Dědičnost – tragédie s dobrým koncem?
Dědičnost je něco zvláštního. Když děti dědí umělecké vlohy nebo schopnosti, tak jsme my rodiče hrdí a vděční. Ale asi také zažíváme ty situace, kdy si uvědomujeme, že děti dědí návyky či vlastnosti, které až tak pozitivní nejsou. No a potom také přichází ta negativní dědičnost, která znamená, že naše dítě je například nositelem nějaké nemoci, anomálie či poruchy. A to jsou oblasti, kdy dědičnost bolí hodně, tím více, když se ten problém ještě násobí.
Ale i Bible zná termín dědičnosti a ten je ještě tragičtější. Bible totiž učí, že my všichni lidé jsme zdědili po prvním člověku něco děsivého, smrtelného. Jde o nemoc zvanou hřích.
Počínaje dneškem, chceme se v říjnových kázáních zaměřit ne některé reformační principy. Možná to nebudou principy, které byly zásadní pro reformaci, ale přesto jsou velmi důležité a právě proto hrají důležitou roli v Augsburském vyznání.
Dovolte, že tedy dnes přečtu ten druhý článek Augsburského vyznání: „O prvotním hříchu. Učí se také, že po Adamově pádu se všichni lidé přirozeně rození rodí s hříchem, tj. bez bázně Boží, bez důvěry v Boha a se zlou žádostí a že tento neduh, čili prvotní zkaženost, je vpravdě hřích, který zatracuje a přináší i nyní věčnou smrt těm, kteří se nezrodí znovu z vody a z Ducha svatého (J 3, 5). Odsuzují se pelagiáni a jiní, kteří tuto prvotní zkaženost nepokládají za hřích, a aby zlehčili slávu Kristových zásluh a jeho dobrodiní, tvrdí, že člověk se může ospravedlnit před Bohem mocí vlastního rozumu.“
Tolik z Augsburského vyznání. Dovolte, že přečteme pasáž z Bible, kde se o této doktríně dočteme. Budeme číst z listu Římanům.
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. (Římanům 5:12-19)
Přemýšlíme dnes nad prvotním hříchem. Mluvili jsme také o dědičném hříchu. Dovolte na začátek malý postřeh. Když za mnou přijdou rodiče, kteří žádají křest dítěte, tak se jich vždy zeptám, proč považují za důležité pokřtít své dítě. A někdy uslyším odpověď, že je důležité pokřtít dítě kvůli dědičnému hříchu. Často potom zjistím, že osoba, která takto odpověděla je římskokatolického původu. Tam se to totiž u křtu opakovaně připomíná. A přestože ty osoby, které mi takto odpovídají, často neví, co to znamená, tak v jejich odpovědi je velký kus pravdy. Oni tímto říkají, že i to nemluvně, které ještě nestihlo zhřešit, i ono je hříšné a proto potřebuje Boží milost. A důvod, proč je hříšné je hřích, které zdědilo. Nezdědilo jej po mamince a tatínkovi, ale dokonce už po Adamovi s Evou. Ale vezměme to všechno popořádku a udělejme to dnes formou tří otázek a odpovědí.
1. otázka: Co se to tedy kdysi stalo
Vracíme se do zahrady Eden, kde jsou v té době první a jediní lidé, Adam s Evou. Když Bůh všechno velmi dobře stvořil, řekl Adamovi: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Genesis 2:16-17) Všichni víme, jak to pokračovalo. Nejprve Eva a potom i Adam pojedli ze stromu, ze kterého měli jíst zakázáno. Ďábel je svedl a oni zvolili neposlušnost Bohu. Následuje důležitý rozhovor Boha s Adamem a s Evou. Ale poslechněte si, co bylo prvním Božím činem, který potom Bůh udělal: „Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.“ (Genesis 3:21) Proč zrovna tady, po tak zásadním činu v historii lidstva najednou čteme o oblečení. Ta symbolika je samozřejmě mnohem širší, ale chtěl bych zmínit to, že tady čteme o kožených suknicích. Stejně jako oblečení zakrývá člověka, tak Bůh se poprvé prezentuje jako ten, kdo zakrývá a odpouští naše provinění. Ale nejen toto zde vidíme. Ty suknice byly kožené. Aby měli Adam s Evou kožené suknice, muselo zemřít zvíře. A tady vidíme ten pro křesťanství tak důležitý předobraz zástupné oběti. Aby bylo odpuštění možné, musel za selhání člověka někdo zaplatit životem. A tato symbolika smrti zvířete ukazuje na Kristovu smrt a na jeho zástupnou smrt za nás. Ale k tomu ještě dojdeme.
Nakonec jsou tedy Adam s Evou vyhnání ze zahrady, z Boží přítomnosti. Ale zbývá nám tu ještě jedna otázka. Na počátku jsme četli, že Bůh Adamovi řekl, že pokud to ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého snědí, tak propadnou smrti. My ale vidíme, že Bůh s Adamem i Evou mluví a nakonec je vyhání z ráje. A oni stále žijí. Změnil snad Bůh svůj názor? Co se stalo?
V této fázi je důležité si uvědomit, že Bible na různých mluví o třech druzích smrti. Bible mluví o fyzické smrti. To je nám snad nejjasnější. Jednoho dne naše srdce dobije a my odcházíme na věčnost. Potom Bible mluví o tzv. věčné smrti. Věčná smrt je opakem věčného života. Věčný život čeká ty, kdo patří Bohu. Dočkáme se ho, až si nás Pán Bůh odvolá z tohoto světa. Nám to sousloví „věčná smrt“ moc nesedí, protože smrt vnímáme jako jednorázovou záležitost. Ale v Bibli tomu vždy tak není. Jediná smrt, která je jednorázová, je ta fyzická. Věčná smrt je věčně trvající bytí bez Boha. Bible tomu říká peklo. Ale potom je tady ještě třetí použití slova smrt a to jde o tzv. duchovní smrt. To také není jednorázová záležitost. Duchovní smrt je stav člověka, kdy člověk žije v neposlušnosti a vzpouře proti Bohu. Takový člověk je Božím nepřítelem.
Když Bůh řekl, že Adam s Evou zemřou, tak šlo právě o tu duchovní smrt. Zemřeli ve svém vztahu s Bohem. Už s Ním nemohli být. Postavili se proti Němu. Nicméně i ta duchovní smrt vede k fyzické smrti, a pokud člověk nenajde záchranu a Zachránce, pak vede i k věčné smrti. Co tedy se opravdu stalo? Adam s Evou měli svobodnou vůli a volili neposlušnost vůči Bohu. Stali se tedy Božími nepřáteli a dostali se do stavu duchovní smrti. Kdyby v tomto stavu i fyzicky zemřeli, čekala by je věčnost bez Boha.
2. otázka: Co to znamená pro potomky Adama a Evy?
To, co se stalo kdysi, je sice poutavé, ale pokud by šlo jen o historické události bez nějakého dopadu, tak by to bylo možná zajímavé, ale ne zásadní. Přesto se k této historické událostí Bible na mnoha místech vrací. Důvod je jasný. Tento jeden skutek neposlušnosti, ta duchovní smrt Adama a Evy má totiž obrovské důsledky. O tom jsme vlastně četli v našem textu z knihy Římanům. Ten náš text byl poměrně dlouhý a složitý, ale dovolte, že z něj vyberu ty pasáže, které říkají, co selhání Adama a Evy opravdu způsobilo:
· Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích… (v.12)
· Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti… (v.15)
· … proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády … (v.17)
· … jediné provinění přineslo odsouzení všem… (v.18)
· … neposlušností jednoho člověka (se) mnozí stali hříšníky... (v.19)
Co nám to tedy apoštol Pavel říká? Pavel říká, že kvůli tomu, že Adam zhřešil, i my hřešíme, jsme ve stavu duchovní smrti a hrozí nám tedy odsouzen, což je ta věčná smrt. Čteme tady, že Adamovým proviněním jsme my propadli smrti.
