Malá radost v povinnostech
6. 3. 2010
Tak nějak bych chtěla něco napsat a nevím, co. Mám v hlavě galimatyáš... škola, kluci, já sama. Přijde mi, že čím víc něco chci, tím méně to mám. Nejsou to nijak důležité věci, spíš takové pitominy, jako třeba s někým sedět nebo si s ním psát.
Když chci s někým sedět, sedne si tam někdo jinej a nebo se mimořádně nějak pozmění místa či učebna, když si s ním chci psát, tak odpovídá jednoslovně a tvrdí nesmysly ( podle mě ). Na druhou stranu to občas vypadá jakoby měl zájem se se mnou bavit a jen neměl o čem.
Člověk by nesměl být moc svázaný zábranami, a na stužkováku jsem byla málo připitá, abych něco zkoušela. Natož ve škole mezi spolužačkama, asi těžko.
Jenže člověku je milo, když má svoji malou radost mezi tou vší povinností. A už je tak málo času, když za chvíli maturuju. Bylo by fajn se občas namáčknout, trochu provokovat, trochu hrát šutr a pak zas trochu zlobit.
Jenže to bych nesměla být já. Stydlivá, zakřiklá, nesebevědomá, bojící se, neodvázaná, bojím se k dotyčné osobě i přiblížit i se na ni podívat, aby si něco nedomyslela a nepobrala to blbě, kdyby jo, tak se jen opakuje historie a znamenalo by to, že jsem se vůbec ale vůbec nezměnila za tu dobu od dob, kdy jsem se za sebe styděla.
Chtěla bych být úplně jiná. Být si sebou jistá a umět použít ženské zbraně, kdykoli se mi zachce. Zblbnout nejednu hlavu, jako to mnohé umějí.
Já se líbím svému typu lidí, tam se obvykle ani nemusím snažit, ale třeba to bude tím, že vrána k vráně sedá a rovný rovnýho si hledá. Nějak vycítěj, že jsem jejich druh lidí a funguje to... ale u jinejch ani zbla. Ani mini pidi nic :D
Je to divný, co?
Když chci s někým sedět, sedne si tam někdo jinej a nebo se mimořádně nějak pozmění místa či učebna, když si s ním chci psát, tak odpovídá jednoslovně a tvrdí nesmysly ( podle mě ). Na druhou stranu to občas vypadá jakoby měl zájem se se mnou bavit a jen neměl o čem.
Člověk by nesměl být moc svázaný zábranami, a na stužkováku jsem byla málo připitá, abych něco zkoušela. Natož ve škole mezi spolužačkama, asi těžko.
Jenže člověku je milo, když má svoji malou radost mezi tou vší povinností. A už je tak málo času, když za chvíli maturuju. Bylo by fajn se občas namáčknout, trochu provokovat, trochu hrát šutr a pak zas trochu zlobit.
Jenže to bych nesměla být já. Stydlivá, zakřiklá, nesebevědomá, bojící se, neodvázaná, bojím se k dotyčné osobě i přiblížit i se na ni podívat, aby si něco nedomyslela a nepobrala to blbě, kdyby jo, tak se jen opakuje historie a znamenalo by to, že jsem se vůbec ale vůbec nezměnila za tu dobu od dob, kdy jsem se za sebe styděla.
Chtěla bych být úplně jiná. Být si sebou jistá a umět použít ženské zbraně, kdykoli se mi zachce. Zblbnout nejednu hlavu, jako to mnohé umějí.
Já se líbím svému typu lidí, tam se obvykle ani nemusím snažit, ale třeba to bude tím, že vrána k vráně sedá a rovný rovnýho si hledá. Nějak vycítěj, že jsem jejich druh lidí a funguje to... ale u jinejch ani zbla. Ani mini pidi nic :D
Je to divný, co?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář