Hrobař...3.
2. 4. 2007
Hrobař - část 3
Během deseti dnů se Audreyinin výstup opakoval asi třikrát. Pokaždé mě to
probudilo a jednou to probudilo i Anju, která se naštvala a vrazila Audrey
pár facek. Zabralo to. Anja pak usínala ve společenské místnosti se
sklenkou vína v ruce...
Kromě toho jsem potkala posledního, mně dosud neznámého souseda - toho
obchodníka Christiana Divallo. Byl ke mně velice zdvořilý, ale podle mně
nebyl vůbec hezký. Byl sice mladý, ale jeho blond ulízané vlasy se mi
nelíbily. Zdál se mi moc škrobený a...nevím. Ale jako soused mi určitě
nevadil. Zůstal jenom dva dny a zase někam odcestoval.
Erica mi říkala, že si staví dům někde mimo Londýn a že se prý brzy
odstěhuje. Místo něj by se měl možná nastěhovat Matt! Bydlel by hned vedle
Ericy. To by bylo skvělé! Mám Matta ráda...
Ale teď k tomu, co se stalo dnes. Angelle někdo poslal spoustu růží a
čokoládové bonbóny. Měla totiž narozeniny. Její přítel z Itálie jí už
dárek poslal dřív a navíc se vždy podepisoval, ale tohle bylo anonymní.
Tak nějak nám došlo, kdo to poslal...
Angella postavila květiny do vázy a bonbóny rozdala. Byla už trošku
rozčílená a bezradná. Nevěděla, jakým způsobem dát Andreasovi najevo, že o
něj nestojí...
"Ach, Kim...už z něj šílím! Je tak neúnavný! Jak ho mám ještě odmítnout?!"
"Tohle ti nezávidím, Angello. Nevím, nic mě nenapadá."
"Tak dík."
"Nemáš zač."
Večer byl zvláštní klid. Seděla jsem dole před vypnutou televizí a snad
ani na nic nemyslela. Potom jsem se otočila k oknu a zahleděla se ke
hřbitovu. V kostele se svítilo. Všimla jsem si nějakého pohybu kolem
hrobů. Zaostřila jsem a zjistila, že je to hrobař a něco za sebou táhne
směrem od sousední kapličky. Vypadalo to jako nějaké dřevěné desky, nebo
něco takového...
Chodil pořád tam a zpět a tahal to do kostela. Nějak mě to zaujalo a
pozorovala jsem ho. Pak mě ale vyrušil a zárověň polekal dívčí hlas:
"Vím, že se ti líbí!"
Otočila jsem se. Byla to Audrey. Stála kus ode mně v bledě modrém pyžamu
a tvářila se opět nějak mdle.
"Ale on je zlý! Vím, co chce udělat!"
"No, Audrey...možná je to cvok, ale zlý mi nepřipadá."
"Ty ho neznáš." namítla klidně Audrey. "Vím, co má v úmyslu! Vím o všem!
Ty si teď myslíš, že jsem blázen jako on...ale to není pravda!"
Opravdu jsem si to o Audrey v tu chvíli pomyslela.
"On je opravdu šílenec!" pokračovala. "Miluje Angellu víc než cokoliv
jiného a rozhodně nedovolí, aby ji měl kdokoliv jiný! A ví, že to o něm
vím! Že vím všechno!"
"Hele, Audrey, naháníš mi hrůzu. Andreas je podivín, ale nikomu nic
neudělal. Proč ho nenecháš na pokoji?"
"To nejde. Musí nechat na pokoji Angellu, ale nemá to v úmyslu. Vím to!"
"Dobře, ty všeznalče, běž si lehnout! Promluvíme si o tom jindy..."
"Kimberley, jindy už taky může být pozdě!"
"Dej mi pokoj, Audrey! Zbláznila ses, nebo co? Jdi si lehnout!"
"Kim..."
"Audrey!!!"
Audrey zmlkla. Chvíli na mě nechápavě zírala a pak utekla nahoru.
Začínala jsem mít vážné podezření o jejím duševním zdraví. Chovala se
opravdu jako narušená.
28. srpen:
Bydlím tady už víc jak měsíc a všechno se mění. Poslala jsem pár
fotografií na výstavu a čekám, co bude. Andreas pozval Angellu na večeři,
ale ta odmítla. Stalo se to minulý týden. Dnes to zkusil zase...Angella
však nebyla doma, a tak předal vzkaz mně. Chce jít příští týden. No,
pochybovala jsem, že mu to výjde, ale dělala jsem, co jsem mohla. Už mi ho
začínalo být líto...
Audrey je až podezřele klidná. Celé dny maluje, nebo sedí zavřená v
pokoji a s nikým se nebaví.
Anju jsem pro změnu potkala párkrát střízlivou. Učila se na nějaké
testy.
Angella se včera vrátila z Itálie. Byla tam dva dny, pak musel její
snoubenec pracovat a tak se rozhodla, že ho nebude rušit. Je bohatá, může
si to dovolit.
Dnes se domů vrátila až pozdě večer, ale čekala jsem na ni, abych jí
řekla o nové nabídce od Andrease.
"Angello, chci s tebou mluvit."
"Mluv, poslouchám."
"Dnes ráno tu byl Andreas."
Angella sebou trhla a nasadila zlostný výraz.
"Co zase chtěl?"
"Chce, abys s ním šla příští týden na večeři."
"Nikdy!" sykla.
"Angello, podívej...on tě má moc rád. Co kdybas šla a nějak mu třeba
ukázala, že nejsi tak skvělá, jak si myslí?"
"Tak ti teda pěkně děkuju."
"Vždyť víš, jak to myslím, Angie. Jen jednou!"
"Ale já s ním nikam jít nechci! Pak by si ještě myslel bůhví co!"
"Ale je tu alespoň malá šance, že...a nebo mu rovnou vysvětli, že máš
snoubence, kterého miluješ, kterého nechceš opustit...nějak slušně mu to
vysvětli, aby to jasně pochopil. Buď na něj ale milá, prosím."
"Já si myslím, že to stejně nemá cenu. Bude otravovat pořád!"
"Nabídni mu přátelství a prostě řekni, že už jsi zadaná...a klidně hned
teď!"
"Teď?!"
"Jo, proč ne??? V kostele se svítí, podívej!"
Ukázala jsem prstem ke kostelu. Opravdu se svítilo, ale Angella se moc
nadšeně netvářila.
"Proč teď?"
"Jako žes teď přišla domů, dozvěděla ses o jeho nabídce a jdeš ji slušně
odmítnout. Že si s ním cheš promluvit hned. Je to férové, ne?"
Angella chvíli přemýšlela, ale nakonec svolila.
"Asi máš pravdu, Kim. Promluvím si s ním. Hezky z očí do očí. Jdu se jen
převléknout a půjdu."
Ještě než Angella odešla, objevila se na schodech Audrey.
"Nechoď nikam, Angello!"
"Proč ne, Audrey?"
"Je to šílenec, nesmíš tam jít!"
Angella ji ignorovala, obešla ji a pokračovala v cestě. Já si musela
odskočit, takže jsem šla za ní a Audrey zůstala sama...
Když jsme se vrátily, byla pryč. Jsem si jistá, že nahoru nešla. Musela
se jít projít ven, asi do parku. Neřešila jsem to a sledovala jsem, jak
Angella zaklepala na hrobníkovi dveře...
29. srpen:
Angella se ještě nevrátila a Audrey jsem ještě neviděla. Potkala jsem jen
Ericu a Matta. Řekla jsem jim, co se stalo, ale zdáli se být klidní...
"Však Angella příjde, umí se o sebe postarat." řekl Matt. Erica k tomu
dodala:
"Třeba se rozhodla u Andrease zůstat přes noc. Já bych teda raději
zůstala, kdybych šla za klukem, který mě miluje, a šla bych mu vysvětlit,
že nemá ani tu nejmenší šanci. Však příjde, uvidíš!"
Doufala jsem, že mají pravdu, jinak bych mohla mít Angellu na svědomí.
To já ji tam přece poslala! Audrey mě moc nezajímala, ale Angella...
Do večera se nevrátila. Volala jsem jí na mobil, ale byl nedostupný. Celou
noc jsem vyhlížela z okna. V kostele se svítilo, ale po Angelle ani stopa.
Audrey se taky nevrátila...
30. srpen:
Angella se nevrátila ani ráno. Vydala jsem se tedy na hřbitov a zabušila na kostelní vrata. Neměla jsem kupodivu ani ten nejmenší strach.
Chvíli jsem musela čekat, ale Andreas nakonec otevřel.
"Potřebujete něco, slečno Clarksonová?"
"Kde je Angella? Měla se už dávno vrátit!"
Andreas mě málem probodl pohledem a chladně odpověděl:
"Jak to mám vědět? Tady není!"
"Fakt?!"
"Fakt!" odsekl zlostně. "Co si o sobě myslíte?! Já ji už nehlídám..."
"To je fajn." řekla jsem o něco mírněji. "Tak promiňte. Jenom nepřišla domů a já mám strach. A naposledy byla u vás."
"Nevím, kde je. Třeba odjela za tím svým italem..."
"To by něco řekla. A...je mi líto...že...ale žen je spousta!"
"Ne! Žádná mě už nikdy zajímat nebude! Vy nevíte..."
"Ale no tak, Andreasi! Angella není jediná!"
"Ticho! Angella JE jediná, alespoň pro mně! Vždycky bude jediná, nedá se to vzít zpět!"
Tvářil se nějak záhadně. Nevím přesně, co tím myslel (nebo alespoň tehdy jsem nevěděla), ale nevyptávala jsem se. Místo toho jsem se rozloučila a vrátila domů.
Večer se stalo něco podivného. Pozvala jsem Ericu a Matta na čaj a povídali jsme si hlavně o Angelle, když se Erica koukla z okna do parku a ulehčeně si oddychla.
"Kim! Matte! My se tu tak strachujeme a Angella si sedí dole na lavičce!"
Rychle jsme přiběhli k oknu a podívali se dolů. Opravdu - na nejbližší lavičce pod stromem seděla Angella v černých šatech a zdálo se, že nad něčím přemýšlí.
"Angello!" zavolala jsem. Ani se neotočila. "Angello, pojď nahoru! Slyšíš?!"
Nereagovala.
"Angie!" zavolala Erica. Ale ani na její volání neodpověděla. Erica zavrtěla hlavou. "Co to s ní je? A co to má za šaty? Viděli jste je někdy?"
"Ne." řekla jsem. "Půjdu dolů a přivedu ji..."
Když jsem se blížila k lavičce, Angella se ani neohlédla. Erica i Matt na ni volali, ale nedočkali se žádné reakce. Šok jsem zažila, když jsem došla až na místo - nikdo na lavičce nebyl. Jen strom vrhal temný stín...
"Angello, no tak, Angello!" volala Erica z okna. Obrátila jsem se a zakřičela:
"Erico, nikdo tady není!"
"Cože?"
"Nikdo tady není!"
"Ale blbost! Vždyť ji odsud vidím!"
"Ale tady nikdo nesedí! Je to jen stín!"
"Tomu nerozumím...Angello!"
"Erico! Ona tady není!"
"Pojď nahoru, Kim!" zavolal Matt.
Raději jsem poslechla a klusem pádila domů...
"Cos to říkala?" vysypala na mě Erica hned u dveří.
"Nikdo na té lavičce nesedí! Je to jen stín!" řekla jsem. Hlas se mi až skoro třásl.
Erica zvedla udiveně oči.
"Stín???"
Přistoupila k oknu a zavrtěla hlavou.
"Jestli tohle je stín..."
Musela jsem se taky podívat. Angella seděla na lavičce jako předtím. Opravdu nevypadala jako stín.
Zavřela jsem okno. Byla jsem zmatená. Kdybych to viděla jen já, myslela bych si, že jsem snad přetažená, ale viděli to všichni...
"To se nějak zvláštně láme světlo." řekl Matt. "Nic to nebude. Možná opravdu jen stín..."
Matt byl z nás asi nejklidnější. Vůbec si s tím nelámal hlavu. Dopil svůj čaj, rozloučil se a i s Ericou odešel. Já si zhasla světlo a podívala se ven. V té tmě jsem to viděla jasněji - Angella seděla na lavičce a hrála si s rudou růží...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář