hra
KDO SI HRAJE NEZLOBÍ
Autorky - Lucka + Monika Tihelková - zveřejněno ve zpravodaji KCHBO 01/2006 - to je taky důvod, proč Lucka krotila svůj "sršící vtip":-))
Kamarádství Natálky (Nathalia Mia Sixty Six) a Emči (Emir-S Ew-Bor) se začalo rýsovat ještě dřív, než nám oba pejsci zaplnili naše životy. Naše, to je Moničin a Lucčin – bydlíme v jedné malé vesničce v okrese Zlín. Nutno dodat, že taková koncentrace psích bláznů, za jaké se považujeme, na tak malém území je obdivuhodná (o těch bláznech si to ani tak nemyslíme my jako všichni okolo).
Když se Monika přestěhovala na vesnici (spíš bych řekla že na samotu u hřbitova), mohla si konečně pořídit „pořádného“ pesana – prvního tervíka jménem Hattric Aton Sixty Six (domácky Jack). Z „pouhého“ hlídače domu se stal rovnocenný společník. I přes velkou pracovní vytíženost panička veškerý svůj volný čas věnovala jeho výchově.
Lucka byla (je a vždycky bude) posedlá pejskama od malička. Doma má snad všechny encyklopedie které kdy vyšly a časopisy už není kde skladovat. Naštěstí má taky rodiče, kteří byli ochotni s ní vyrazit na jakoukoliv akci, kterou si vysledovala v časopisech – výstavy, závody agility a služební zkoušky – to všechno v roli diváků. Odjakživa se rozhlížela, kteréže plemeno by bylo to nej – no asi před třemi lety objevila australské ovčáky a bylo jasno.
A pak přišel ten den, za který my obě děkujeme (ostatní příslušníci našich domácností ho asi pěkně proklínají; umravnit jednoho pejskaře je možná proveditelné, ale přemluvit dvě pejskařky, že dvoudenní klubovka na druhé straně republiky se třemi většími pejsky a vypůjčeným autem není dobrý nápad, je prostě nemožné – při spojení sil jde všechno líp).
Byla to PP+PT KCHBO v Přerově – Jack se byl předvést odborníkům a Lucka samozřejmě na pejskařské akci ve svém okolí nemohla chybět. Po nesmělém okukování té paní, která jí byla z bydliště povědomá se neudržela a šla se podívat na hafana. No po čtvrt hodině hovoru bylo zřejmé že se jenom tak lehce nerozloučíme. Jelikož s Monikou neměl kdo jezdit na pejskařské akce a Lucka byla ráda že nehučí pořád jenom do „neznalé“ mamky, vývoj následných událostí byl víc než jasný.
Monika se v únoru následujícího roku stala majitelkou Natálky – samozřejmě tervuerenky. Lucka si konečně po třech letech snění v květnu přivezla z Polska australského ovčáka Emču. Původně jsme chtěly napsat, že jsme naše „štěňátka“ (v té době už pořádné cvalíky – Natka přes půl roku a Emčovi k tomu moc nechybělo) pomalu seznamovaly. Bohužel slovo pomalu se opravdu ve spojení s belgičákem a australákem nedá používat a už vůbec ne ve spojení s „pohořelskou dvojkou“ (Jackilka jsme nepřibrali, protože on nerad když se mu někdo vrhá na paničku, a Emča se bohužel s radostí vrhá na kohokoliv – dvakrát dostal od Jacka „radu“ jakože tohle teda ne, ale asi tomu nerozumněl, když to nebylo polsky). Společné dojíždění do školky pro štěňata, na výstavy a na výcvik agility neustále prohlubuje přátelství nás všech. Samozřejmě že nějaké hodinové skotačení na cvičáku nemůže naše spojence unavit – proto chodíme na společné vycházky skoro denně. Nemusíme snad dodávat, že při mínus 20 stupních už příroda opravdu ztrácí své kouzlo, ne tak ovšem pro dvě tornáda – ti musí mít za každých okolností ožužlané „hřívy“ na krku (samozřejmě, že v takovém mraze je mají taky okamžitě zmrzlé, takže spíš vypadají jak po zásahu elektriky).
Každý den okolo třetí (Natálka 10 minut před, Emča půl hodiny) začnou oba nervozně pobíhat od dveří k paničkám a popohánět je při oblíkání (fakt nechápu jak jim to může každý den tak dlouho trvat). Ještě kokinka do kapsy a rychle na „naše“ místo srazu. Nikdo z doma přítomných ať u Moniky nebo u Lucky by si v době vypravování se na procházku ani nedovolil vyslovit jméno druhé polovičky teamu (párkrát nám to ujelo a to rodeo co potom následovalo si radši už příště necháme ujít).
Na místě srazu následuje každý den stejný scénář (nutno říct že je rozhodně lepší než u jakékoliv komedie nebo thrileru): pesani na sebe asi dvě minuty strnule hledí z dvaceti metrů, jako by se ještě v životě neviděli – paničky už mají první věty dávno za sebou a ti dva blbošci pořád stojí jak dva sloupy s vyvalenýma očima. No ovšem to co se děje, když se teda osmělí ke kontaktu je jak scéna z hororu – řeckořímský zápas je proti jejich bitkám lehký odvar, zuby cvakají a občas kolem nás proletí taková velká změť něčeho, co vypadá že už se nikdy neoddělí (někdy to ani neletí tak okolo jako skrz, a to většinou dvěma zapovídaným paničkám stačí aby se zase pořádně soustředily na dění kolem sebe). Jelikož Emča je tak trochu závislý na aportu následuje pár sprintů za „balonkem“ (ve skutečnosti kroužek) – teda jak kdo za balonkem – Emča oči vyvalené na balon v paniččině ruce, Natálka oči vytřeštěné na Emču. Po odhození aportku teda Emča sprintuje za ním a Natálka za Emčou, kterého kouše do zadku aby jí jako tak moc neutíkal. Cesta zpátky trvá delší dobu – Natálka se totiž snaží aportovat Emánka, který statečně drží v tlamě balonek. Natka samozřejmě zjistí že to asi nezvládne a tak s Emčou praští o zem na znak a začíná bitka jak o život. Překvapuje nás že to ještě ani jednoho nepřestalo bavit. Monika dokonce uvažuje o tom, že při povahovém testu by Natálka mohla aportovat Emču.
Po úvodních hrátkách tedy následuje procházka, určená k utahání pejsků. Nevíme čím to je, ale většinou se nám podaří utahat nás dvě, ale ty psy unavit ne a ne. Ale přece jenom jedna aktivita je utahá naprosto spolehlivě, a to coursing.
Coursing objevila minulý rok Lucka a k naší velké radosti se závody i tréninky konají také v našem nejbližším okolí – v Otrokovicích a v Radslavicích u Přerova. Jelikož na webovských stránkách tvrdili, že je to sport vhodný pro všechny, řekli jsme si proč to nezkusit.
Pro ty, kdo neví co to coursing je, se budeme snažit tuto disciplínu trochu přiblížit: jde o obdobu chrtích dostihů, tzn. že jde o běh za návnadou (igelitovým střapečkem), která je pomocí kladky a pohonu tažená před pejskem a tím mu připomíná lov kořisti. Coursing je terénní obdobou dostihů – nejde o běhání na oválu, ale vždy v terénu s tím, že trať obsahuje několik změn směru v různých úhlech (někdy taky s přírodními překážkami). Každá trať je jedinečná, což je vyhovující i pro naše plemena (kdyby byla vždycky stejná, asi by je to moc dlouho nebavilo). Běhají se jak sólové tak párové běhy, na tréninku také běhy hromadné s pěti nebo šesti pejsky společně. V tréninku jde hlavně o to pobavit sebe a pejska, v závodě je navíc každý pejsek bodován rozhodčími (za chuť sledovat návnadu, za chytrost, za konečný zákus do návnady – tzv. kill, atd.). K závodění je nutno získat licenci, která se skládá ze tří běhů. Každý z běhů, jak na tréninku tak v závodě, měří od 700 do 1000 metrů – nutno říct že dva kilometrové sprinty už unaví i naše dvě torpéda. V tréninku je samozřejmě vždy možnost přizpůsobit délku trati pejskovi (rychlost, jakou návnada běží je ovlivňována i v závodě, aby psovi připomínala unikající kořist, ale aby zase nebyla až moc rychlá). V případě, že se sejdou na startu pejsci, kteří si zrovna nepadli do oka, musí mít při závodě nasazeny náhubky, protože obzvláště k závěrečném killu (zákusu do návnady v cíli) někdy dochází k pošťuchování. Při běhu tyto problémy nebývají, protože se hafani plně soustředí na utíkající střapec. U začátečníků se objevuje ještě jeden zádrhel, a to převážně u pejsků-závisláků. Ty někdy ani kořistnický pud nepřesvědčí, že můžou na těch pár vteřin opustit páníčka. Tady se tedy musí zapojit také majitelé – utíkat zároveň s pejskem a vysvětlovat o co jde (ale po pár bězích to hafani pochopí a lidský doprovod už nepotřebují). Je pravda, že tihle páníčci asi plně neocení to, co na tomhle sportu tak uchvátilo nás – že stojíme na místě a pesani se pořádně proběhnou a jsou totálně unavení. Zkušenější pejsci (mezi které se tak trochu už počítáme i my) už zaručeně naše „domácí“ dráhy poznají a jakmile u nich autem zastavíme, přesně ví co se bude dít.
Jestli se Vám tento kynologický sport zalíbil, neváhejte a přidejte se k nám. Každý nový zájemce je vřele vítán. Víc informací se můžete dozvědět třeba na stránkách našeho klubu:www.mscoursing.com. Neorganizujeme jenom coursingové akce, ale taky hromadné procházky, skupinové návštěvy ZOO (samozřejmě s pejsky) a další. Existují i jiné coursingové kluby a závody se konají po celé republice, takže si každý může najít něco ve svém okolí. Hlavně mějte na mysli, že žijeme s pracovními pejsky, tak jim trochu nějaké té „práce“ dopřejte.
Komentář Natálky a Emánka:
My bysme teda rádi řekli jenom jedno - kdyby ty naše macešky nevymýšlely takové písaniny (ve kterých nás stejně jenom neprávem pomlouvají) a šly s náma na pořádně dlouhou vychajdu, udělaly by rozhodně líp. Ale myslíme vycházku do přírody, kde budeme moct prohnat zajíce nebo jinou divou zvěř a NE do "civilizace" jak mají poslední dobou ve zvyku. Prý jsme zvlčeli, a neumíme se moc chovat ve městě. No to je samozřejmě další z jejich nesmyslných pomluv. Ale to Vy - naši věrní příznivci - určitě dobře víte:-))