Když to shrneme, tak můžeme říct, že dědičný nebo prvotní hřích má dva rozměry dopadu na náš život. Tím prvním rozměrem je to, že díky tomuto Adamovu selhání vešel do světa hřích a naprosto všichni lidé přicházejí na tento svět v zajetí tohoto hříchu. Prakticky se to projevuje tím, že i přestože někdy chceme žít dobře a dělat dobře (někdy ani nechceme), tak to často nedokážeme. Nemáme kontrolu. Nechceme se rozčílit a rozčílíme se. Nechceme závidět a závidíme. Nechceme být nepříjemní na druhé a jsme. Nechceme být leniví a jsme. Chceme si udělat čas na Boha a neuděláme. A mohl bych vám dávat mnoho příkladů. Apoštol Pavel tento svůj zápas popsal těmito slovy: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Římanům 7:18-20) Možná se v těch Pavlových slovech poznáváte. Já tedy určitě ano. Kdybychom ten první rozměr toho dědictví měli pospat slovy, mohli bychom říci toto: „Nejsme hříšníci, protože hřešíme; hřešíme, protože jsme hříšníci.“
Tím druhým rozměrem je to, že za Adamův první hřích jsme odsouzeni i my! Prostě jsme ho zdědili. Zdědili jsme vinu a odsouzení za tento jeho hříšný čin. Takže ten první rozměr je, že v důsledku dědičného neboli prvotního hříchu každý člověk hřeší. A ten druhý rozměr je ten, že jsme vinni za Adamův hřích. A tady se dostáváme zpátky k těm nemluvňatům. Důsledkem tohoto dědičného hříchu totiž je, že každý, kdo se narodí jako lidské dítě, přichází na tento svět jako ten, kdo je vinen hříchem, který spáchali Adam a Eva. A tak i každé nemluvně, sotva se narodí, je hříšné. A kdyby nebylo Boží milosti, tak by žádný člověk, ani žádné nemluvně u Božího soudu neobstálo. Přestože na rozdíl od dospělých lidí nemluvně nedokázalo spáchat nic hříšného (podobně třeba i těžce hendikepovaní lidé), je vinno za hřích Adama. Dokážu si představit, že přestože jsme křesťané, tak si mnozí z nás teď pomyslí, že to přece není fér. Proč my bychom měli trpět, kvůli selhání Adama a Evy, které se stalo kdysi tak strašně dávno. Proč by za to měly trpět nevinné děti. Dost co je tu tolik dětí, které umírají na těžké nemoci. Dost co mnohé trpí dokonce z rukou samotných rodičů. Ještě Bůh je tak nespravedlivý, že ubohé nemluvňátka trestá za hřích Adama? Jsou takoví, co řekli, že kvůli tomu nechtějí mít s takovým Bohem nic společného. A pravdou je, že kdyby to takto opravdu končilo, kdybychom o Bohu víc nevěděli, tak bychom asi měli právo být deprimovaní. Ale konec to není.
Takže dovolte, že položím tu třetí dnešní otázku: Existuje tedy nějaké východisko? Biblická odpověď je jasné ANO. A to ANO zní i vůči nemluvňatům. To Boží ANO zaznívá skrze Krista. Na Něj ukazovala už ta kožená suknice, kterou Bůh dal Adamovi a Evě. A celý dnešní text vlastně hovoří především o Kristu a ukazuje na Něj. Ten text je vlastně napsán proto, aby si lidé uvědomili, že Kristova oběť za hříchy lidí je dostatečná pro každého člověka. Nenajdete na světě jediného člověka, který by mohl pravdivě říci, že jeho hřích Bůh nemůže odpustit. Kdokoliv to říká, tak se mýlí!
Když v tom našem textu čteme o důsledku Adamova hříchu, tak je to vždy jen proto, aby vynikla Kristova vykupitelská milost. Kristus je tady dán do kontrastu s Adamem.
Dovolte, že si připomene alespoň ty dva poslední četné verše: „Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.“ (v.18-19)
Bůh neměl žádnou povinnost nás zachránit. Bůh Adama varoval. Adam propadl smrti a s ním smrti propadlo celé lidstvo. Ale Bůh je tím největším vyjádřením lásky. Bůh miluje člověka více, než ho může milovat jiný člověk. Bůh miluje nemluvňata víc, než je kdy miloval ten nejvroucnější rodič. On je láska. A On je milostivý. A právě proto se stal člověkem, vytrpěl tu hrůzu lidskosti zakončenou děsivou smrtí, aby nás zachránil pro věčnost. A to je to východisko. On nám nabízí, že zlomí ten soud dědičného hříchu. Že nám odpustí jak ten Adamův tak i všechny naše hříchy, ať jsou jakékoli. A Jemu rozhodně nikdo nemůže vyčítat, že není fér nebo že je nespravedlivý. On ze své kapsy zaplatil, abychom mohli být zachráněni. Dal lidem, a tedy mně i tobě, druhou šanci.
Dovolte, že zakončím ještě jedním veršem z našeho textu: „Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (v.17)
V tomto verši se ta Boží nabídka stává velmi osobní a ukazuje, že není automatická pro celé lidstvo. Je zde řeč o tom, že člověk musí přijmout tu hojnou Boží milost a Jím darovanou spravedlnost. To znamená, že ta Boží milost se projevuje tím, že nejsme už více nazývaní vinnými, ale jsme svatým Bohem prohlášeni za spravedlivé. Kdy? Když tu Boží milost přijmeme. Nevěřící člověk to může udělat tak, že činí pokání (to znamená, že uznává svoji vinu a lituje ji) a dá se pokřtít. Věřící člověk to může udělat tak, že činí pokání a přichází denně k Bohu, třeba ve Večeři Páně, ale i skrze Bibli, Boží slovo a modlitbu.
Dědičnost může mít tragické následky. Tvůj a můj příběh je příběh o tragické dědičnosti, ale může to být příběh s dobrým koncem. Přijímejme tedy hojnost milosti a darovanou spravedlnost. Spolehněme se na Boha!
Audio záznam naleznete zde.
