Hrobař....1.
2. 4. 2007
Hrobař - část 1
15.6.2006 10:28 | Lady Draculea | Povídky
HROBAŘ
Píše se 18. září 2004. Jmenuji se Kimberley Clarksonová. Tohle píšu v
jedné londýnské psychiatrické léčebně, kde jsem se chtě nechtě dostala a
kde mám spoustu času na to, abych napsala svůj příběh a vyjasnila důvod,
proč jsem tady.
Možná to byla jen noční můra. Já se možná za chvíli probudím a budu se
smát, jak jsem hloupá a zbytečně vyděšená...ale ne. Vím, že to tak není.
Vše, co se přihodilo, je temná skutečnost. Skutečnost, která mi vrtá
hlavou a ještě jsem ji nedokázala pochopit. Ale to je asi normální, vždyť
jsem tu teprve týden. Lékaři přicházejí a zase odcházejí, udiveni mým
příběhem, kterému ani za mák nevěří, protože mě mají za blázna. Proč jsem
se ale stala "bláznem", to už je moc nezajímá. Pro ně je všechno hloupý
výmysl...
Začnu od začátku. Vybavuji si jasně každý den mého nového života. Mým
snem bylo stát se profesionální fotografkou. Odjela jsem proto na okraj
Londýna, do takové zapadlé čtvrti, kde byl klid a skoro nic a nikdo vás
při fotografování malebného okolí nerušil. Pronajala jsem si byt v takovém
malém domě u hřbitova, rodiče mi posílali peníze na nájem a spolubydlící
se
zdáli být fajn. Většinou byli taky v mém věku (pozn. - Je mi 23 let,
nejmladší bylo 21 a nejstarší měl 28, takže žádný velký rozdíl), takže
jsme si víceméně rozuměli. Líbilo se mi tam. Jenže brzy se začali dít
věci, které se mi líbit přestávali...
20. červenec:
Den, kdy jsem poprvé vkročila do nového bytu. Byl malý, měl jen dva
pokoje, koupelnu a záchod, ale pro mně úplně stačil. Výhled jsem měla na
pěkný park za domem, kde se dal shlédnout i západ slunce, takže mi to
vyhovovalo. V parku stály lavičky, rostly stromy a kvetly růžové keře.
Dokonce bylo opodál malé jezírko, z části skryté smutečníma vrbama a
obehnané kapradím. Za parkem se kolem dokola táhl hustý les. Byl to
opravdu pěkný pohled.
Když mi majitel domu, pan Stanley Ward, starý, obézní muž ve fialové
košili z flanelu, předával klíče, řekl jen:
"Budete mít pěkný výhled. Máte štěstí, že se uvolnil zrovna tenhle byt. On
jedinej má takovej výhled."
Pan Ward mi moc sympatický nebyl. Měl spíše protivný tón a zapáchal
potem a whisky. Naštěstí se se mnou moc nezdržoval a po nutném předání
základních informací se odebral ke svému autu. Bydlí díkybohu někde
jinde...
Já si zběžně prohlédla svůj útulný byteček, vybalila si věci a šla se
porozhlédnout po domě.
Měl jen dva patra. Ve spodním byla veliká společenská místnost s
televizí (nebo spíše domácím kinem), vedle pak ještě malá místnůstka
sloužící jako posilovna. Výhled odsud byl poněkud pochmurný - před domem
se totiž tyčil tajemný gotický kostel, kolem něhož se rozprostíral ponurý
hřbitov. Až mě tehdy při tom pohledu obešel mráz...
Ve druhém patře pak bylo sedm obsazených bytů. Vždy tři naproti sobě a
jeden úplně vzadu, v čele chodby. Ten byl můj. Hned jsem si do přihrádky
na dveřích vsunala jmenovku "Kimberley Clarkson" a šla jsem si udělat
kávu...
V podvečer, když už začalo slunce zapadat, jsem se rozhodla, že si zapnu
dole televizi a podívám se, co dávají. Doufala jsem, že brzo poznám
některého z mých sousedů a nebyla jsem zklamaná. Opravdu - dole už seděly
další dvě ženy a jeden muž a živě se spolu bavili. Jak už jsem psala, byli
v mém věku, plus minus, a vypadali velmi sympaticky. Jedna z žen měla
dlouhé, černé vlasy, jasně zelené oči a vypadala trošku jako cizinka. Byla
ale moc pěkná. Druhá byla o něco jemnějšího vzhledu - světlé blond vlasy,
modré oči, křehká postava modelky...držela kolem pasu opáleného muže s
krátkými, hnědými vlasy, tmavýma očima a přitažlivým úsměvěm.
Jako první si mě všimla černovláska a usmála se na mně.
"Ahoj!" pronesla. "Ty jsi ten nový přistěhovalec, co? No konečně tě
vidíme! Já jsem Angella. Angella Montani." Vstala, podala mi ruku a než
jsem stačila něco říct, ujala se představování.
"Tohle je Erica McToyne a její přítel Matt Turner."
Oba mi podali ruce a já konečně mohla promluvit.
"Těší mě. Já jsem Kimberley Clarksonová."
"Fajn, Kim. Posaď se k nám." řekla Angella. "Musíme se přece poznat!"
Sedla jsem si tedy do křesla naproti veselé trojce a zeptala se:
"Vy všichni tady bydlíte?"
"Ne." řekl Matt. "Já ne. Bývám tu jen na víkendy, tady u Ericy...dojíždím
sem z práce."
"Víš..." začala Erica. "...já mám moc malý byt a jednou bysme chtěli s
Mattem založit rodinu. Chceme si koupit něco většího. Matt musí pracovat,
já se snažím dodělat školu."
"Aha." chápavě jsem přikývla. "Já jsem zase potřebovala vypadnout od
rodičů, bydleli jsem v centru města a to není nic pro mně. Potřebuju klid
a pěkné prostředí, abych mohla fotit..."
"Ty fotíš?" zeptala se Angella.
"Jo. Chtěla bych své fotky poslat na jednu takovou soutěž...myslím, že
fotky odsud budou vypadat hezky. Líbí se mi ten park za domem."
"Je tam hezky." uznala Angella. "Ráda se tam chodím odreagovat. Já tady
taky dodělávám školu, jinak jsem operní zpěvačka. Musím trénovat a
trénovat a ten park je docela vhodné místo..."
Erice se neajednou ušklíbla a ukázala za sebe ke hřbitovu.
"Ale támhle...to je něco jiného."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se.
"Bydlí tam ten magor Andreas...je to takový podivín."
"Co jsem se tu nastěhovala, to už je rok, mě pořád uhání a někam mě zve."
řekla Angella. "Jenže mi tak nějak nahání hrůzu a není to můj typ. Takže
ho odmítám. Před pěti lety mu údajně zemřel otec a on ten hřbitov zdědil.
Je mladý, tuším pětadvacet, není zas tak ošklivý...vlastně je docela
pěkný, ale...nějak děsivý. Kromě toho mám už přítele. V Itálii."
"A neděsí tě třeba jen tím, že vlastní hřbitov?" napadlo mě.
"Ne, to určitě ne. Však počkej, až ho někdy potkáš!"
"A počkej, až potkáš tu malou francouzku...jak se jmenuje?" uchechtl se
Matt.
"Audrey Montézová." odpověděla Erica.
"Jo, to je taky číslo!" vyhrkla Angella. "Je z nás v domě nejmladší a
nejšílenější!"
Já si jen pomyslela, že se mám na co těšit a že tu až tolik klidu
nebude...
S Angellou, Ericou a Mattem jsme poseděli docela dlouho, ale pak nás
všechny přemohl spánek a odebrali jsme se do svých bytečků. Jakmile jsem
ale po horké koupeli ulehla, nemohla jsem usnout. Místo toho jsem
přemýšlela, co mě může potkat a jak to všechno dopadne...
21. červenec:
Brzy z rána jsem se rozhodla pro menší procházku parkem, abych si už něco
nafotila a měla na výstavu, která se měla konat příští měsíc. Onen park
byl opravdu malebné místečko, pro fotografování jako stvořené...
Jen co jsem vyšla z bytu, potkala jsem na chodbě nějakého černošského
mladíka. Ihned si mě všiml a představil se mi jako Kevin O´Barell. Spěchal
do práce, takže jsme si moc nepopovídali. Stihl mi jen říct, že prodává ve
fastfoodu o pár ulic dál a vrátí se odpoledne. Pak že se možná uvidíme.
No nic, šla jsem tedy do parku. Slunce už docela pálilo, bylo opravdu
teplé léto, ale nevadilo mi to. Mám to ráda. Nafotila jsem si pár fotek,
nikdo mě nerušil a tak jsem se už ráno dostala do dobré nálady. Dokonce
jsem se rozhodla, že zajdu na hřbitov, abych si vyfotila ten nádherný
kostel. Ve slunečním světle ani nevypadal tak ponuře. Ale mezitím přišla
do parku nějaká dívka s plátnem, která mě z neznámého důvodu velice
zaujala. Byla menší postavy, krátké černé vlasy měla rozčepýřené do stran,
oči měla velké a modré...oblečená byla do krátkých letních šatiček
pastelově růžové barvy a působila opravdu sladce.
Rozložila si plátno a židli na trávník před jezírko a pustila se zadumaně
do náčrtů.
Asi si mě ani nevšimla, nebo jsem ji nezajímala. Nevím, ale nevěnovala mi
jediný pohled. Za to já na ni zírala jako na přízrak, i když na ni nic tak
zajímavého nebylo. Všimla jsem si dokonce i toho, jak se ve slunečním
světle zatřpytil její lesk na rty. Špulila zamyšleně pusu a pohledem
přeskakovala z jezírka na plátno a zpět, pořád dokola. Živě si ji
pamatuji.
Po chvíli jsem se odvážila ji oslovit:
"Ehm...ahoj! Promiň, že ruším, ale...ty tady taky bydlíš?"
Trhla sebou, jako bych ji polekala a pohlédla na mně. Chtěla jsem se
omluvit, ale ona si s úsměvem oddychla a promluvila:
"Ach...vůbec jsem si nevšimla, že tady někdo je. Ano, bydlím tady. Tebe
jsem tu ale ještě neviděla..."
"Jsem tu od včerejška." řekla jsem. "Jsem Kim." Podala jsem jí ruku.
Stiskla mi ji.
"Audrey."
Vzpoměla jsem si, jak jsme se o ní včera bavili. Ještě jsem si ale na ni
nestihla udělat názor.
"Ty maluješ?" Podívala jsem se na náčrt. Zdálo se, že má opravdu talent.
"Ano, mám to po otci. Baví mě to."
"Je to hezké..."
"Je to teprve jednoduchý náčrt." odvětila.
"Kolik už jsi toho namalovala?"
"Asi patnáct obrazů krajin a stovky nezdařilých náčrtů."
"Jak dlouho maluješ?"
"Pět let."
Zdála se mi nějak odměřená, i když ke mně mluvila laskavým tónem.
Napadlo mě, že ji asi ruším od práce a proto jsem řekla:
"Už budu muset jít. Ráda jsem tě poznala."
K mému údivu na mně Audrey pohlédla a zavrtěla hlavou.
"Ale ty mě nerušíš od práce...jen si tak trénuju ruku."
To mě zarazilo. Ale pak jsem to raději nechala plavat. Určitě na mně bylo
poznat, co si myslím.
"Fajn, ale nemůžu tu jen tak stát a klábosit. Musím něco fotit."
"Máš ještě čas." řekla Audrey."Ale jestli chceš jít..."
"Popovídáme si jindy." Najednou jsem z ní neměla dobrý pocit. Raději jsem
popadla foťák a vrátila se do domu.
Ve společenské místnosti jsem narazila na Angellu. Jedla vločky s mlékem a
sledovala předpověď počasí.
"Dobré ráno, Angie!"
"Dobré ráno, Kim. Byla sis zaběhat?"
Měla jsem na sobě sportovní šortky a tílko, takže není divu, že ji to
napadlo.
"Ne, byla jsem fotit park...a hádej, koho jsem potkala!"
"Koho?"
"Audrey!"
"No vidíš...a co na ni říkáš?"
"Ani nevím. Je na ni něco zvláštního...nevím, opravdu."
"To příjde. Je tam ještě?"
"Jo. Maluje."
"No jo, malířka..." Angella ukázala prstem na jeden z obrazů na stěně.
Byla na něm nakreslená zátoka v mlze a okolo hustý les.
"...tohle kreslila ona!"
Byl to hezký obraz. Audrey měla opravdu talent, o tom nebylo pochyb.
"Umí hezky malovat." poznamenala jsem.
"To umí. Ale je taková zvláštní...ale to asi každý umělec."
"Asi jo. Viz Vincent van Gogh."
"Přesně!"
"Angello...kde pracuješ vlastně ty?"
"No jak jsem už jednou říkala...studuju. Klasický zpěv. Jinak zpívám v
opeře. Teď přes léto mám volno."
"Samí umělci..."
"Kdepak! Třeba Kevin...prodává hamburgery a samá nezdravá jídla. Nebo
Christian. Je to obchodník. Nebo Anja...studuje jazyky. Ale hodně pije,
takže ji kdysi vyloučili a pak musela začít znovu. Je jí už osmadvacet!"
"Toho Kevina jsem dneska potkala."
"Je to možné. Chodí do práce. Mám ho docela ráda."
"Vypadal sympaticky. Ty nemáš přítele?"
Angella odložila prázdnou misku od vloček na stůl a protáhla se.
"Mám, ale v Benátkách. Chystám se ho navštívit. Plánuje se odstěhovat do
Anglie. A to je dobře, protože jinak bych se po škole musela vracet do
Itálie...a to se mi nechce."
"Proč ne?"
"Nemám ráda ty letní vedra, nemám ráda vůbec Itálii! Nelíbí se mi tam!
Snad jen ty Benátky za něco stojí...a to hlavně proto, že je tam můj
Maurizio!"
"Tak se jmenuje?"
"Ano, můj Mauri! Kdyby věděl, že mě otravuje ten hrobař Andreas..."
"Na toho jsem velmi zvědavá."
"To ani nebuď."
Odpoledne se vrátil Kevin a pozval mně, Angellu a Ericu na oběd. Musel nás
svézt autem, protože nikde poblíž žádná restaurace nebyla. Ale nakonec jsme
dojeli, dali si skvělé jídlo a výborně si popovídali. Kevin má velký smysl
pro humor. Jsem tu druhý den a musím říct, že jsem vlastně vcelku
spokojená. Lidé kolem mě jsou sympatičtí a přátelští. Na co bych si měla
stěžovat? No, snad jen na ty záhady kolem, které začínají
vyplouvat...hrobař.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář