Upiři Zamek....2.
2. 4. 2007
Upíří zámek - část 2
PAŘÍŽ - o 2 dny později:
Ve Francii bylo počasí o něco příjemnější, než v horké Itálii. Carolině bylo po dlouhé době zase dobře. Cítila se jako znovuzrozená.
Konečně stanula před domem své přítelkyně. Měl pět pater, patnáct bytů a každý z nich měl široký balkón. Její přítelkyně bydlela hned ve druhém patře.
Carolina stiskla zvonek s nápisem "Launay" a postavila se pod balkón. Za chvíli se na něm objevila mladá, nepříliš vysoká černovláska v dlouhém, pruhovaném svetru. Když uviděla Carolinu, radostí až poskočila.
"Carolino!!! Ahoj!!!"
"Claire! Jsem tak ráda, že tě vidím! Otevři mi!"
"Hned, vydrž!"
Chvíli na to se ode dveří ozvalo bzučení a Carolina si mohla otevřít.
"Netušila jsem, že příjdeš tak brzo." pronesla Claire, když Carolině nalévala kávu.
"Doma už to nešlo vydržet." odvětila Carolina. "Kdyby ti to nevadilo, zdržela bych se tady déle. Snažím se prošvihnout svou svatbu."
Claire se zasmála.
"Nevadilo. Budu jen ráda."
"Jak ses vůbec měla?" zeptala se Carolina.
"Dobře. Vlastně nemám žádné starosti. Od příštího měsíce nastupuju do práce jako servírka do jednoho klubu, kam se často chodím bavit."
"To je úžasné! Ale snad ne nahoře bez?"
"Ne! I když za to by byly asi větší prachy."
"Takže ty se chodíš jen bavit? Za to já jsem umírala nudou...ještě si mám vzít toho...tupce!"
"Tupce?"
"Nemá v hlavě nic jiného než obchody a peníze! Beztak mě ani nemiluje!"
"Ještě že já se narodila kuchaři a kadeřnici! Ti mi alespoň nikdy nenutili žádného zbohatlíka!"
"Ještě sis nikoho nenašla?"
"Hmmm...našla, ale nevydrželo to. To víš, chlapi."
"Co se stalo?"
"Chlastal a nebral náš vztah vážně. Ale teď mi to tak vyhovuje. Jsem bez omezení!"
"Říkáš chlapovi 'omezení'?"
"A mám snad říkat 'svoboda'? Když máš chlapa, jsi ze všeho podezřelá. Jdeš do kina nebo si zapařit s kamarádkou, ale tvá drahá polovička z ní udělá vysokého, vypracovaného playboye s hromadou peněz a velkým...no, to je fuk. Tak mě napadá - nezašla bys večer právě do kina? Dávaj nějakou komedii, aspoň se zasmějem..."
"No ráda! Smích už skoro neznám!"
Večer se opravdu vyvedl. Po filmu se Claire s Carolinou prošly po noční Paříži a zastavily se před krásným výhledem na Eiffelovku. Byl to opravdu nádherný pohled. Claire se opřela o kovové zábradlí a vzdychla.
"Tohle vy v Itálii nemáte, co?"
"To ne. Když tu tak stojím, ani se mi nechce vracet. Nikdy."
"To neříkej! Taky by se ti to tvé přání mohlo vyplnit!"
"A co by na tom bylo špatného?"
Najednou se za nimi ozval mužský hlas:
"Claire!"
Claire se otočila.
"Nazdar!...Carolino, omluv mě prosím na chvíli. To je můj kamarád ještě ze školy. Hned se vrátím."
Zmizela. Carolina zůstala sama. Její pohled padl na ohromnou, osvětlenou věž. Najednou si připadala nicotná, jako jediná hvězda z těch miliard ve vesmíru. Její starosti byly daleko. Ale na jak dlouho? Bude se muset jednou vrátit do Benátek...
"Co dělá tak krásná dáma sama v noční Paříži?"
Carolina se polekala. Ohlédla se. Vedle ní stál mladý, přitažlivý muž v tmavém obleku. Černé vlasy měl zčesané nazad a upevněné v krátkém culíku. Temný, uhrančivý pohled svých černých očí upíral na Carolinino hrdlo.
Bezděčně na své hrdlo sáhla a tváře jí zčervenaly.
"Čekám na přítelkyni. Stojí támhle!" ukázala tajemnému muži za záda a pousmála se.
"Ach tak." pronesl melodickým tónem. "Už jsem se bál, že vás tady nechal stát nějaký nevychovanec. Pěkný pohled, že?" obrátil se k Eiffelovce.
"Ano, nádherný." odpověděla rozpačitě Carolina.
"Jste odsud?" zeptal se muž.
"Ne, bohužel. Jsem italka."
"Aha. A smím se zeptat, co vás přivádí do Paříže?"
"Nuda. Velká nuda."
"Hmmm...nuda. A v Paříži není?"
"Ne. Mám tady kamarádku."
Muž se usmál.
"Jak se jmenujete?"
"Carolina...Carolina Sallivetti."
"Lord Vincent De Lambert." představil se muž a políbil Carolině ruku.
Carolina zrudla.
"Tě...těší mě."
"Mně taky, madam."
"Ehm...a vy jste odsud?"
"Jsem z Francie, ale ne z Paříže. Žiju jinde, na odlehlejším a klidnějším místě."
"Já žiju v Benátkách. S rodiči v otcově sídle."
"Vy jste také šlechtična?"
"Ano, ale raději bych nebyla."
"Chápu. Ale já si nemůžu stěžovat. Žiju s rodiči, sestrou a služebnictvem, ale nemám s tím problém. Máte sourozence?"
"Ne. Jsem jedináček."
"Už jsem tady!" zvolala Claire a přiběhla ke Carolině. Vincenta si ani nevšimla. Ten ale sklonil hlavu a s úsměvem pronesl:
"Jsem rád, že jsem vás poznal, Carolino. Snad se nevidíme naposled. Nashledanou!"
"Nashledanou!"
Vincent odešel a Claire plácla Carolinu po paži.
"Kdo to byl? Takový fešák!"
"Nějaký šlechtic...Vincent De...hmmm...už nevím. Ale hezký je, to máš pravdu."
"A to za tebou přišel jen tak?"
"Jo. Najednou se tu objevil."
"To zní slibně." usmála se Claire.
"Ale prosím tě...beztak už ho nikdy neuvidím!"
Uplynul týden a Claire slíbila své známé, že jí pohlídá dítě - půlročního chlapečka Christiana. Carolina měla ráda děti, ačkoliv svoje v blízké době neplánovala.
Christian byl roztomilý a nehlučný, ale věčně hladový. Claire zrovna zavírala lednici.
"Můžu tě o něco požádat, Carolino?"
"Samozřejmě."
"Mohla bys skočit do obchodu pro přesnídávku?"
"Bez problému!"
"Díky. Ten kluk toho sní mnohem víc, než my dvě dohromady."
Ulice byla rušná. Davy lidí mířili do práce, na nákupy, na schůzky, k lékaři...Carolina se snažila vymotat z houfu, ale pořád se jí někdo pletl pod nohy. Ještě se ani pořádně nerozednilo, ale cesty už byly plné.
Konečně se jí podařilo vymanit z pasti a zamířila k samoobsluze.
Jahodová, meruňková, jablečná...rozhodovala se, kterou příchuť vzít.
"Mohu vám pomoci?" ozval se znenadání někde blízko melodický, mužský hlas.
Carolina se otočila. Byl to on! Vincent! Ucítila, jak jí krev stoupá do tváří a jak jí buší srdce.
"Ach...dobrý den, nevšimla jsem si vás."
"Ale já vás ano...přesnídávka?"
"Ano...má přítelkyně hlídá dítě."
"A vy pro něj nakupujete..."
"A...ano."
Vincent se usmál.
"Roztomilé."
Carolina se zaculila.
"Je pořád hladový...to víte. Máte děti?"
"Ne, nemám. Myslím, že na to je ještě spousta času. A vy?"
"Nápodobně."
V tom se Vincent podíval na zlaté hodinky na ruce a znervózněl.
"To už je tolik hodin? Omluvte mě, musím si něco vyřídit. Mimochodem - jak se jmenuje ta vaše přítelkyně?"
"Claire. Claire Launay. Proč?"
"Díky. Budu si to pamatovat. Nashledanou!"
"Nashle..."
Vincent byl během okamžiku pryč. Carolina vzala přesnídávky a běžela zaplatit...
Večer byl klid. Dítě bylo pryč. Carolina si dala svěží sprchu, oblékla se do noční košile a chystala se už spát. Bylo devět hodin a Claire se dívala na televizi.
"Půjdu si už lehnout. Dobrou noc!"
"Jasně, dobrou!"
Carolina vešla do prostorné ložnice a natřepala si peřiny. Pokoj byl dobře vyvětraný, a tak se rozhodla, že už zavře okno. Když ale přistoupila blíž, něco uslyšela. Volání. Volání jejího jména.
"Carolino!...Carolino, jste tam?!"
Vyšla na balkón a pohlédla dolů - spatřila Vincenta.
"Jak jste mě našel?" divila se, ale byla ráda.
"Podle jména vaši přítelkyně přece! Musel jsem vás zase vidět."
Jemný vánek rozfoukal Carolině prstýnky oříškových vlasů a příjemně ji osvěžil.
"No...tak...mě vidíte..."
"Zůstaňte tam!" zvolal a přistoupil blíže k balkónu na prvním patře. Chytil se ho a začal šplhat nahoru.
"To nedělejte!" vykřikla zděšeně Carolina. "Vždyť si můžete ublížit!"
"Nemějte obavy! Hned jsem u vás!"
Za chvíli byl nahoře. Ladně seskočil ze zábradlí a stanul vedle Caroliny. Z kapsy vytáhl širokou krabičku potaženou rudým sametem.
"Něco pro vás mám."
Otevřel ji a Carolině se naskytl pohled na skvostný náhrdelník z perel a křišťálu. Zatajila dech.
"Ale to přece..."
"To je pro vás."
"To nemůžu příjmout." namítla.
"Ale můžete. Je váš."
"Ale...proč?"
"Protože jste krásná, Carolino. Rád dávám krásným ženám dárky...a nejraději ho dávám vám."
"Děkuji, ale nezlobte se, pane. Opravdu si jej nemohu vzít."
To už však Vincent vytáhl náhrdelník z krabičky, obešel Carolinu a zapínal jí ho na krk.
"Sluší vám."
Carolina si sáhla na klenot, jež jí teď zdobil hrdlo a skoro až oněměla.
"Děkuji vám."
"Neděkujte." přistoupil k ní blíž. "Jste jako anděl, krásná Carolino. Toužím vás vídat častěji." opatrně se přiblížil k jejím rtům. Neuhla. Políbil ji. Nejdříve jen zlehka, poté však vášnivě. Nebránila se. Dokonce jej objala kolem krku a přitáhla blíž.
Po chvíli ji lehce odstrčil.
"Doufám, že vás má přítomnost neobtěžuje."
"Ne, Vincente! Jsem ráda, že jste tady. A snad bychom mohli nechat toho vykání."
"Máš pravdu." usmál se. "Dnes už musím jít. Ale zítra opět příjdu."
"Neodcházej!" zavolala, ale to už Vincent šplhal po balkóně dolů. Naposledy se ohlédl a odešel.
.........
(..., 11. 3. 2008 19:53)