16. a 17. listopadu
Originál psán kolem půlnoci ;)
Sedím opřená o dveře a pozoruji svojí noční oblohu. Připadá mi, že je jenom moje…, je nádherně. Pozoruji mraky plující po obloze, poslouchám šeptání stromů a pohvizdování větříku… Najednou zjistím, že je půlnoc…jen tak ze zvědavosti mě napadne, kolik je asi stupňů… Zvedám se a jdu se podívat na teploměr… Heh..! =) pomyslím si když zjišťuju že sedím venku na balkoně jen tak v noční košili a zimní bundě…je 5 °C
No co…zima mi není, je mi suprově!
Zase se usazuju na svoje teď už vychladlé místečko a zadívám se na siluetu dvou smrků, které se lehounce kývají ve větru… a myšlenkama zavítám do dob, kdy jsem byla ještě opravdu malá J… ty stromy mi přišly hrozně moc veliký… a zároveň hrozně moc hezký.
Někdy mě napadá, jak se musí cejtit třeba moucha, nebo myš…všechno je oproti nim tak velký… to jim to nevadí…? Asi ne… žijou si se svojí maličkostí celkem spokojeně… A hlavou mi najednou bleskne „A proč bys tak nemohla žít i ty?“ a když se nad tím zamyslím… je to tak =) proč si pořád stěžovat na to že jsem malá anebo nejmladší… :D i toho se dá využít :P tak třeba „Malý věcí jsou milý“ nebo taky roztomilý že jo…. J když máte 180 řekne vám to málokdo…ale když jsou skoro všichni ve vašem věku vyšší než vy? =) m-hm… to už je o něčem jinym.
Zpoza mraků se vyhoupl měsíc… a krásně svítí
Přestávám pozorovat oblohu a rozhlížím se po okolí… v několika oknech se ještě svítí. Podívám se na hodinky a zjistím, že už je čtvrt na jednu…což znamená… že už je 17. listopadu! :D
Vítr najednou zesiluje a mě začíná bejt zima…slyším praskání stromů ve větru a rozhoduju se, že je asi načase jít dovnitř než nastydnu… Ee. :D Ještě chvíli tu budu ;) nemůžu se vynadívat na temně modrou oblohu posetou hvězdami…
Tak dneska je už konec psanímu a jde se dovnitř ;) zatím ahoj =)
Jestli jste to vydrželi číst až do konce, tak vás obdivuju ;D protože na tomhle článku nic moc zajímavýho není :)