslechli povídání Radka Thumse, který je sice členem svazu, ale už několik let pracuje jako profesionální vojenský psovod – záchranář u 156. záchranného praporu v Olomouci. Následná debata o možnosti profesionalizace záchranářů byla moc zajímavá, ale museli jsme ji ukončit kvůli poslednímu úkolu závodu – nočnímu vyhledání. V něm naše družstvo jako jedno ze čtyř také slavilo úspěch. Na louce za cvičištěm byla postavena osobní auta ( asi 6 – 8), těsně a neuspořádaně u sebe. Pořadatelé nám sdělili, že v kufru jednoho z nich je teroristy zajaté rukojmí a v ostatních jsou výbušniny. V limitu 5 minut jsme museli určit, kde je člověk. A psi ani lidé se nesměli dotknout žádného z aut, aby nezpůsobili výbuch. Tedy psi museli být na vodítkách a my jsme je strhávali zpět. Před limitem jsme byli u dvou aut stojících těsně u sebe – je v bílém nebo šedém? Barunka tvrdí, že v šedém, neštěká, ale vrtí ocasem tak, že jí ho chytám, aby nebouchala do kapoty. Tak hlásíme v šedém a je to správně. Kdo označil špatné auto, dotkl se některého z nich nebo v limitu neoznačil nic, je „ztrestán“ vystřelením světlice, které se několik psů značně vyděsilo.
V neděli ráno bylo slavnostní vyhlášení výsledků s hejtmanem Pardubického kraje a s novináři. Na prvním místě bylo družstvo vedené profesionálem Radkem Thumsem. My jsme byly na sedmém, i když to mohlo být lepší, kdybychom více věřily psům a ohlásily všechny jejich nálezy v sutinách. Přesto máme radost, že jsme tenhle tak mimořádně náročný závod absolvovaly. Ačkoliv jeho kvalitní organizaci a zajímavost jsme ocenily až po několika dnech, když se nám zahojily puchýře……………