Satanská biblia 03
(VZDUCH)
KNIHA LUCIFEROVA
OSVÍCENÍ
Římský bůh
Lucifer byl nositelem světla, duchem vzduchu, personifikací osvícení. V
křesťanské mytologii se stal synonymem zla. Nic jiného se od náboženství, které
udržuje svou existenci mlhavými definicemi a falešnými hodnotami, ani čekat
nedalo. Nastal čas uvést vše na správnou míru. Falešné moralizování a okultní
nesmysly je třeba opravit. Většinu příběhů a her o Ďáblovi, i když jsou třeba
zábavné, je nutno označit za zastaralé absurdity, jimiž také skutečně jsou.
Bylo řečeno: Pravda osvobodí člověka. Jenže pravda sama o sobě ještě nikoho
neosvobodila. Emancipaci ducha mohou přinést pouze POCHYBY. Bez obdivuhodného
prvku pochybování by byla brána, jíž prochází pravda, pevně uzavřena a
odolávala by bušení třeba tisíce Luciferů. Nepřekvapuje, že Písmo svaté mluví o
Vládci pekel jako o otci lží- nádherný příklad převráceného hodnocení
osobnosti. Pokud máme uvěřit teologickému obvinění, že Ďábel zosobňuje podvod a
lež, pak musíme zákonitě souhlasit, že to byl ON, NIKOLIV BŮH, KDO ZAVEDL
VEŠKERÁ DUCHOVNÍ NÁBOŽENSTVÍ A NAPSAL BIBLE SVATÉ! Když navazuje jedna pochyba
na druhou, bublina, která se nafoukla dlouho hromaděnými falešnými představami,
hrozí prasknutím. Pro ty, kteří již začali pochybovat o domnělých pravdách, je
tato kniha zjevením. Pak Lucifer povstane. Nyní je čas pochybovat! Bublina lží
praská a zvuk, který vydává, je řevem celého světa!
----
ZATYKAČ
HLEDÁ
SE: BŮH - MRTVÝ NEBO ŽIVÝ
Jednou z
obecně rozšířených mylných představ je, že satanista nevěří v Boha. Pojem Boha
tak, jak ho vykládají lidé, se v průběhu času natolik změnil, že satanista
jednoduše přijímá tu definici, která mu nejlépe vyhovuje. Člověk si vždy
vytvářel své bohy, a ne oni jeho. Pro někoho je Bůh laskavý - pro jiného
děsivý. Satanista chápe Boha - ať už je nazýván jakkoli či ať je bezejmenný -
jako rovnovážný faktor v přírodě, který nesouvisí s utrpením. Tato mocná sila,
která prostupuje universum a udržuje ho v rovnováze, je příliš neosobní, než
aby se starala o štěstí či bídu tvorů z masa a kostí, kteří obývají tuto kouli
plnou podlosti a špíny.
Každý, kdo
truchlí nad ztrátou milované osoby, by ji určitě raději viděl ve svém náručí
než v Božích rukou. Místo toho jsou falešně utěšováni knězem, který jim tvrdí:
Byla to vůle boží, má drahá, nebo Teď je v rukou Božích, synu. Podobné fráze by
se pánbíčkářům moc hodily, aby mohli omlouvat Boží nemilosrdnost a přimhuřovat
nad ní oko. Pokud Bůh skutečně má ve své moci vše, a je tak dobrotivý, jak se
předpokládá, proč tedy dopouští, aby se podobné věci děly? Je na čase, aby se
pánbíčkáři přestali uchylovat ke svým biblím a knihám přikázání, kdykoliv
chtějí něco potvrdit nebo vyvrátit, ospravedlnit, zatratit nebo vyložit.
Satanista si
uvědomuje, že za vše může člověk a princip akce reakce vesmíru, a nenamlouvá
si, že by za tím stál někdo jiný. Přestaneme skládat ruce v klín a přijímat
osud, aniž bychom se pokusili něco s tím udělat - jen proto, že je to psáno v
kapitole té a té, v tom a v tom žalmu - a basta! Satanista ví, že modlení
nepomáhá - ve skutečnosti naopak zmenšuje vyhlídky na úspěch, neboť ti, kdo
jsou oddáni zbožnosti, až příliš často skládají ruce v klín a modlí se, aby
došlo ke změně, jíž by vlastní aktivitou dosáhli daleko rychleji!
Satanista se
vyhýbá výrazům jako naděje a modlitba, neboť vyjadřují obavy. Pokud věříme a
modlíme se, aby se něco stalo, nebudeme jednat pozitivně, tak, aby se to
skutečně stalo. Satanista si uvědomuje, že o vše, čeho se mu dostane, se sám
přičinil, a místo modlení k Bohu bere situaci do svých rukou. Pozitivní myšlení
a pozitivní jednání nesou ovoce.
Stejně jako
se satanista nemodlí k Bohu o pomoc, nesnaží se vymodlit si odpuštění za špatné
činy. Pokud vyznavač jiného náboženství spáchá špatný skutek, modlí se k Bohu a
žádá odpuštění, nebo se vyzpovídá nějakému prostředníku a požádá ho, aby se
modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchů. Satanistovi je jasné, že modlením nic
nezmůže a zpovídáním se jinému člověku dosáhne ještě méně - a nadto je to
pokořující.
Jestliže
udělá satanista něco špatného, uvědomí si, že chybovat je zcela přirozené - a
pokud svého činu skutečně lituje, vezme si z něj ponaučení a dá si pozor, aby
něco takového již nikdy neudělal. Pokud svého skutku upřímně nelituje a ví, že
se ho dopustí znovu, především se nemá co zpovídat a žádat odpuštění. Přesně
tak to ale chodí. Lidé se zpovídají ze svých hříchů, aby ulehčili svědomí - a
mohli bez starostí jít a znovu páchat hříchy, obvykle tytéž.
Je tolik
rozličných interpretací Boha, v obvyklém slova smyslu, kolik je typů lidí.
Představy sahají od víry v Boha, který je jakousi vágní univerzální kosmickou
myslí, až po antropomorfní božstvo s bílým plnovousem a sandály, které má
přehled o veškerém konání každého z nás.
Osobní
interpretace Boha se značně liší dokonce i v rámci daného náboženství. Některá
náboženství zacházejí tak daleko, že každého, kdo patří k jiné náboženské sektě
než jejich vlastní, označují za kacíře, a to dokonce i v případech, kdy se
celkové učení a podoby zbožnosti téměř neliší. Katolíci například věří, že
protestanti jsou odsouzeni do pekel jen z toho prostého důvodu, že nepatří do
katolické církve. Stejně tak mnoho odštěpených křesťanských skupin, jako jsou
evangelíci či revivalistická církev věří, že katolíci jsou pohané vzývající
dřevěné nebo kamenné modly. (Kristus je zobrazován tak, aby se co nejvíce
podobal tomu, kdo se mu klaní, a přesto křesťané kritizují pohany, že uctívají
kamenné nebo dřevěné modly.) Židům bylo vždy spíláno do Ďáblů.
I když
všechna tato náboženství mají v podstatě téhož Boha, každé považuje zvyky
ostatních za zavrženíhodné. Pánbíčkáři se k dovršení všeho dokonce MODLÍ jeden
za druhého! K bratrům, kteří jdou souběžnou cestou ctnosti, chovají opovržení
jen proto, že jejich náboženství má jinou nálepku, a toto nepřátelství je třeba
nějakým způsobem vybít. Nejlépe prostřednictvím modlitby! Skvělý způsob, jak zdvořile
a se samolibým úsměvem říci: Nenávidím vás do morku kostí! Průhledně
zamaskovaný trik, známý jako modlitba za nepřátele! Modlitba za nepřítele není
nic než laciný vztek, a navíc hodně podřadné kvality!
Pokud
existuje ve způsobu uctívání Boha tolik křiklavých rozporů, kolik rozdílných
interpretací Boha tedy může být a kdo má vlastně pravdu?
Všem zbožným
vyznavačům stezky ctnosti jde hlavně o to, zalíbit se Bohu a zajistit si tak po
smrti přijetí u otevřených Nebeských bran. I když někdo nežil podle přikázání,
přesto může v poslední minutě zavolat ke svému smrtelnému loži duchovního, aby
mu poskytl poslední rozhřešení. Kněz nebo pastor se přižene poklusem, aby to s
Bohem srovnal a postaral se, aby jeho propustka do nebeského království byla v
pořádku. (Jezidiové, sekta uctívačů Ďábla, mají na věc rozdílný názor. Věří, že
Bůh je všemocný, ale také všeodpouštějící, a na základě toho se domnívají, že
je to Ďábel, komu se musí zalíbit, neboť on vládne zde na Zemi jejich životy.
Věří tak silně, že jim Bůh po posledním zaopatření odpustí všechny hříchy, že
během života nepociťují potřebu brát ohledy na jeho názor.)
Mnoho lidí
dnes nedokáže racionálně přijímat křesťanství se všemi rozpory tak, jak bylo
praktikováno v minulosti. Začínají pochybovat o existenci Boha v křesťanském
pojetí. Začali si proto říkat křesťanští ateisté. Křesťanská bible je skutečně
plná rozporů; co však může být rozpornější než pojem křesťanský ateista?
Pokud
prominentní křesťanští ideologové odmítají starou interpretaci Boha, jak můžeme
od jejich stoupenců očekávat, že se budou držet dřívější náboženské tradice?
Vzhledem k
debatám, je-li Bůh mrtev či ne, by si měl brzy - pokud ovšem není mrtev - začít
platit pojištění na důchod!
BOHEM, KTERÉHO
CHRÁNÍTE, MUŽETE BÝT VY SAMI
Veškerá
náboženství duchovní povahy jsou výtvorem člověka. Člověk vytvořil celý systém
bohů pouze svým materiálním mozkem jen proto, že má ego, které nedokáže
přijmout, musel ho zvnějšnit v nějakém velkém duchovním výmyslu, kterému říká
Bůh.
Bůh může
všechno, co je člověku zakázáno - zabíjet lidi, konat zázraky jen pro svou
potěchu, ovládat jiné bez jakékoli odpovědnosti atd. Pokud člověk takového boha
potřebuje a uznává ho, uctívá svůj vlastní výmysl. Tím vlastně ZPROSTŘEDKOVANĚ
UCTÍVÁ ČLOVĚKA, KTERÝ BOHA VYMYSLEL. Není tedy rozumnější klanět se bohu,
kterého si stvořil podle vlastních emočních potřeb - bohu, který nejlépe
zosobňuje konkrétní pozemskou a tělesnou bytost, obdařenou takovým duševním
potenciálem, že dokázala vymyslet boha?
Pokud člověk
trvá na zvnějšnění svého pravého já v podobě Boha, proč se bát svého pravého já
v podobě Boha - proč velebením Boha vynášet své vlastní já - proč být dále
ztělesňován Bohem, když nejde o nic jiného, než ÚČASTNIT SE RITUÁLU A
NÁBOŽENSKÝCH OBŘADŮ PROVÁDĚNÝCH V JEHO JMÉNU?
Rituál a
dogma člověk sice potřebuje, ale nikde není psáno, že pokud se chce podílet na
rituálním a náboženském obřadu prováděném ve jménu Božím, potřebuje k tomu
zvnějšněného Boha! Co když člověk při zaplňování propasti mezi sebou a svým
Bohem vidí, jak se démon hrdosti plíží dál - ztělesnění Lucifera, objevující se
přímo v jeho středu? Nemůže již o sobě uvažovat jako o tvoru, rozděleném na dvě
části, tělesnou a duchovní, ale vidí, jak se prolínají, načež ke své nezměrné
hrůze zjišťuje, že jsou pouze tělesné - A VŽDY BYLY! Pak buďto den za dnem k
smrti nenávidí sám sex, anebo se raduje, že je tím, čím je!
Jestliže
nenávidí sám sebe, zkoumá nové a složitější duchovní cesty k osvícení a doufá,
že se bude moci znovu rozdvojit při hledání mocnějších, ještě lépe vymyšlených
bohů, aby ztrestal svou ubohou, politováníhodnou tělesnou schránku. Jestliže
přijme sám sebe, a přitom pochopí, že rituál a obřad jsou důležité triky
náboženství, jež si sám vymyslel, aby udržoval svou víru v lež, pak může jeho
víru v pravdu živit STEJNÁ FORMA RITUÁLU - pradávná slavnost, která dodá jeho
vědomí vznešenosti vlastního bytí další opodstatnění.
Až se člověk
přiblíží sám sobě a vzdálí se Bohu, všechna lživá víra vyvane a on se přiblíží
Ďáblu. Pokud Ďábel představuje právě toto a pokud člověk žije svůj život v
chrámu Ďáblově a Satanova energie hýbe jeho svaly, potom buď prchne před
žvaněním a šťouráním počestných, nebo stane hrdě na tajných místech Země, a
bude svou satanskou mocí ovládat davy pošetilců, dokud nenastane onen den, kdy
bude moci vystoupit a slavnostně vyhlásit: JSEM SATANISTA! SKLOŇTE SE, NEBOŤ JÁ
JSEM NEJVYŠŠÍM ZTĚLESNĚNÍM LIDSKÉHO ŽIVOTA!
NĚKOLIK FAKT O
NADCHÁZEJÍCÍM VĚKU SATANISMU
Sedm
smrtelných hříchů podle křesťanské církve jsou: chamtivost, pýcha, závist,
zloba, obžerství, smilstvo a lenost. Satanismus se těchto hříchů zastává, neboť
všechny vedou k tělesnému, duševnímu nebo emočnímu uspokojení.
Satanista ví,
že na chamtivosti není nic špatného, znamená pouze, že někdo chce ještě víc,
než má. Závist znamená, že se zájmem pohlížíme na majetek druhých a toužíme
získat podobné věci pro sebe. Závist a chamtivost jsou motivačními silami
ctižádosti - bez ní by se těžko dalo dosáhnout něčeho významného. Obžerství
neznamená nic jiného, než že jíte víc, než je třeba, abyste se udrželi při
životě. Když se přejídáte a hrozí vám obezita, další hřích - pýcha - vás
přiměje, abyste se snažili vypadat tak, abyste znovu získali ztracenou sebeúctu.
Každý, kdo si
koupí nějakou část oděvu za jiným účelem, než je zakrytí těla a jeho ochrana
proti nepříznivým živlům, se prohřešil pýchou. Satanisté se často setkávají s
posměváčky, kteří jsou proti takovému škatulkování. Tyto posměváčky je třeba
upozornit, že jedna či více částí oděvu, které nosí, nejsou nutné k ochraně
proti zimě. Na této zemi není jediný člověk, který by se nějakým způsobem
nezdobil. Satanista pouze poukazuje, že jakákoliv ozdoba na těle posměváčka
svědčí o tom, že i on zhřešil pýchou. Nehledě na to, kolika slovy cynik
racionálně popisuje svou svobodu, je stále ověšen znaky pýchy.
Nechuť k
rannímu vstávání znamená, že hřešíte leností. Pokud budete ležet v posteli
dostatečně dlouho, zjistíte, že pácháte další hřích - smilstvo. I sotva
znatelné vzbuzení sexuální touhy znamená provinit se smilstvem. Příroda, aby
pojistila rozmnožování lidstva, učinila z pohlavní touhy nejsilnější instinkt,
hned po pudu sebezáchovy. Když si to křesťanská církev uvědomila, udělala ze
soulože prvotní hřích. Tak dosáhla toho, že se hříchu nikdo nevyhne. Samotná
vaše existence je důsledkem hříchu - prvotního hříchu!
Nejsilnější
instinkt každé živé bytosti je pud sebezáchovy, který nás přivádí k poslednímu
ze sedmi smrtelných hříchů - ke zlobě. Není to snad náš pud sebezáchovy, který
se probudí, když nám někdo ubližuje a my se tak rozzlobíme, že jsme schopni
bránit se dalšímu napadení? Satanista se drží hesla: Udeří-li tě někdo do
tváře, práskni ho přes druhou! Ať nezůstane žádné zlo neztrestáno. Stůjte jako
v cestě lev - buďte nebezpeční i jako poražení!
Jelikož
přirozené instinkty vedou člověka ke hříchu, všichni jsou hříšníci, a všichni
hříšníci přijdou do pekla. Pokud se všichni dostanou do pekla, setkáte se tam
se všemi přáteli. Nebe musí být zabydleno pěkně divnými tvory, kteří žili pouze
proto, aby se dostali někam, kde budou moci navěky drnkat na harfy.
Časy se
změnily. Náboženští vůdci již nehlásají, že veškeré naše přirozené konáni je
hříšné. Již si nemyslíme, že sex je odporný - nebo že být pyšný sám na sebe je
hanebné - nebo že chtít něco, co patří jinému, je nemravné. Přirozeně že ne,
časy se přece změnily! Jestli chcete důkaz jen si všimněte, jak jsou dnes
církve tolerantní. Vždyť dělají všechno, co hlásáte.
Podobná
prohlášení slyší satanisté v jednom kuse a vřele souhlasí. ALE, pokud se svět
natolik změnil, proč se tedy dál držet nitek umírající víry? Jestliže se mnoho
náboženství zříká vlastních posvátných knih, jelikož jsou zastaralé, a hlásají
myšlenky satanismu, proč je tedy nenazvat pravým jménem - satanismus? Rozhodně
by to bylo méně pokrytecké.
Poslední
dobou došlo k pokusu zlidštit duchovní koncepci křesťanství. Používá těch
nejokatějších prostředků, které nemají s duchovnem nic společného. Latinské mše
jsou nyní slouženy v domácích jazycích, což pouze umožnilo snadněji prokouknout
celý ten nesmysl. Obřad byl zároveň oloupen o svou esoterickou podstatu, která
je v souladu s principy dogmatu. Emoční reakci je daleko snazší vyvolat slovy a
frázemi, jimž nikdo nerozumí, než prohlášeními, o kterých musí pochybovat i ten
nejhloupější člověk, když je slyší v jazyce, jemuž rozumí.
Kdyby kněží a
duchovní použili před sto lety prostředky, kterými se dnes snaží zaplnit
kostely, byli by nařčeni z kacířství, bylo by jim spíláno do ďáblů, často by
byli i pronásledováni; zcela jistě by byli bez okolků exkomunikováni.
Pánbíčkáři naříkají: Musíme držet krok s dobou! Zapomínají však, že díky
limitujícím faktorům a hluboce zakořeněných principům nemohou "řádná"
náboženství nikdy dojít změny, která by vycházela vstříc potřebám člověka.
Dřívější
náboženství vždy symbolizovala duchovní podstatu člověka. Věnovala přitom malý
nebo žádný zájem jeho světským či fyzickým potřebám. Tento život pokládala
pouze za něco pomíjivého a tělo za pouhou skořápku; fyzickou rozkoš za něco
nepodstatného a bolest za užitečnou přípravu na Boží království. Pokrytectví
vyjde krásně najevo, když počestní provedou ve svém náboženství změny, aby
udrželi krok s přirozenou proměnou lidí! Křesťanství může sloužit plně pouze
tehdy, stane-li se tím, čím je NYNÍ satanismus.
NOVÉ
náboženství, založené na přirozených pudech člověka, muselo nutně vzniknout.
ONI mu dali jméno. Jmenuje se satanismus. Zavržená moc, jež vyvolala náboženské
spory o kontrole početí, církev neochotně připustila, že sex čistě pro radost
je neoddiskutovatelný fakt. Ďábel přiměl ženy, aby ukazovaly nohy a dráždily
muže - tytéž nohy, na které je nyní společensky přijatelné hledět a které nám
předvádějí mladé jeptišky chodící po světě ve zkrácených hábitech. Roztomilý
krok správným směrem (nebo ne?)! Je možné, že brzy uvidíme jeptišky, jak se s
obnaženými ňadry smyslně zmítají při Missa Solemnis Rock. Satan se usmívá a
říká, že by se mu to líbilo – mezi jeptiškami je spousta moc hezkých holek s
krásnýma nohama.
Mnoho církví
s velkou obcí věřících provozuje na shromážděních smyslnou hudbu, doprovázenou tleskáním,
která je též inspirovaná Satanem. Konec konců, Ďábe1 měl vždycky nejlepší
písničky.
Navzdory
řečem hodných tetiček o bohaté sklizni Páně nejsou církevní pikniky ničím jiným
než dobrou záminkou k nedělnímu obžerství; a každý ví, že v okolním křoví se
děje ledacos jiného než jen čtení v bibli.
Doplňkem
mnoha dobročinných církevních trhů, jejichž cílem je získat finanční
prostředky, bývá karneval. Kdysi byl považován za oslavu těla, ale nyní je
přijatelný, neboť peníze připadnou církvi, aby mohla kázat proti ďáblové
pokušení! Lze namítnout, že jsou to pohanské zvyky a obřady, které si křesťané
pouze vypůjčili. To je sice pravda, ale pohané si libovali v rozkoších těla a
byli za to odsouzeni právě těmi, kteří dnes slaví jejich obřady, pouze pod jiným
jménem.
Kněží a
duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a lehají si před vlaky s
válečným materiálem se stejnou horlivostí, s jakou jejich řádoví bratři z týchž
seminářů v roli polních kaplanů žehnají kulkám, bombám a vojákům. Někde se
musela stát chyba. Je možné, že Satanovou rolí je vyslovit obvinění? Rozhodně
ho do této funkce jmenovali!
Když štěně
dospěje, stane se z něj pes; když led roztaje, říká se mu voda; když vyprší
dvanáct měsíců, pořídíme si nový kalendář na příslušný rok; když se z magie
stane vědecký fakt, mluvíme o něm jako o medicíně, astronomii apod. Když
přestane určité pojmenování odpovídat dané skutečnosti, je logické nahradit je
novým, vhodnějším. Proč tak nepostupujeme i u náboženství? Proč máme náboženství
označovat stejným jménem, když se jeho principy přestaly shodovat s původní
vírou? Proč v případě, kdy náboženství sice hlásá totéž co dřív, ale jeho
stoupenci se již prakticky neřídí jeho učením, si nadále říkají jménem, které
bylo dáno jeho původním přívržencům?
Proč byste
měli dále podporovat víru, která se neshoduje s vašimi pocity jestliže nevěříte
tomu, co vaše náboženství učí? Nikdy byste nehlasovali pro člověka nebo věc, ve
které nevěříte. Nač tedy odevzdávat církevní hlas náboženství, jež neodpovídá
vašemu přesvědčení? Nemáte právo naříkat si na politické poměry, které jste
sami zvolili, nebo jakýmkoli způsobem podpořili - například tím, že složíte
ruce v klín a budete spokojeně souhlasit se sousedy, kteří tyto poměry
schvalují, jen proto, že jste příliš líní nebo zbabělí, abyste vyslovili svůj
názor. Totéž platí pro náboženské hlasování. Když už nedokážete být ve svých
názorech bezohledně upřímní z obavy z nepříjemných reakcí zaměstnavatelů,
veřejných představitelů apod., můžete být upřímní přinejmenším sami k sobě. V
soukromí vlastního domova a s blízkými přáteli se musíte hlásit k náboženství,
kterému leží na srdci pouze VÁŠ prospěch.
Satanismus se
zakládá na velmi zdravé životní filozofii, říkají ti, kdo nemají zábrany. Proč
ho ale nazývat satanismem? Proč mu nedat jméno "humanismus" či jiný
název, který by zachycoval souvislost s čarodějnickým konventem a přitom
znamenal něco trochu esoteričtějšího a méně křiklavého. Existuje pro to více
důvodů. Humanismus není náboženství. Je to prostě způsob života bez nějaké
ceremonie či dogmatu. V satanismu jsou jak ceremonie, tak dogmata. Dogma, jak
bude dále vysvětleno, je nutné. Satanismus se podstatně liší od všech ostatních
čarodějnických a magických skupin, praktikujících takzvanou dobrou či bílou
magii, které dnes ve světě existují. Tato pokrytecká a arogantní náboženství
slavnostně prohlašují, že jejich členové používají magických sil pouze k
altruistickým účelům. Satanisté hledí na skupiny bílé magie s opovržením, neboť
se domnívají, že altruismus znamená hřešit na dobírku. Je nepřirozené netoužit
po získání věcí pouze pro sebe. Satanismus je jistou formou kontrolovaného
sobectví. To neznamená, že nikdy nic neuděláte pro někoho jiného.
Obšťastníte-li člověka, na kterém vám záleží, budete mít pocit uspokojení.
Satanismus se stavá za uplatňování upraveného pravidla nečiň druhému, co
nechceš, aby jiní tobě činili. Náš výklad zní takto: čiň jiným to, co oni činí
tobě. Pokud byste jim činili to, co chcete, aby oni dělali vám, a oni by s vámi
přitom jednali špatné, bylo by proti lidské přirozenosti brát na ně dál ohledy.
K jiným byste se měli chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám; pokud
ale nebude vaše slušnost opětována, vypořádejte se s nimi, jak si zaslouží.
Skupiny,
hlásící se k bílé magii, tvrdí, že pokud na někoho sešlete kletbu, vrátí se vám
trojnásobně, jako bumerang, přesně podle přísloví o kopané jámě. Je to jen
další známka životní filozofie poznamenané pocitem viny jíž se drží tyto
novopohanské, pseudokřesťanské skupiny. Dobré čarodějky by se chtěly ponořit do
čarodějnictví, ale nedokáží se oprostit od stigmatu, které je s ním spojeno.
Říkají si proto bílí magici, a pětasedmdesát procent své filozofie staví na
otřepaných, banálních principech křesťanství. Každý, kdo předstírá, že se o
magii nebo okultní vědy zajímá z jiných příčin, než je získání osobní moci, je
hnusný pokrytec. Satanista uznává křesťanství přinejmenším z toho důvodu, že je
důsledné ve své filozofii poznamenané pocitem viny, ale může pouze pohrdat
lidmi, kteří tím, že se přidali ke skupině magiků, dělají jako by se osvobodili
od pocitu viny, a přitom se zabývají stejnou výchozí filozofií jako křesťanství.
Bílá magie je
prý využívána pouze k dobrým či altruistickým cílům a černá magie,jak se tvrdí,
slouží pouze sobeckým či špatným účelům. Satanismus žádnou takovou dělící čáru
neuznává. Magie je vždy magie, ať má pomáhat či škodit. Satanista jakožto magik
by měl být schopen rozhodnout se, co je správné, a pak užít magických sil k
dosažení svých cílů.
Při obřadech
bílé magie stojí magik v pentagramu, aby se ochránil před zlými silami jež
přivolává na pomoc. Satanistovi připadá poněkud pokrytecké vyvolávat tyto síly
a žádat od nich pomoc a zároveň se před nimi chránit. Satanista si uvědomuje,
že pouze spojenectvím s těmito silami může zcela a nepokrytě využívat síly
temnot ke svému prospěchu.
Při satanském
magickém obřadu se účastníci nedrží za ruce a netančí kolečko kolem růžolícího,
nezapalují svíce různých barev, aby dosáhli splnění rozličných přání, nevolají
jména Otce, Syna a Ducha svatého, když patrně provozují černou magii,
nevybírají si některého svatého za osobního rádce a pomocníka při řešení svých
problémů, nenamáčejí se do vonných olejů a nedoufají, že se peníze jen pohrnou,
nemeditují, aby dosáhli velkého duchovního probuzení, neodříkávají dlouhá
zaříkávání, k nimž občas pro lepší dojem přihodí Ježíšovo jméno atd., atd.,
atd. ad nauseam!
PROTOŽE -
toto NENÍ správný způsob, jak provádět satanskou magii. Pokud se nedokážete
zbavit pokryteckého sebeklamu, nikdy nemůžete uspět jako magik, a tím méně jako
satanista.
Satanské
náboženství nejenže zdvihlo minci, ale dokonce ji obrátilo na druhou stranu.
Proč by si tedy říkalo jiným jménem než oním, které je v naprosté shodě s
opačnými dogmaty tvořícími satanskou filozofii, a tak podporovalo principy,
které naprosto odmítal?
Satanismus
není řádným náboženstvím; je to náboženství světské a živočišné, náboženství
těla - a nad tím vším panuje Satan, zosobnění špatné cesty.
Nevyhnutelně
se nabízí otázka: "Tak dobře, nemůžeme satanismus nazývat humanismem
protože humanismus není náboženství, proč bychom ale vůbec měli mít nějaké
náboženství, když vše, co děláte, je zcela přirozené? Nestačí to prostě jen
dělat?"
Moderní
člověk prošel dlouhou cestou; zbavil se iluzí o nesmyslných článcích víry
dřívějších náboženství. Žijeme v osvícené době. Psychiatrie učinila mílové
kroky v objasňování podstaty lidské osobnosti. Žijeme v době intelektuálního
uvědomění, jaké žádný svět dosud nepoznal.
To je všechno
sice moc hezké ALE - toto nové uvědomění má jednu vadu. Akceptovat něco
rozumové je jedna věc, ale přijmout to pocitově je něco zcela jiného. Jedním z
nároků, které psychiatrie nedokáže splnit, je lidská potřeba prožívat emoce
prostřednictvím dogmat. Člověk potřebuje obřad a rituál, fantazii a kouzla.
Přes všechno dobré, co psychiatrie dokázala, oloupila člověka o zázraky a
fantazii, které mu náboženství v minulosti poskytovalo.
Satanismus si
uvědomuje současné potřeby člověka a vyplňuje rozsáhlé šedé prázdno mezi
náboženstvím a psychiatrii. Satanská filozofie spojuje základy psychologie s
upřímným působením na city čili dogmatem. Poskytuje člověku fantazii, kterou
tolik potřebuje. Na dogmatu samém není nic špatného, pokud není založeno na
myšlenkách a činech, které jdou vyloženě proti lidské přirozenosti.
Nejrychlejší
způsob, jak se dostat z jednoho bodu do druhého, představuje přímka. Pokud lze
veškeré nahromaděné pocity viny vhodně využít, ruší se potřeba intelektuální
očisty psýchy od těchto potlačovaných pocitů. Satanismus je jediným známým
náboženstvím, které bere člověka takového, jaký je, a staví se spíše za logický
princip obracet špatné v dobré, než za pokus přetrhnout se horlivostí ve snaze
něco špatného eliminovat.
Jestliže
selským rozumem racionálně zhodnotíte své problémy a přihlédnete k tomu, co nás
učí psychiatrie, a přesto se nedokážete emočně vymanit z bezdůvodného pocitu
viny a proměnit své teorie v činy, měli byste se alespoň naučit, aby pocit viny
pracoval pro vás. Měli by ste jednat podle svých přirozených pudů, a pokud se
přitom nedokážete zbavit provinilých pocitů, těšte se ze své viny. Může to znít
jako protimluv, ale pokud se nad tím zamyslíte, zjistíte že pocit viny může
často vzrušit smysly. Dospělí by se měli učit od dětí. Děti si velmi často
libují právě v tom, o čem vědí, že by neměly dělat.
Ano, časy se
změnily, ale člověk zůstal stejný. Základy satanismu zde byly vždy. Jedinou
novinkou je formální organizace náboženství, založeného na charakteristických a
obecně platných vlastnostech člověka. Po staletí byly lidskému odříkání
zasvěcovány velkolepé stavby z kamene, betonu, malty a oceli. Je nejvyšší čas,
aby lidé přestali bojovat sami proti sobě a zasvětili život stavbě chrámů
určených k pěstování rozkoší.
I když se
časy změnily, a stále se měnit budou, zůstává člověk v jádru stále stejný. Po
dva tisíce let se kál z něčeho, za co nikdy neměl cítit vinu. Už nás nebaví
odpírat si pozemské rozkoše, které si zasloužíme. Dnes, stejně jako dříve, si
člověk potřebuje něco užít, právě teď, místo aby čekal na odměnu v nebi. Proč
bychom nemohli mít náboženství, založené na holdování rozkoším? Samozřejmě že
to odpovídá zvířecí přirozenosti. Již dávno nejsme žadonící slaboši třesoucí se
před nemilosrdným Bohem, kterému je přitom úplně jedno, jestli vůbec žijeme
nebo ne. Jsme hrdí lidé, vážící si sebe samých - jsme satanisté!
PEKLO, ĎÁBEL A
JAK PRODAT DUŠI
Satan je
nepochybně nejlepší přítel,jakého kdy církev měla,jelikož ji po celé věky
udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a
katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem,
by kazatelé stezky ctnosti neměli čím strašit své stoupence. Satan vás uvádí v
pokušení, Satan je kníže zla, Satan je hříšný, krutý a brutální, varují. Pokud
podlehnete Ďáblovu pokoušeni, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se
smažit v pekle.
Sémantický
význam slova Satan je sok, odpor, nebo žalobce. Samotné slovo Ďábe1 pochází z
indického devi, což znamená bůh. Satan představuje opozici vůči všem
náboženstvím, která člověka frustrují a zatracují ho za jeho přirozené pudy.
Roli strůjce zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a
tělesné stránky života.
Satan,
nejvyšší Ďábe1 západního světa, byl původně andělem, jehož úkolem bylo
oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být
zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a
kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné
stránce lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo
Pan. Řekové ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně dobrý chlapík
a symbolizoval úrodnost a plodnost.
Kdykoli
dostane nějaký národ novou formu vlády, z někdejších hrdinů se rázem stanou zlosynové.
To platí i pro náboženství. První křesťané věřili, že pohanští bohové byli
ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat černou magii. Zázračné nebeské
jevy označili za bílou magii; to byl jediný rozdíl. Staří bohové nezemřeli, ale
propadli se do pekel a stali se z nich Ďáblové. Výrazy bubák (angl. bogey),
strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými se straší malé děti, pocházejí
ze slovanského slova bog, což znamená čbůhč, podobně jako v hindštině bhaga.
Mnoho
rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství
chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek atributy naprosto
přesvědčivého ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Panovy charakteristické
vlastnosti stačilo elegantně změnit v hříchy zasluhující potrestání, a proměna
byla hotova. Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské Bibli, kde byl
nejsvatější den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který
ze dvou kozlů bez poskvrny má být obětován Pánu, a který Azazelovi. Kozel
nesoucí hříchy lidí byl vyhnán na poušť a stal se z něj obětní beránek. Odtud
pochází symbol kozla, který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak
jako byl používán v Egyptě, kde býval jednou do roka obětován některému bohu.
Lidstvo zná
mnoho ďáblů různého původu. Provádění satanských rituálů nezahrnuje vyvolávání
démonů; dělají to pouze ti, kdo se bojí právě těch sil, které zaklínají.
Teoreticky
jsou démoni zlými duchy, jejichž charakteristické vlastnosti přispívají ke
zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo démon znamenalo strážný
duch nebo zdroj inspirace, a popravdě řečeno, pozdější teologové si navymýšleli
celé legie těchto poslů inspirace, přičemž jeden jako druhý byli bez výjimky
zlí.
Známkou
zbabělosti magiků cesty ctnosti je jejich zvyk obracet se ke konkrétnímu
démonu, (který zřejmě má být Ďáblovým přisluhovačem), aby splnil jejich
rozkazy. Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem,
lze lépe ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze čaroděj, jehož obrana skutečně
budí úctu, či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla. Satanista
se neobrací pokoutně k těmto služebně nižším ďáblům, ale směle vyvolává ty, kdo
tvoří pekelnou armádu odvěké zuřivosti - ďábly samotné!
Jak se dalo
ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen některých ďáblů, ale následující
seznam obsahuje pouze jména nejčastěji užívaná při satanském rituálu. Obsahuje
jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří představují velkou část
obyvatelstva pekelného královského paláce:
ČTYŘI KORUNNÍ
PRINCI PEKEL
SATAN - (hebrejsky) sok, protiklad, žalobce,
Pán ohně, peklo, jih
LUCIFER - (latinsky) římský bůh, nositel světla,
osvícení, vzduch, jitřenka, východ
BELIAL - (hebrejsky) bez pána, nízkost země,
nezávislost, sever
LEVIATHAN - (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ
PEKELNÁ JMÉNA
Abaddon -
(hebrejsky) ničitel
Adramelech -
samarský ďábel
Ahpuch -
mayský ďábel
Ahriman -
mazdánský ďábel
Amon –
egyptský bůh života a množeni s beraní hlavou
Apollyon -
řecké synonymum pro Satana, úhlavního nepřítele
Asmodeus -
hebrejský ďábel smyslnosti a přepychu, původně zvíře posledního soudu
Astaroth -
fénická bohyně chlípnosti, odpovídá babylónské Ištar
Azazel -
(hebrejsky) učil člověka výrobě zbraní a zavedl kosmetiku
Baalberith -
kanaánský Pán úmluv, později se z něj stal ďábel
Balaam -
hebrejský ďábel lakoty a chamtivosti
Bafomet -
uctíván templáři, jako symbol Satana
Bast -
egyptská bohyně rozkoše představovaná kočkou
Belzebub -
(hebrejsky) Pán much, převzatý ze symbolismu skaraba
Behemoth –
hebrejská personifikace Satana v podobě slona
Beherit –
starosyrské jméno pro Satana
Bilé -
keltský bůh pekla
Cimeries –
jezdí na černém koni a vládne Africe
Čemoš -
moabitský bůh, později ďábel
Čort – ruské
jméno pro Satana, černý bůh
Dagon -
filištínský mstivý ďábel moře
Damballa -
hadí bůh kultu voodoo
Démogorgon -
řecké jméno ďábla, které prý mělo zůstat smrtelníkům utajeno
Diabolos -
(řecky) plynoucí dolů
Drakula -
rumunské jméno pro ďábla
Emma-O -
japonský vládce pekla
Euronymos - řecký
kníže smrti
Fenriz - syn
Lokiho, zobrazovaný jako vlk
Gorgo -
zdrobnělina Démogoron, řeckého jména pro ďábla
Haborym -
hebrejské synonymum pro Satana
Hekaté -
řecká bohyně podsvětí a magie
Ištar -
babylonská bohyně plodnosti
Kálí -
(hindsky) Šivova dcera, bohyně uctívaná Thuggy
Kojot –
indiánský ďábel
Lilith –
hebrejská ďáblice, Adamova první žena, která ho naučila jak to chodí
Loki –
germánský ďábel
Mammon -
aramejský bůh blahobytu a zisku
Mania -
etruská bohyně pekel
Mantus -
etruský bůh pekel
Marduk - bůh
města Babylónu
Mastema -
hebrejské synonymum pro Satana
Melek Taus -
jezidský ďábel
Mefistofeles
– řecky ten, který se straní světla, viz Faust
Metztli -
aztécká bohyně noci
Mictian -
aztécký bůh smrti
Midgard - syn
Lokiho, zobrazovaný jako had
Milkom -
amonitský ďábel
Moloch -
fénický a kanaánský ďábel
Mormo -
(řecky) král ghoulů, choť Hekaté
Naamah -
hebrejská ďáblice svodů
Nergal -
babylónský bůh Hádu
Nihasa –
indiánský ďábel
Nija - polský
bůh podsvětí
O-Yama –
japonské jméno pro Satana
Pan - řecký
bůh smyslnosti, později zapuzen do ďáblovy říše
P1uto - řecký
bůh podsvětí
Proserpina -
řecká královna podsvětí
Pwcca -
velšské jméno pro Satana
Rimmon -
syrský ďábel, uctívaný v Damašku
Sabazios -
frýžského původu, ztotožňován s Dionýsem, uctívání hada
Saitan -
enošský ekvivalent Satana
Sammael -
(hebrejsky) “nenávist Boží“
Samnu -
středoasijský ďábel
Sedit -
indiánský ďábel
Sekhmet -
egyptská bohyně pomsty
Set -
egyptský ďábel
Šejtan -
arabské jméno pro Satana
Šiva -
(hindsky) ničitel
Tan-mo -
čínská analogie ďábla, žádostivosti, touhy
Tezcatlipoca
– aztécký bůh pekel
Thamuz -
sumerský bůh, který byl později vypovězen do ďáblovy říše
Thoth-
egyptský bůh magie
Tunrida -
skandinávská ďáblice
Typhon -
řecká personifikace ďábla
Yaotzin –
aztécký bůh pekel
Yen-lo-Wang -
čínský vládce pekel
Ďáblové
dřívějších náboženství vždy nesli přinejmenším částečně zvířecí rysy, očividný
důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si to
přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačelému egu.
Židé a
Egypťané opovrhovali prasetem. Symbolizovalo bohy Frey, Osirida, Adonise,
Persefonu, Attie a Demétér, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času
ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, z něho
pochází Belzebub. Baal i Belzebub jsou totožní s hovniválem či skarabem
Egypťanů který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták
Fénix vstal vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě
rozhodující síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty,
a Ahriman, had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné delší příklady
nejenže zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat
původní zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.
V šestnáctém
století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na způsob, jak
přivolat démona - Mefistofela - z pekel a uzavřít s ním smlouvu. Podepsal ji
krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi duši. V mžiku omládl.
Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl rozerván na kusy, jako
by v laboratoři došlo k explozi. Tento příběh je protestem doby (šestnáctého
století) proti vědě, chemii a magii.
Abyste se
mohli stát satanistou, není bezpodmínečné nutně zaprodat duši ďáblu nebo
uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo
zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se
hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení a
budou žít podle svých přirozených sklonů, zaplatí Satanovi za hříšné rozkoše
duší a navěky budou trpět v pekle. Namlouvali lidem, že nezkažená duše je
jakousi propustkou k věčnému životu.
Zbožní
proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako strach
z Boha? Je-li Bůh tak milosrdný, proč se ho mají lidé bát? Máme snad věřit
tomu, že před strachem se nedá nikam utéci? Pokud se musíte bát Boha, proč se
raději nebát Satana a užívat si rozkoší, které vám bohabojnost zakazuje? Bez všeobecného
strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence. Germánská bohyně smrti,
dcera Lokiho, se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem mučení a
trestu. Při sepisování Starého zákona bylo přidáno ještě jedno "l".
Proroci kteří sepsali Bibli, výraz peklo (angl. hell) neznali, použili
hebrejské Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo
Tartaros, které označovalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země)
a výraz Gehenna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam
sváželi odpadky a spalovali je. Odtud křesťanská církev vzala ideu pekelné síry
a ohně.
Protestantské
a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně věří, že existuje
ještě očistec, kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a limbus, kam se
dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi částí,
přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje hrůzné
místo plné ohně a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se
předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička. (Přes všechno
zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na
jedince, kteří jejich žvásty nespolkli tak snadno. Rozkoš a bolest jsou, stejně
jako krása subjektivní kategorii. Když se misionáři odvážili na Aljašku, aby
varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na
hříšníky, Eskymáci se dychtivě ptali: Jak se tam dostaneme?)
Většina
satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým ocasem a
rohy. Představuje přírodní sílu - mocnost temnot, která byla takto nazvána
jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda nebyla
schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii. Je to dosud nevyužitý
zdroj, z něhož může čerpat jen málokdo, jelikož většina lidí nedokáže používat
nějaký nástroj jen tak, aniž by ho nejdříve rozebrali na kusy a pojmenovali
části, které ho udržují v chodu. Neustálá potřeba vše analyzovat brání většině
lidí, aby využili tento mnohostranný klíč k neznámu, který satanisté nazývají
Satanem.
Satana jako
boha, poloboha, osobního spasitele či jak mu chcete říkat, vymysleli tvůrci
všech náboženství na Zemi pouze z jediného důvodu - aby mohli dozírat na
takzvané špatné jednání lidí a na poměry zde na Zemi. Proto bylo vše, co vedlo
k tělesnému či duševnímu uspokojení, označeno za špatné, a tím zajistilo lidem
život plný bezdůvodných pocitů viny!
Když nás
označili za špatné, tak tedy špatní jsme - a co má být? Nadešla doba satanismu!
Proč ji tedy nevyužít a ŽÍT! (žít - angl. "live" - pozpátku
"evil" - zlo pozn. překl.)
LÁSKA A NENÁVIST
Satanismus
znamená dobrotu a vlídnost pro ty, kteří ji potřebují, nikoliv lásku mrhanou na
nevděčníky!
Nemůžeme
milovat každého a bylo by směšné si něco takového myslet! Jestliže milujete
všechny a vše, ztrácíte přirozenou schopnost výběru a skončíte jako velice
špatný soudce charakteru a kvality. Pokud se něco používá příliš volně, ztrácí
to svůj skutečný význam. Satanista proto věří, že byste měli hluboce a bez
výhrad milovat ty, kteří si vaši lásku zasluhují, a nikdy nenastavovat
nepříteli druhou tvář!
Láska patří
mezí nejsilnější lidské city; další z nich je nenávist. Nutit se do lásky ke
všem bez rozdílu je značně nepřirozené. Jestliže se pokusíte milovat každého,
pouze oslabíte city k těm, kteří jsou vaší lásky hodní. Potlačovaná nenávist
může vést k mnoha tělesným a duševním onemocněním. Tím, že se naučíte uvolnit
nenávist k těm, kteří si ji zasluhují, se očistíte od těchto škodlivých emocí a
nebudete ji přenášet na ty, které milujete.
Od začátku
světa se ještě nenašlo žádné velké hnutí lásky, které by neskončilo povražděním
nespočetného množství lidí, zřejmě proto, aby bylo vidět, jak moc se navzájem
milují. Všichni pokrytci, co kdy chodili po Zemi, měli kapsy nadité láskou!
Každý
farizejský pánbíčkář se může přetrhnout, když tvrdí, jak miluje své nepřátele,
ale když mu provedou něco špatného, utěšuje se, že neujdou Božímu trestu. Místo
aby si přiznali, že jsou schopni nenávidět své nepřátele a jednat s nimi jak si
zasluhují, tvrdí: Kdo jsem já, abych je káral a modlí se za ně. Proč bychom se
měli ponižovat takovými falešnými srovnáními? Satanismus býval synonymem
krutosti a brutality. Je tomu tak jen proto, že se lidé bojí podívat pravdě do
očí - pravdě, že ne všechny lidské bytosti jsou laskavé a plné lásky. Stačí,
aby satanista připustil, že je schopen jak lásky, tak nenávisti, a hned je
považován za něco hnusného. Naopak, jelikož dokáže dát průchod své nenávisti v
podobě rituálu, je daleko více schopen milovat - tou nejhlubší láskou. Tím, že
rozezná a otevřeně přizná lásku i nenávist, kterou cítí, nedochází u něho k
záměně obou emocí. Pokud nejste schopni prožít jeden z těchto citů, nedokážete
plně procítit ani jeho opak.