Michal Klus - Je psáno...

Milí přátelé, dnes dokončujeme sérii Život na cestě. Procházeli jsme první list apoštola Petra a učili se z něj, jak jít tímto životem. Dnes tuto sérii zakončujeme. Budeme se dívat na pátou kapitolu. Zvu vás k tomu, abyste pozorně sledovali text, protože se rozhodně nedostaneme ke všemu. Nicméně téma, které se tam opakuje, je pokora. Takže dnešní kázání nese název Život v pokoře. Přečtěme si tedy zmíněnou kapitolu.

Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.

Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost'. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu 'svou starost vložte na něj', neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.

Prostřednictvím Silvána, kterého mám za věrného bratra, vám toto krátce píšu, abych vás povzbudil a dosvědčil vám, že taková je pravá milost Boží; v ní stůjte. Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená, která je v Babylónu, a Marek, můj syn. Pozdravte jedni druhé políbením lásky. Pokoj všem vám, kteří jste v Kristu. (1. Petr 5, 1-14)

My jsme tady v létě hovořili o životním běhu. Dnes se dostáváme do cíle. Co říct a poradit těm, kdo běží a už se blíží cíli? Možná by se dalo mluvit o vytrvalosti. Možná by se dalo mluvit o tom, co nás čeká v cíli. Petr hovoří o pokoře. Je to důležité?

Ukážu vám jednu fotografii. Stalo se to v sobotu 11. dubna 2015 na stadionu v Eugene v Oregonu. Běžel se závod na 3000 m. Místní atlet Tanguy Pepiot měl velký náskok před druhým Meronem Simonem. A tak začal slavit a zvedal ruce ještě před cílovou čárou. To ho ovšem velmi zpomalilo a Simon jej doběhl. Cílem proběhli vedle sebe. Cílová fotografie však ukázala, že byl Pepiot předběhnut o 0,1 vteřiny. Slavil příliš brzy. Ztratil pokoru a soustředěnost.

Tedy, dokud běžíme, dokud jsme na té životní cestě, potřebujeme usilovat o pokoru a to až do posledních momentů. Ještě nejsme v cíli. Ještě potřebujeme pokorně pokračovat na cestě.

Co je to ale pokora? Byl jsem překvapen, že když jsem prohledával různé slovníky, tak jsem zjistil, že je celkem problém pokoru definovat. Definice se velmi lišily a některé byly dost divné. Slavný slovník Merriam-Webster definuje pokoru jako svobodu od pýchy a arogance. To je asi celkem pochopitelné.

Pastor Timothy Keller říká, že pokora není o tom, že si o sobě myslíme méně nebo více, ale o tom, že na sebe myslíme méně. Prostě méně řešíme sami sebe, protože náš život je soustředěn na někoho jiného. Pastor John Piper říká, že jsem pokorný, když cítím, myslím, mluvím a jednám způsobem, který ukazuje, že nejsem bohem. Tedy to vše prožívám s vědomím, že vím, kdo je můj Bůh a komu vděčím za vše dobré, co mám. Martin Luther napsal: „Opravdová pokora neví, že je pokorná. Kdyby to věděla, byla by to pýcha.“

Když to vše shrneme, tak musíme říct, že my křesťané jednoznačně věříme, že biblická pokora je Božím ovocem, které roste tam, kde je Pán Bůh v centru života. A apoštol Petr nás v dnešním textu povzbuzuje, abychom o tu pokoru usilovali, a říká, kde ta pokora musí být vidět. Z našeho textu zmíním tři projevy pokory v životě křesťana.

1. projev: Pokorná služba druhým

To první, o čem apoštol Petr v této kapitole píše, je pokorná služba. Čteme: „Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.“      (v.1-3)

Petr tady mluví ke starším, řecky presbyteros. A ano, asi opravdu má na mysli ty, kteří stojí v čele sboru, církve. Na druhé straně, starším je prostě každý, kdo má nějakou zodpovědnost za druhé. A tak staršími jsou rodiče, kteří se starají o děti. Staršími jsou učitelé nebo vedoucí dorostu a mládeže. Vlastně by se dalo říct, že každý křesťan, snad s výjimkou dětí, je v nějakém vztahu, kde je tím starším. A Petr tady nepíše mnoho o tom, co máme dělat, ale s jakým postojem to máme dělat.

Říká, že máme pečovat, jako pastýř pečuje o své stádo. Píše, že to máme dělat dobrovolně a ne čekat, až nás někdo pověří. Máme sloužit s horlivou ochotou, ne s pocitem nadřazenosti. To všechno je vlastně definice pokorné služby.

Když to říkám, tak si uvědomuji, že jako pastor bych v tom měl být největším příkladem. Chci vás tímto tedy zároveň poprosit o odpuštění situací, kdy to tak nebylo, kdy jste v mé službě neviděli pokoru, ale pýchu. Zároveň vás chci poprosit, abyste mi to řekli, když to v mé službě uvidíte. Pýcha je totiž strašná potvora a potřebujeme se s ní v Boží síle rvát.

Pokud patříme Kristu, tak pokorně sloužíme druhým. Vidí Pán Bůh ve tvém životě tu pokornou službu? Lidé ji vidět nemusí. Někdy je lidskému oku skrytá. Ale je důležité, aby ji viděl Pán Bůh. Je důležité, abychom byli pokorní služebníci až do konce. Tak se doběhne do cíle. Ztráta pokory nás může okrást o vítězství. Pokorná služba je naopak znakem, že jdeme dobrým směrem a že se blíží definitívní vítězství. Petr tu část zakončuje: „Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.“ (v.4)

2. projev: Pokorné vzájemné vztahy

Petr začíná slovy o službě. A potom píše: „Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost'.“ (v.5)

Petr přidává další výzvu, aby se mladší podřizovali starším. To jistě chápeme, i když úcta ke starším se už dnes zdaleka nenosí tak, jako kdysi. Ale potom to Petr ještě rozšiřuje a říká, že máme mít pokorný postoj vůči všem. Pokud jsme křesťané, máme se pokorně chovat ke každému. Nejen ke starším. Nejen k autoritám. Ke každému. A tady hovoří především o společenství věřících. V církvi máme mít pokorný přístup jeden k druhému.

Nicméně, naše pokora nemá mít místo jen v církvi. Máme být pokornými lidmi. Tedy i mimo církev. Je to moc důležité. Samozřejmě pokorný neznamená bez názoru. Pokorný neznamená, že si vše nechám líbit. Pokorný neznamená, že se neozvu. Jistě je mnohdy třeba, abychom se ozývali. Mnohdy je třeba, abychom se ozývali i s kritikou. Ale je moc důležité, abychom to dělali uctivě.

Tento týden jsem viděl část dokumentu nazvaného – Kdo je žena? Americký dokumentarista Matt Walsh chce poukázat na šílený chaos, který produkuje genderová ideologie. Hovoří s předními americkými psychology, učiteli, zastánce feministických hnutí. Je to opravdu až k neuvěření, jaké názory zastávají. A je zajímavé, že vůbec nedokážou definovat, kdo je žena a kdo je muž. Podle mnohých to totiž vůbec nesouvisí s pohlavím, s jakým jsme se narodili. Dokument pak odkrývá tragické praktiky v této oblasti a destruktivní tlak na děti a mladou generaci.

Velice se mi líbí, že většinou, i když zaznívají kdejaké bizarnosti, tak Walsh reaguje pokojně a klidně. Na druhé straně mi je líto, že hned na začátku vyprávěč řekne, že lidé, kteří říkají, že nejsou rozdíly mezi mužem a ženou jsou idioti. Ano, samozřejmě souhlasím, že jsou zásadní rozdíly mezi mužem a ženou, ale myslím, že je škoda, že těm, kdo to vidí jinak, se nadává. Tím hned dáváme najevo pocit nadřazenosti a ubíráme šanci na to, aby se druhá strana nad našimi slovy zamyslela.

Jednejme s lidmi pokorně. Jednejme pokorně i s těmi, se kterými zásadně nesouhlasíme. Pojďme do dialogů a rozhovorů, ale zachovejme ducha pokory. Někteří v tom vidí slabost, ale my v dnešním textu čteme, že 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.' (v.5) Ta z pokory pramenící milost se může projevit i v tom, že si nás Pán Bůh použije pro spásu těch, kdo jsou teď Božími odpůrci.

3. projev: Pokorné přijímání Božích cest

Po tom, co Petr hovořil o pokorné službě a o pokorných vztazích s lidmi, obrací naší pozornost na vztah k našemu Pánu a píše: „Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.“ (v.6) Ano, samozřejmě, tím zásadním, před kým se máme pokořit je Pán Bůh. Co to znamená, pokořit se před Pánem Bohem? Co tím Petr myslí? Všimněme si, že v dalších verších Petr opět píše o utrpení:

• „Všechnu 'svou starost vložte na něj'.“ (v.7) Petr píše, že budeme mít starosti.
•  „Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil.“ (v.8) Petr nás varuje před ďáblem, který bude vždy blízko, aby nám škodil.
• „Pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.“ (v.9) Petr připomíná, že utrpení je údělem všech křesťanů.
• „Bůh veškeré milosti…vás…po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.“ (v.10) Petr připomíná, že utrpení je součástí naší cesty.

Z toho kontextu tedy plyne, že máme pokorně přijímat Boží cesty, i když se nám třeba nelíbí, i když jsou plné bolesti, i když sami bychom si je nikdy nevybrali, i když vůbec nechápeme, kde tím Pán Bůh směřuje.

Kdo je schopen pokorně přijmout cestu bolesti a utrpení, když ví, že Bůh má moc udělat to jinak? Pouze ten, kdo Mu naprosto věří.

Ten, kdo Pánu Bohu věří, ten od Něj přijímá sílu pokorně přijmout to, čím prochází. A pokud máte pocit, že vám té síly dnes chybí, tak vás znovu zvu k pohledu na kříž. Na kříži totiž vidíme Božího Syna, Ježíše Krista, který se pokořil, stal se člověkem, vzal na sebe náš hřích, stal se špínou světa a zemřel, abychom my mohli žít. Prošel takovou hrůzou, abychom i my mohli věřit a mít dobrou naději. A Jeho prázdný hrob je pro nás důkazem, že On má veškerou moc, aby i nám dal sílu projít čímkoli. On je v tom totiž s námi.

A tak dnes máme znovu příležitost sklonit se před Pánem a s pokorou uznat, že často smýšlíme příliš pyšně, že často nevidíme, že On by měl v naší situaci východisko, že Mu často málo věříme.

Pokání je největším vyjádřením pokory. Buďme lidmi pokání a bude o nás platit, že se pokorně před Ním skláníme. A v tom pokorném sklonění často nejjasněji vidíme to, jak On jedná. Zde se naplňuje zaslíbení dané Mojžíšovi: „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“ (Exodus 14, 14)

Bratři a sestry, stále jsme na cestě. Ta cesta není lehká. Ale sám Bůh je s námi.