Upířu Zamek........5.
2. 4. 2007
Upíří zámek - část 5
Celý příští den prospala a po nocích žila životem, jakým žila i Vincentova rodina. Taky se jí zazdálo, že se vaří jenom pro ni. Nikoho nikdy u jídla nepotkala. Nikdo snad nejedl? Začínala se cítit velice nepříjemně. Mnohokrát prosila Vincenta, aby ji odvezl zpět ke Claire, ale jako by mluvila do zdi. Jako by ji neslyšel. Uplynul celý měsíc jejího života na zámku a ani jednou nebyla venku. Začínala být zima, mlha zhoustla a pomalu se začínal sypat sníh. Krajina byla ještě melancholičtější, než když sem přišla.
Jednou, těsně po západu slunce, k ní do pokoje přišly malé holčičky, které potkala na seníku, i se svou matkou. Vypadaly jinak - více živě, svěže. Matka se na ni usmála.
"Dobrý večer, jmenuji se Helena Bardot." podávala jí ruku.
"Carolina Sallivetti."
"Přišla jsem za váma, abych si promluvila..."
"Kdo jste? Služebná?"
"Ano, služebná...zdálo se mi, že se tady necítíte šťastná."
"Ach ne..." řekla Carolina s hraným úsměvem. "Jsem velice šťastná."
"Mně lhát nemusíte, já to tady taky nesnáším. Jenže já, narozdíl od vás, už nemám na výběr. Je pro mě lepší tady zůstat." Posadila se do křesla, dívky se usadily kolem ní a Helena začala vyprávět:
"Tehdy jsem se doslechla, že nějaký šlechtic hledá služebnictvo. Neměla jsem už žádné peníze, abych uživila své dcery...manžel před rokem zemřel a já neměla práci. Rozhodla jsem se, že práci příjmu. Byla to možná chyba. Když jsem dala vědět o svém zájmu, přijeli si pro mě...v nějakém kočáře, a když mě sem vezli, zatáhli závěsy..."
"To mě taky..."
"Už to mi bylo divné. Když jsme přijeli, nezamlouvala se mi ta pustina tady okolo. Ale peníze byly důležitější. Z čeho bysme potom žily? Hmmm...vzali mi dcery a někam je odvedly. Mě se samotný lord vyptával na mou praxi a podobně, až mě nakonec..." zmlkla.
"Co? Povězte..."
"Nevím, jestli bych vám to měla říkat..."
"Prosím, je to důležité! Vincent býval tak milý a teď...nevím, co se s ním stalo. Úplně se změnil! Jako by to ani nebyl on! Řekl, že jsem jeho snoubenka, přitom jsme se nikdy nezasnoubili...a pak poprava jeho sestry....a všechno kolem....Co se tady děje?"
"Jsou to.." Helena ztěžka polkla. "Jsou...to...upíři. Stejně jako já. Udělali ze mě stvůru..."
Carolina vyjekla a zakryla si pusu.
"Zbláznila jste se?!" skoro vykřikla. "Upíři??? Všichni jste tady divní! Naháníte mi hrůzu! Běžte!"
"Já vám ale říkám pravdu..."
"Běžte!"
"Sama se přesvědčte..." odhrnula horní ret a ukázala tak Carolině ostré špičáky. Její malé dcery udělaly totéž...vypadaly tak démonicky, až se Carolině skoro zježily vlasy a do očí jí vhrkly slzy.
"Ach můj bože...můj bože...."
Hleděly hladově na Carolinu, která couvla až k posteli. Pak se ale Helena zasmála.
"My vám neublížíme. Ale oni...váš snoubenec, jak říkáte...budou z vás chtít udělat totéž, co z nás."
"A proč už to tedy neudělali?"
"Čekají na svatbu...o svatební noci z vás udělají to, co jsme my."
Carolina zalapala po dechu.
"Musím zmizet. A rychle!"
"To nepůjde jen tak..."
"Prosím, pomozte mi!"
"Proto jsem tady...ale musíte mi věřit. Lord chodívá spát okolo sedmé ranní, než vysvitne slunce úplně. Klíče mívá u sebe...mám náhradní klíč ke všem pokojům. Dám vám klíč k jeho pokoji a vy si časně zrána dojdete k němu pro klíč od vchodových dveří a zámeckých vrat. Pak už je to na vás. Nevím, jak se dostanete z těch lesů..."
"Co kdybych si vzala koně?"
"To nepůjde. O stáje se stará Martin...nikdo jiný klíče nemá. Musíte jít po svých."
"To zní šíleně. Vždyť ani nevím, kde jsem..."
"Já taky ne, ale musíte se rozhodnout. Buď půjdete, nebo zůstanete. Ale zaslechla jsem, že svatba se plánuje už na příští týden. Nemáte moc času. Chcete ten klíč?"
"Ano, chci!" vyhrkla Carolina bez rozmyslu. "Nezůstanu tady!"
"Dobrá." Helena vytáhůla svazek klíčů a hledala v něm ten správný. Podala jej Carolině. "Tady máte. Utečte co nejdříve! Až si odemknete, dejte klíč do vázy u vašeho pokoje, vyzvednu si ho."
"Děkuju mnohokrát."
"Nemáte zač. A ani muk!" Helena i s dcerama spěšně odkráčela, aniž by se ohlédla. Carolina si připadala jako ve snách. Upíři...nevěřila v ně. Proto bývají vzhůru jen po nocích, nejí, nepijí...pokaždé, když Vincent mizí, určitě jde na lov. Najednou dávalo vše smysl, ale bylo to neuvěřitelné. Carolina byla zmatená. Ale jedno věděla jistě - ať je pravda jakákoliv, na zámku zůstat nechce. Musí pryč...
Carolina zrovna v jídelně pozdně večeřela, když se u ní objevil Vincent s radostným výrazem.
"Carolino...jsem rád, že tě vidím. Včera jsem mluvil s otcem a mám pro tebe skvělou novinu!"
"Opravdu?" Carolina předstírala radost. "Jakou?"
"V sobotu je svatba...vezmeme se!"
Carolina polkla soustu a naoko vykřikla radostí.
"To je ale opravdu úžasná novina! Mám radost!"
"No vidíš...a to si pamatuju, jak jsi sem přišla...zlobila ses, že jsem tě představil jako snoubenku."
"Byla jsem hloupá."
"Hmmm...nech si chutnat. Musím si ještě něco vyřídit." odešel. Zmizel jako vždy. Carolinu přepadl tísnivý pocit. Bude to muset udělat dnes ráno. Uteče. Zvládne to. Musí...
Nejdříve utekla ze svatby s Gabrielem, teď utíká ze svatby s Vincentem. Měla raději zůstat v Itálii, tam jí alespoň nehrozilo, že ji Gabriel promění v monstrum. Gabriel se k ní choval alespoň vlídně....najednou si vzpoměla na Claire a na tu noc, kdy spolu stály u Eiffelovky. Carolina tehdy řekla, že už se nechce do Itálie nikdy vrátit a Claire ji varovala - že prý ať to neříká, že by se to mohlo vyplnit. Carolině teď přeběhl mráz po zádech. Měla být zticha...možná by se to ani nemuselo stát.
Celou noc byla sama. Venku hustě sněžilo a tak ji představa, že se ráno bude táhnout lesem jen v šatech bez kabátu (žádný neměla), aniž by věděla, kam jde, docela děsila a vůbec se jí do toho nechtělo. Utekla by až na jaře, ale tolik času jí nezbývalo.
K ránu se cítila unavená - unavená nudou a zároveň velice nervózní. Schylovalo se k sedmé ranní. Čekala.
Konečně se ručička přesunula na sedm a začalo pomalu svítat. Vstala z postele a zpod polštáře vytáhla klíč.
Musíš, Carolino...to zvládneš...
Vylezla ze svého pokoje a rozhlédla se po chodbě. Nikde nikdo. Odvážila se tedy jít k zamčeným pokojům. Vincentův byl hned ten první. Vzala za kliku - opravdu měl zamčeno, takže vsunula klíč do zámku a opatrně odemkla. Uslyšela tiché cvaknutí a pak ticho. Pro jistotu se ještě zaposlouchala, ale neslyšela nic. Otevřela dveře.
Nový komentář
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář