Mirra Cavalli.....1.
1. 4. 2007
Mirra Cavalli - část1
Rozhodla jsem se, že si dnešním dnes začnu psát deník, protože mě v téhle zatracené rodině nikdo neposlouchá. Je mi 20 let a žiju tady v Barceloně už od narození. Bydlím s rodiči na jejich šlechtickém sídle, ale život španělské šlechtičny mě ani trochu nebaví. Připadám si hrozně omezená. Je 21. století, ale mí drazí rodiče se sekli někde v osmnáctém...dokonce se rozhodli, koho si vezmu, aniž by je zajímal můj názor. Tak tedy - můj budoucí snoubenec (nebo si to aspoň myslí) je jen o něco málo starší, než já, je bohatý a slizký. Hnusí se mi! Ani si nepamatuju jeho jméno...myslím, že je to Antonio...nebo Anton? Hmm, to je totéž. A málem bych zapoměla - já jsem Mirra. Mirra Alessandra Cavalli.
Píše se rok 2006, je parné léto a já místo toho, abych se někde venku opalovala, sedím doma a čekám na oběd. Rodiče pozvali slizouna, ani nevím proč. Asi si od toho něco slibují...pchá! Já si s ním nikdy nic nezačnu!!!
Zrovna mi pohled padl na můj portrét, visící na stěně mého pokoje. Vypadám na něm jako slaďoučká princeznička . ty modré oči, tak jasné, průzračné, výrazné...ta zlatavě opálená kůže a medové, dlouhé vlasy, kroutící se do velkých loken...a ty šaty! Zvedá se mi kufr, asi se toho obrazu v nejbližší době zbavím...
Už mě volají k obědu!
To byl ale trapas! Mám teď na mysli ten oběd. Pozvat toho Enriqua (tak to nakonec není Anton) nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Přišel vymóděný jako nějaký model, snad si kvůli toho oběda koupil i nový oblek, ale dojem na mně stejně neudělal. Já na něj asi taky ne. Začnu hezky od začátku.
Vešla jsem do jídelny, rodiče i Enrique mě už čekali. Chovala jsem se slušně. Služebná nám přinesla polévku - nějaký vývar s nudlemi, nebo co...A pak otec začal s hloupými otázkami. (Při jídle obvykle nemluví, nevím, co ho to dneska napadlo, zřejmě byl nervózní):
"Mirro, ty už jsi dospělá dáma. Kdypak se nám vdáš?"
"Ale tati, vždyť není za koho." odpověděla jsem mu. Enriquovi jsem se raději ani nepodívala do očí. Vlastně...když se tak zamyslím, neznám muže, který by mě přitahoval.
"Jak to, že není za koho?" zasmál se otec. "Vždyť tady Enrique je taky sám!"
Řekl to tak jistě, tak...s očekáváním, že si ho jako fakt vezmu...musela jsem se začít smát, ani nevím, co mě to popadlo. Problém byl však v tom, že jsem měla zrovna plnou pusu nudlí a všechny okolo jsem poprskala. Enriqueův nový oblek to schytal nejhůř.
"Promiňte..." hekala jsem. Nemohla jsem se z toho záchvatu smíchu dostat. A ještě když jsem viděla ty zaražené obličeje! Směji se tomu ještě teď!
"Mirro, jak se to chováš!" vykřikl otec, ale to už jsem vstávala a běžela do svého pokoje. Možná že už Enrique nebude mít zájem, po tom, co jsem předvedla...
Raději ani nebudu vycházet ven...
2. srpen:
Dnes ráno jsem vstala a podívala se na sebe do zrcadla. Zděsila jsem se, vypadala jsem přesně jako na tom mém portrétu. Nikdy jsem si to moc neuvědomovala, ale dnes...vzala jsem do ruky nůžky a ostříhala si vlasy. Teď mám rovné vlasy kousek nad ramena, s moderně sřiženou ofinou a sčesala jsem si ji na stranu. Trošku jsem si upravila účes. Vypadá to mnohem lépe, moderněji, živěji...víc sexy! Akorát rodičům se to vůbec nelíbilo, prý vypadám jako lehká holka, ne jako dáma. Ale jak už jsem psala, žijí v osmnáctém století.
Opět přišel slizoun. Dělala jsem si marné naděje, že po mém minulém výstupu už ztratí zájem, ale přesto přišel a dokonce mně hned drze pozval na zítřejší operu! Otec souhlasil za mně...trochu mě to namíchlo, ale operu mám ráda, tak proč se nejít zadarmo podívat? Nakonec jsem souhlasila taky. Mimoto - Enroque byl mým novým účesem nadšený. Aspoň někdo...
3. srpen:
Už je noc a já píši zážitky dnešního dne. Celý den jsem se připravovala na večer, vybírala šaty, boty, vhodné doplňky, abych ze sebe vykouzlila opravdovou dámu, protože jsem na opeře opravdu nechtěla být za trdlo. Nakonec jsem se rozhodla pro modravé šaty i doplňky, seděly mi k očím.
Večer pro mně Enrique přišel (zase si koupil nový oblek, nebo co) a jeli jsme na operu jeho limuzínou! Stačila by mi motorka, ač pro mé šaty nepohodlná, ale limuzína...to je přebytek!
Vešli jsme do sálu - od ostatních, ve kterých jsem kdy byla, se nelišil. Měli jsme rezervované místa s dobrým výhledem na jeviště. Ale operu jsem si stejně neužila. Otravovala mě slizounova přítomnost. Pořád na mně divně civěl a ta operní zpěvačka krákala jako vrána a místy ječela jako siréna, a to teď nemám na mysli tu bájnou bytost s nádherným hlasem. Všechno to stálo za nic...
Okolo mně se promenádovali jen samí snobi s nosy nahoru, až mi bylo zle se na ně dívat. Raději jsme jeli domů...
6. srpen:
Dnes mám co vyprávět! Rozhodla jsem se hned ráno, že mám dost všech těch oper, divadelních představení a nudných snobských večírků a že si zajdu na pořádnou kalbu. Chvíli jsem přemýšlela, kam jít...Nakonec mě napadlo, že zajdu do gay klubu! Rodičům jsem raději nic neřekla a vyběhla jsem ven, abych si koupila něco normálního na sebe. Tím myslím - normální sukni s délkou těsně pod zadek a normální top. Žádné plesové šaty a kostýmky!
Ve městě jsem sehnala fakt úžasné hadry, ale nemohla jsem si je obléct doma, to by bylo nápadné. Rodičům jsem řekla, že mě Veronica (jedna snobská "kámoška", kterou mí rodiče viděli jen jednou) pozvala na večírek, oblékla jsem si společenské šaty a do tašky jsem si vzala ty normální...
"Tak počkej, zavolám ti řidiče!" zavolal za mnou otec.
"Ne, to je dobré, pojedu taxíkem..."
"A proč bys prosím tě měla jezdit taxíkem?!" A byl malér. Náš řidič se jmenoval Federico a s mým otcem vycházel velmi dobře, takže jsem se bála, aby mu neřekl, kam jsem to jela.
"Ne, tati, ať si Federico odpočine..."
"A za co ho platím? Aby odpočíval?!"
"Tati, prosím...nemusí jezdit, nechci být otravná!"
"Jsi má dcera! Sveze tě, kam budeš chtít!"
Takže jsem nakonec jela s Federicem. Všiml si mého zduděného výrazu. Musela jsem mu to přece říct...
"Federico?"
"Prosím?"
"My nejedeme za Veronicou..."
"A kam tedy?"
"Do gay klubu!"
Federico nasadil velice překvapený, až šokovaný výraz.
"Slyším dobře, slečno?"
"Ano! Ale neříkej to prosím rodičům...prosím!"
Začala jsem se na zadním sedadle převlékat do "normálního". Federico jen valil oči.
"Ale slečno...to přece...váš otec..." Docházely mu slova.
"Můj otec má vlastní život, já mám také vlastní. Věřím, že jej budete respektovat a pomlčíte o něm.
"Jistě." Zněl ale nejistě.
Nakonec jsme dojeli na místo. Opustila jsem Federica a sebevědomě vpadla do klubu, jako bych tam prostě patřila. Zabralo to.
Bavila jsem se narozdíl od opery skvěle. Muži mě neobtěžovali, za to ale ženy ano...nějak jsem je nebrala na vědomí, jen jsem se bavila, když pak...pak jsem ji uviděla. Stála kousek ode mně...měla dlouhé, černé vlasy, olivovou pleť, lesknoucí se ve světle reflektorů jako její zářivé, plné rty, natřené rudým leskem...dokonalé, ploché bříško, kulaťoučké boky a zadeček...dlouhé, štíhlé nohy...a uhrančivý pohled. Byla nádherná! Nikdy jsem k žádné ženě či muži necítila to, co jsem pocítila k ní. Zatoužila jsem ji poznat.
Blížila se ke mně ladným krokem a usmívala se...
"Ahoj." pronesla hlubokým, melodickým hlasem.
"Ahoj."
"Jsem Paola." představila se.
"Mirra."
"Fajn, Mirro...zatančíme si?"
Nemohla jsem odmítnout. A tak jsme tančily. Tančily celé dlouhé hodiny...
"Já už nemůžu." vyhekla jsme a táhla jsem Paolu ke stolu. Objednaly jsme si drink a daly se do řeči.
"Jsi z Barcelony?" zeptala se. Přikývla jsem.
"Jo, ty taky?"
"Jasně! A kde tady žiješ?"
"Je to dál...no, jsem šlechtična..."
Tázavě na mně pohlédla.
"Šlechtična? Tak co pohledáváš tady?"
"Bavím se. Nenávidím své postavení, je hrozně strnulé a nudné..."
Začala se smát.
"Zlato, se mnou se nudit nebudeš! Jsi lesba?"
Chtěla jsem odpovědět, že ne, ale začala jsem zjišťovat,. že opak je zřejmě pravdou...
"Já...nevím. Asi..."
Opět se zasmála.
"Aha, tak to máš těžký. To zjistíme. Já jsem bi. Líbíš se mi."
"Ty mně taky." přiznala jsem. Najednou mě oblila hrůza - co na to řeknou rodiče? Ne, nic takového se nesmí dovědět...
"Fajn. Moc fajn. Nezajdem ke mně?"
Něco se ve mně sevřelo. Najednou jsem si byla vším tak nejistá. Ale touha poznat něco nového ve mně převládala.
"Ráda."
Paolinin byt byl mnohem menší, než náš dům, ale za to velmi útulný. Měla pokoj provedený v rudé barvě, což působilo docela dráždivě...
"Dáš si něco?"
"Ne, díky."
Pomalu se ke mně připlížila a sladce mi zašeptala do ucha.
"Ani mně?"
Zachvěla jsem se tuohou a očekáváním. Špičkou jazyka se lehce dotkla mého ucha.
"Chci tě..." zasténala. Nemohla jsem odolat. Pomalu mě svlékala a hladila mě. Nervózně jsem jí rozepla šaty a políbila ji. Byl to můj první polibek s ženou. Cítila jsem se úžasně, byla jsem v sedmém nebi.
"Jsi tak krásná..." šeptala, hladila mi prsa a jazykem mi laskala bradavky. Položila mě na postel - to už jsme byly obě nahé. Měla perfektní tělo. Její kůže byla jemná jako samet a voněla po růžích a jasmínu. Dotýkala jsem se jí a líbala každý kout jejího nádherného těla. Její rty se otíraly o mé...vzrušovala mě.
Pak mi roztáhla nohy a jazykem mi laskala mé nejcitlivější místo. Chvěla jsem se vzrušením, bylo to tak nádherné! Její prsty se vnořily do mého těla a já sténala rozkoší. Nikdy jsem nic podobného nezažila.
Chtěla jsem jí to nějak oplatit, lízala jsem její roztouženou, tekoucí kundičku. Už jsem neměla zábrany. Paola slastně křičela vzrušením, objímala mě stehny a sténala. Milovaly jsme se celou noc.
K ránu jsem musela jít domů, nechala jsem Paole mou adresu a vysvětlily jsme si, že se nic podobného nesmí mí rodiče dozvědět. Souhlasila. Pro ně jsme byly jen kamarádky, které se poznaly na večírku u Veronicy...
7. srpen:
Když jsem dnes potkávala rodiče a Federica, cítila jsem se vskutku divně. Měla jsem před nimi velké tajemství, které se ale nikdo nesměl dozvědět. Co by si rodiče pomysleli, kdyby se dozvěděli, že je jejich dcera lesba? Asi by mě vydědili. Ale nevím, jestli půjde utajit něco takového do konce života...alespoň do konce toho jejich. Co když nás s Paolou někdy načapají, co já vím...pak bude průšvih. Jsem už dospělá, snad si můžu dělat, co chci, ale jim bych to asi těžko vysvětlovala...
10. srpen:
Opět přišel Enrique. Vůbec mě ten chlap nezajímá. Mohl by se navždy vytratit z mého života. Otravoval mě projížďkami na koni v bludišti (můj pradědeček nechal za domem vysázet živé bludiště...člověk v něm opravdu zabloudí, když si nedává pozor). Musela jsem s ním jezdit a povídat si o kravinách, jako co mám v plánu dělat a podobně. Co je mu vůbec po tom?
Stále myslím na Paolu. Ještě se mi neozvala. Snad to bude už brzy. Měla jsem si na ni vzít kontakt...
11. srpen:
Rodiče mi dnes oznámili dvě věci...nejdříve jednu úžasnou - že příští týden odjíždí na dovolenou někam hodně daleko a že budu mít celý dům pro sebe! A následně tu nejhorší zprávu, jakou mi mohli sdělit - Enrique bude bydlet po celou tu dobu se mnou...takže o celém domě pro sebe si můžu nechat jen zdát! Byla jsem otrávena. Proč jen tu musí být ten slizoun se mnou???
Když mi to otec řekl (s velkým a radostným nadšením), byl u toho i Enrique. Oplzle se na mně usmál. Jestli si myslí, že se se mnou v té době sblíží, velice se mýlí! Jsem lesba, lesba, lesba!!! A i kdybych nebyla, Enriquea bych určitě nechtěla...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář