Dobový obrázek z výbuchu

Takto se vypořádávali kapitalisté s utlačovanými a diskriminovanými pracujícími i za cenu zinscenovaných procesů. Všichni byli nevinní !

A tak se začal od roku 1890 slavit 1. máj i Čechách

těsně před 1. májem roku 1890 vypukla na dole Emerián ve Slezské Ostravě stávka , která se rozšířila a ze strachu před její sílou povolali majitelé dolů vojsko. Vojsko zasáhlo surově bodáky proti neozbrojeným horníkům a zavraždilo 3 lidi ! Jako reakce na toto násilí vstoupilo do stávky na 30 000 horníků. V předvečer 1. máje 1890 stávkovali utlačovaní pracující v Praze, v Náchodě , Broumově,České Skalici,Červeném Kostelci,Na Mostecku si horníci vynutili na státní moci , zrušení zákazu schůzování , který trval už 10 let. Na první schůzi přišlo 2 tisíce horníků . Okresní hejtman byl natolik zděšen ,že povolal na Mostecko vojsko . Posléze vojsko obsadilo Humpolec,Děčín , Lanškroun,Rumburk,Jablonné v Podještědí , Rumburk,Šluknov,Rakovník Loket všude tam vypukly "hladové" nepokoje .

V Praze těsně před 1.májem 1891 , zatkla preventivně policie 200 lidí, podle policejních úvah " NEBEZPEČNÝCH" .

Dělnická delegace šla oznámit na policejní ředitelství v Praze tábor lidu na oslavu prvního máje . Policejní ředitel rytíř Stejskal delegaci pravil : " Víte mohl bych ten váš tábor lidu zakázat ale neudělám to , ať celá Praha vidí že s vámi skoro nikdo nejde. Že tu nic neznamenáte ... je to jen pár popletených hlav."

Přesto mělo četnictvo a armáda pohotovost.

Na prvního máje se Praze uzavřeli všechny obchody a trhy v očekávání násilných akcí. Pražští dělníci v továrnách zastavili práci. V dopoledních hodinách se sešli ,aby projednali požadavky na 8 hod. pracovní dobu ,/ za zlepšení pracovních podmínek , zvýšení mezd. Všechny tyto shromáždění skončili do 10 hod. dopoledne. Pak se seřadili do průvodů a šli na Střelecký ostrov . / takže žádný komunistický výmysl ,jak tvrdí současná režimní propaganda , komunisté tehdy ještě neexistovali / Tato první oslava 1. máje na území Čech ,jako svátku všech pracujících byla zahájena , truhlářským dělníkem a novinářem Josefem Krapkou-Náchodským v 11.hod. , v té době byl redaktorem dělnického časopisu Bič , tento redaktor byl již v policejních análech zapsán jako "socanský buřič" Na této oslavě 1.máje se tehdy sešlo 35 000 lidí. Davy které se nevešli na Střelecký ostrov se schromáždily na obou březích Vltavy! Poprvé se tu ukázala do této chvíle málo známá síla dělnické třídy.

Tento tábor lidu si zvolil předsednictvo ve složení Karel Dědic , Josef Krapka,Jan Tříska. O osmihodinové pracovní době referovala Škaloudová a Krapka, o svobodě tisku Václav Šturc, o politických právech Šteiner a Dědic.

Taktéž v Brně probíhaly mohutné oslavy Prvního máje. Návrší u Pisárek ,kde se měly oslavy konat bylo obleženo vojskem ,jako před bitvou , takový strach tyto oslavy naháněly kapitalistům , továrníkům a různým šejdířům - státní moci .

Na Kladensku stávkovaly skoro všechny doly a továrny.

V Liberci probíhala zdařilý májový tábor lidu , i přes vyhrožování továrníka Liebiga , že účastníky vyhodí z práce. Tento továrník , kapitalistický zločinec se podílel na masakru pracujících ve Svárově .

1.Svárovská stávka

2.Svárovská stávk

Stejně úspěšné byly oslavy Prvního máje i v ostatních průmyslových oblastí Čech.

Měšťácké noviny se kysele vysmívaly a nebo běsnily . Tak i klerikální list Čech , Národní listy , kapitalistická Národní politika , a i německy tištěné noviny.

Šok čtenářům těchto tiskovin přinesl slavný fejeton Jana Nerudy v Národních listech .

Plné znění fejetonu Jana Nerudy , ve kterém se poklonil tomuto světovému dělnickému svátku

Jan Neruda

"Byl První máj…"

Račte odpustit, že začínám také já tou naší poeticky sice líbeznou, přece však jen až přespříliš otřepávanou frází! Když to ale věru tentokráte jinak nejde! Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje sice tisíců a tisícůkráte po Čechách; ale letos - a teď dovolte, abych už zase užil hodně běžné, hodně otřepané fráze: já chtěl bych mít jenom tolik zlatek, kolikrát zrovna letos byla u nás slova ta pronesena, a to často jen jakoby mimovolně - jako ve snu - tichounkým šeptem.

Ano: Byl První máj 1890! A kdo jej co muž dozrálý, myslivý prožil, do dnů svého života na něj nezapomene!

Bylo by zajímavo číst nějaké česky psané, pravou poezií ozářené, hlubokými, vskutku "lidskými" myšlenkami prosycené "mystérium", v němž by vystupovali jednotliví hlavní dnové celého roku a mezi sebou řečnicky zápasili, který že z nich je tedy nad jiné, který je přední.

Aby předstoupil např. den Nového roku. Ale ne ten pustý, z ciziny k nám přenesený, s hlavou těžkou a vířivou, s obřadností hluchou a protivnou, plný lží a plný dotěrné sobeckosti! Nýbrž český den novoroční, jaký dýše dosud u nás na vesnici. Kdy je v domácnostech tak ticho, tak svato. Kdy všude tak čisto, všechno včera hned uklizeno a obstaráno a koná se jen nejnutnější, neodkladná práce. Kdy druh s druhem mluví tak mírně, skoro jen pološeptem, a chrání se, aby ničím nepohněval, nepodráždil. Kdy oblekou do kostela oděv svůj nejpěknější a tam se tak vroucně modlí, a pak až do nového pracovního rána je doma všem zas tak blaze, tak blaze!

Aby předstoupil den štědrovečerní, jinde zas den plný trhového hluku, den neobyčejných, nákladných hodů, den vzájemných, překvapujících darů, - u nás na vesnici obraz jen chudého našeho života, ale zlatého, rodinného štěstí. Kdy po dni věnovaném obyčejnému šumu nastává večer tichý, lidé po špičkách, aby nebylo hluku, scházejí se ve světnici a zasedají za stůl, spokojeně pojídají své houbové polívky, maštěných krupek, výražkových vdolků, pařeného sušeného ovoce - ale pak se ihned a ještě blíže k sobě sesedají a vypravují si všeliké ty podivné zkazky, o časech bývalých, o zemích vzdálených, o tom, jak narozen Spasitel, a jak byla svatá noc náhle plná denního jasu, a andělé zpívali, a jak lid chudý pospíchal k Betlému a byl první, který poklonil se Vykupiteli, první, který poznal, že v rovnosti lidské leží lidstva spasení - a kdy je pak všem poslouchajícím i povídajícím, jako by už skutečně rozjasňovalo se jim nad hlavami a svítalo to spasení, a oni povstávají a pokřižují se a jdou pospolu na "jitřní" - vstříc novému ránu!

Aby předstoupil úterý masopustní, sprovázený hudbou a zpěvem, způsobující, že každé oko veselostí se leskne, noha si dupne, srdce si poskočí a ústa si vejsknou! Aby předstoupil a s ním závodil den 1. aprile, žertovný, podskočný, plný žertů a kudrlinek, samá rolnička a posměšná píšťala.

Aby předstoupil den 1. května. Ověnčený mladou, brčálovou zelení. S vonnou konvalinkou v lesknoucích se vlasech. Se slavičí písní na chvělém rtu. Se žhnoucí jiskrou lásky roztouženém oku.

Tisíce básníků ho už opěvalo. Miliardám lidských srdcí pomohl k rychlému, blaženému tluku. Přece by as nevěděl, cože určitého dovedl by na prospěch svůj pronést. Jeho oborem je sice širá říše krásy a lásky, ale jeho působení děje se jen ve skrytosti, v tichých houštinách lesních, v nitru probouzejícího se poupěte, v rozvírajících se srdcích. On nemiluje hluku a šumu. On není pro vířivou společnost, pro zábavu houfnou: je pro něžný pohled dvojích jen očí, pro sladký šepot dvojích jen rtů.

Vskutku také - ovšem že náhodou - opravdová, těžkopádná historie lidstva doposud se u něho téměř ani nezastavila, u 1. května. Totiž - až do nedávna! Až přišel 1. květen 1851 a otevřel první výstavu světovou, a v ní spojil veškeré národy náhle v jediný kruh.

A neuplynulo ani čtyřicet let, a přišel už 1. květen 1890. Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba, snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec!

Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení.

Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co "síla elementární" znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní!

Zvláštní den! Podivná nálada! Nikoli strach - ach ne, toho mně nepřipadla ani možnost - ale takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy. Pocit nikoli příjemný. Pamatuji si jen na dva momenty ve svém život, kdy - ač podoba s nynějším momentem třetím nebyla takto pražádná - jsem měl pocit přece stejný: totiž před tím "něčím neurčitým, neznámým". Poprvé roku 1848, v oněch hodinách, kdy Praha byla bombardována; tu se týž pocit probouzel a udržoval mezi jednotlivými výstřely pumových hmoždířů. A podruhé roku 1866, onoho dopoledne, kdy Prusové se blížili Praze.

Zvláštní den! Takový tichý, těžký, "zařezaný". Ulice se zcela jinou tváří. Žádné vyzývavé čepice buršácké. Žádné ekypáže, ba ani drožky. Žádní páni. Žádné dámy. Jenom ten, kdo musil, a mezi těmi také my, které chudá dělník klamně počítá mezi "pány", ale pravý pán dobře mezi "dělníky".

Tu se pojednou začalo hrnout lidstvo směrem od Prašné brány: dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražský tábor.

Šel jsem schválně proti všemu proudu.

Červené odznaky, červené kravaty - klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu - kupodivu! - tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!

Davy se hrnou. Ne husté, schválně prořídlé, tím nekonečnější. Všechno v oděvu svátečním, čisté, lesklé. V rukou lehýnké sváteční hůlky, "špacýrky". Některé ruce, asi zrovna ty nejmozolnější, ale nechtící dnes, ve "svátek", tu svou drsnotu ukazovat, i v kožených rukavičkách.

Davy se hrnou nepřetržitě, ale šum je jen nepatrný. Dělníci jsou skoro mlčky, jako když je vídáme chodit houfně navečer z práce: zamlklé na slovo skoupé, s tváří opravdovou - a dnes docela tak železně opravdovou! Nu jenom se podívej - vidíš: tady ji máš už označenu na tváři, tu "elementární sílu"! Ale ani při tom nezatrneš! Cítíš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou - jakoby zázrakem - pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu "prvnímu máji", pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejenom už po dnes!

A nekonečným proudem davy hrnou se dále a spěchají na Střelecký ostrov, na ten svůj tábor. Porokují si tam nějakou hodinku pospolu. Nejprv o umenšení denní své práce. Domnívají se, že Pánbůh, když má pro ně napořád obě své ruce plničky práce, nemá pak arci, čím by jim žehnal. Nu, požehnej vám Pánbůh!

Ale na ulicích vzdor táboru proudění už neubylo. Ne za dne a ne za večera. Ba lidstva všude od hodiny k hodině více a více. Statečné, nepopíratelné vzezření sváteční! Dělníci pak už pyšně se svými ženuškami po pravém boku: na tvářích úsměv spokojený, v oku radostnou jiskru. A s nimi a mezi nimi Praha ostatní, taktéž spokojená, taktéž radostná.

Zvláštní - ba prazvláštní den! Věru, i ta příroda vůkol jakoby pod zákonem stejným! Ráno dusivá mlha, vzduch šedý, tak těžký - pak najednou se vyhouplo slunce a bylo tak jasné, tak zlaté, tak blažené -

Byl první květen roku 1890!

Vídeňská vláda i místodržitelství v Praze se tohoto dělnického svátku velmi bálo. / v současné době se již kapitalisté v Čechách nebojí , protože se jim umně podařilo využít některé nedostatky za socialismu , a s pomocí manipulací ve všech dostupných medií , které totálně vlastní . Přesvědčit pracující , že jim nic jiného nezbývá než "držet ústa a krok , kryjící se za hesla o demokracii a svobodě . A už neříkají , že v tomto jejich "pokleslém"podání je míra svobody a demokracie - přímo úměrná výši bankovního konta . /

V měšťáctvu a bohatých vrstvách zavládla panika . Stěhovalo své nakradené majetky do bank a stěhovalo se do menších měst na venkov.

Už před prvním májem v roce 1890 , střílelo četnictvo do nespokojených lidí v Lipníku , Frenštátě , Bílsku ,Opavsku do dělníků . Výsledkem byly mrtví a ranění . V Nýřanech kapitalističtí četničtí zločinci zastřeli 8 dělníků a 35 jich zranili .

Na Ostravsku stávkovalo na 1. máje 1890 35 000 tisíc horníků , za 9 hod. pracovní dobu , podařilo se jim jí vybojovat až v roce 1896 .

V roce 1891 byl opět První máj bojovný Na Českém severu se stávkovalo , ve všech velkých městech byly pořádány mohutné tábory lidu. V Prostějově se dělníci utkali s vojáky, když chtěli osvobozovat zatčené soudruhy . V Praze úřady zakázaly sociálům /socanům / vtyčit rudý prapor. Tábor lidu se konal opět na Střeleckém ostrově . Policie a vojsko bylo uvedeno do pohotovosti.

V roce 1892 byla oslava v Praze tak mohutná ,že musely být pořádány tábory dva jeden na Střeleckém ostrově a druhý Štvanici , byla to i hněv pracujících a reakce na důlní neštěstí na dole v Oseku jenž byl zaviněn nedostatečnými bezpečnostními opatřeními majiteli dolu , 17 horníků 7 těžce raněných a 30 lehce.

V roce 1894 byly májové oslavy v Praze úředně zakázány. I v Brně byly májové oslavy zakázány . Další četnický zločin se stal v Ostravě ,kdy na 1. máje četníci u dolu Trojice zavraždili 13 havířů.

V roce 1895 policie v Praze opět povolila oslavu Prvního máje . Tábor lidu se opět konal na Střeleckém ostrově .

V roce 1896 byly hlavní sílou oslav dělníci z Libně , jichž se sešlo ve vnitřní Praze nejvíce. Na Ferdinandově třídě / současná Národní třída/ , dokonce směle zazpívali zakázanou revoluční píseň "Rudý prapor" / Internacionálu/, jejíž zpěv býval trestán dlouholetým vězením . Tentokrát se policie neodvažovala zakročit . A poté mohutné proudy dělníků směřovali na Střelecký ostrov , který doslova přeplnili. Tohoto dne se v Praze většinou nepracovalo . Na Liberecku ve Vísce u Rokytnice , demonstrovalo tisíc dělníků před Liebigovou textilkou , kde pracovali stávkokazové  a nechtěli zastavit práci . Na protestující dělníky továrník- milionář Liebig pozval četníky , kteří mnoho dělníků zranili a a dva zatkli.

Sestavil a zveřejnil  MV.