Křivý zrcadlo-1.čast
5. 7. 2007
Křivý zrcadlo- 1.část
Poprvé jsem stanula na prahu svého nového bydliště. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat, milovala jsem své rodné město, kde se v mém okolí vyskytovalo tolik přátel, které jsem musela opustit a jediné, co mi po nich zbylo, jsou vzpomínky a poštovní adresy. Vím však, že si vyměníme tak dva dopisy a konec. Oni na mě zapomenou, najdou si někoho jiného, s kým by se mohli přátelit a kdo se nachází v jejich okolí. Vypadá to, že bych se mohla zařídit stejným způsobem, ale fakt, že tady nikdo snad nebydlí je jaksi odstrašující. Nevěřím, že by se ve mé nové třídě, kam hned po podzimních prázdninách nastoupím, našel někdo, kdo by se mnou ztratil jen slovo.
--------------------------------------------------------------------------------
"Tak co, Iris? Jak se ti tady bude líbit?" zeptal se táta, který tohle všechno způsobil. Pokrčila jsem rameny, ačkoliv jsem měla chuť zařvat, že chci domů za maminkou. Při vzpomínce na ni, na její modré oči, co se tak rády smály, na její spokojenou tvář šťastné ženy. Milovala život, viděla ho jako to nekrásnější, co může jakékoli těleso ve vesmíru potkat. Ctila si toho, že právě ona má to právo dýchat vzduch, jíst, pít, být šťastná. Obdivovala jsem ji. Vyprávěla mi o svém dětství, které prožila právě tady, v téhle samotě. Prý před dvaceti lety tady vládl život. Teď je tady smutno a pusto. Zahrada u domu připomíná menší prales, stromy kolem dokola jsou neupravené, vysoké a nepřipouštějí žádné světlo do oken domů.
"Iris?"
"Hm?"
"Budu se snažit, aby se ti tady líbilo. Já vím, je to pro tebe moc těžké, všechno to chápu, ale už kvůli mamince," podívá se k nebi a očima přelétne šedá mračna. Já však vím, že tím chtěl poslat pohled své manželce, mé mamince.
Dům byl tmavý. Dalo by se tak předpokládat, takže jsem nebyla překvapena nad vysokým nánosem prachu a špíny, který byl prostě všude. Musela jsem zlehka našlapovat, abych zbytečně nevířila a radši jsem si vzala kapesník, přes který jsem filtrovala vzduch.
Podívala jsem se na okna. Byla zatažena tmavočervenými závěsy a rozkládala se po celém oblouku kruhové místnosti představující nejspíše vstupní halu. Staré tapety, které kdysi musely vypadat nádherně, již nejásaly do světa svými barvami a květinový vzor se taky již ztratil do nenávratna. Všechno si pomalu s sebou vzal čas, ten falešný hráč, jak mu s oblibou říkám. Jsem totiž toho přesvědčení, že není spravedlivý. Krásné chvíle ubíhají mnohem rychleji a v těch ošklivých aby se člověk topil donekonečna. Dost živě si ještě pamatuji události od nás doma. To ještě za plotnou stála maminka a já mohla s láskyplným výrazem cítit tu krásnou vůni domova, kde nic a nikdo nechybí. Sladké palačinky, které se rychle hromadily na stole mě vábily a já neodolala a rychle po jedné z nich sáhla. Maminka je měla zatím jen jako polotovar, ale to mi vůbec nevadilo, došla jsem si pro skořici a hojně si je posypala tím vynikajícím kořením, jehož vůně nezná mezí. Miluji skořici. Miluji její vůni tak jako vůni domova.
Táta přišel jako obvykle z práce přesně v šest hodin, kdy jsme obvykle zasedali ke stolu, ale tvářil se smutně. Automaticky si sundal svůj diplomatický klobouk, který z něho dělal důležitého a vážného pana ředitele. Lidi v jeho podniku si na něj nedovolili, uctívali jej a nikdo se neopovážil nějak narušit jeho klidné vedení. Nikdo až na jednoho člověka, kterého z duše nenávidím. Ať se to nezdá, může za mnohem více věcí, než je jen ztracený klid v podniku. Může za zkažené životy hned několika lidí. A právě tyhle časy, které nastoupily na trůn po tomhle pátečním večeru, kdy dům voněl skořicí, se táhly jako stádo hlemýžďů po písečné poušti.
Prstem jsem přejela po desce stolu. Na ukazováčku mi ulpěl prach, já ho odfoukla, ale hned nato jsem začala kuckat.
"Iris, počkej," volal táta, který se celý uchvácený právě pokoušel zdolat schody.
"Tati, kdo to tady všechno uklidí? To chceš jako dělat všechno sám? Měl jsi koupit něco jiného, kde se před námi bydlelo. Tady to je ošklivé, nechci tady být!" vzdorovala jsem marně doufajíc, že se snad ještě něco dá změnit. Avšak dům je koupený (stál pár babek, nedivím se, že ho táta koupil, ačkoliv ho to bude stát ještě dost peněz a hlavně času) a nic se nedá změnit.
"Ale holčičko moje, vždyť sama moc dobře víš, že už se nedá nic dělat. Vezmi, prosím, na vědomí, že tohle je teď tvůj domov a že tam, kdes vyrostla, se už asi nevrátíš," konejší mě jemným hlasem. Vím, že ho to stojí velké přemáhání, on sám se moc chtěl stěhovat. Já jsem na to neměla svůj názor, nevěděla jsem, jaké jsou možnosti a vlastně jsem ani moc nechápala, co se děje, aspoň teda ze začátku. Otec chodil každý den už jen později a později z práce, jeho nálada byla pod úrovní mrazu a byla to právě mamka, která k němu vždycky přisedla a povídala si s ním do rána. Vím to, špehovala jsem je.
Takhle to bylo asi dva měsíce, ovzduší houstlo a každý, i já, to cítil. Táta chodil pozdě, až se jednou nevrátil vůbec. Byla už půlnoc, všichni vzhůru a dveře se stále neotevíraly.
"Já… já se tam půjdu podívat," řekla mamka a třesoucíma se rukama si oblékla kabátek. Listopad byl už dost chladný a na nějaké courání se venku nalehko už opravdu počasí nebylo stavěné.
"Mami, nechoď tam!" zvolala jsem a chytla ji za ruku. Z nějakého neznámého důvodu jsem najednou dostala o ni strach.
"Neboj," pravila, usmála se takovým tím smutným úsměvem a pohladila mě po vlasech. Ještě dlouho jsem se dívala na dveře, které se za ní zabouchly. To bylo naposledy.
Říká se, že to, co se zdá první noc pod novou střechou, se vyplní. Jestli to je tak, neměla bych nic proti tomu, protože představa smrti se mi jevila dost zajímavě a vůči mé osobě vděčně. Možná, že by to byla cesta do ráje. A právě kvůli tomu jsem s tím ještě neskoncovala já. Sebevrah je hříšník a ráji by se vyhnul velkým obloukem. Musím tedy jen čekat. Čekat na vysvobození, které se nedostaví.
Mé probuzení bylo dost kruté. Samotný fakt, že jsem se probudila na koberci a ačkoliv jsem ho ještě stačila zbavit největší vrstvy svinstva večer před spaním, nebyl to fakt nijak povzbudivý. Tehdejší majitelé byli velkými vyznavači krásných věcí. Můj pokoj, který mi táta přidělil, ale jenž bych si nakonec stejně vybrala taky, protože je nejhezčí a takový trošku jiný, než ty ostatní pokoje nahoře v prvním patře, je vybaven množstvím překrásným uměleckých kousků, a to jak co se nábytku týče, tak i zeď plná obrazů od neznámých malířů (podle stylu bych řekla, že to je jeden a tentýž umělec) mě fascinovala.
Otevřela jsem okno. Výhled nebyl nijak zvlášť extra pěkný, velkou část zabírala obrovská lípa, ačkoliv její listy již dávno sebral vítr. Okolní jehličnany (převážně smrky) působily temně až smutečně.
Pozorovala jsem líný proud řeky. Voda byla špinavá a mě jímal pocit úzkosti a bezmoci. Ani práci nezpívali. Ne, že bych na to byla zvyklá, ve městě jen těžko potkáte nějaké ptactvo a obzvlášť v centru, jenže tady jsem to tak jaksi očekávala. Abych pravdu řekla, představovala jsem si to úplně jinak, mnohem více života. A zatím…
Měsíc vystoupil zpoza svého úkrytu a ukázal se světu. Jeho tvář se srdceryvně usmívala. Zahoukal sýček, přičemž tuhla krev v žilách. Kdo věří v tajemné síly nadpřirozena, snad by zaplesal radostí. Hřbitov, to je místo plné tolika možností…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář