Křivý Zrcadlo-2.cast
5. 7. 2007
Křivý zrcadlo- 2.část
Den jsem trávila v domě pomáhajíc tátovi s úklidem. Vrhnul se do toho s kuráží, jakou by mu snad každý záviděl, vždyť kdo má rád uklízení, že! I já mu nehovím, není to moje hobby, takže všechna má práce spočívala v přihlížení a sem tam nějakého podání hadru, kýblu apod. U nás doma vždycky uklízel táta, což v jiných rodinách bývá naopak. Matka byla na tohle všechno tak roztomile levá, vždycky se usmívala a vychvalovala svého muže do nebes. Pak ho odměnila vynikajícím jídlem, což byla odplata velká a pro mého tatíka snad ta nejcennější.
--------------------------------------------------------------------------------
"Nechceš se jít podívat po okolní krajině? Tvá matka mi vyprávěla, že tu byl jakýsi lesík zvaný Zlatý palouček. Teď by měl být opravdu zlatý, je podzim," napadne tátu podle mě šílený nápad, leč svými argumenty, že mu pomáhám si nikterak nepomůžu, doslova mě ze dveří vystrčí a ukáže, ať se vydám doprava a nemohu to krásné místo pohody minout.
Jsem naštvaná, chtěla jsem zůstat doma a nevydávat se do tohohle pralesa samoty. Jestli tady je někde oáza klidu, tak to by se nejdříve musel stát zázrak.
Prohlížím si předzahrádky okolních domů. Vpravo je už jen taková malá chaloupka, nebo co, nedá se to už vůbec rozpoznat, zatímco vlevo se tyčí jeden velkodům vedle druhého a každý se pyšní svou prázdnotou a opuštěností. Zahrady jsou zarostlé, jediné, co kvete je jen vysoká tráva. Tak si tak představím, jak to tady asi vypadalo za máminých let, kdy ona tady prožívala své dětství. Určitě to tady bylo moc hezké, veselé a -
Nejdu na Zlatý palouček, ale opačným směrem, kde je křižovatka. Jedna cesta zahýbá podle linie řeky a nepochybně vede do nedalekého městečka, zatímco druhá ve tvaru pravého úhlu směrem doleva prochází mezi řadou domků a hřbitovem, jehož snad zadní vchod je cílem třetí vestičky zarostlé po hlavu trávou. Ještěže nemám alergie, jinak bych si mohla hned jít objednat hrobeček, jestli tady je aspoň jedna živá duše, o čemž pochybuji, takže ani hrobník by se tady neuživil, neměl by kde shánět mrtvoly.
Zaujmou mě ornamenty na bráně od bydliště zesnulých. Jsou zajímavé, mají takový zvláštní tvar… Něco mi to připomíná, jen vědět co.
Do očí mě bodne blesk, který se vcelku nedaleko objeví na obloze a asi dvě sekundy po něm následuje ohlušující hrom. Za dalších pár sekund se z nebe snesou perly a já se naposledy podívám na starou bránu, otočím se upaluji domů.
"Iris, už jsi tu, lekl jsem se, jak se najednou ozval ten hrom, dostal jsem strach. Víš, jak nesnáším bouřky," hladí mě táta po vlasech a já jeho počínání plně chápu, sama bych se zachovala stejně, když bych za sebou měla tak šílené zkušenosti, jako on. Vím moc dobře, že právě tento přírodní úkaz mu sebral kus života a hlavně naději, která mu zbývala jako to poslední, s čím se mohl vytáhnout. Srazila jej na kolena pěknou silou.
"Však já vím. A chápu tě, tati, chápu," ujistila sem ho a šla se radši podívat do kuchyně, která pod tátovýma rukama krásně rozkvetla a změnila v něco útulného.
"Iris, zítra půjdeme vybrat nové věci pro zařízení tvého pokoje. Chtělo by to koberce, tyhle jsou již dost staré a takové moc nelidské, peřiny a povlečení, ubrus na tvůj stůl. Musím říct, že když se to tak vezme, máš vlastně ten nejhezčí pokoj v domě. Šíleně se mi líbí tvůj kulatý stůl, Iris!" rozplývá se táta a jediné, co těší mou dušičku je, že aspoň on má radost. Zaslouží si být po tak dlouhé době šťastný, i když vím, že už to nebude nikdy takové, jaké to bývalo.
"Táto? Já si půjdu lehnout," oznámím mu a stáčím svoji chůzi ke schodům.
"Vždyť jsi nic nejedla! Namažu ti alespoň chleba, chceš?" stará se a hned šmátrá, kde zapomněl nůž.
"Ne, není třeba. Nemám hlad." A jdu se zavřít ve svém pokoji.
Jak se tak dívám, táta to vylepšil i trochu tady. Lampička na nočním stolku i lustr již svítí, takže je tady mnohem lepší pocit. Rozsvítím všechna světla, dojdu k oknu, které je otevřené a chvíli se z něj dívám. Poslední dobou jsem stále potopená v myšlenkách, ale zjišťuji, že to není nejlepší krácení času. Člověk si při tom moc uvědomuje, jak je šílený a to není zrovna nejlepší zjištění. Navíc mám někdy pocit, že se co chvíli musím totálně zbláznit a divím se, když se najednou z ničeho nic nezačnu válet po zemi a mlátit kolem sebe rukama. Mám sto chutí to udělat, ale nedokážu to, protože bych si jako blázen připadala. Proboha, to je zamotané, až je mi z toho blbě.
Venku odeznívá bouřka, ale déšť neustává. Vzduch je neuvěřitelně čistý a voňavý. A tajemný. Tohle prostředí mu dodává jakousi tajemnou dávku záhad. Myslím, že zdejší půda má o čem vyprávět, a kdyby uměla mluvit, asi by mě za chvíli bolela hlava.
Prší krásně, nebe změnilo se v konec plnou vláhy, všechny trable vedra pozbývají váhy,..
V uších mi zní krásná písnička, která pro mě kdysi za blahých dávných časů znamenala mnoho, ale teď mi přijde moc naivní, optimistická,… Vždyť svět je tak šíleně krutý a zlý, tak jak se někdo vůbec může radovat?!
Všem záhy líp se dýchá, všechno kolem oči protře si a září, rázem poznají se poctivci i lháři, kdo se naparuje, tomu zmokne pýcha…
Bože, co mi to zase vlezlo do hlavy? Já se nechci věnovat minulosti, té dávné, která byla tak krásná. Nemá to cenu! Musím se dívat dopředu a to znamená jenom samé problémy a starosti a všechno ostatní, z čeho se doopravdy skládá život. Člověk nemá právo na radost! Teda aspoň já určitě ne…
Po chodbě projde táta, slyším jeho kroky, asi jde spát, je už tma.
Okno se náhle průvanem zavře, až se leknu, jak se mi přibouchne před nosem. Štve mě, že se otevírá ven! Někoho by najednou ale mohlo napadnout, že tady straší, ale na tohle já nevěřím. Důvod prudkého zabouchnutí okna je jednoduchý: Byl průvan, jsou otevřené dveře. Usměji se, dojdu ke dveřím a chci je zavřít, když v tom se mi v mysli vybaví obraz, jak sahám na kliku a dveře za sebou zavírám. Bože, jak to, že jsou otevřené? Vždyť jsem je přeci dokonce i zamkla!! Najednou se mi po těle poleje studený pot, husí kůže naskočí vzápětí a já najednou dostanu opravdu strach. Nikdy jsem nevěřila na duchy, když nepočítám své naprosto rané dětství, kdy jsem se bála babiččina ducha, kterým mě rodiče strašili, když jsem nebyla hodná a něco třeba i vyvedla.
Za mnou se něco pohne, vrzne podlaha pod kobercem a já se prudce otočím. Nikdo za mnou nestojí! Ne, já jsem se naprosto zbláznila. Já nechci být blázen! Pomoc! Maminko, pojď si pro mě a vezmi mě s sebou na nebe, tam snad nestraší.
Za normálních okolností, kdybych byla ve svém opravdovém domově, okamžitě bych ležela zachumlaná v posteli tak, že by ze mě zbyla jen beztvárná hromádka na posteli přikrytá dekou. Teď však nemůžu vlézt do postele, asi bych se dřív udusila, než bych se přikryla celá tou zatuchlinou. Navíc směrem k posteli přeci vrzaly parkety a -
Vyjdu na chodbu, která je temná. Nevím, kde je tady vypínač, tak nechám otevřené dveře do pokoje, kde se svítí. Ujdu však sotva pár kroků a jsem potmě! Dveře se zabouchly a dost znatelně jsem slyšela, jak zacvakl klíč v zámku. Jediné, co si teď přeji je, abych se probudila a tohle všechno byl jen skutečně zlý sen, ale obávám se, že bdím. Tma kolem je úděsná a ticho, které si s ní notuje snad ještě horší. Vůbec se nehýbu, doufám, že tahle tma je pro mě dostatečně velký úkryt, ale samu sebe se mi nedaří přesvědčit. Chvíli se vydýchávám, a když se můj dech zklidní, otevřu doposud zavřené oči. Nic moc extra se nezměnilo, snad jen, že se bojím víc, než v úkrytu pod víčky. V tu chvíli mě napadne spásná myšlenka a já se pomalu začnou sunout po chodbě směrem ke dveřím do tátova pokoje. Naštěstí vím, kde má svou ložnici a cesta k ní není nijak komplikovaná, jedině si musím dát pozor na vyvýšený schůdek, o který se mi při tichém našlapování málem podaří natřít o zem.
Uf! Už jsem tady. Poslepu hledám kliku a pomalu ji stahuji dolů. Táta se nezamkl, to je moje štěstí, jinak by se mi ho asi nepovedlo probudit, je to děsný spáč. Dveře jsou již pootevřené a škvírou proniká na chodbu proužek stříbrného světla. Podívám se k oknu, které si táta nechal otevřené dokořán, a jímž proniká do pokoje měsíční zář. Vzorovaná záclona jemně vlaje z okna, vítr si s ní hraje jako kočka s myší a já fascinovaně zírám na vlnění se té bílé krajky. Napadne mě; táta si vypral sobě záclony a na mě se vybodl…? Dalším pohledem sjedu postel, v níž jsem si představovala ležícího tátu, jak spokojeně dýchá, usmívá se ze spaní a je šťasten ze svých snů. Snad proto mi chvíli trvá, než si v hlavě tak trochu urovnám skutečnost od představ, protože postel je prázdná, peřiny zářící svou čistotou přehozené přes pelest. Můj mozek pracuje na plné obrátky, nevěřím svým očím. Vždyť přeci vidím, jak jsou tátovy peřiny ještě v horším stavu než ty moje a taky si vybavuji, jak mi dopoledne řekl, že se radši přikryl kabátem. Nějak mi to tady nesedí, všechno je jako nové, jako bych se snad přesunula o několik let dozadu a žila v době, kdy tento dům ještě sloužil jako spokojený domov rodině mamčiny kamarádky Lizz.
Od okna cosi zaševelí. Ten zvuk je tak hrůzný, že bych radši snesla pohled na upíří tesáky. Chvilku přemýšlím, jestli nebylo moc hloupé přát si vidět ty dva delší špičáky, když teď není bezpečno ani v tvé vlastní hlavě.
Zaslechnu opět nový zvuk. Dala bych za to všechno, že to bylo cinkání zvonečku, ale takové… Připlížím se k oknu a opatrně se z něj podívám ven. Mým očím se naskytne hrůzostrašná podívaná. Tichou ulicí se za svitu měsíce promenáduje průvod osob v černých oděvech s kápí spadlou do obličeje. V ruce nesou dlouhou svíci, jen prostřední šestice přidržuje na ramenech máry. Všichni se pohupují v pravidelném rytmu ze strany na stranu a jakoby jemňounce bručí, což dodává všemu ještě větší nádech hororu. Co mě ale zarazí, je jejich směr chůze, jelikož míří od zadních vrat hřbitova. Předpokládala jsem, že se za tou bránou nachází ta nejstarší část hřbitova a neřekla bych, že tudy někdo v posledních několika letech šel. Průvod jde dál, dál až zmizí, jediné, co je ještě znatelné, je odeznívající zvuk zvonku. Otočím se od okna a opřu se o stěnu. Oči mám pevně semknuté a snažím se ze všech sil uklidnit. Ne, tohle přeci není možné! V hlavě mám tisíce představ, jeden obraz se pokouší předehnat ten druhý, aby dostal možnost zjevit se mi před očima. Vyhraje pohled na máry. Mráz mi stále přebíhá po zádech, když si vybavím osobu, která na nich ležela. Byla to dívka s úžasně bílým obličejem a dlouhými vlasy, které přesahovaly přes okraj nosítka. Na hrudi měla rudou růži, kterou nevědomě svírala v mrtvých rukách. Oči byly zahaleny ve stříbřité mlze a nadobro zataveny modravou clonou nevidomosti. Dobře, naprosto evidentní bylo, že je mrtvolou, to by se snad ještě dalo i vysvětlit, ale skutečnost, že se jí na krku zračily otisky od zubů, z nichž ještě tekla krev, tak to teda nevím!
V dáli zahouká sýček, což mě chtě nechtě přinutí otevřít oči. Chvilku mžourám po pokoji, je větší tma, měsíc se asi ztratil za mraky a vydává už jen slaboučké světlo. Napřáhnu před sebe ruce jako slepec a šmátrám kolem sebe. Dlaní levé ruky zavadím o peřiny přehozené přes postel a úplně se leknu. Jsou studené, hladké a jemné. Vůbec ne provlhlé a nesálá z nich ten hnusný zápach zatuchlin. Jak to? Ne, já chci odsud vypadnout. Radši ani nemyslím, kde je asi touhle dobou táta, určitě bych na nic normálního nepřišla, tak proč se snažit.
Poslepu najdu ty prokleté dveře a v cuku letu jsem na chodbě. Uleví se mi, ale jen na malou chvíli, než ucítím ve vlasech divný pocit, jakoby mi je někdo čechral, foukal vítr, nebo neviditelný pavouk si splétal své pavučinky a zrovna kolem mě. Oklepu se nad představou toho obyčejně osminohého tvora, jako bych ho opravdu měla na hlavě. Některé věci fakt nemusím!
No, jsou horší věci, že? Jako třeba neklamná skutečnost, že civím do tváře jakéhosi… hm, kluka? I když docela pěkného, něco mi na něm nehraje. Tak třeba první, co mi přijde jako přehnané, je barva jeho kůže. Chudáček, buď je na smrt nemocný, nebo je to blázen, který se dobrovolně nechává takhle vybělit. Jedna a jedna nejsou dvě, aspoň ne zatím. Takže znovu, podívám se mu do očí, které i ve tmě září stejně jako jeho pleť, avšak úplně kontrastní barvou, tedy jasnou černí. Nemohu říct, že bych tuhle kombinaci neměla ráda, zvlášť, když se k ní ještě připlete červená, mohu se zbláznit, ale teď bych nejradši viděla všechno kolem sebe v odstínech té největší sladkosti, z které mě bolí hlava - růžové. Přeci jenom snesu radši bolest hlavy než krku, který by klidně mohl být o něco zajímavější, tak třeba by na něm mohly být takové dvě dírky s neustálým vývodem krve. Moc mi k tomu nechybí, ten pohledný kluk má totiž i takové ty delší špičáky, jimiž by mi krček prokousl jedna báseň. Avšak nejvíce odpudivá je ta odkapávající krev, to se nemohl otřít do kapesníku? Ne? Tak dobře, když ne, tak -
"Nashledanou," vyhrknu a aniž bych se ohlížela ke dveřím, už po mně není vidět ani stopy, jak si to peláším pryč. Minu schůdek, který mě vystraší a já si málem vykloubím kotník, projdu kolem svých stále zavřených dveří, z nichž slyším tiché pobrukování nějakého nového pohřebního songu a řinu si to ke schodišti. Jiné východisko bohužel nevidím, ačkoliv vím, že úplně nejlepší by bylo se z tohohle horou probudit, ale to bych nejdřív musela vědět jak. Nechat se někým štípnout? Jo, to by nebylo marné, ale požádat tu vyblajchovanou nasávačku? Děkuji pěkně!
Schody pod mými rychlými kroky vrzají. Trošku uberu v rychlosti, mám strach, abych se nepropadla. Sice se přidržuji točitého zábradlí, ale to vůbec neznamená, že by se nemohlo utrhnout i se mnou.
Jsem dole, podlaha v hale je uklizená a nalakovaná, trošku mi to klouže, ale to mi nebrání v tom, abych honem nezamířila z domu ven. Nevím, co mě k tomu hněte, ale mám dojem, že všechno je jen v tomhle domě a venku bude zase normálně. Bohužel, na vlastní kůži se nepřesvědčím. Ta podlaha byla opravdu hodně kluzká.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář