Nezískal víc mistrovských titulů než Schumacher I., Fangio či Prost. Nedominuje ani tabulce počtu vyhraných Grand Prix, absolvovaná nejrychlejší kola také nezajížděl jak na běžícím pásu. Vlastně drží jen jediný rekord: z prvního místa v počtu zajetých pole-position ho ještě nikdo nesesadil. Přesto každoročně na přelomu dubna a května se to v odborných i s motorismem nesouvisejících periodikách zahemží články o tomto charismatickém muži. Čím byl tak výjimečný, že ještě deset let po jeho smrti je středem pozornosti motoristického světa, fanoušků i obyčejných lidí?
Odpovědi nejsou vůbec jednoznačné a jejich hledání nebude ani trochu lehké. Senna byl označován mistrem volantu i nemilosrdným likvidátorem. Impulsivním dobyvatelem i chladnokrevným počtářem. Nezařaditelným do žádné škatulky. Vyhrával závody, v kterých podle prognóz neměl uspět, a zahodil jistá vítězství, která by mu mezi prsty protéci nikdy neměla. V tom jeho výjimečnost nebyla. Daleko podstatnější byl Brazilcův přístup k samotnému meritu závodění. Jeho posedlost vítězstvím ho vedla k tomu, aby dokonale poznal všechny taje závodního vozu. To mu ale nestačilo, neexistoval jediný předpis a nařízení, které by mu unikly. Obětoval závodění vše, včetně soukromého života. Nepřipouštěl si nebezpečí, ale nepodceňoval ho. Pokud mu dnes patří titul Apoštol bezpečnosti, není to vůbec přehnané. Jeho přínos pro zvýšení bezpečnosti je naprosto neoddiskutovatelný, a tak zůstává smutným paradoxem, že jeho samotného to neochránilo před jeho osudem.
Jak začala kariéra muže, předurčeného k úspěchu? Už ve čtyřech letech dostal od svého otce originální dárek. Vzhledem k tomu, že Milton Guiraldo Theodoro da Silva byl úspěšným obchodníkem v Sao Paolu, mohl si to dovolit. Onen důvod, proč Ayrton dostal malou motokáru, byl ještě jiný. Jeho syn v raném mládí trpěl určitou poruchou koordinace pohybů. Zakrátko se ukázalo, že tento malý handicap Brazilci vůbec nevadí. Rodinný archiv dokládá, že v pěti změřil v soukromém závodě síly s chlapci o více než deset let staršími. Chcete slyšet, že nadějné dítko vyhrálo? Byla by to hezká pohádka, ale pravda je taková, že z vedoucí pozice po drobné kolizi s jedním ze soupeřů zastavil své vozítko mimo trať. Do cíle zbývala tři kola. Ta aureola neporazitelnosti se začala naplňovat až v jeho třinácti letech. 1. července 1973 zasedl do sedadla své skutečně závodní motokáry a debut byl vítězný. Motokáry pak krotil ještě dlouhých devět let, ale překvapivě triumfoval jenom na rodné půdě. Na mezinárodním fóru to dotáhl „pouze“ ke dvěma titulům mistra světa (1979 a 1980).
Brazilci Emerson Fittipaldi, Carlos Pace a především Nelson Piquet změnili nahlížení nejen fanoušků, ale především odborníků na příliv závodníků z nejlidnatější země Jižní Ameriky. Scénář měl většinou stejný průběh – úspěchy doma, přesun do Evropy... A teprve pak nastalo tříbení. Senna se po přesunu do Británie posadil do kokpitu formule Ford 1600. Samo o sobě to tak jednoduše nešlo: muselo přijít patřičné doporučení, aby Ayrton mohl své kvality předvést. Za Sennu složil jakousi ústní záruku v té době ještě stále pilot F1 Francisco „Chico“ Serra. Zakladatel a majitel firmy Van Diemen Ralph Firman (otec současného pilota F1) se nakonec nechal přesvědčit a přestože Senna zrovna neoplýval financemi, mohl nastoupit do již zmíněného šampionátu s vozem Van Diemen Minister RF 81. První závod mu přinesl nikoli vítězství, ale páté místo. Na konci roku však mohl úspěšně bilancovat: 11 zlatých věnců z 20 závodů, 210 bodů a titul šampióna. Řekli byste – start ke hvězdné kariéře.
To by ale nebyl Senna, aby postupoval ve vyjetých kolejích. Logicky se předpokládalo, že půjde do nějaké vyšší kategorie, ale Brazilec odmítal zbůhdarma vrážet do závodění peníze, protože podle jeho názoru za něj hovořily jednoznačně výsledky. Jenže automobilový sport není charita. Znechucený Senna vzápětí shledal, že má minimálně dva důvody, aby se vrátil domů. Kromě těch finančních to bylo haprující manželství s Lilian. Všechno měl spravit návrat na rodinnou farmu, ale chov dobytka nemohl ambiciózního mladíka zaujmout. Po rodinné poradě bylo jasné, že Senna přinese své zálibě první oběť – vztah se svou ženou. Ta ho totiž odmítla doprovázet zpět do Anglie...
Senna tedy ustoupil finančním nárokům. Ale vzhledem k penězům, které měl k dispozici, zvolil britskou formuli Ford. Soupeře deklasoval deprimujícím způsobem. Na dvoulitrovém Van Diemenu v týmu Rusten Green Racing zlikvidoval soupeře jak v britském mistrovství (z 19 závodů nevyhrál jen tři) tak i v ME. Pak už byl logický postup do F3. Pochybovači říkali: „Teď se teprve ukáže, co v tom mladíčkovi je.“ Sennova odpověď byla suverénní – ještě na sklonku roku v Truxhonu stanul na nejlepší startovní pozici a vyhrál. Jeho popularita rázem vyletěla vzhůru – přispěl k tomu i fakt, že tento závod přenášela britská televize. Ačkoliv to v tu chvíli ještě nikdo netušil, tenhle 13. listopad rozhodl o tom, že Brazilec dobude jednou formuli 1. První nabídky přišly záhy. V živé paměti byl ještě případ Nelsona Piqueta, kterého se trestuhodně zbavil Mo Nunn a po kterém rychle chňapl Ecclestone. Když s ním uzavřel tříletou smlouvu, většina jeho konkurentů si klepala na čelo. Po roce a půl už mohli tohle gesto provádět na své hlavě. U Senny ale neuspěli. Ayrton se totiž neukvapil - kalkuloval s tím, že úspěchy v nižších britských formulích mu nezajistily potřebnou publicitu. Potřeboval ještě jednu kvalitní „ránu“, aby si mohl diktovat podmínky on sám. Proto bojoval v roce 1983 nikoli na tratích Grand Prix, ale ve F3. V týmu West Surrey Racing měl k dispozici Ralt Toyota Novamotor RT3 E – a nečekaně silného soupeře. Ačkoliv vyhrál dvanáct z dvaceti závodů, pořád měl v patách a několikrát i před nosem dalšího vynikajícího závodníka. Brit Martin Brundle mu nedaroval ani metr a Senna až po posledním závodě mohl konstatovat, že je celkovým vítězem šampionátu Marlboro, nebo chcete-li britského mistrovství F3. Brundlemu k této poctě chybělo devět bodů.
Senna byl skutečně velice učenlivý a brzy poznal sílu médií. Sám k tomu o dva roky později řekl: „Těžil jsem samozřejmě ze stoupajícího zájmu o automobilový sport doma. I když jsem měl neúspěchy, dnes vděčím za svoji popularitu dokonalé práci. Po každém závodě, ať na motokáře nebo ve formuli Ford či dokonce F3 jsem posílal dálnopisem informace o průběhu závodů a výsledky do Brazílie. Tisk toho využíval a byl mi za to také patřičně vděčný. Díky této konjunktuře jsem se brzy stal známější než Nelson Piquet.“ To si mohl Senna ověřit už v polovině roku 1983. V červnu absolvoval svá první testovací kola s Williamsem FW 08 B (po patnácti letech byl tento vůz prodán za 100 000 liber v dražbě) a na sklonku roku se ještě dostalo na Brabham BT 52B. Třetí jízda, tentokrát v kokpitu McLarenu, byla vlastně odměnou za jeho výkon v šampionátu F3. Důvod byl zřejmý, koncern Marlboro, který zaštiťoval celé mistrovství, byl generálním sponzorem McLarenu... Vypadalo to, že v licitaci o mladého Brazilce vyhraje Bernie Ecclestone – jeho celobrazilský tým by byl určitě velice kvalitní. Dodnes se asi nedozvíme, co všechno bylo ve hře, nakonec Ecclestone oficiálně prohlásil, že důvodem neúspěšného jednání byly problémy se sponzory. Faktem je, že Senna už měl smluvní vztah s tabákovým koncernem Imperial Tobacco, pod nějž spadala známá a Lotusem proslavená značka JPS. Tady logika trochu kulhala, protože generálním sponzorem Brabhamu byl italský mlékárenský gigant Parmalat, takže záměry těchto dvou mecenášů by se nijak nekřížily. Že by už tehdy měl Senna vysoké finanční nároky?
Všeobecně se předpokládalo, že Senna zakotví právě u Lotusu, už kvůli smlouvě s Imperial Tobacco a také proto, že Brit Nigel Mansell po smrti Colina Chapmana ztratil v jeho osobě jakéhosi ochránce. Manažer Peter Warr, přestože byl Brit jako Mansell, si s Nigelem nerozumněl a chtěl ho stůj co stůj vyměnit. Měl ideální možnost, ale pak se rozhodl, že ještě počká. I přes svůj velký talent mohl Senna v kvalitním týmu vyhořet a to si Warr rozhodně nepřál. Senna tedy dostal volnou ruku a jeho volba padla na britský Toleman. Proč si Senna vybral právě tenhle tým, který se poprvé do bodované šestice prosadil až v posledních čtyřech závodech právě ukončené sezóny? „Toleman byl skutečně mladý tým, který mi dal příležitost vyvíjet nový závodní vůz, a mimo jiné měl vynikající podvozek. Byl opravdu dobře postaven a výsledky byly takové, jaký byl celý tým.“ Záhy Senna zjistil, že jenom tohle samo o sobě nestačí – motory Hart samozřejmě za konkurencí kulhaly a také laborování s pneumatikami (první čtyři závody jel tým ještě na italských Pirelli) rozhodilo koncentraci týmu. Když se v Imole Senna vůbec nekvalifikoval, manažer Hawkridge zaúřadoval a zajistil týmu smlouvu s Michelinem. Ale i Francouzi už jenom vzpomínali na úspěšnější léta své první éry ve F1. Za zlom v Sennově kariéře se všeobecně považuje monacká Grand Prix 1984. Doslova vodou zalitá trať miniknížectví prokázala, že odvaha Brazilci nechybí, ale také naznačila, že někdy zapomíná, kde je limit. V šikaně na nábřeží totiž ztratil v dešti orientaci a „trefil“ se do ní doslova na poslední chvíli. Když se svým vozem elegantním skokem přeplachtil obrubník, několik komentátorů vykřiklo slovo, které s chválou nemělo nic společného. Závod by i mohl vyhrát, jenže podmínky byly natolik strašné, že ředitel závodu Ickx sáhl po červeném praporu a závod ukončil. Několik decimetrů před cílovou čarou Senna Prosta předstihl, jenže výsledky se započítávaly z kola předchozího. Kdyby měl Ickx v ruce tradiční chequered flag, měl Senna o jedno vítězství více. Paradoxem je, že daleko méně agresivní, ale mnohem více účelnou jízdu na zaplavené trati předvedl Stefan Belloff. Muž, o kterém se mluvilo jako o budoucím mistru světa to nakonec nemohl stvrdit - o rok později se zabil v Porsche 956 ve Spa. V Monacu ho Senna zastínil především díky riskování... Když Ayrton Senna nastupoval ke GP Holandska, měl už v kapse tři důležité věci: třetí místo z britské GP, poklonu dvojnásobného mistra světa Niki Laudy, který po jeho výkonu na Hockenheimu prohlásil: „To je materiál, ze kterého se dělají mistři světa“ (Senna v tomto závodě zažil první vážnou nehodu – po těžké havárii kolegy Cecotta v tréninku se mu v závodě v rychlosti 260 km/h zlomil zadní spoiler. Naštěstí vyvázl bez sebemenšího zranění) a především podepsanou smlouvu s Lotusem na tři roky! Jakmile to vešlo ve známost, nastal kolotoč. Ve smluvním vztahu Senna – Toleman byla sice klauzule, že Senna po finanční kompenzaci může z týmu odejít, jenže jasně tam také bylo napsáno, že k vyrovnání musí dojít ještě předtím, než někde začne jednat. Rozzuřený Hawkridge Ayrtona obvinil ze zrady a zakázal mu startovat za tým až do konce roku! Jenže v Monze se Brazilcův náhradník Pierluigi Martini vůbec nekvalifikoval a manažer Tolemanu své rozhodnutí rychle zrevidoval. Zvláště, když Senna svým finančním povinnostem dostál. Na rozloučenou věnoval Senna týmu další vavřínový věnec, tentokrát za třetí místo v Portugalsku. Hned za suverénními McLareny.
Dovolte ještě jednu malou odbočku, která do jisté míry může zodpovědět otázku týkající se Sennovy mnohostrannosti. V květnu 1984 se slavnostně otevíral přebudovaný okruh Nürburgring – ze slavného „Zeleného pekla“ se stala nová moderní trať, i když její délka už neměla s tradicí nic společného, měřila sotva jednu pětinu původních 22 kilometrů. Pořadatelé oslovili mnoho celebrit, mimo jiné například Fangia či Mosse, kteří zasedli do historických vozů, ale také mistry či vicemistry světa z dob nedávno minulých. Emerson Fittipaldi, Carlos Reutemann, Niki Lauda, Keke Rosberg či John Watson měli v závěrečném závodě identických vozů Mercedes Benz 190E 2.3-16 ukázat, kdo je největším esem. Emerson Fittipaldi se však na poslední chvíli omluvil a tak prosbám pořadatelů vyhověl Ayrton Senna a svého krajana nahradil. A jak to dopadlo? V následujících dnech přinesly motoristické časopisy fotografii Ayrtona se zlatým věncem nad hlavou, kterému dominovaly dvě obrovské německé trikolóry...
Lotus byl pro Sennu velkou výzvou, ale i tady se ukázal jako mistr psychologie. Warr odhadl Ayrtonovy schopnosti tak vysoko, že mu při podpisu smlouvy nabídl post jedničky. Dostal tím do dost nepříjemné situace Elio de Angelise, který kroutil v britském týmu už šestou sezónu. Senna byl určitě rychlejší, ale de Angelis spolehlivější. Nakonec to byl taktik Senna, který navrhl, že priorita nebude určena. De facto vlastně zůstal nerozhodnut i vnitrotýmový duel: Ayrton vyhrál dvakrát, Elio jednou, Brazilec získal 38 bodů, Ital 33, ale Senna bodoval jen šestkrát a de Angelis jedenáctkrát... Co však nešlo opomenout, to byly první Sennovy triumfy. Shodou okolností oba na nikoli mokré, ale přímo zalité trati. Jenže svět od Brazilce čekal div ne útok na mistrovský titul a nějak opomenul, že od roku 1979 vyhrál Lotus jedinou Grand Prix (de Angelis v Rakousku 1982) a v těchto letech nedokázali přivést Chapmanovi vavříny takoví borci jako Andretti, Reutemann či Mansell! Nakonec i de Angelis své jediné vítězství ze společné sezóny se Sennou zdědil díky Prostově diskvalifikaci. Jak už ale bylo řečeno, Ital spolehlivě dojížděl do cíle a Ayrton v honičce za nejvyšším stupínkem nešetřil sebe, ale ani techniku. Po sezóně z toho bylo dost zlé krve. Senna obvinil tým, že není schopen kvalitně připravit vůz, vedení bylo zase přesvědčeno, že Ayrton zbytečně huntuje materiál a nerespektuje příkazy k omezení plnicího tlaku. Dvakrát totiž zůstal Brazilec stát na trati bez kapky paliva (Imola, Silverstone), ale jak se zjistilo při zpětné analýze, ani jednou to nebyla zdaleka jen jeho vina.
Byl to nakonec Ducarouge, který nařídil klid zbraní. Připustil, že tým má jisté rezervy a rozhodl se vyhovět tentokrát už nekompromisnímu požadavku, aby místo vedle Senny zaujala jasná týmová dvojka. Tím se Brazilec dostal do křížku s Warrem, protože ten chtěl do týmu prosadit Dereka Warwicka. Brit jezdil dva roky u Renaultu a dalo se předpokládat, že mu úzké vztahy mezi ním a francouzským dodavatelem motorů zajistí potřebná privilegia. Nakonec musel Warr ustoupit a angažmá přijal britský aristokrat John Stuart Colom Crichton, Earl of Dumfries, motoristickému světu známý jako Johnny Dumfries. Tvrdilo se, že za jeho smlouvou s Lotusem bylo pohádkové jmění, které mu brzy mělo patřit (o tři roky později skutečně disponoval částkou 142 milionů liber), ale vedle Senny neměl šanci se prosadit. To Ayrton měl docela jiné cíle a zakrátko se prosadil do elitní čtveřice, které se začalo říkat „banda čtyř“. On, Prost, Mansell a Piquet byli vlastně jedinými adepty na mistrovský titul a byli to prakticky pouze oni, kdo skutečně bojoval o vítězství. Záhy však Ayrton zjistil, že právě on má k vavřínům nejdál a mohl dodatečně litovat svého tvrdého požadavku přijmout na post dvojky vysloveného outsidera. Dumfries mu totiž nijak v boji o důležité body nemohl pomoci, protože se toulal většinou v druhé desítce jezdců. Senna proto začal zkoušet všemožné triky. Zajel impozantních devět pole-position, ale způsob, jakým je občas získával, mu příliš dobré jméno u soupeřů nepřinesl. Kdykoliv se nějaký z jeho soupeřů objevil na trati, vypálil tam také Sennův Lotus. Nelze říci, že by vysloveně blokoval, ale rozhodující setinky vybojoval. Senna také do důsledků pochopil význam startovní pozice č. 1 a byl spolutvůrcem supertréninkového auta. Nejenže vyrážel na trať s minimem paliva, nechával si také montovat jednokotoučovou spojku, používal héliem plněné pneumatiky, jezdil v kevlarových botách... prostě šetřil každý gram, který byl pro ony setiny nezbytný... Od této sezóny se také datuje nepřátelství mezi Sennou a Mansellem. Začalo to v Brazílii, kdy Senna kontroverzním manévrem vyprovodil Brita z trati už v prvním kole. Další „potyčku“ si odbyli v druhém závodě ve Španělsku, kde Brit tvrdě dotíral na Brazilce až do posledních metrů, a když už se zdálo, že získá navrch, Ayrton mu prostě otevřeně zblokoval trať. V cíli se spasil do té doby nejmenším rozdílem vítěze od druhého – pouhých 0,014“ jenom posílilo jejich vzájemnou řevnivost. Jinak se Senna snaživě prokousával ke svému cíli, ale šest nedokončených závodů bylo příliš. Dva závody před koncem mohl svou cestu za mistrovským titulem uzavřít. Opět nešetřil tým, byl si vědom, že svět od něj očekával více než pouhá čtyři vítězství během tří let. Dominoval sice v počtu získaných pole-position, ale to bylo jako bohatě sít a nic nesklízet. Zasazoval se tedy o zajištění špičkové pohonné jednotky. A jeho přání se díky shodě okolností splnilo. Zástupci firmy Honda před sezónou 1987 vyslovili přání, aby v jednom týmu absolvoval celý rok japonský pilot. .Předem bylo tak trochu jasné, že to bude u Lotusu, protože nahradit neznámým, byť zkušeným pilotem někoho z dvojice Mansell – Piquet (zvláště když skončili v předchozím roce na druhém a třetím místě) byl čirý nesmysl. Senna přijal bez emocí fakt, že Dumfriese nahradí Satoru Nakajima. Jeho zajímal pouze fakt, že jeho vůz bude mít konečně konkurenceschopný motor. Tentokrát však přišla rána ze strany, odkud ji rozhodně nečekal. Ducarouge totiž přes veškerou snahu model 99T nedotáhl do takové podoby, aby s ním Ayrton mohl konkurovat. Přes aktivní odpružení přední nápravy byl jeho tentokrát už žlutý Lotus těžko ovladatelný a se soupeři se jakž takž srovnával jenom na městských okruzích. Zvítězil v Monacu a Detroitu, ale tím jeho vítězné ambice skončily. Co mu bylo platné, že konečně vylepšil i procento spolehlivosti, když mu jeho dva největší soupeři (Piquet a Mansell) stále víc a víc unikali. Na klidu mu nepřidal ani další incident s Mansellem, kterého v Belgii sporným manévrem přesunul do únikové zóny vedle trati. Nigel už tentokrát zahodil tvář britského gentlemana a v depu se prostě na Sennu vrhl. Následné rvačce zabránili procitnuvší mechanici Lotusu... Paradoxně po svém vítězství v Detroitu, které ho dočasně posunulo do čela klasifikace, poprvé Senna připustil možnost, že s Lotusem smlouvu neprodlouží. Bylo mu jasné, že jezdce jeho formátu budou chtít obě špičkové stáje, jenže to už se začala zamotávat situace kolem Williamsu. Senna, který nikdy nepřipustil, aby se zásadní informace prohnaly kolem něj bez povšimnutí, tyto okolnosti dokázal náležitě zužitkovat. Před italskou Grand Prix už byla ruka v rukávě. Podle Sennova názoru nebyl Lotus schopen dalšího progresu, proto došlo k poměrně rychlé dohodě s Ronem Dennisem. Ještě před samotným závodem bylo oficiálně oznámeno nové spojení Senna – McLaren a šest týdnů nato Brazilec s definitivní jistotou věděl, že do nového působiště rozhodně nepůjde jako nový mistr světa. Podařilo se mu ale zdolat Alaina Prosta a to před nadcházející sezónou vůbec nebylo špatné. A nedokázalo ho už rozladit ani to, že po posledním závodě přišel na základě protestu Benettonu o druhé místo.
Daleko víc Sennu rozzuřila událost při jeho prvním závodě v novém působišti. A ještě k tomu na domácí půdě! Před startem totiž musel přesednout do náhradního vozu, na což měl mít 15 minut. Jenže pořadatelé start urychlili a po odjetí třiceti kol ukázali Ayrtonovi černou vlajku. Ayrton soptil, protože poprvé cítil větší podporu publika než jeho domácí rival Piquet. Všechno si Senna vynahradil už na italské půdě, i když i tentokrát měl nahnáno. S přehledem vedl, když najednou mu přímo do hledí vlétl z kokpitu štiplavý kouř. Marně se po závodě snažili technici zjistit, co to mělo znamenat. Senna naštěstí tenhle incident zvládl a v poklidu si připsal první triumf v červenobílých barvách. Poučné bylo pro něj Monaco. Opět zdrtil konkurenci a i svého kolegu, ale fatální chyba při výjezdu z tunelu znamenala zbytečný šrot a ztrátu devíti bodů. Přesto dlouho odmítal přiznat svou chybu, ačkoliv svému manažerovi se přiznal, že v tu chvíli myslel až příliš dopředu a ztratil koncentraci. Další závody se nesly ve střídavém duchu, ale pouze ve stáji McLaren. Ostatní konkurence prostě neexistovala. Asi rozhodující trhák nastal po GP Kanady, kterou Ayrton vyhrál. V následujících šesti závodech vyhrál pětkrát! Na vítězství s Prostem tak vedl 7:4 a vzhledem k tomu, že se započítávalo jen jedenáct z šestnácti výsledků, měl svůj sen na dosah. Jak to ale bývá, poslední kroky jsou většinou nejtěžší. Na Monze se v předposledním kole vřítil do šikany za startem, ale poněkud zbrklý a zbytečný manévr ho doslova postavil do cesty Schlesserovu Williamsu. Následovala kolize a konec. Ačkoliv většina lidí byla přesvědčena, že se chyby dopustil Francouz, Senna později sám přiznal, že mohl klidně počkat a předjet o kolo zpět jedoucí Williams až za šikanou. Opět ona docela malá piha na kráse. Daleko zajímavější byly dva další závody. Senna najednou začal bojovat se spotřebou paliva. Když Prost s přehledem vyhrál v Portugalsku a Španělsku, a Senna podle příkazů počítače musel sundavat nohu z plynového pedálu, začala se probírat nahlas otázka, zda nešlo tak trochu o zdramatizování závěru mistrovství. To ale ještě nikdo netušil, že pravý horror pro Brazilce teprve přijde. Na startu japonské Grand Prix stál Ayrton na nejlepší pozici (jako ostatně v této sezóně už jedenáctkrát předtím), ale když se rozsvítila startovní světla, jeho McLaren se sotva pohnul. „Třikrát mi zhasl motor. K životu jsem ho probudil spojkou. Bál jsem se jen havárie – každou chvíli mi mohl někdo přejet přes záda!“ Jen díky svažující se cílové rovince se Brazilec dal opět do pohybu. Nehodil flintu do žita a nečekal na poslední šanci v Austrálii. Šel tvrdě za svým cílem. A když začalo mžít, bylo jasné, že může dosáhnout svého. Při nájezdu do 28. kola si zkušeně počkat a přehnal se kolem vedoucího Prosta. Na trati už pak kraloval jenom novopečený mistr světa... Zajímá vás, jak dopadlo poslední dějství v Adelaide? Prost čerstvého šampiona porazil, ale nebyl to rovnocenný souboj. Ayrton si totiž před Grand Prix zpestřil program fotbálkem s mechaniky a při pádu si narazil zápěstí pravé ruky. Proto nemohl a snad ani nechtěl s Prostem soupeřit. Na body sice prohrál 94:105, ale důležité byly ty započítané. A tady byl poměr 90:87.
Rok 1989 byl pro Ayrtona v mnoha směrech nový, nepoznaný, svízelný a problémový. Především si udělal další nepřátele. S Prostem byl na kordy už od španělské GP minulého roku, kdy ho po opakovaném startu málem vytlačil na zeď depa. Prostě opět jeho snaha použít jakýkoli prostředek, jen aby se soupeř nedostal dopředu. Prost tehdy vzpomínal: „V jednu chvíli jsem mě ke zdi boxů půl metru a ke kolům Ayrtona snad dvacet čísel. A to všechno v rychlosti kolem 280 km/h. Pokud hodlá pan Senna bojovat o svůj titul takhle, ať si ho klidně vezme. Zabít se nehodlám...“ Při testech to mezi oběma jiskřilo nadále a před prvním závodem manažer Ramirez pronesl větu, která vstoupila do historie formule 1: „Mají se tak rádi, že každý musí bydlet v jiném hotelu!“ V Brazílii se musel Senna vyrovnat s tím, že skončil vlastně dřív než začal. Stačilo maličko, aby se ocitl až na třetím místě, a když se pokoušel prodrat přes Bergera, příliš pozdě zjistil, že skulina je pro jeho McLaren příliš malá... O to intenzivněji se připravil na sanmarinskou GP v Imole. Když se oba McLareny kvalifikovaly do první řady, zašel za Prostem a domluvil se s ním, že ten, kdo v první zatáčce bude druhý nechá toho prvního v klidu projet. Byl to Senna, jenže ve čtvrtém kole se z Bergerova Ferrari v zatáčce Tamburello stala ohnivá pochodeň. Přerušený závod, chvíle obav a pak pokračování dramatu. Po restartu se do první zatáčky řítí na čele Prost, vědom si dohody nechává na vnější straně víc prostoru než je obvyklé. Jako vítr se tudy přežene Senna... Tenhle akt byl poslední kapkou do nenávistného vztahu, který se táhl od Španělska 1988. Na nejvyšší míru vytočený Prost nepřišel ani na tiskovku po závodě a Dennis měl co v zákulisí žehlit. Chtěl v týmu klid a proto Sennovi nařídil, aby se Prostovi omluvil, ale jemu stejně jako oběma kohoutům bylo jasné, že napětí jenom poroste. Potvrdilo se to vzápětí, když Ayrton vyhrál v Monacu a Mexiku. Nálada v týmu byla ale hodně vypjatá a Brazilec začal ztrácet nervy. V USA sice mohl slavit, protože svým 34. pole-position překonal letitý Clarkův rekord, ale stress vykonal své – při běžném předjížděcím manévru začal hrozit o kolo zpět jedoucímu Dannerovi pěstí, a když musel v průběhu závodu měnit panel s elektronikou, vztekle mlátil pěstmi do volantu. Nakonec stejně odpadl... Americký Phoenix načal černou šňůru. V Kanadě mu motor selhal tři kola před cílem, ve Francii ho zradila převodovka hned po startu Tohle vypadnutí Senna nesl velice nelibě, protože právě ve Francii Prost oznámil, že po závěru sezóny hodlá u McLarenu skončit. Přemíra snahy ho stála devět bodů i v Anglii, kde vytočil po fatální chybě při řazení hodiny a skončil v trávě. Po dvanácti kolech měl o čem přemýšlet. Paradoxně další nápor na těžce zkoušenou psychiku znamenala i německá Grand Prix, protože tam přišel o vedení při výměně v boxech, kdy jeden z mechaniků zdlouhavě ověřoval, zda správně sedí zadní kolo. Sennova stíhačka byla pak na hranici rizika, ale vyplatila se. Tři kola před cílem využil Ayrton Prostova technického kolapsu a opět si připsal vítězství. Pak ale musel shltnout hořkou pilulku, když ho v maďarských dunách porazil Mansell. Když už Senna řekne, že tak strašný závod nikdy neměl jet, svědčí to o pekle, které se na trati rozpoutalo. Ve Spa sice vyhrál, ale v průtrži mračen a mlze se dle vlastních slov snad poprvé v životě skutečně bál. O to víc se těšil do slunné Itálie. Pětačtyřicet kol tu směřoval k plánovanému prvenství, ale tlak oleje mu zhatil radost. Náhodní pozorovatelé cítili, že jak Senna tak Prost jsou situací v týmu hodně podráždění – v Itálii lítal Prost po depu a obviňoval vedení, že Senna má k dispozici lepší motor, Ayrton po závodě tvrdil, že se s jeho závadou počítalo. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že konverzace mezi stájovými kolegy se omezila na společenské minimum. Zda ztratil Ayrton šanci na titul právě v Portugalsku, toť otázka. Připomeňme, co se stalo: Mansell v boxu couval, za což byl diskvalifikován. Černou vlajku ale údajně neviděl a když se k němu přiblížil Senna, přijal hozenou rukavici a v souboji kolo na kolo ho vyprovodil z trati. Nebo to byla pomsta za všechna předchozí příkoří? Každopádně ztratil obhájce titulu devět bodů a značnou část nervové soustavy, kterou si vyléval v dalším závodě na svých soupeřích. Je fakt, že mu někteří, ač o kolo zpět, neuvolnili cestu. Na adresu Piqueta dokonce na tiskovce rozčileně uvedl: „To je neuvěřitelné, co si někteří dovolí. My tu bojujeme o titul a oni si hrají!“ Onen rok vyvrcholil japonskou Grand Prix. Napsaly se o ní stohy úvah a názorů, bagatelizovala se vina a kladly se otázky nesmyslně zbytečné. Jaká byla fakta? Sedm kol před cílem se druhý Senna před cílovou šikanou pokusil dostat před Prosta, ale ten byl tentokrát „tvrdší“, než asi Brazilec čekal. Oba vozy se zaklíněnými koly zůstaly stát na okraji trati. Prost vystoupil, Senna gesty přivolal pořadatele a nechal se roztlačit. Doploužil se do depa, nechal si vyměnit spoiler a pneumatiky, a vyrazil stíhat Nanniniho v čele. Podařilo se mu ho předjet a byl odmávnut jako první. Logicky následoval protest stáje Benetton, podle něhož porušil Senna řády tím, že neprojel předepsanou trať. Je pravda, že si Senna trať zase tolik nezkrátil, a už vůbec tím nezískal výhodu posunu v pořadí. Je ale také pravdou, že existují řády a pravidla, a pokud budeme dumat nad tím, zda si v té či oné chvíli někdo polepšil či nikoliv, nikam se nedostaneme. Už legendární Chapman řekl: „Pravidla jsou tu od toho, aby byla dodržována!“ Dle řádu FIA porušil Senna článek 56, když vynechal část trati, a proto byl ze závodu dle článku 63 vyloučen. Tečka. Následující protesty McLarenu byly stejně nesmyslné jako obhajoba Mansella za nerespektování černé vlajky o dva závody zpět. Jen pro srovnání: Mansell couval v depu, nikoho tím neohrozil a ztratil více času než kdyby absolvoval normální zastávku. Nešlo tedy o žádnou výhodu – a přesto byl diskvalifikován. Senna si ale zřejmě myslel, že je natolik výjimečný či nedotknutelný, že v jeho případě budou výjimky platit. Prost možná svůj manévr maličko přizpůsobil okolnostem, ale určitě ne natolik, že by mohl být obviněn z úmyslu. Nakonec sám Senna často používal stejné strategie, když nechtěl být předjet – vzpomeňme na Španělsko 1986 a 1988. Ještě s nadějí, že odvolání týmu projde (McLaren se tím otevřeně demaskoval, koho chtěl za každou cenu protlačit na světový trůn) jel Senna australskou Grand Prix a zase jednou zažil závod hrůzy. Jeho kolize s Brundlem byla jen logickým vyústěním nesvéprávnosti pořadatelů a komentáře pilotů to jenom podtrhovaly. Rozladěný Senna odmítl cokoli říci, snad už tušil, že jeho šance je mizivá... Mluvil zato v rodné Brazílii a hodně nahlas. Nechal se slyšet, že za vším stojí komplot Francouzů Balestre – Prost a že politikaření ovlivnilo šampionát. Jenže bez důkazů nelze žalovat a tak se musel Brazilec dostavit před apelační komisi FIA. Tam mu prakticky zopakovali to, co už věděl a oznámili mu, že pokud dál bude znevažovat pověst FIA, dostane celoroční distanc. Něco podobného tady ještě nebylo a dá se proto pochopit Sennovo rozhořčení. Zároveň si byl ale vědom, že by vedl válku s větrnými mlýny. Ustoupil tedy a svá tvrzení odvolal. Ovšem kdo znal jeho povahu, ten si musel být jist, že Brazilec neřekl zdaleka poslední slovo.
Jedno ale bylo jisté, Sennových přátel mezi piloty ubývalo. Mnozí měli výhrady k jeho bezohlednému jezdeckému stylu, pro jiné byl svou uzavřeností nestravitelný. Nejvíc si asi dal záležet Nelson Piquet, který po dvou nemastných neslaných letech u Lotusu přišel o hodně fanoušků. A tak se pustil aspoň do slovní války. Proti Sennově jezdeckému umění nic mít nemohl a tak vypálil ránu podstatně silnějšího kalibru: Senna je divný. V týmu nemá přátele, nemá vlastně přátele vůbec a co je vůbec za chlapa, když nemá ani ženskou? Je fakt, že Sennův perfekcionismus mohl leckomu lézt na nervy, a po rozvodu s Lilian se s žádnou přítelkyní na veřejnosti neukazoval. Bylo by ovšem mylné domnívat se, že si nepřipraví odvetu: „Možná jsem otrokem svých úspěchů a věnuji tomu hodně času. Ale určitě nejsem tak nezodpovědný, jako Nelson. Když teče týmu do bot a nedaří se, je mou povinností udělat všechno, aby se zase postavil na nohy. On ne, on si radši hraje se svou jachtou a to se pak nelze divit, že se ani nedokáže kvalifikovat. A je pořád lepší najít si jednu ženu, než lítat mezi bůhvíkolika. To není můj styl. Jsem pilot, který chce dokazovat své kvality výsledky na trati a ne počtem žen, které mi podlehly.“ Že ale Piquetova slova nebral tak docela na lehkou váhu dokazovala i přítomnost známé brazilské televizní moderátorky Xuxy, která se na sklonku roku 1989 začala objevovat po jeho boku.
Hlavním Ayrtonovým soupeřem měl být v roce 1990 Alain Prost na Ferrari, ale hned v prvních dvou závodech si musel zapamatovat Tyrrellovy jezdce. V USA ho nepříjemně prohnal Alesi, v Brazílii zopakoval zkrat z Monzy 1988 a netrpělivě se tlačil před o kolo zpět jedoucího Nakajimu a výsledkem byl pád na třetí místo. Sennovo rozhořčení tentokrát nepřijali odborníci, kteří jeho manévr hodnotili jako ukvapený. V dalším průběhu šampionátu se oba piloti – Prost i Senna – střídali nejen v pózování na stupních vítězů, ale i ve vedení v šampionátu. Jen málokdo tušil, že Ayrton rozehrál ještě další bitvu v zákulisí – s manažerem Ferrari Cesare Fioriem jednal o možnosti startovat za Ferrari! Dokonce ho pozval na svou brazilskou farmu a vážně uvažoval o podpisu smlouvy s maranellským týmem. Byla to výzva, pro níž by byl ochoten překousnout i Prostovu přítomnost v týmu. Jenže pak se do věci vložily další okolnosti: výborné výkony Alesiho, vysoké nároky Senny, koketování s Williamsem a stupňující se souboj o titul mistra světa. Fiorio s prosazením Senny neuspěl, protože Brazilec chtěl minimálně 10 milionů $ za sezónu – a vedení už mělo v hledáčku nadějného Alesiho, který byl k mání o hodně levněji. Výhrady začal mít i Prost, protože kdyby Senna vyhrál titul, prosazoval by pro rok 1991 post týmové jedničky. Před GP Itálie nakonec Senna uzavřel roční smlouvu s McLarenem a vyinkasoval roční příjem 15 milionů dolarů (12 jako plat a 3 jako „prémii“ od Hondy). Situace se nakonec vyvrbila tak, že před japonskou GP musel Prost skončit před Sennou, aby mu zůstala šance na titul. Ayrton si však vybojoval pole-position, čímž byl v jisté výhodě. Problémy ale nastaly v okamžiku, kdy se šel na vedení závodu domáhat změny umístění nejvýhodnější pozice. Byl to údajně Balestre, kdo se zasadil o to, aby pořadatelé Sennu nechali startovat zleva. Šlo tady o to, že levá polovina trati byla více znečištěna, což prý tvrdila většina pilotů. Zda to bylo v tomto okamžiku, nebo až ve chvíli startu, jisté je, že Prost nedorazil ani do první zatáčky a Sennův McLaren ho doslova sestřelil jak pouťovou růži. Na rozdíl od stejného místa z roku 1989 se všechno odbylo v relativním klidu: Prost kultivovaně hovořil i sportovním duchu a Senna klidně řekl jedinou větu: „Mistrovský titul není záležitostí jediného závodu, ale celé sezóny.“ Bouřka se tedy nekonala, ale dojít k ní mělo...
Když Senna vyhrál v roce 1991 úvodní čtyři závody, hovořilo se o nudném šampionátu. Prost a Ferrari ztratili svůj lesk a Williams provázela neuvěřitelná smůla. Náhle však došlo k obratu, který jako by chtěl vynahradit fádní průběh mistrovství. Po vypadnutí v Kanadě si Senna krátil pauzu před GP Mexika na vodních lyžích a hodně si zahazardoval. Po pádu ho jedna lyže vzala přes hlavu a Senna si mohl skutečně gratulovat, že vyvázl pouze s deseti stehy. V Mexiku jej uznal schopného absolvovat závod sám prof. dr. Sid Watkins a zakrátko měl Ayrtona opět v péči. Při tréninku v zatáčce Peralta ustřelil McLaren na mírné nerovnosti a skončil u bariéry koly vzhůru. A nepříjemnosti pokračovaly: v Anglii mu v posledním kole došel benzín (klesl z druhého na čtvrté místo) a když ho při čestném kole odvážel Mansell, stačil se Ayrton ještě málem porvat s pořadatelem, který mu nechtěl dovolit usednout na vítězný Williams. Při tréninku na GP Německa mu praskla zadní pneumatika a jeho vůz udělal nekoordinovaný skok, po kterém si Brazilec bolestivě narazil krk a rameno. V závodě se opět rozdmýchalo staré nepřátelství, když před šikanou svým stylem na hranici blokování vybrzdil Prosta, aby opět v posledním kole neměla nádrž jeho vozu co nabídnout motoru... Obhájce titulu se opět našel v Maďarsku a Belgii, ale Mansell kontroval v Itálii. Ani následující dva závody nic vlastně nerozhodly. V Portugalsku vydělal Ayrton na Mansellově smůle v depu a následném odvolání (Nigelovi ulétlo špatně utažené kolo a protože ho mechanici nasadili v tzv. rychlém pruhu, musel být diskvalifikován), ale ve Španělsku udělal hodiny, které ho stály dvě místa. Nakonec opět rozhodlo Japonsko, kde Mansell vylétl z dráhy. Senna pak dostal pokyn, že by bylo vůči jeho kolegovi Bergerovi vhodné, aby ho nechal vyhrát. Nebyl by to Ayrton, kdyby to neudělal po svém. Provokativně zpomalil těsně před koncem závodu, aby tak demonstroval, že nechtěl, ale musel. Nebyl to jediný šok. Po závodě na tiskové konferenci se otevřeně přiznal, že před rokem způsobil záměrně havárii po startu a že tak učinil se záměrem vyřadit Prosta, aby získal titul mistra světa. Jako viníka označil Balestreho, který zamítl jeho požadavek na změnu pole-position. Při slavnostním předávání titulu mistra světa v prosinci pak Balestremu daroval svou přilbu na důkaz smazání osobních rozporů. Ovšem rozpory ve svém jednání vymazat nedokázal.
Ze sezóny 1992 stojí vypíchnout několik momentů. Zažil okamžiky bolesti a opět to bylo v Mexiku, kde v zatáčce Esses malý hrbolek poslal jeho McLaren z dráhy, následoval prakticky čelní náraz do zdi a prudká bolest v krku a ramenou. Další kolizi si odbyl v tréninku na domácí Grand Prix, když spíše po nedorozumění než tvrdém boji o místo v zatáčce poslal na trávu Mansella. Štěstí chytil za pačesy v Monacu, kde využil Mansellova defektu pneumatiky a poslední tři kola svou typickou jízdou středem nedal agresivně útočícímu Britovi šanci získat monacké vavříny. Jestliže tady Nigel slůvkem Sennovo počínání nenapadl („Měl právo udělat to, co udělal.“), v Kanadě už to bylo zase jinak. Ve čtrnáctém kole se Nigel pokusil Sennu před cílovou šikanou předjet, ale široký vjezd McLarenu do zatáčky ho vyhnal do únikové zóny. Nakonec před Brazilcem skončil, ale bez předního spoileru a se zhaslým motorem. Senna si pak mohl v dalším kole prohlédnout svého soka ještě sedícího v kokpitu a hrozícího pěstí. Ve Francii málem po závodě inzultoval Schumachera, který nebral ohled na to, že před ním jede trojnásobný mistr světa a jeho atak nepřežil zadní spoiler McLarenu. V Anglii zase sváděl téměř 40 kol strhující souboj s Martinem Brundlem, jakousi vzpomínku na doby F3. Tentokrát to byl Brundle, který ho udržel na uzdě. V Německu se opět mluvilo o kontroverzním souboji s Patresem, kterého v posledním kole před nájezdem na motodrom opět šikovně přinutil volit nejzazší vnější stopu, až Patrese musel upalovat mimo trať. V Austrálii pak údajně kvůli Mansellovu brzkému zabrzdění skončil jejich vzájemný souboj kolizí. Poté, co Mansell v Maďarsku definitivně získal mistrovský titul, začalo licitování o místa pro rok 1993. Senna brzy vysondoval, že vztahy Williams-Mansell nejsou optimální. Zjistil také, že Williams loví Prosta a začal jednat. Samozřejmě se mu doneslo, že Prostův požadavek obsahoval také podmínku, že v týmu s ním nesmí jezdit Senna! „Je to nefér jednání. Jako kdyby atletům řekli, že jeden bude mít tretry a ostatní olověné boty!“ rozčiloval se Brazilec. Jeho vztek byl pochopitelný: po pěti letech končilo společenství McLaren – Honda a Senna tušil, že červenobílé vozy s motory Ford budou za Williamsy zaostávat. Uchýlil se proto ke zvláštnímu tahu: nabídl Williamsovi, že bude za jeho stáj jezdit zadarmo! Řeknete si, mít takového jezdce ve stáji jen tak, kdo by to nebral, jenže provoz týmu nejsou jenom piloti, ale také složité technické zázemí. A Prost a Renault, to pořád šlo dohromady. Senna snad poprvé pocítil, co to je být vyšachován ze hry o nejlepší monopost. Za uplynulá léta se prohrávat naučil jen rámcově, nikoli celkově. První ránu mu připravil výsledek šampionátu 1992, kde se musel kromě Mansella a Patreseho sklonit před novým talentem Schumacherem a mnoho nechybělo a předstihl by ho i týmový kolega Berger. Nějak si i zvykl, že nejlepší vozy má právo pilotovat především on a náhle se smiřoval s faktem, že to tak nebude. Rozladění a nečekaná ztráta motivace byly až příliš zřejmé. Ron Dennis se ocitl v komplikované situaci. Senna prohlašoval, že si asi dá stejně jako Prost v roce 1992 roční pauzu, pak zase naznačoval něco o přesunu do amerického seriálu. S vědomím, že i tam se o něj budou prát oslovil Rogera Penskeho, jenže se dozvěděl, že jeho vozy už mají smluvně zajištěny Tracy a Fittipaldi. Sezóna 1993 se pak stala hrou na kočku a myš a pokud na to někdo opravdu doplatil, tak to byl Mika Häkkinen. Když se Senna nevyjadřoval, podepsal s ním Dennis smlouvu a Fin si pak celý rok musel připadat jako pitomec, protože Senna zásadně neuznal za vhodné říci dopředu, zda tedy skutečně startovat bude nebo ne. V Brazílii například dorazil k tréninku dvě hodiny před jeho zahájením, aniž by někomu předtím řekl, zda pojede. Senna prostě udělal zase něco výjimečného a kromě podpisu, že pojede první závod roku v JAR, neřekl nic jistého. Období před každým dalším závodem bylo dobou napětí, zda se mister Senna uvolí usednout do vozu či nikoliv. Jeden z nejlepších závodů zajel na deštivém Donningtonu, kde přesvědčil všechny o tom, že jízda v dešti je jeho doménou a snad i zodpověděl otázku, jak velký a vynikající pilot je. Během úvodního kola se dostal přes Schumachera, Wendlingera, Hilla a Prosta z pátého na první místo. Byla to ukázka vytříbeného jezdeckého stylu a přesně spočítaného rizika kombinovaného s nutností precizně reagovat na vzniklou situaci. Dennis po závodě prohlásil, že všechny své soupeře psychicky odrovnal, naprostou většinu z nich demoralizoval. Až ve Francii Senna uznal za vhodné uzavřít s McLarenem smlouvu na celou druhou část šampionátu. Měl za sebou sedm závodů, z nichž pět dokončil na stupních vítězů a tři vyhrál. Nedělal si ale nijak velké ambice, věděl, že dva z jeho triumfů byly dílem velké porce štěstí, a následující závody jako by mu chtěly dát za pravdu. V Anglii mu opět došlo v posledním kole palivo, v Německu přes neobvykle agresivní jízdu dojel čtvrtý, v Maďarsku ani nedojel. Jednu z nejdramatičtějších chvil zažil v Belgii, kde jako první přijel na místo hrůzostrašné Zanardiho nehody. Nejdřív málem přejel dva traťové komisaře, protože nereagoval na žluté vlajky, když pak viděl spoušť, intenzivně zabrzdil, takže za ním jedoucí Andretti, který podobný manévr nečekal, musel jít také tvrdě na brzdy a nechybělo mnoho, a k Zanardimu přibyli další zranění. Poslední šanci na teoretický zisk titulu zahodil v Monze, kde nezvládl přesně brzdný manévr a narazil do zádě Brundleho Ligieru. O čtrnáct dní později oznámil Prost svůj odchod ze závodní dráhy. Právě si zajistil čtvrtý mistrovský titul a rozhodl se dát formuli 1 vale. Tím se jeho místo stalo opět onou fatou morganou a Senna přirozeně patřičně ožil.
Podepsání smlouvy s Williamsem považoval Senna za spravedlivé vyjádření svých kvalit. On byl nejlepším jezdcem a on byl předurčen vyhrávat. Soupeře v tu chvíli považoval za ty, kteří jeho triumfy více zdůrazní. Když se novináři před sezónou 1994 ptali, kdo je jeho nejvážnějším soupeřem, usmál se a odpověděl: „Traťové rekordy!“ Záhy však poznal, že mládí se vůbec na získaná vítězství, body a další položky nedívá. V Brazílii ho zaskočil Schumacher a donutil ho k výkonu, který nakonec skončil chybou v poslední čtvrtině trati. Na novém okruhu v Aidě příležitost nedostal, dvojice Häkkinen a Larini se postarala o to, že skončil už v první zatáčce. Najednou byla ta tam úsměvná atmosféra a pochvaly finskému jezdci ze závěru předchozího roku: „Je to Häkkinen, který je na vině. Jel velmi nezodpovědně!“ Nemíním jako nutné se zde rozepisovat o tragédii v Imole 1994. Většina z vás četla velmi podrobnou pětidílnou stať M. Zušťáka nazvanou Tamburello (najdete ji zde), uvedenou na zdejších stránkách, proto snad jen přidám několik názorů, které by mohly onen kritický den osvětlit, ale ne vysvětlit. Dvě těžké nehody byly rozhodně dost silnou zkouškou nervů všech pilotů, ale u Senny například prof. dr. Sid Watkins pozoroval enormní rozrušení. Navrhl mu, aby závod vynechal, ale tady se střetl Senna-člověk se Sennou-závodníkem. V posledních šesti letech se nikdy nestalo, aby do třetího závodu nastupoval bez bodového zisku. Jeho ctižádost byla vybičována na nejvyšší míru a dost možná si Senna odmítal připustit fakt, že by utrpěl další bodovou ztrátu. K tomu se ještě mohly přidat určité náznaky nespokojenosti s vozem, který se Sennovi zdál poněkud syrový. Dnes jsou to dohady, které mu život nevrátí.
Byl Senna mužem dvou tváří? Usměvavým, uvolněným a přátelským, nebo plně oddaným svému závodění? Nejspíš by se dal přirovnat k dr. Jekyllovi a Mr. Hydeovi. Svědčí o tom několik příhod, díky nimž se můžeme dívat na Sennu ne jako na nedotknutelný idol, ale jako na člověka, který chyboval, dokázal ranit, ale i projevit své kladné vlastnosti. V roce 1992 byl ve funkci testpilota u McLarenu Mark Blundell. Při testech v Monze se mu nezvykle dařilo a zajížděl rychlejší časy než Ayrton. V závěru testů už šlo vysloveně o prestiž, ale Blundell zůstal rychlejší. Senna zalezl k počítači a analyzoval telemetrii. Mark se potřeboval vrátit do Londýna a tak poprosil Sennova maséra Josepha, zda by ho na pár kilometrů vzdálené letiště neodvezl. Když se Joseph Senny zeptal, zda může s Blundellem odjet, Ayrton jen odsekl: „Ne, zůstaneš tady“. Mark k tomu dodává: „Senna v tu chvíli Josepha nepotřeboval, v příští půldruhé hodině analyzoval data, ale potřeboval mě psychologicky poučit, že jsem udělal krok dál, než jsem měl. Byl to asi jeho způsob podpory vlastního sebevědomí. Neporazil mě na trati, ale měl dost prostředků, jak to udělat jinde.“ Půl roku poté, když Ayrton a Mark stanuli vedle sebe na stupních vítězů, plácal ho usmívající se Senna po rameni a hlaholil: „Jsi velmi dobrý...“ Snad největší rozruch vyvolalo střetnutí Senna – Irvine. Na deštěm zalité trati v Suzuce 1993 Senna vedl a debutant Irvine bojoval o své první body. Několik kol se způsobně držel za Sennou, jedoucím o kolo před ním, ale když na něj začal dotírat Hill, evidentně pomaleji jedoucího Brazilce předjel. Po výměně gum se opět sešla trojice Senna, Irvine a Hill. Irvine a Hill o kolo zpět bojovali o páté místo a Irvine ve snaze Hilla předstihnout Sennovi neudělal včas místo. Až když se přes Hilla dostal a získal určitý odstup, umožnil Sennovi projet. Rozvzteklený Senna nejdřív obvinil Irvinea na tiskovce z nesportovního chování a potom odešel do garáže Jordanu. Irvine jen nevěřícně koukal, jak jeden z nejlepších jezdců formule 1 na něj řve a huláká sprostá slova. Když na svou obranu vznesl otázku, zda se Sennova vozu nějak dotkl nebo ho snad vytlačil, dostal od něj dvě facky. To už se vzpamatoval Eddie Jordan a nechal Brazilce vyvést z garáže ochrankou. Když se pak v Austrálii tento případ přetřásal, k údivu všech lidí, kteří byli incidentu přítomni, Ayrton oznámil, že ho Irvine svým arogantním chováním vyprovokoval. Přitom to nebylo tak dávno, přesně ve Španělsku, když na Sennu začal dotírat Brundle. V tu chvíli Senna dojel o kolo zpět jedoucího Andrettiho. Američan mu samozřejmě uvolnil cestu a až do konce závodu Martina blokoval. Když si na to Brundle po závodě stěžoval, Senna mu vzkázal: „Pokud si pilot nedokáže poradit s tak elementární záležitostí, jako je předjel jezdce o kolo zpět, nemá tady co pohledávat. Tohle je formule 1 a ne dobročinný spolek, tady se musíš o každou pozici poprat.“ Tradiční Sennův problém, spousta slov, spravedlivé rozhořčení a hodně krátká paměť.
Poslední dva případy neměly za cíl znevážit Sennův přínos pro formuli 1. Byl jezdcem, který dokázal bojovat o vítězství a podřídit mu vše. Snad jenom v roce 1993, kdy se zdálo, že už nečeká žádný velký úspěch, polevil. Seznámil se s brazilskou modelkou Adriane Galisteau a zdálo se, že formule 1 je pro něj uzavřenou kapitolou. Byl ctižádostivý a k vrcholu směřoval mnohdy cestami, které nebyly tak docela fair. Vybojoval ale mnoho skvělých soubojů a posunoval hranice možností. Nebyl skvělý jen na mokru, vyhrával s tu s překvapivou lehkostí, jindy po nesmlouvavém boji kolo na kolo. Snad jen jeho pocit jisté nadřazenosti a s tím spojená představa, že je oprávněn rozhodovat o všem, mu kazila renomé. O to víc je lidský a přirozený – nelze ho nazvat computerem jako Laudu, bohémem jako Hunta, dravcem jako Andrettiho či profesorem jako Prosta. Proto o něm i nadále budou vycházet obdivné publikace, v nichž se na to špatné ochotně zapomene a to dobré se zvýrazní. Troufám si říci, že jeho zásluhy, hlavně v otázce bezpečnosti, jsou nesporné. Zrovna tak tvrdím, že Ayrton Senna da Silva bude ještě dlouho postavou zahalenou určitým závojem tajemství a stejně tak dlouho nám bude trvat, než ji odhalíme a pochopíme docela.
AYRTON SENNA DA SILVA
* 21. 3. 1960
+ 1. 5. 1994
Absolvoval 161 Grand Prix (Toleman 1984)
(Lotus 1985 - 1987)
(McLaren 1988 - 1993)
(Williams 1994)
1 x se nekvalifikoval do závodu Získal 614 započítaných mistrovských bodů (610 započítaných) Zvítězil ve 41 Grand Prix Zajel 65 pole-position Dosáhl 19 nejrychlejších kol v závodě. 80 x vystoupil na stupně vítězů (41 – 23 - 16) 96 x se objevil na bodované pozici.
Umístění v MS:
1984 13 b. 9. místo
1985 38 b. 4. místo
1986 55 b. 4. místo
1987 57 b. 3. místo
1988 90 b.(94 b.) mistr světa
1989 60 b. vicemistr
1990 78 b. mistr světa
1991 86 b. mistr světa
1992 50 b. 4. místo
1993 73 b. vicemistr
1994 bez bodového zisku