Nemohla jsem věřit svému štěstí,zářila Jindřiška Martínková
Asi největší překvapení MČR v půlmaratonu se jmenuje Jindřiška Martínková, která skončila na bronzové pozici pro letošní rok. Pořídila jsem s ní skrze mailovou korespondenci exkluzivní rozhovor. Jelikož je to moje bývalá spolužačka z gymnázia ve Vlašimi, je logické, že si s ní budu tykat. Profil Jindřišky Martínkové zde: https://atletikavselijak.estranky.cz/clanky/profily-/jindriska-martinkova_vlasimska-vytrvalkyne-.html
Konečně ses po mnoha letech, které jsi věnovala atletice, dočkala velké
republikové medaile. Co to pro Tebe znamená?
„Medaile je pro mě splněním mého velkého snu. Moc jsem po ní toužila, ale myslela jsem si, že se mi to asi nikdy nesplní. Rozhodně jsem nečekala, že by se mi to podařilo už letos. Běhám už hodně dlouho, ale až do prosince 2010 to bylo jen klusání pro radost, neměla jsem nikdy žádného trenéra. 13. 12. 2010 jsem poprvé absolvovala svůj první opravdový trénink s Kerteamem. A tímhle datem to teprve všechno začalo.“
Co bys mi řekla k průběhu závodu?
„Jsem velmi spokojená se svým výkonem. Přála jsem si pokořit hranici 84 min a tajně jsem si myslela na 6. místo, ale moc jsem tomu nevěřila. Lepší výsledek jsem nečekala, protože znám dobře své možnosti. Sice jsem na tom mnohem lépe proti loňskému roku, ale s našimi nejlepšími běžkyněmi se stále nemůžu měřit. Původní plán byl běžet první desítku za 39:30 a pak se snažit tempo udržet či zpomalit max. na 4min/km. Jak jsem předpokládala, Tereza Zuzánková i Daniela Havránková začaly rychle, nechala jsem je proto trochu utéct, ale jen tak, abych je měla na dohled. První km byl za 3:42, to je moc rychlé, proto jsem hned zvolnila, na 3. km jsem měla 11:30. Pak jsem držela prakticky stabilní tempo. Postupně jsem dohnala Danielu, chvíli jsme běžely spolu, ale od 5. až 6. km už jsem šla zase sama. Míjely jsme Janu Klimešovou, která měla viditelně problémy. Na chvíli se k nám připojila, ale pak se zastavila. První desítka bez nějakého většího úsilí za 39:07. Sužovaly mne trochu obavy, jestli jsem to přesto nepřepálila. Od 9. km jsme běžely spolu s Terezou. Na 12. km jsem ji už vedle sebe neměla. Na 15. km byl mezičas 59:05 (můj osobák na 15km), Vlasta (Šroubek,Jindřišky známý, pozn. MF) mi hlásil, že Tereza má ztrátu 12s. Stále jsem se cítila dobře. Věděla jsem, že nesmím Terezu podceňovat. V tuhle chvíli jsem už byla na průběžné 3. pozici. Po 16. km jsem už cítila únavu, ale stále jsem držela dané tempo. Na 19. km na mě padla velká únava. Nohy bolely (nemám naběhané objemy, nejvíce jsem běžela v kuse 16km). V tu chvíli jsem si řekla, že teď, nebo nikdy. Taková příležitost se mi už nenaskytne. Nevěděla jsem, kde je Tereza, vůbec jsem se neotočila. Běžela jsem ze všech sil pro medaili a čekala, kdy se kolem mne Tereza prožene. Posledních 500 metrů bylo utrpení, ale přesto jsem ještě trochu zrychlila. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že tu medaili budu mít.“
Jaká myšlenka Tě napadla těsně po doběhu?
„Po doběhu jsem nevěděla, co mám dělat. Obrovská radost, slzy štěstí, ale taky prudká bolest v pravém podžebří. Ta pak naštěstí během dne ustala. V cíli mi přáli mamka, Vlasta a Péťa Kamínková, kterou znám ze závodů ve Švýcarsku. Objímala jsem každého, koho jsem potkala. Trenér Honza Kervitzer měl strašnou radost. Splnil se mi životní sen. Nemohla jsem tomu věřit, ani teď jsem to,co se mi v Pardubicích stalo,ještě nevstřebala. Potkalo mě velké štěstí, protože favoritky nepřijely, ale já jsem opravdu makala.“
Bronz z MČR v půlmaratonu a ještě navíc osobák, tomu říkám ta správná
motivace do další sezony!
„Doufala jsem, že to bude osobák, protože letos mám daleko lepší formu. V tréninzích jsem běhala velmi dobře. Problémem byla velká únava. Práce je náročná a navíc úplně nedodržuju pokyny trenéra a přidávám si těžké treninky. Tentokrát jsem si dala ve čtvrtek volno a hodně spala. Je to nádhera, jsem přešťastná. Už se mi to asi nikdy znovu nepodaří, protože bych se musela výrazně zlepšit“
Kolik závodů máš letos v plánu ještě absolvovat?
„Teď se zaměřím na desítku, chtěla bych běžet MČR na dráze a poté pětku ve Vyškově. Můj velký sen je dostat deset km na dráze pod 38min.Čeká mě také nějaký závod v zahraničí. Na podzim zkusím znovu půlmaraton. Příští rok bych se chtěla pokusit o maraton.“
S Jindřiškou Martínkovou si exkluzivně pro Atletiku všelijak povídala Michaela Famfulíková
