Michal Klus - Je psáno...

V úterý se na setkání Ráno s Biblí svědectvím sdílela Rebeca z Ugandy. Mimo jiné hovořila o tom, jak ji duchově vedla její babička. Řekla nám, jak už ve věku 10 let chodila s babičkou na společné modlitby a půst. Popisovala také, že v jejich sboru mají vedle kostela budovu, která slouží jako modlitební místnost. Když se někdo rozhodne strávit den či více v modlitbách, jde do té budovy. Tam se ráno s nimi pastor či evangelista pomodlí a zahájí jejich modlitební den. Večer to potom zase společně zakončí. Rebeka říkala, že tam téměř pořád někdo je a lidé se takto modlí a postí třeba i tři dny.

Když poslouchám ta svědectví modlitebního života, tak se ptám, zda není souvislost mezí naší modlitební vlažností a slábnutím církve a sekularizací naší společnosti. Myslím, že na tom něco bude. Ano, žijeme v odlišné společnosti, v odlišných okolnostech, ale jak dlouho vůbec dokážeme setrvat v modlitbě? Pět minut? Čtvrt hodiny? Hodinu? Dokážeme se modlitebně soustředit den nebo déle? Možná je to výzva, abychom se znovu učili oddělit pro modlitbu více času.

Smrt je hrozný zloděj. Učedníci to na velký pátek pocítili na vlastní kůži. Smrt jim vzala Ježíše. Smrt jim vzala jejich plány. Smrt jim vzala budoucnost. Smrt jim vzala naděje. Smrti jim vzala toho, kdo je měl rád. Smrt jim vzala toho, kdo je vedl, kdo je formoval, kdo je měnil. A On je teď pryč. Co jim vlastně ještě zbylo? Vzpomínky? Útěcha, že bude dál žít v jejích srdcích? To jsou jen velmi chabé náplasti na bolest.

Křesťanské poselství Velikonoc ale hlásá, že smrt je poražena. Ona už nás nedokáže okrást! Vzkříšení Ježíše Krista vzalo smrti její moc. Přečtěme si jeden z evangelijních záznamů o vzkříšení Ježíše, jde o poslední záznam evangelisty Lukáše.

Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Římanům 5, 6-10)

Bratři a sestry, hovoříme o osobách kolem kříže. Minulou neděli jsme mluvili o dvou politicích. A dnes budeme mluvit o dalších dvou osobách. Jde o osoby, které byly Kristovu kříži velmi blízko. Zkusíte uhádnout, koho mám na mysli? Bude mluvit o dvou zločincích. A přečteme se o nich z evangelia Lukáše.

Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Tu ho ten druhý okřikl: "Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal." A řekl: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23, 39-43)

Milí přátelé, dovolte, že dnes začnu otázkou. Stěžovali jste si tento týden na politiky? Vylévali jste před někým své rozhořčení z toho, co ti politici rozhodli či udělali? Ono je to tak trochu náš národní sport. A myslím, že i tady, jako křesťané potřebujeme jiné chování.

Jsem velmi vděčný, že žijeme v demokratické společnosti. Ani demokracie není ideální model správy společnosti, ale věřím, že v tomto hříchem porušeném světě je to to nejlepší způsob vlády, jaký můžeme mít.

A tak všichni budeme zažívat situace, kdy jsme potěšeni rozhodnutím politiků, ale i momenty, kdy jsme zklamáni. Já jsem byl třeba tento týden rád, že se naší poslanci postavili za to, aby manželství zůstalo pouze svazkem jednoho muže a jedné ženy. A zase jsou jiné věci, ze kterých jsem spíše smutný.

Dnes ovšem nebudeme rozebírat naši politickou scénu. Pokračujeme v sérii o osobách kolem kříže a budeme se dívat na dva politiky, kteří se tam vyskytli.

Ve středu nám začíná postní období a my dnes končíme sérii kázání o modlitbě. Dotkli jsme se různých aspektů modlitby a pro dnešní kázání jsem vybral text, který nehovoří o modlitbě, ale který je modlitbou.

Jistě mi dáte za pravdu, že příklad je mnohdy více než vysvětlování. A proto dnes zakončíme pohledem na kousek z modlitby apoštola Pavla. Je to z jeho modlitby za křesťany v Efezu.

          Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste Ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Efezským 1, 17-19)

Milí přátelé, dnes opět hovoříme o modlitbě. Předminule jsme hovořili o tom, že zásadním pomocníkem pro naše modlitby je Duch svatý. Minule jsme hovořili o klíčovém významu Božího slova pro naše modlitby a na základě instrukce Martina Luthera jsem nás povzbuzoval, abychom s Božím slovem při našich modlitbách pracovali. Můžeme to dělat tak, že se mu učíme, že skrze něj Pánu děkujeme, činíme pokání a prosíme.

Dnes máme hovořit o modlitbě a půstu. Půst je další prostředek, který pomáhá našim modlitbám. A pokud jsme minule hovořili o tom, že u nás upadá znalost Božího slova, tak mám pocit, že s praxi půstu to je snad ještě horší.

Pokračujeme v naší sérii kázání o modlitbě. Jako jakási nitka se nám naší sérii táhne myšlenka, kterou řekl Pán Ježíš. „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (Mt 6,7) Nechceme se modlit jako pohané. A tak jsme mluvili o tom, že naše modlitby nemají být zaměřené pouze na nás ale primárně na Pána Boha. Hovořili jsme o tom, že modlitba nemá být nástrojem, který uchopíme jen tehdy, když je problém, ale má být životním stylem. Minule bratr diakon mluvil o potřebě Ducha svatého v našich modlitbách a o tom, že On je nám k pomoci, aby naše modlitba nebyla pohanská. Dnes přidáme další pomoc pro naše modlitby. Tou pomocí je Boží slovo, Bible. Bible má klíčovou souvislost s modlitbou. A já bych chtěl dnes opět tu souvislost připomenout a potom přidat praktickou pomůcku, jak se modlit skrze Boží slovo.

Minule jsme zahájili naši sérii o modlitbě. Hovoříme o Zachraňování modlitby, protože z modlitby se mnohdy stává to, co modlitbou není. Minule bylo hlavní myšlenkou to, že modlitba má přesunout pozornost z našeho já na Pána Boha. Inspiraci jsme nalézali v modlitbě Páně. Tam se modlíme: „Posvěť se jméno Tvé. Buď vůle Tvá. Přijď království Tvé…“ V modlitbě se chceme dívat na Pána Boha a nepřicházet k Němu v modlitbách typu: „Dej ať jsem Já zdravý. Dej ať se Moji rodině daří dobře. Dej ať se vyřeší Moje problémy.“ I když se samozřejmě modlíme i za svůj život, modlitbou máme přesunovat pozornost ze sebe na Pána.

Dnes se podíváme na další oblast a to na to, že modlitba není občasná pomůcka, ale životní styl. Budeme tedy hovořit o zasvěcenosti modlitbě. 

Když se řekne vánoční zázrak, tak se většině z nás vybaví biblická zpráva o tom, že se Bůh stal člověkem. Jiným se vybaví příběh z první světové války, kdy o vánocích utichly zbraně, a na obou stranách vojáci zpívali koledy. A další si vybaví pohádky, vždyť Vánoce jsou čas pohádek, ve kterých je spousta zázraků a nadpřirozených věcí.

Pro mnoho lidí je i biblický vánoční příběh jednou z těchto pohádek. Za chvilku přečteme proroctví, které vyslovil prorok Izajáš 700 let před Ježíšovým narozením. Když lidé slyšeli proroctví Izajáše, tak si možná také klepali na čelo a říkali, že jsou to pohádky. Poslechněte si toto proroctví, které je pro nás dnes základem našeho kázání.